Kudy vedla vaše cesta k fotbalu?
Jsem z malého městečka Spálené Poříčí, které leží asi dvacet kilometrů od Plzně. A od mala mě nejvíc bavilo lítat venku s klukama, lézt po stromech, ale taky kopat do balonu. Dalo by se říct, že jsem byla víc klučina než holčička v šatičkách. Bydleli jsme v bytovce, před kterou bylo fotbalové hřiště s umělou trávou. Bylo mi asi pět let a pravidelně jsem koukala z balkónu, jak tam kluci trénují. Pak jsem se osmělila a šla jsem koukat k plotu. A jednou se mě zeptali, jestli to taky nechci zkusit. Tak jsem šla. Řekli mi, že jsem pohybově nadaná a ať přijdu příště na celý trénink. Taťka hrál fotbal, děda taky, takže mě v tom hodně podporovali. Táta možná až fanaticky.
Jak to myslíte?
Chtěl, abychom spolu pořád trénovali, takže jsme si v jednom kuse kopali před domem. Učil mě třeba zpracovávat balon a vždycky když mi to odskočilo, musela jsem za trest běhat kolečka kolem baráku. Dneska bych ho hnala, ať mě nešikanuje, ale tehdy mě to hrozně bavilo, takže jsme nadšeně makala. (smích)
Dělala jste i jiné sporty?
Jak jsem byla z malého městečka, dalo by se říct, že z vesnice, tak u nás byli populární hasiči. Takže jsem dělala požární disciplíny. To ale nebyl typický sport, který by později fotbalu konkuroval. O aktivitě číslo jedna jsem měla jasno.
Do kolika let jste hrála dohromady s kluky?
Do té doby, dokud to bylo možné, takže do patnácti. Přiznám se, že jsem se do ženského kolektivu moc nehrnula. S kluky mě fotbal bavil víc. Jako holčička jsem jezdila na turnaje po Plzeňském kraji, kde si mě všimla Viktorka Plzeň. Pak jsem hrála napůl s holkama tam a napůl s kluky u nás ve Spáleném Poříčí. Když mi bylo kolem třinácti, zkontaktoval mě současný trenér ženské reprezentace Karel Rada, který stál hodně o to, abych šla do Plzně a hrála už jen s holkama. Ale to se mi nechtělo. Musel přijet k nám domů, aby mě a moje rodiče přemluvil.
Čím byl pro vás fotbal s kluky atraktivnější?
Od malička jsem se bavila spíš s kluky. V holčičím kolektivu jsem si to tolik neužívala. Možná se mi taky líbilo, že jsem byla v týmu jediná holka a že o mě kluci díky tomu víc pečovali. (smích)
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.
Dnes už největší týmy směřují k tomu, že dívky začínají hrát poměrně brzy zvlášť. Je to dobře?
Řekla bych, že ne. Pro mě osobně to s kluky bylo víc motivující a taky mi to dalo víc po výkonnostní stránce. Kluci byli silovější a rychlejší, takže jsem měla o to větší motivaci, abych je předběhla nebo přetlačila. A podobně to podle mě měla i spousta holek z dnešní reprezentace, které hrály až do patnácti výhradně s kluky.
Setkávala jste se už jako malá holka se stereotypním názorem, že fotbal není sport pro ženy?
Ano. U nás v malém městečku to ale bylo jen výjimečné, tam jsem spíš byla úkaz, který si hýčkali. Ale jakmile jsme později ve Viktorce hrály přípravné zápasy a turnaje proti klukům a někdy je třeba porazily, tak byl hned oheň na střeše. Podráždilo to jejich ega i ega rodičů u klandru, takže jsme si někdy vyslechly dost ošklivé věci. Jako malá jsem to ale moc nevnímala. Tyhle slovní výpady jsem si víc začala uvědomovat až třeba kolem osmnácti.
Je to už lepší, nebo musí holky na fotbale poslouchat pořád to samé?
