Od největšího úspěchu české reprezentace pod Jaroslavem Šilhavým, kterým bylo čtvrtfinále Eura 2020, už uplynulo dost času a také mnoho nepříznivých výsledků.
Mezi hlavní důvody neúspěšné kvalifikace na mistrovství světa 2022 patří fakt, že reprezentaci chyběla jasně definovaná identita. Před Eurem 2020 se zdál být charakteristickým znakem vysoký presink, kterým jsme mimo jiné v březnu 2021 v Edenu zaskočili Belgii. Už na kontinentálním mistrovství, které se hrálo loni, se však v mnoha utkáních vytratil.
Euro i tak ještě bylo z hlediska identity docela konzistentní. Tým hrál pragmatické rozestavení 4-2-3-1, využíval převážně pravou stranu s aktivním Vladimírem Coufalem a snažil se posílat do vápna míče na Patrika Schicka či nabíhajícího Tomáše Součka.
V neúspěšném čtvrtfinále s Dánskem (1:2) se potom spojily některé nedostatečně propracované prvky s nižší individuální kvalitou. Čechům hned na začátku utkání selhalo napadání, nedocházelo totiž k dostatečnému tlaku na krajní stopery. A například drobný Petr Ševčík místy bránil vysokého beka Jens Strygera Larsena. Projevila se i izolace stoperů od zbytku týmu. Často byli nuceni hrát jeden proti jednomu s šikovnými dánskými útočníky. Dobře fungující systém by takové chyby eliminoval. I přes prohru byl ale obecný výsledek turnaje pořád pozitivní a na chyby se rychle zapomnělo.
V následující kvalifikaci na katarský šampionát už se absence jednotících prvků projevila naplno. Proti Walesu byl presink neefektivní, navíc jsme soupeře pouštěli do jeho charakteristických brejků. Švédsko napadání rozložilo až příliš snadno a v utkání Čechy v podstatě unavilo. Letos na podzim v Lize národů už ze snahy o presink nezbylo prakticky nic, když jsme hráli z nízkého bloku, a navíc s jiným rozestavením.
Jak to lze v podobných podmínkách dělat lépe, si ukážeme na porovnání s celky, které se na rozdíl od nás na mistrovství v Kataru kvalifikovaly. Dánsko a Wales pro nás mohou být vzorem, když ukazují, jak cenné je budovat identitu národního týmu.
Dánsko zmiňujeme jako jeden z nejsilnějších evropských národních týmů, který ještě nedávno patřil spíš k průměru. Wales jako výběr, který se na rozdíl od Česka do Kataru kvalifikoval, a přitom stejně jako Češi nepůsobil na posledním mistrovství světa v Rusku. Navíc Velšané skončili v kvalifikační skupině nad Českem a reprezentace je ani v jednom ze dvou vzájemných utkání neporazila (2:2 a 1:1).
Relevantním vzorkem by pro Česko mohli být z hlediska velikosti země a úspěšnosti klubů i Chorvaté či Srbové, ale u obou se aktuální úspěchy dají přičíst nadstandardní individuální kvalitě, kterou Češi zkrátka k dispozici nemají.
Dánsko je sice také individuálně velmi kvalitní, ale k jeho zbraním patří i dlouhodobě budovaná herní idea. Seveřané se prezentují velmi intenzivním a odvážným fotbalem, při kterém ale zůstávají trpěliví. Symptomatičtí pro tento projev jsou nadstandardní a všestranní záložníci, jako jsou Christian Eriksen, Thomas Delaney nebo Pierre-Emile Höjbjerg.
Tým nastupuje dlouhodobě pouze ve dvou rozestaveních, která mění i v průběhu zápasů. Jsou jimi 3-4-3 a 4-3-3. Obě tyto varianty týmu umožňují hrát své obránce vždy vysoko. Útok je tvořený třemi hráči, kteří za sebe zaskakují a jsou schopni odvést i práci ostatních kolegů. To samé platí i v záloze.
Za čtyři roky se mistrovství světa z Kataru přestěhuje do USA, Mexika a Kanady. Počet účastníků vzroste ze současných 32 na 48 týmů. Evropa si ale ukrojí jen menší část z tohoto navýšení. Ukážeme vám, co se chystá i jak to bylo dřív.
