Sparta proti legendě. V zapomenutém příběhu se objevuje i komunista vykořisťovatel

08. leden 2024
Sdílejte:
Když ve Spartě končil Karel „Káďa“ Pešek, pustil se klub do dlouhého soudního sporu s jeho rodiči. A to kvůli kantýně, jejíž provoz jim předtím svěřil, aby si Sparta Peška pojistila. Klubová občerstvovna zřejmě byla prokletá, když druhý nájemce zase skončil ve spárech StB.
Karel „Káďa“ Pešek (vpravo v pruhovaném) na fotce z roku 1927 jako reprezentační kapitán před zápasem v Maďarsku. Ilustrační snímek.Foto: Wikimedia Commons

V rámci oslav 130. výročí založení klubu se Sparta rozhodla pojmenovat své tribuny po klubových legendách. Výběr padl na tyto čtyři osobnosti – Karel „Káďa“ Pešek, Vlasta Burian, Andrej Kvašňák a trenér Václav Ježek. Pokud bych si měl osobně vybrat pouze jednoho z nich, moje volba by jednoznačně padla na Káďu. Když Sparta v roce 1933 slavila 40 let, tak za ní měl odehránu rovnou polovinu její existence. Za Spartu nastoupil mezi lety 1913 až 1933 celkem k 727 zápasům. Zažil největší úspěchy tzv. Železné Sparty. Absolvoval se Spartou slavné turné po Americe. Stal se s ní vítězem prvního ročníku Středoevropského poháru a získal několik mistrovských titulů. V období první republiky byl skutečnou sportovní hvězdou. Skládaly se o něm písničky a v divadlech hrály operety.

Kdo by ale čekal, že při odchodu ze Sparty v roce 1933 proběhlo velkolepé rozloučení hodné největších fotbalových hvězd, byl by na omylu. Namísto toho čekal jeho rodinu dlouholetý soudní spor. Nebyl však spojený přímo s Káďou, ale s jeho rodiči. O co šlo? Sparta si po dvaceti letech vzpomněla, že Káďova maminka, Františka Pešková, provozuje klubovou kantýnu a klub z ní nemá ani korunu.

Kantýna za věrnost

Než se dostaneme k jádru sporu, pojďme si připomenout, jakým způsobem se Karel Pešek dostal do Sparty. Hlavní zásluhu na tom měl sparťanský funkcionář a pozdější novinář Ferdinand Scheinost. Dle jeho vzpomínek se Káďa dostal do hledáčku velkých pražských klubů v polovině roku 1913, kdy se představil na fotbalovém turnaji pořádaném na Letné. Scheinost se Slavií rozehrál doslova šachovou partii o to, kdo Káďu do svého klubu získá. A byly to právě šachy, které mu dopomohly získat převahu. V šachovém klubu se náhodou seznámil s Ladislavem Peškem, bratrem Karla Peška. Slovo dalo slovo. Láďa zprostředkoval schůzku s jejich rodiči. Bez souhlasu maminky přestup nebyl možný. Zbývalo zařídit souhlas vinohradské Čafky, kde Káďa působil. Ludvík Dyk, bratr básníka Viktora Dyka a tehdejší funkcionář klubu si od Ferdinanda Scheinosta nechal vylíčit celou přestupovou záležitost a souhlas udělil. Trošku tím naštval svého bratra Viktora, velkého fanouška sešívaného dresu. Karel Pešek tak mohl roku 1913 nastoupit ke svému prvnímu zápasu za Spartu.