Nejsem si jistá, ale určitě je ženský fotbal branný jinak, než tomu bylo v mých začátcích. Jednodušší to každopádně mají holky s typickými ženskými rysy, protože do nich se nikdo moc netrefuje. Ale spoluhráčky, které byly víc silové, třeba nakrátko ostříhané nebo s robustnější postavou, musely občas poslouchat, že jsou mužatky nebo že je má v šatně někdo zkontrolovat, jestli nejsou ve skutečnosti kluci. Za tyhle křiklouny jsem se vždycky hrozně styděla a holek mi bylo líto. Já si možná vyslechla takové to klasické klišé, že patřím za plotnu. Ale nad tím se člověk jen pousměje a zaklepe si na čelo.
Kdy jste začala přemýšlet o fotbale jako o něčem, co by vás mohlo živit?
Dokud jsem byla ve Viktorce, tak jsem fotbal brala spíš jen jako koníček. Prostě jsem dělala, co mě baví, a nijak zvlášť to neřešila. Nějaký příjem byl až poslední dva roky, co jsem působila ve Viktorce, a jednalo se jen o pár tisíc měsíčně, takže jsem o tom jako o regulérní práci ani přemýšlet nemohla. Pak přišly první pozvánky do reprezentace a nabídka ze Slavie. To byly asi zlomové momenty, kdy jsem na fotbal začala pohlížet jinak. Ale nevěděla jsem, jestli chci udělat tak velký krok. Ještě jsem studovala vysokou školu v Plzni na pedagogické fakultě Západočeské univerzity, jezdila jsem na různé kurzy. A ve Viktorce mi vycházeli maximálně vstříc. Dalo by se říct, že když jsem potřebovala nejít na trénink, tak jsem nešla. Slavii jsem proto nejdřív odmítla a pokračovala dál v Plzni. Protože jsem hrála v reprezentaci, tak mi ale na škole nabídli individuální plán a snížení docházky, takže jsem si pak začala říkat, že by to mohlo jít i ve Slavii. A za půl roku jsem se už stěhovala do Prahy.
Hlavní důvod, proč jsem přestoupila, bylo ale to, že mi umřel dědeček, který mě ve fotbale hodně podporoval. Chtěla jsem mu oplatit, jak mě vozil na tréninky a jak mě všude chválil, že jsem šikovná fotbalistka. Nebýt jeho, tak bych určitě nebyla tam, kde jsem. Teď jsem ráda, že jsem se k tomu kroku do neznáma odhodlala.
Jak rychle jste se ve Slavii aklimatizovala?
Objevila jsem se v novém kolektivu, zvykala si na nové spoluhráčky. Já moc nemusím velké změny, takže to bylo docela náročné. Neměla jsem byt. Slavia mi sehnala hotel a já tam byla dva měsíce sama. Znala jsem jen trénink a hotelový pokoj, kam si člověk nikoho nepozve, neuvaří si. Tahle doba byla náročná, neměla jsem ještě vybudované vztahy v týmu. Nejsem ten typ, který by se vtíral nebo se hned na sílu začleňoval. Chtěla jsem, aby to proběhlo přirozeně. Aby mě někam vytáhly holky, než že bych je sama zvala.
Variantu s dojížděním z Plzně jste nezvažovala?
To určitě ne. Naskočila jsem do přípravy, měla tréninky i dvakrát denně. Dojíždění by mě zabilo. V Plzni jsem dodělala bakaláře a začala se soustředit plně na fotbal.
Nechtěla jste pokračovat na magisterském stupni?
Vzali mě do Prahy na FTVS, takže jsem přemýšlela, že bych si ještě dodělala magistra. Ale potom jsem měla ošklivé zranění kotníku, a protože můj obor na škole byla tělovýchova, kde je potřeba chodit na tělocvik, byla to zásadní komplikace. V tu dobu jsem si celou situaci nechala projít hlavou a došla k závěru, že příštích pár let chci všechno věnovat fotbalu a zapomenout na studium. K tomu se můžu později vrátit. Nerada bych si někdy v budoucnu vyčítala, že jsem pro úspěšnou fotbalovou kariéru neudělala maximum.