Když má tým balon, své tři útočníky nechá tvořit na útočné polovině a doplní je ze strany dvěma vysoko stojícími beky. Prostor za útočnou řadou potom okupují všudypřítomní záložníci a stopeři. U minimálně jednoho z beků je typické, že hraje nezvykle se silnější nohou dovnitř hřiště. Díky tomuto drobnému prvku se dánským soupeřům hůře brání jejich dobývání a zároveň je tím ozvláštněn i rychlý přechod do útoku.
Směrem dovnitř hrající bek totiž přináší zdroj kreativity z kraje. Svým vsunutím do středu nejen otevírá kraj hřiště pro tandemové zaběhnutí stopera, či záložníka, ale také si otevírá větší prostor pro finální přihrávku za obranu nebo posunutí míče do nebezpečných míst na ose.
Bez míče potom Dánové okamžitě rychle presují a nebojí se po zisku míče často spoléhat na individuální kvalitu. Můžou zkusit souboj jeden proti jednomu nebo střílet. Dánové si zkrátka věří, což je vidět i při jejich kombinaci. Ta bývá nápaditá, ale v první řadě kontrolovaná a trpělivá. Pomáhá i fakt, že pracovití záložníci se neustále nabízejí a nikdy se nebojí míč přijmout a pracovat s ním.
Při ztrátě míče je tým dostatečně kompaktní, soustředěný a pracovitý, aby okamžitě přerušil akci soupeře a ideálně brzy získal balon zpět. Dánové tak v tomto ohledu do velké míry dělají, o co se pokoušeli na Euru 2020 Češi. Akorát jsou o dost odhodlanější a k tomu mají mnoho dalších zajímavých herních prvků.
Velšané jsou o něco jednodušším celkem na rozbor. Jejich herní identita je v podstatě postavená na nižším bloku s obrovskou odpovědností a nesmírně rychlými přechody do útoku. Stejně jako u Dánů je potom tento herní styl konstruovaný s ohledem na nejlepší hráče týmu. Těmi jsou Aaron Ramsey, Gareth Bale a Daniel James neboli tři experti na hru do otevřeného prostoru.
Výhodou Walesu oproti Česku je potom dostupnost přirozených kontrolorů hry ze zálohy, jako je Joe Allen. Ostatně v držení míče, zformování týmu a vydechnutí po bránění pomáhá i zmíněný Ramsey. Drakům ke schopnosti držet míč přispívá také dlouhodobě stejná struktura se třemi obránci a výraznými křídelními beky, jako je Neco Williams.
Teprve podruhé v historii má za sebou česká reprezentace rok s negativní zápasovou bilancí. V praxi to znamená neúčast na mistrovství světa a sestup z nejvyššího patra Ligy národů.
Velšany bránící v bloku je nesmírně složité rozebrat. Tým je kompaktní a brání v mnoha hráčích za míčem. K tomu využívá tři stopery silné ve vzduchu = solidní obrana vlastního vápna. Níž se zatahují také krajní beci, přirozeně zvyklí bránit a záložníci, kteří si zkušeně počkají na správný moment pro útok.
Když už se Wales dostane na balon, většinou si rychle brázdí cestu směrem k soupeřově bráně a míč na kopačky co nejdřív dostávají jeho rozdíloví fotbalisté. Za nimi je dostatečná bezpečnostní výstavba proti možnému brejku, která také zlepšuje možnost týmu držet balon, točit ho dokola a svým způsobem odpočívat.
Po ztrátě míče je potom primární návrat. Dochází sice k určitému presinku, ale jakmile se soupeř zformuje, většinou se Draci začnou zatahovat níž. Napadání pak probíhá teprve ze zformovaného středního bloku a jen v dopředu promyšlených případech. Proti české reprezentaci takto třeba rychlík Daniel James napadal při rozehrávce Ondřeje Čelůstku, jenž byl nejspíš identifikován jako slabina.
Je důležité zdůraznit, že příznačným prvkem, o který se mohly zmíněné národní týmy v uplynulém období opírat, byla kontinuita. Ta v českém případě často nemohla být dosažena, protože v kádru zkrátka není dostatek kvalitních a konzistentně nastupujících hráčů v top týmech nebo jsou někteří klíčoví hráči často zranění.