Káďa se jevil od začátku jako perspektivní hráč, o kterého by Sparta nerada přišla. Hledala se možnost, jak si ho zavázat, aby neměl důvod klub opustit. A byl to právě Scheinost, kdo sparťanskému výboru doporučil pronajmout Káďovým rodičům klubovou kantýnu. Scheinost si totiž během přestupového přesvědčování v domácnosti Františky Peškové všiml, v jak nuzném prostředí rodina žije. V roce 1913 platil stále přísný amatérský fotbalový řád a bylo zakázáno vyplácet hráčům peníze. Pronájmem kantýny by se tak vyřešila neutěšená finanční situace Káďových rodičů. Sparťanský výbor s návrhem souhlasil a mohlo se přistoupit k jednání mezi Peškovými a Spartou o provozování klubové kantýny.

Hned na počátku se objevil zásadní problém. Peškovi nedisponovali potřebnou koncesí k provozu hostinské činnosti. Celou záležitost měl na starost starý člen Sparty Josef Tůma. Ten byl shodou okolností povoláním kavárník a nabídl se, že svou koncesi k provozu hostinské činnosti Peškovým postoupí. Zda to tenkrát bylo v souladu s právními předpisy, nikdo moc neřešil. Hlavní bylo, že se našlo přijatelné řešení a mohla být dne 4. března 1914 uzavřena smlouva. Sparta Peškovým přislíbila, že mohou provozovat kantýnu po celou dobu, co jejich syn Karel bude hráčem klubu.

Vše bylo nastaveno k oboustranné spokojenosti. Sparta se dokonce po roce provozu kantýny vzdala poplatků do klubové kasy, které by měli Peškovi odvádět za pronájem. Když byl v roce 1925 zaveden profesionalismus, hráči mohli dostávat oficiální plat. Dalo by se čekat, že Káďa jako největší sparťanská hvězda, bude mít nejvyšší. Nebylo tomu tak. Jeho měsíční gáže se pohybovala mezi 1200 až 1500 korunami. Pro představu plat daleko méně schopných hráčů nedosahujících jeho kvalit byl kolem 6000 korun. Stále se totiž počítalo s tím, že Káďův nízký plat byl kompenzován z výtěžků z provozu klubové kantýny.

Léta plynula a nikdo ze sparťanského výboru se neodvažoval poukázat na nevýhodnost pronájmu kantýny pro klubovou pokladnu. Čas od času se v tisku objevovaly spekulace o tom, kdo by mohl být nástupcem Kádi na hřišti i v restauraci. Jako první se objevilo jméno slávisty Antonína Vodičky. Jeho přestup do Sparty se nakonec neuskutečnil, a tak se druhým kandidátem na převzetí kantýny stal Belgičan Raymond Braine, kterému měla být údajně kantýna přislíbena. Braine měl už zkušenosti s provozem kavárny ve své domovině.

Bitva o kantýnu

Na začátku 30. let bylo zřejmé, že Káďova výkonnost na hřišti už nedosahuje požadovaných kvalit a jeho kariéra v klubu se blíží ke konci. Výnosné podnikání rodiny Peškových v klubové restauraci bylo v ohrožení. Pomyslným hřebíčkem do rakve se stala valná hromada Sparty konaná na počátku roku 1932. Na této valné hromadě byl mj. představen plán architekta Hudce na modernizaci sparťanského stadionu. Plány byly velkolepé. Hlediště mělo pojmout 60 až 70 tisíc diváků. Celá rekonstrukce byla rozvržena na tři etapy trvající celkem sedm let. S první etapou se mělo začít už v průběhu roku 1932. Velkolepé plány si však žádají dostatek finanční prostředků.

Na počátku 30. let se svět ještě pořádně nevzpamatoval z finanční krize a pouštět se v této době do takovýchto projektů bylo odvážné. Ani Sparta na tom nebyla nejlépe. Podle finanční zprávy představené na valné hromadě skončil rok 1931 schodkem 13,5 tisíce korun. Hlavní příjem, který plynul z odehraných zápasů, se oproti předchozímu roku snížil o 270 tisíc korun, a to kvůli tomu, že nebyly odehrány některé zápasy v cizině.