Na jaké úrovni je dnes český ženský fotbal?
Bohužel to není žádná sláva.
Jak to?
Je to asi hodně spojené s tím, že naše týmy nejsou plně profesionalizované, takže holky vedle fotbalu musí chodit do práce, pokud tedy ještě nestudují. Znám hodně talentovaných holek, které nemohly z finančních důvodů chodit na tréninky a místo toho jezdily na brigády, takže nakonec s fotbalem skončily úplně. V jiných zemích je podpora ženského fotbalu větší – talentované holky mají větší šanci dojít až do seniorské reprezentace a zkusit se fotbalem opravdu živit. Když chodíte do práce a do školy, takže od rána do čtyř makáte a fotbal děláte až potom, tak je to něco úplně jiného, než když se můžete plně soustředit na trénování a zápasy. Těžko se pak rovnat zahraničním týmům, kde mají skutečně profesionální podmínky.
O víkendu se v Česku znovu rozjede první liga žen. Proč o tom skoro nikdo neví? Pohled zblízka.
Je naděje, že se to v brzké době změní?
Krok po krůčku se tomu přibližujeme. Ale v příštích pár letech to nevidím úplně reálně. V top týmech jako Slavia a Sparta možná. Tam už se řeší, že bychom mohli být plně profi a dostávat i lepší platy, ale když vezmu globálně první ženskou ligu, tak je k tomu pořád hrozně daleko.
Každopádně je dobré, že se naše liga víc vyrovnává. Že se nahoře už kromě Slavie a Sparty drží i Slovácko a teď taky Liberec. Potřebujeme víc náročnějších a vyrovnanějších zápasů, abychom se zlepšovaly.
Kdy slávistky zaplní Eden?
To by mě taky zajímalo. Zatím se o tom jen mluví a píše, ale realita je hodně odlišná. Přijde mi, že tomu chybí dostatečná propagace. Pokud chcete na stadion dostat přes patnáct tisíc lidí, tak to bez pořádného marketingu nejde.
Sparta do toho při propagaci ženského derby šlápla a s návštěvou 5734 diváků překonala ligový rekord. Jak jste si zápas užila?
Spíš než ten samotný zápas jsem si moc užila atmosféru. Fanoušci byli skvělí a musím uznat, že Sparta dala propagaci opravdu hodně. Jen mě moc mrzí, že nám zápas nevyšel tak, jak jsme si původně představovaly (Slavia prohrála 0:1 a Sparta se dostala před ní na první místo – poznámka redakce).
Co by tuzemskému ženskému fotbalu ještě pomohlo?
Kromě systémových změn, o kterých jsme se už bavili, je to spousta drobností souvisejících s image našeho sportu. Nechápu třeba, proč nemáme víc dresů. Když hrajeme Ligu mistryň a po zápase mě někdo z fanoušků poprosí o dres, tak musím odmítnout. Zrovna alespoň na Ligu mistrů, kterou klub prezentuje jako fotbalový svátek, by tohle mohlo být pořešené. To samé v reprezentaci. Když jsme loni hráli přátelák s Angličankami, čerstvými evropskými šampionkami, tak jsme je po zápase poprosily o dresy na památku a když ony čekaly, že jim dáme naše, musely jsme jim vysvětlovat, že to nejde. To mi bylo vážně trapně. V reprezentaci nemáme ani jména na dresech. Někdo by si mohl říct, že řeším blbosti, ale už jen tím se pak ve světě prezentujeme jak někdo z Horní Dolní. S holkama jsme si už říkaly, ať nám to klidně strhnou z výplaty, nechceme z toho mít tenhle blbý pocit.
Pořád se mluví o tom, že by ženský fotbalu v Česku hodně posunul postup na nějakou velkou akci. Ale je to bez profesionalizace, kterou zmiňujete, vůbec reálné?
