Lék proti zdržování? Čistý čas ve fotbale očima expertů

Naprosto chápu, proč se tohle téma objevuje ve veřejné diskusi. Je určitě krásná představa, že by zdržování hry hráči najednou nedávalo smysl. Fanoušci by už také nemohli být nazlobení na rozhodčího, že nastavil míň minut, než by podle nich zrovna měl. Také jsem zaregistroval, že v některých utkáních naší ligy je čistý čas hry okolo 40 minut, ačkoliv evropský průměr je okolo 60 minut. Proto těmto hlasům naprosto rozumím. Přesto jsem na straně stávajícího 90minutového hracího času. Je potřeba se na to totiž podívat z více úhlů pohledu. Tradice se například zdá být jako velmi pádný argument, proč nic neměnit. Ale vše se vyvíjí a měl by i fotbal. Takže ne, kvůli tradici ne. Spíš bych se zaměřil na využívání technologií.

Osobně bych hledal řešení jinde. Zejména u přísnějších pravidel a přístupu rozhodčích. Jakmile si rozhodčí nastaví metr, kterým budou (všechna!) utkání řídit, tak si to hráči rozmyslí. Neříkám, aby vymizela diskuze či vysvětlení situace mezi hráči a rozhodčím. To, co si však někteří hráči dovolují, je už za hranou a zápas to brzdí. A když si to rozhodčí nechá líbit, tak se přidají další hráči a opakuje se to v dalších jím řízených zápasech. Znám to z vlastní zkušenosti – jaký trend rozhodčí nastaví, takovým směrem se utkání vyvíjí. Zdržuje brankář týmu, který vede? Dám mu žlutou kartu hned, případně po prvním napomenutí. Upřímně? Poznáme to všichni, že brankář nerozehrává stejně rychle jako v předchozím průběhu utkání. To samé samozřejmě platí i pro rozehrávající hráče v poli, nemluvě o simulování.

Myslím, že sport má ale být o emocích, spontánnosti, překvapení. Představte si, že zbývá posledních pár minut utkání. Prohrávající tým zahrává standardní situaci. Co se bude dít, když jim nepoběží čas? V hráčích, a myslím, že i na tribunách, mohou emoce opadnout. Vymizí takový ten stav, kdy to chcete za každou cenu urvat, běžet rychle pro míč, pohotově rozehrát. Prostě dostat spoluhráče i fanoušky do varu a vytvořit tlak na protihráče. To vše by opadlo. A já volím emoce. To je to, proč mám fotbal tak rád. Ale samozřejmě s ohledem na dodržování pravidel a respektu. Hráči samozřejmě chtějí vyhrávat, tak se uchylují k prostředkům, které jim v tom pomohou. A od toho je tu právě rozhodčí, který má určit směr, kterým se bude utkání vyvíjet.

Jsem spíš pro. Sice by nejspíš nevymizelo poléhávání a kouskování hry v situacích, kdy některý z týmů potřebuje změnit dynamiku utkání, ale zbavili bychom se tím řady momentů, které člověku kazí radost ze sledování fotbalu a snadno ho naštvou. Třeba situace, kdy tým vedoucí o jednu branku začne simulovat a kouskovat hru už okolo šedesáté minuty nebo třeba časté zdržování v nastaveném čase. Je ale otázkou, jak velký efekt by měla taková změna v praxi. Abychom viděli její skutečný dopad, museli bychom vidět vzorek několika sezon, abychom z ní mohli vyvodit relevantní závěry. Každopádně by se jednalo o velký zásah do fungování fotbalu, takže to rozhodování s takto omezenými informacemi není vůbec jednoduché.

Přinejmenším historicky, lépe řečeno donedávna, měla klasická fotbalová devadesátiminutovka pro úspěšnost tohoto sportu obrovský význam. A sice v tom smyslu, že televizní stanice věděly velmi přesně, s možnou odchylkou několika málo minut, jak bude utkání dlouhé. A to s sebou neslo velkou výhodu při zařazování fotbalových zápasů do programu klasických TV stanic s lineárním vysíláním.

To byla v tomto ohledu pro fotbal ve srovnání s ledním hokejem, tenisem a řadou dalších sportů velká výhoda.

Je fakt, že technologický pokrok dnes posunul televize a audiovizuální šíření fotbalu někam jinam, televize se přesunuly na platformy, kde na ně žádný naplánovaný program napevno nenavazuje, může se vysílat i několik zápasů najednou atp.