Architekt Hudec se pustil do shánění financí. Využíval každé příležitosti k levnému opatřování stavebního materiálu. Podařilo se mu například koupit za poloviční cenu dříví ze sokolského stadionu. Na bariéru kolem hřiště ihned nasmlouval reklamu. Od fotbalové asociace si vyžádal příspěvek 30 tisíc korun za příslib, že stadion bude připraven na zápas s Itálií. Ke smůle Peškových se dostal na přetřes i nevýhodný pronájem klubové kantýny, ze kterého Sparta neměla ani korunu. Od tohoto okamžiku si můžeme říci, že zlaté časy Františky Peškové a jejího manžela v klubové kantýně skončily a začalo období dlouholetých soudních sporů.

Prodali je do čokolády, ale nikdo si nelízl. První fotbalové kartičky skončily u soudu

Co měli za první republiky společného obránce Slavie Ladislav Ženíšek, asociační kapitán Karel Petrů, autor Ferdy Mravence Ondřej Sekora a ředitel čokoládovny Julius Fried? Účastnili se zapomenuté fotbalové aféry z poloviny 30. let.

Přečíst

Během dvaceti let se ukázalo, že klubová kantýna je docela výnosný podnik. Výbor Sparty se rozhodl, že neudělá stejnou chybu jako před lety a na provoz kantýny vypíše soutěž. Zájemce, který složí nevyšší částku, se stane provozovatelem. Na počátku listopadu 1932 se v tisku začaly objevovat spekulace, že nejvyšší nabídku podal velkouzenář Černý, který se zavázal platit roční nájemné 80 tisíc korun a půjčit Spartě na 10 let bezúročně jeden milion korun na rekonstrukci stadionu. Sparta nabídla účast v soutěži i Peškovým. Avšak pro nepřiměřenost výše nabízené částky, nemohla brát na jejich nabídku zřetel. Ze soutěže byli vyřazeni.

Aby byla připravena půda pro dalšího nájemníka, oznámila Sparta Peškovým, že k 25. listopadu 1932 jim vypovídá smlouvu. Z dnešního pohledu se zdá, že se Sparta k celé věci postavila poněkud amatérsky. Zřejmě nepočítala s odporem manželů Peškových. Ti samozřejmě takovouto jednostrannou výpověď odmítli a odvolali se na smluvní ujednání z roku 1914. Trvali na čtvrtletní výpovědi. Mezitím Sparta našla definitivního nájemce. Nestal se jím velkouzenář Černý, ale bývalý číšník z hotelu Alcron František Mozga. Přestože neměla Sparta vyřešenou situaci s odchodem manželů Peškových, sepsala s ním nájemní smlouvu na dobu tří let, která začala platit od ledna 1933, kdy Mozga složil v hotovosti do sparťanské pokladny zálohu na tříletý nájem ve výši 215 tisíc korun.

Situace se začala komplikovat. Mozga se dožadoval vyklizení kantýny. Peškovi odmítali odejít a trvali na řádné výpovědi dle smlouvy. Sparta jim nakonec čtvrtletní výpověď doručila a doufala, že je tímto celá záležitost vyřešena a nový nájemník bude moci v dubnu nastoupit do klubové kantýny. Kromě sporu s Peškovými Spartě reálně hrozilo, že se s ní pustí do sporu i nový nájemník, kterému, ač složil peníze, nebylo umožněno podnikat. Přijalo se tak provizorní řešení a Mozgovi bylo dovoleno postavit si vedle restaurace dřevěnou budku, ze které mohl čepovat pivo a prodávat další pochutiny.

Mezitím se schylovalo k prvnímu soudnímu sporu mezi Spartou a manželi Peškovými, kteří si najali advokáta Ecksteina a rozhodli se proti čtvrtletní výpovědi bránit. Odvolávali se na to, že dle smlouvy z roku 1914 mohou užívat kantýnu do té doby, dokud jejich syn Karel bude hrát za Spartu. A to stále platilo. Výpověď byla uznána za neplatnou. Je s podivem, že Sparta nepodnikla žádné další kroky stran výpovědi, aby dostala legální cestou manžele Peškovi z nájmu. Místo toho v březnu 1933 rozjela druhý soudní spor, ve kterém se dožadovala zrušení původní smlouvy z roku 1914, náhradě škody ve výši 300 tisíc a úhradě dalších 200 tisíc korun za útraty soudního řízení.