Já si myslím, že teď máme hodně kvalitní tým. Výhoda je samozřejmě to, že spousta holek už hraje v zahraničí, takže se můžou ještě víc zlepšovat a fotbalu věnovat opravdu všechno. Jsem přesvědčená, že postup na evropský nebo světový šampionát by nám moc pomohl. Už jen po psychické stránce, aby nás lidi v Česku začali vnímat jinak. Je sice hezké, že jsme uhrály v přátelácích remízu s mistryněmi světa z USA a mistryněmi Evropy z Anglie, pořád tomu ale chybí větší haló kolem našeho sportu. Když to řeknu natvrdo, lidi nějaké remízy neocení, chtějí, aby Česko někam postoupilo, aby se zápasy, ve kterých o něco jde, vysílaly v televizi a byl kolem nich mnohem větší mediální rozruch.
Když si čteme komentáře o ženském fotbale na sociálních sítích, tak nás to mrzí, protože nejde o moc hezké věci. Jestli někdo říká, že ho to bude zajímat, až budeme hrát stejně dobře jako Angličanky, tak bych ho poslala do Anglie, aby viděl, jaké tam mají podmínky pro trénink a zápasy. Za Anglií zkrátka zaostáváme ve všech směrech, takže je těžké se s nimi jakkoli měřit. Blbé je, že nám utekly i některé reprezentace, se kterými jsme se dřív mohly normálně srovnávat. Momentálně jsem moc zvědavá na naše přátelské utkání s Rakouskem, protože ještě pár let zpátky byly Rakousko a Česko v ženském fotbale na stejné úrovni. Momentálně je ale rakouský tým podle statistik i výkonů na hřišti od nás odskočený. Uvidíme, jestli se to potvrdí i ve vzájemném zápase (hraje se ve Vídni v úterý 11. dubna, předtím hrají reprezentantky dnes v Chomutově od 20:30 s Marokem, které se účastní letošního světového šampionátu, oba zápasy jsou přátelské – poznámka redakce)
Doma teď vaše Slavia bojuje o titul se Spartou. Je i mezi ženskými týmy taková rivalita, jakou můžeme vidět v mužském podání?
Záleží na konkrétních lidech. Já jsem schopná si se sparťankami na reprezentačním srazu v klidu sednout a normálně se bavit. Ale jsou i hráčky, které rivalitu hodně řeší a nebaví se spolu. Na hřišti pak při derby do sebe docela dost zajíždějí a sem tam padne i nějaké sprosté slovo.
Praha má od včerejška nové vládkyně. Ženské derby zároveň ukázalo, že je do ochozů možné dostat parádní návštěvu. 5734 diváků je víc než průměr v mužské Fortuna lize. Pro ženský fotbal v Česku znamená velkou vzpruhu. Vyrazili jsme na Letnou s dětmi. Jak to dopadlo?
Komu v české lize vlastně fandíte v mužském fotbalu? Pocházíte z Plzeňska, hrajete za Slavii a váš přítel Václav Sejk je kmenovým hráčem Sparty. To je celkem schizofrenní situace…
Lidi si ze mě často dělají srandu. Teď ale fandím slávistům. Předtím to byla i kvůli tátovi Plzeň. Když ale srovnám, jak se k nám jako k fotbalistkám chovají hráči Slavie a Viktorky, tak je to fakt rozdíl. Slávisti jsou přátelští, pozdraví, upřímně se zajímají. V Plzni to byl od fotbalistů spíš takový povýšený přístup, někdy nám třeba schválně zakopávali míče nebo nás posílali k plotně, ale už je to pár let zpátky, třeba už se jim pohled na ženský fotbal také změnil.
Sledujete v televizi víc ženský, nebo mužský fotbal?
Na ženský fotbal se většinou dívám jen, když jsou velké akce jako Euro nebo mistrovství světa. A pak občas taky na naše soupeřky v Lize mistryň. Ale jinak – možná i proto, že jsem z fotbalové rodiny – u nás doma běží v televizi mužský fotbal neustále.
