„Změna byla obrovská. Hráli jsme do té doby za sedm tisíc korun měsíčně. V létě 1990 jsem měl možnost podepsat do Německa. V Kaiserslauternu jsem pak nastupoval za sedm tisíc marek na 90 minut, když se vyhrálo. Třikrát jsem se na to ptal, nechtěl jsem tomu věřit. To byly šoky,“ smál se ještě po letech Miroslav Kadlec, který se spolu s dalšími „prodal“ úspěšným vystoupením na MS 1990, kde Československo došlo do čtvrtfinále.
Po změně režimu se měnily podmínky i doma. „Změna to byla veliká,“ vzpomíná Jaroslav Šilhavý. „Bylo jich víc, stali jsme se třeba osobami samostatně výdělečně činnými, vztahovaly se na nás daňové zákony a nikdo moc nechápal, proč má z výplaty odevzdávat peníze. Ale co se těch financí týče, to bylo oproti minulosti velké zlepšení.“
Šilhavý ten kontrast pociťoval o to víc, že se krátce po revoluci přesunul z Chebu do Edenu. Slavie se brzy po ní chopil českoamerický mecenáš Boris Korbel.
„Přišel, chtěl udělat velký tým, říkal nám, že budeme jezdit v nejlepších autech, sliboval prsteny za titul. My v Chebu jsme v době před Listopadem patřili k těm protežovanějším, ale i tak to potom byl skok, obzvlášť ve Slavii za Korbela. Jako jedni z prvních jsme měli klubový autobus, letěli jsme na soustředění do Kostariky, kam jsme si směli vzít manželky nebo rodiče. Pan Korbel prohlašoval, že manželky hráčů Sparty je budou kopat do zadku, proč nehrajou za Slavii. Bylo to všechno na veliko, jen to bohužel netrvalo dlouho,“ smál se Šilhavý.
Na šok spojený s první výplatou v zahraničí vzpomíná i Ladislav Vízek, který v roce 1986 jako tehdy 31letý hráč přestoupil z Dukly do Le Havru. „Když jsem viděl první výplatu, myslel jsem si, že se spletli o dvě nuly. Ptal jsem se svého manažera, jestli je to správně, a on pobaveně odpověděl: Hochu, tady jsi ve Francii,“ vzpomíná.
„Byl jsem nejhůř placený hráč týmu, ale nestěžoval jsem si. Honzovi Fialovi, mému parťákovi z Dukly i Le Havru, doma strhávali z francouzského platu snad polovinu. Proč? Byl ve straně. Nikdo se ho na nic neptal, prostě mu ty prachy škrtli. Přitom jediné, co z členství v KSČ měl, bylo tykání ostatním straníkům: Čest, soudruzi!“ směje se Vízek.
Vyprávět mohou také vicemistři světa z Chile 1962. „Za vítězství v lize bylo 200 korun, z toho 20 korun daň. Když jsme porazili Duklu Praha, dostal jsem 180 korun. 700 korun bylo kalorné na měsíc. Když jsi vyhrál čtyři zápasy a přičetl stravné, měl jsi 1500, 1600 korun,“ vzpomínal v rozhovoru s novinářem Janem Kalibou tehdejší fotbalista Trnavy Jozef Štibrányi.
Ale oproti běžné populaci to byly stále luxusní podmínky. „Jako student jsem vydělal dvakrát tolik, co můj otec. Máma myslela, že to není možné, že to musím jít vrátit,“ dodal Štibrányi.
Než vyrazíte na Národní třídu podpořit demokracii, udělejte si náš revoluční kvíz. Nabudí vás proslovy slavných reprezentantů a možná vás potěší i vaše skvělá paměť. Otestujte ji s námi v osmi zábavných krocích.
Z Turecka si Lvíčata přivezla výhru 1:0. Uhájí ji v Hradci? Projděte si fotbalový TV program na úterý i další dny.
Zatímco David Beckham dobýval titulní stránky novin a Cristiano Ronaldo ohromoval svět svými kličkami, Paul Scholes dělal něco zdánlivě obyčejnějšího. Hrál fotbal tak dobře, že ho za jednoho z nejlepších záložníků historie považovali i ti nejslavnější soupeři. Dnes slaví 52. narozeniny.