Ačkoliv byl spor v běhu, Sparta začala Peškovým svým jednáním znepříjemňovat jejich podnikání. Z kantýny začala vyklízet věci náležející manželům Peškovým. Na živnostenský odbor magistrátu podala podnět, aby dal kantýnu zapečetit, jelikož Františka Pešková nedisponovala živnostenským oprávněním. Magistrál jim dal za pravdu a paní Peškovou odsoudil k pokutě 500 korun a 50 dnům vězení.

Prozíravější čtenáři si jistě domyslí, k jakému kroku musela Sparta přistoupit, aby došlo k zásadnímu obratu v celém sporu. Byla to událost, která by si jistě zasloužila referát na první straně denního tisku. Místo toho se na posledce Poledního listu krčil malý odstaveček oznamující, že hráč Karel Pešek dostal ve Spartě ke konci června roku 1933 výpověď. Po dvaceti letech zmizelo Káďovo jméno ze sparťanské soupisky.

Ačkoliv mu táhlo už na 38. rok, fotbalovou kariéru nehodlal pověsit na hřebík. Na další sezonu se upsal brněnskému klubu SK Židenice. Opět tak oblékal rudý dres. Shodou okolností první kolo sezony zavedlo brněnský klub na Spartu a zápas dostal nečekaný náboj. Zatímco Káďa přivedl jako kapitán své mužstvo na hřiště, paní Pešková čelila ve své kantýně dalšímu útlaku ze strany Sparty. Jak později Káďa vzpomínal, Sparta se jala v průběhu zápasu uzamknout všechny vchody do kantýny, v níž byla jeho matka uzavřena a po dobu zápasu nemohla ven. Pražští i brněnští návštěvníci, kteří toužili získat občerstvení, museli lézt do kantýny oknem.

Ačkoliv druhý soudní spor stále probíhal, podařilo se Spartě svým jednáním manžele Peškovi v průběhu září 1933 definitivně vystrnadit z klubové restaurace. František Mozga tak mohl opustit svou provizorní budku a plnohodnotně se zapojit do podnikání na Spartě. Rozřešení celého sporu mezi Spartou a Peškovými trvalo ještě několik let. V průběhu roku 1936 přišla Sparta s další žalobou, kde se domáhala částky 50 tisíc korun jako náhrady za ušlý zisk z nájmu z počátku roku 1933, kdy jim Mozga neplatil za pronájem, jelikož nemohl užívat prostory kantýny. Když v listopadu 1938 Nejvyšší soud zamítal dovolání Sparty k předchozím rozsudkům a odsuzoval klub k zaplacení náhrady za soudní řízení, Františka Pešková už nebyla mezi živými. Zemřela 11. března 1938.

Komunista i vykořisťovatel

Pojďme si ještě blíž představit druhého provozovatele sparťanské restaurace Františka Mozgu. Narodil se v Dlouhých Dvorech roku 1906 do rodiny krejčovského dělníka a hostinské pomocnice. Ještě jako dítě se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde po vychození měšťanské školy pracoval jako číšník ve známé pivnici U Ježíška ve Spálené ulici. Zde působil až do roku 1924. Po vyučení přesídlil do lepších pražských podniků. První veřejnou zmínku o Mozgovi nalezneme roku 1929, kdy stál u zrodu sportovního kroužku AC Lucerna. Stal se jeho jednatelem. Zároveň se zde objevuje první vazba Mozgy na Spartu, jelikož kroužek byl založen jako součást AC Sparty.