Řeší fotbalistka s fotbalistou v domácnosti i něco jiného než fotbal?
Je pravda, že se náš život točí hodně kolem fotbalu, ale řešíme i normální běžné věci asi jako v každém vztahu. Chodíme hodně na procházky s pejskem, jezdíme za rodinami do Plzně a do Děčína. Já teď rozjíždím i menší byznys.
Povídejte…
Miluju jídlo, vaření a pečení. Takže jsem se pustila do rozvozu snídaní a boxíků po Praze, mrkněte na Instagram na Snídaně s láskou.
Jak vás to napadlo?
Něco podobného dobře funguje v Plzni, tak jsem si řekla, proč to nezkusit v Praze. Ráda bych měla k fotbalu ještě nějaký přivýdělek a tohle mi dává smysl.
Stačil by vám aktuální příjem z fotbalu na živobytí?
Stačil. Ale už delší dobu jsem chtěla v něčem podnikat, tak doufám, že je tohle jen začátek.
Chtěla byste ještě víc šlapat do influencerského byznysu na Instagramu, kde jste hodně aktivní?
Nedělám to ve velkém. Jsem ambasadorka Pumy, jinak mám jen různé produktové spolupráce. A ty stejně musí odpovídat mým hodnotám, takže většinou sportovní značky nebo zdravá výživa. Nerada bych skončila tak, že jsem víc času na Instagramu než na hřišti.
Takže nechcete být další Bára Votíková?
Bára do toho naskočila ve správnou dobu, navíc točí i na Youtube. Samozřejmě přemýšlím o tom, že bych se do toho taky víc pustila, ale na druhou stranu z toho mám velký respekt. Uvidíme, třeba sama sebe ještě překvapím.
Třeba by to ve finále vedlo i k většímu zájmu o ženský fotbal v marketingových odděleních velkých značek. Tam to v Česku ve srovnání se západem pořád hodně pokulhává.
Je pravda, že kromě Pumy se tady do toho nikdo moc nežene. A je to škoda. Ženský fotbal může být super produkt. Stačí se podívat do Německa, Anglie nebo USA. A větší zájem firem navíc pomáhá bořit mýtus o fotbale jako nějakém drsném prostředí. Je to sport pro celé rodiny, funguje to tak v zahraničí a kdyby se tomu věnovalo větší úsilí, mohlo by to tak být víc i u nás.
Láká vás zahraniční angažmá?
V létě jsem měla nabídku z Itálie, ale znamenalo by to odjet od Vendy. Kdybych měla pocit, že náš vztah nemá budoucnost, tak se klidně seberu a půjdu, ale takhle mi nedávalo smysl opouštět něco, v čem jsem spokojená. Máme plán, že bychom šli hrát do zahraničí spolu, takový double package. Protože jsem ale o dva roky starší než Venda, tak mu říkám, ať už kouká zabrat, protože tolik času zase nemáme. (smích)
Vašek teď hostuje v Jablonci, a i když tam předvádí dobré výkony, tak to asi ještě na přesup do zahraničí není, ne?
Jasně, přestupy do zahraničí bývají většinou ve chvíli, až kdy něco předvedete ve Spartě nebo ve Slavii. Ale letos je Euro jedenadvacítek, tak se taky může ukázat tam. Pak by to třeba bylo reálné. Jednodušší je samozřejmě varianta, že by přestoupil jako první a mně by pak v okolí hledal agent nějaký vhodný klub. Hraju v reprezentaci a nejlepším klubu v Česku, tak by snad mohl být zájem.
Kdyby to bylo jen na vás, kterou zemi byste si vybrala?