Na druhou stranu platí, že Wales při ztrátě Balea v utkání v Praze svůj herní styl prakticky neměnil a stejně zde dosáhl na remízu a velké části utkání dominoval. To samé lze říct o Dánech na Euru 2020, kde tým přišel za velmi nepříjemných podmínek o Eriksena.
Stabilní identita ve výsledku umožňuje snadnější začleňování fotbalistů do celkového obrazu hry. Konec konců vize týmu by do velké míry měla být tvořena podle širšího kádru a i s ohledem na budoucnost a možnou ztrátu některých individualit. Šilhavý fungoval v předchozím období naopak - neměl jasný herní styl a v sestavě držel stejné hráče, často navzdory jejich mizivému klubovému vytížení.
Například na hře s vysokým presinkem, pracovitými a fyzicky dominantními beky a jednoduchým herním pojetím s důrazem na sběr odražených balonů, která fungovala před Eurem 2020 a částečně i na něm, bylo možné stavět i nadále. I přes zranění Jana Bořila mohli na levém beku dále působit jiní důrazní hráči, jako Jaroslav Zelený, David Jurásek nebo Ondřej Zmrzlý. Napravo potom i přes brzký konec Pavla Kadeřábka stále byl k dispozici Vladimír Coufal nebo Jan Mejdr.
Stavět se dalo také na klíčových hráčích jako Antonín Barák a Tomáš Souček, kteří byli dostupní vždy. Navíc se tuto dvojici postupně podařilo doplnit o mladšího Michala Sadílka, tedy dalšího experta na sběr druhých balonů, a navíc pracovitou elektrickou myš. Obraz hry mohl být mnohem výrazněji postaven také na dlouhých balonech do krajů, které by navíc usnadnily práci v rozehrávce nejistým stoperům.
Centry do vápna a jeho doplňování o záložníky či beky z druhé strany a k tomu útočníky bylo samozřejmě možné praktikovat konzistentně po celé poslední dva roky. Tým k tomu mohl navíc pracovat na lepší práci s míčem, zajímavějších a lépe nacvičených kombinacích na půli soupeře a v krajích hřiště. A přidat se mohlo i výraznější napadání a presink, což jsou všechno systémové věci, které může trenér naordinovat.
Co čeká reprezentaci dál? Kádr musí být omlazen a měl by se pomalu připravovat tým, jehož hlavním cílem bude postup na další mistrovství světa. Cesta k tomu nevede jenom zvýšením individuální kvality a taktické připravenosti na jednotlivé soupeře. Důležitým prvkem je i mnohem jasnější identita konstruovaná podle toho, jakým typem fotbalu se Češi chtějí prezentovat. To ale někdo musí vědět a ordinovat.
Vychází tištěný Football Club plný mistrovství světa. Nebude jen o fotbalu. Těšit se můžete třeba na reportáž z Nepálu. Ta popisuje život rodin dělníků, kteří přišli při práci v Kataru o život. Vysvětlíme vám ale například i to, díky čemu se Československo dostalo dvakrát do finále mistrovství světa. Na 170 stranách najdete plno skvělého čtení. Objednávejte předplatné od čtvrtého čísla roku 2022. Nebo si nás klidně vyzkoušejte už na čísle předešlém, kde jsme měli rozhovory s Jürgenem Kloppem nebo Jindřichem Trpišovským.
Česká liga je zpět, o víkendu se po víc jak dvouměsíční pauze odehraje 17. kolo. Slavia začíná v neděli proti Jablonci a na jaro, během kterého bude chtít získat pátý titul za posledních sedm let, si přivedla pět výrazných posil. Představíme vám je a vy je můžete ohodnotit.
Jak vypadá přechod hráčů do role fotbalových expertů? Co je inspiruje? V čem se chtějí zlepšovat? A jak hledají balanc mezi důkladnou analýzou a televizní zábavou? Hosty Football Club podcastu jsou Jakub Podaný a Antonín Rosa.
Jak to vypadá, když pískáte v zápase před sedmi tisíci lidmi? Koukněte se na video z kamery, kterou na sobě měl rozhodčí ve sparťanské generálce na ligu.