V první polovině 30. let se Mozga stal funkcionářem cyklistického odboru Sparty. A jak známo, cyklistický odbor Sparty zaštiťoval pořádání nejslavnějšího cyklistického závodu u nás: Praha – Karlovy Vary – Praha. Františku Mozgovi se podařilo úspěšně zorganizovat dva ročníky v letech 1934 a 1935. Zde se také můžeme poprvé setkat s jeho podobenkou. Coby pořadatel pózuje fotografovi s partou závodníků (je první zleva).

František Mozga (první zleva) jako pořadatel závodu Praha – Karlovy Vary – Praha. / Zdroj: kronika závodu Praha - Karlovy Vary - Praha

Jak jsme se už zmínili, na počátku roku 1933 se mu podařilo vysoutěžit tříletý pronájem sparťanské restaurace. Ač její předání provázely komplikace, Mozga se nevzdával a snažil se z každé situace vytěžit maximum. Aby zvýšil zisky z prodejů během svého působení v provizorní budce, najímal si na zápasy pomocníky, kteří roznášeli pivo na tribuny mezi fanoušky.

Po definitivním vystěhování manželů Peškových z kantýny, se Mozga mohl pustit naplno do svých podnikatelských plánů. K hostinské činnosti si přibral autokar a začal dopravovat sparťanské fanoušky na venkovní zápasy. S Mozgovým autokarem jste se dostali nejen do Teplic, ale v roce 1934 se dokonce objevovaly inzeráty zvoucí na finále do Říma za režijní náklady! Sraz byl pochopitelně v Mozgově restauraci na Spartě. Zřejmě za účelem zvýšení povědomí o své restauraci si Mozga nechal vyrobit pohostinskou známku opravňující jejího majitele ke konzumaci deseti piv.

Známka opravňující jejího majitele ke konzumaci deseti piv. / Zdroj: printscreen z Aukra

Když se snažil dohnat ztráty z roku 1933, investoval Mozga nemalé peníze do restauračního zařízení. Bohužel ani rok 1934 nebyl pro jeho podnikání příznivý. 10. duben 1934 se zapsal černým písmem do historie klubu. Sparťanský stadion lehl popelem. Mozgova restaurace byla kompletně zničena, včetně veškerého vybavení a zásob piva. Škody částečně pokryla pojišťovna Lloyd. Mozga se každopádně ocitl znovu na začátku. A aby toho na něj nebylo málo, tři měsíce poté byla jeho restaurace vykradena. Pražská policie dopadla 21letého zloděje Františka Procházku, který si z restaurace odnesl uzeniny, cukroví a čokoládu, poškodil výherní automat Forbes, zničil výčepní zařízení a rozbil okno, čímž způsobil škodu v hodnotě dvou tisíc korun.

František Mozga vyrůstal v dělnické rodině a bylo tak přirozené, že v politice inklinoval k levici. Jak v pozdějších letech přiznal v policejním protokolu, byl členem Komunistické strany Československa od roku 1921, tedy od samého počátku její existence. Z jeho chování za první republiky nic nenasvědčovalo tomu, že by měl patřit mezi soudruhy z KSČ. Naopak se v Rudém právu v roce 1935 objevila kritika jeho podnikání a byl obviněn z vykořisťování svých zaměstnanců.

O co přesně šlo? Na začátku září se konal na Masarykově stadionu další ročník závodu plochodrážníků. Mozga se domluvil s organizátory, že bude na stadionu zajišťovat občerstvení. Za tímto účelem si nasmlouval ze svazu hoteliérů a číšnické organizace agrárníků celkem 60 číšníků. Dle ujednání jim mělo náležet 10 % z tržby a řádná strava. Když pak v poledne nedostali nic k jídlu, pohrozili stávkou. Dle tisku jim dal bezohledný restauratér Mozga osm deka salámu a jeden chlebíček, který se nemohl prodat. Navíc je připravil o dýško, jelikož si nechal v programu pro návštěvníky vytisknout upozornění, že v ceně nabízených nápojů je už započteno spropitné. Číšníci tak dostali za celodenní práci od Mozgy vyplaceno dvě až patnáct korun namísto zasloužených padesáti.