V ženském fotbale je teď podle mě nejdál Anglie, ale tam je obrovská konkurence. Úplně nejvíc se mi pak líbí v Německu Bayern. Jenže těm bych asi jen nosila flašky a leštila kopačky. Chtěla bych tým, kde bych si polepšila po fotbalové stránce, ale zároveň měla i herní vytížení. Nestojím o zvučný klub, ve kterém bych jen seděla na lavičce. Tenhle problém teď potkal pár holek z reprezentace a není to nic příjemného.
Vzestup ženského profesionálního fotbalu s sebou přináší mnoho otázek, které v mužském fotbale nikdy nevyvstaly. Jde třeba o mateřskou dovolenou. Jaká pravidla platí, když fotbalistky se smlouvou otěhotní? Podle pravidel FIFA musí kluby zajistit 14 týdnů placeného volna, platí to i pro Česko.
Spousta profi sportovkyň řeší otázku, jak skloubit kariéru a mateřství. Jak to máte nastavené vy?
Chtěla bych být mladá maminka, což se s profesionálním sportem moc neslučuje. Kdybych nehrála fotbal, tak bych měla dítě klidně za rok. Ale samozřejmě musím myslet na to, abych byla alespoň trochu zabezpečená. I proto přemýšlím o přestupu do zahraničí. Trvá, než si tam zvyknete a vybudujete nějakou pozici, takže vím, že moc času nemám. Rozhodně nechci být ten typ sportovkyně, která s dítětem čeká jen kvůli kariéře do třiceti nebo ještě déle. Třeba mi fotbalová kariéra nepůjde naproti, takže se rozhodneme mít dítě dřív. Otázka je, jestli bych se chtěla po miminku ještě vrátit. Je to minimálně rok bez fotbalu. Teď jsem kvůli zranění kotníku viděla, jak je těžké vrátit se na trávníky jen po dvou měsících. Ale třeba by mi fotbal tolik chyběl, že bych byla zpět hned, jak by to bylo možné. Vážně to nedokážu říct. Samozřejmě bude záležet, jak to bude mít Vašek, protože on bude vždycky ten, jehož kariéra pro nás bude hlavním zdrojem příjmů.
Nemrzí vás, že vaše fotbalová kariéra bude vždycky na vedlejší koleji?
Myslím, že s věkem se mi změní hodnoty. Navíc nemám ambice hrát fotbal po třicítce. Teď z toho chci zkusit vytěžit po sportovní stránce maximum. A pak se uvidí. Ale je mi jasné, že tohle plánování kariéry a rodinného života může dopadnout úplně jinak.
Čemu byste se chtěla věnovat, až pověsíte kopačky na hřebík?
Dál bych chtěla přispívat k rozvoji ženského fotbalu. Láká mě marketing a sociální sítě. Tam má náš sport ještě hodně velkou rezervu. A třeba si později dodělám na FTVS tělovýchovu a budu se věnovat trénování dětí. Hlavně chci dělat něco, co mě bude bavit a naplňovat.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme přes 160 stran unikátního čtení.
Ligové finále je za dveřmi. Vyřeší, kterých pět týmů Česko pošle do Evropy. V klíčových předkolech se pak projeví i jeden další efekt vysokého českého koeficientu. Ukážeme vám i to, jací soupeři se pro české kluby rýsují, v čem změny systému nenahrávají Spartě, proč by slávisté měli v EL fandit Leverkusenu nebo v jakém případě se Plzeň může posunout až do play-off o EL.
Sean Dyche je známý jako anglický manažer staré školy, k čemuž nepochybně přispívá jeho proslulý chraplák. Mimo hřiště je však lodivod Evertonu milý chlapík, který si rád zavtipkuje i v tíživých situacích, což potvrdil i v následujícím rozhovoru.
Tom Slončík je jedním z nejzajímavějších mladých hráčů v lize. V 19 letech už nastoupil do 40 ligových zápasů, nakukuje do reprezentační U21 a spekuluje se o zájmu hned několika klubů. Zlínský talent vám detailně představíme s využitím dat, popíšeme jeho potenciál a zamyslíme se, kam by mohl v létě odejít a jak by tam s ním pracovali.