Čili v tomto modelu už je možné o zavedení čistého času uvažovat reálněji nežli v dobách předchozích, které jsem právě popsal. A to bez ohrožení obchodního modelu spojeného s fotbalem. Naopak, fotbal s čistým časem by umožnil něco nového, a sice vkládání reklam do pauziček v průběhu zápasu, jak to známe zejména z amerických profesionálních sportů.

Jako divák bych z toho asi, pravda, nadšen nebyl. Tento vývoj by mohl vést k tomu, že zápasy budou trvat třeba tři hodiny. Nebo i víc.

A tím se, uznávám, že trochu delší cestou, dostáváme k tomu, co se dalo říct rovnou. Odpověď na otázku, co by s fotbalem provedlo zavedení čistého času, totiž zní: Záleželo by extrémně na tom, co by se na hřišti dělo ve chvílích přerušení.

Pokud by všechno probíhalo alespoň ve srovnatelných dimenzích jako dnes, pak by bylo všechno OK. Ale obávám se, že zavedení čistého času by vedlo právě k protahování pauz a pauziček před znovuzahájením hry a opětovným spuštěním časomíry. Ať už z uvedených komerčních důvodů, anebo z důvodů taktických, regeneračních a jiných. Hrozilo by, že by se fotbal pomalu začal posouvat tam, kde je dnes lední hokej, basketbal a další sporty. To znamená, že by se vždycky chvilku hrálo ale jinak by to byla samá pauza, a to čím dál tím delší. A to by se mi nelíbilo.

Sečteno a podtrženo: Velmi se obávám, že by zavedení čistého času motivované větší svižností utkání, mohlo mít ve svém důsledku právě opačný efekt.

Devadesát minut a fotbal patří k sobě. Na druhou stranu simulování a zdržování nemám ráda. Když jste v roli favorita, tak to nesnášíte. Ale co si budeme povídat, když jste na druhé straně, tak je to součást taktiky. Takže kvůli tradici a taktice jsem spíš pro zachování hrubých devadesáti minut.

Aby se ve fotbale dalo hovořit o zavedení čistého času, museli bychom si odmyslet jednu zásadní překážku. Tedy že ve hře není specificky a striktně stanovený způsob rozehrávání míče po každém přerušení hry. Někdy se rozehrává na pokyn rozhodčího pouze na píšťalku, standardní situace pak vypadá celkově až obřadně, na druhé straně je v utkání plno momentů, kdy hra pokračuje téměř volně dál jen s tím, že se balon zastaví v pohybu a hráč ho pak rychle rozehrává. Navíc takové situace se objevují občas i v nebezpečnějších prostorech a fotbalisti tak mají možnost být při standardkách nápaditější, volit překvapivá řešení a překonat tím třeba nepřipraveného soupeře.

Pokud cítíme, že fotbal hodně trpí na různé formy tahání času, třeba by pomůckou mohlo být spíš to, že se jednotlivé komise rozhodčích přísně zaměří právě i na to, jak rozhodčí nastavují, jak pracují s přidáváním minut nad těch tradičních devadesát. Tak jako se zabývají jednotlivými výroky ohledně udělování karet a vyloučení, penalt, mohli by být stejně důslední i ohledně nastavování a hodnotit výkony sudích i podle toho do takové míry, jak jejich známku ovlivní špatně fouknutá desítka.

Druhá věc, fotbal není jen seniorská vrstva, ale i její mladší kategorie. A stejně jako se v nich od přípravek odstupňovávají rozměry hrací plochy, tak se v nich po troškách přidávají i minuty do obou poločasů, jak děti rostou, a stávají se z nich žáci, dorostenci… Pokud by došlo k tak zásadní změně pravidel fotbalu na seniorské úrovni, muselo by se to projevit i v mládeži, která by si přece musela zvykat už od začátků na to, že fotbal už se hraje na čistý čas. A tím pádem ubírat minuty adekvátně tak, jako by se to třeba stalo v případě seniorů. Jenže když se v některé kategorii hraje poločas třeba jen na 25 minut, tak se to krouhá trochu těžko.

Řešení spíš vidím v důslednějším hodnocení, jak sudí nastavují, jak trestají zdržování hry, jak se staví k simulantům.

A zachovat klasických dvakrát pětačtyřicet, jinak to snad ani nejde.