Po skončení tříletého nájmu sparťanské kantýny informace o Mozgovi v tisku pomalu mizí. Pozitivní dojem mezi fanoušky jistě zanechal. Ještě v roce 1940 se objeví kratičká zpráva o tom, že sparťan Mozga se oženil. V průběhu války se vrátil k číšnickému povolání. V roce 1943 skončil na půl roku ve vězení za urážku německého úředníka. Jeho velký comeback přichází po skončení války. Na stránkách deníku tisku není už však spojován se Spartou, nýbrž s Komunistickou stranou. Dozvídáme se tak, že soudruh Mozga se stal předsedou Odboru hostinstva a cestovního ruchu. Začal se účastnit přednášek pořádaných KSČ, kde agitoval mj. za to, aby hostinská koncese náležela jen skutečným provozovatelům a přestalo se s vykořisťováním slabších silnějšími. Ten Mozga, který ještě před deseti lety čelil na stránkách Rudého práva kritice za vykořisťování číšníků...

Po válce přišlo spousty podniků pod národní správu. František Mozga využil svých politických kontaktů a podařilo se mu najmout Restauraci a kavárnu Mánes, kterou provozoval zhruba rok a půl, než se dostal do spárů Státní bezpečnosti. V srpnu roku 1949 StB spustila akci Marcela, při které bylo obviněno a vzato do vazby několik desítek lidí, včetně Mozgy. Akce byla pojmenovaná po herečce Marcele Sedláčkové, která byla obviněna z napomáhání útěku za hranice.

Mozga měl tu smůlu, že jeden z hlavních obviněných, kavárník Josef Meduna, byl jeho dlouholetý známý. Meduna se krátce po zatčení ve vězení oběsil. Sedláčková byla v procesu odsouzena na dvanáct let. Dostala se ven na amnestii v roce 1953. Mozga čelil vyšetřovatelům StB tři čtvrtě roku, než byl zbaven obvinění a v květnu 1950 propuštěn na svobodu. Zde se stopa po Františku Mozgovi ztrácí a osud jednoho z nájemců prvorepublikové sparťanské kantýny se, alespoň pro nás, uzavírá.

Zdroje informací uvedených v textu: denní tisk (Polední list, Národní listy, Večer, Rudé právo,....), Státní oblastní archiv v Praze (převážně info o soudních případech mezi ACS a Peškovými), Archiv bezpečnostních složek (převážně info o Františku Mozgovi)

Související články

Kolik bodů stačí na postup? Historie říká, že je třeba porazit Turky

Co stačí v současném systému na postup ze skupiny na Euru? Dobře to ukazuje příklad mistrů Evropy z roku 2016…

Euro 2024
Aktualizováno

Proč máme ošklivější dresy než Albánie? A co nejvíc ovlivňuje byznys s fotbalovými trikoty?

Kdo má nejhezčí a nejošklivější dresy Eura? Jak dnes pracují kluby s designem dresů a dalšího merche? V čem se liší menší výrobci od obřích brandů? A proč se design a střih dresů za poslední tři dekády tolik proměnil? O tom jsme si povídali s novinářem Martinem Vaitem z iSport.cz a ředitelem yoursport Pavlem Hodkem.

Podcast

Velký taktický rozbor: Proč bylo Česko tak pasivní? A proč by měl jít do hry Jurásek za Douděru?

Čím Portugalci Česko překvapili? Kde měli hráče navíc? Jak na to reagoval trenérský tým Ivana Haška? Udělal dobře? A na čem se dá stavět proti Gruzii a Turecku a co se naopak musí změnit?

Taktika
Popup se zavře za 8s