Hvězdný návrat lídra a titulové ambice. Příběh Pavla Kadeřábka a jeho strahovské party

Všechny úspěchy Sparty v desetiletí před dvěma tituly Briana Priskeho se dají převést na společného jmenovatele: 92. Klíčovou roli v nich totiž hráli kluci ročníku 1992. Odchovanci akademie na Strahově, kde je cepoval trenér Jaroslav Hřebík.

Teď se nejvýraznější osoba z této party vrací zpátky na Letnou. Pavel Kadeřábek bude opět neúnavně pilovat pravou lajnu, jak jsou sparťanští fanoušci zvyklí z let 2012 až 2015. 

Jeho role ale bude důležitější než dřív. Zatímco před dekádou stál jako mladý hráč po boku zkušených matadorů, dnes bude muset sám ukázat, co znamená vítězné DNA Sparty. I proto odemykáme tento text z tištěného Football Clubu, který jsme vydali v září 2023.

Strahovská (S)parta

„Na Strahově se traduje, že kluci z ročníku 1992 byli vždycky skvělá parta. Navíc vynikali obrovským zájmem o fotbal. Prakticky neřešili vůbec nic jiného, pořád byli spolu, nic si nedarovali na tréninku, a hned jak skončil, šli spolu hrát třeba PlayStation,“ vypráví v útrobách akademie na Strahově Oldřich Šmerda. Pracuje tu přes deset let a nedávno se stal pravou rukou nového šéfa sparťanské mládeže Vítězslava Lavičky.

Ten sedí naproti a poslouchá. Jeho úkolem bude pro Letenské vychovat nového Pavla Kadeřábka, Ladislava Krejčího nebo Jakuba Brabce. Ryzí sparťany, kteří se nikdy nevzdávají a mají v sobě nekonečnou touhu po úspěchu. Jako hráči z ročníku 1992, se kterými trenér Lavička v sezoně 2013/2014 získal double. Pro mnoho z nich to byl kariérní vrchol, na který dodneška vzpomínají. Vedla na něj ale dlouhá cesta.

Můj nejkrásnější tým

„Dodnes říkám, že to byl můj nejkrásnější tým,“ zasní se Jaroslav Hřebík. Mluví o sestavě, kterou v roce 2011 dovedl na Euru devatenáctek k senzačnímu stříbru. Ve finále proti Španělsku nastoupili hráči jako Pavel Kadeřábek, Tomáš Přikryl, Jiří Skalák a další, kteří prošli v následujících letech Spartou. Včetně kapitána tehdejší mládežnické reprezentace Jakuba Brabce. „Ještě než jsme se kvalifikovali na závěrečný turnaj, hráli jsme utkání proti Italům. Po zápase za námi přišel do kabiny legendární trenér Arrigo Sacchi, v té době sportovní ředitel mládeže na italském fotbalovém svazu, a gratuloval nám k předvedené hře,“ vzpomíná Hřebík a dodává, že to byla jedna z největších poct, jaké se mu jako kouči dostalo.

„Na trenéra Hřebíka vzpomínám moc rád. Byl náročný a někteří kluci to nezvládli, ale ti, kteří ano, ty to zocelilo. Trenér vždycky říkal, že na hřišti rozhodoval charakter a měl pravdu. Připravil nás na kariéru dobře,“ vypraví Brabec, dneska hráč řeckého Arisu Soluň a držitel dvou mistrovských titulů, se Spartou a s Plzní.

V dobrém vzpomíná na bývalého šéfa sparťanské mládeže i Pavel Kadeřábek, další z tahounů titulového týmu, bývalý reprezentant a nyní obránce německého Hoffenheimu. „Vždycky jsem na trenérovi Hřebíkovi oceňoval, že byl rovný a férový vůči všem hráčům. Navíc byl svým způsobem skutečně vizionář. Viděl fotbal tak, jak se bude hrát za deset let. Hodně dbal na hru bez míče a další věci, které se nám pak v kariéře hodily. Když jsme přešli do áčka Sparty, byli jsme připravení a rychle jsme zapadli,“ vysvětluje.

Kromě Jaroslava Hřebíka taky nikdo z fotbalistů nedá dopustit na jeho kolegu Václava Jílka. Současný kouč Sigmy byl u tehdejší devatenáctky asistentem. „Trenér Hřebík vnímal fotbal jasně a měl přesnou představu, co a jak chce hrát. To trenér Jílek byl komunikativnější, vždycky nás vyslechl a snažil se brát i pohled hráčů a zakomponovat ho do tréninkového procesu,“ doplňuje Ladislav Krejčí.

Na evropském juniorském šampionátu v roce 2011 Brabcovi a spol. výhra protekla mezi prsty až v prodloužení, kde prohráli se Španělskem 2:3. „Trenér Hřebík nás hrozně vycepoval a vtiskl nám do hlav skvělý herní systém. Právě v zápase se Španěly se to ukázalo. Oni měli sice lepší individuální kvalitu, ale díky systému jsme s nimi dokázali držet krok. Dost jsme si na tom zakládali. Už tehdy jsme měli hodně detailní přípravy za pomoci videa, to se prolínalo celým reprezentačním srazem,“ vzpomíná Krejčí. Další z tahounů na stříbrném Euru.

To finále se přitom mohlo vyvíjet i trochu jinak. Při poradě po základní hrací době, v níž zápas skončil 1:1, totiž trenér Hřebík svým svěřencům navrhl, jestli nechtějí ustoupit od nátlakového a riskantního fotbalu a hrát spíš na jistotu. Reprezentanti to odmítli. „Samotného mě to překvapilo, ale byl jsem na ně pyšný. Kluci odehráli sedm nebo osm zápasů v rychlém sledu za sebou v šíleném tempu, ale věřili tomu, co jsme je naučili, a chtěli to takhle dohrát až do konce,“ vypráví Hřebík.

Ostatní účastníci finále historku potvrzují. „Bylo to skutečně tak. Sami jsme byli trochu překvapení, že za námi trenér Hřebík přišel a dal nám možnost vybrat si, jak turnaj dohrát. Jestli chceme pořád hrát na riziko. Asi věděl, že v případných penaltách nebo kdybychom zalezli, tak bychom měli větší šanci, ale my to cítili jinak,“ říká Krejčí. Prý to možná tehdy trenér Hřebík věděl lépe než on. Španělé rozhodli finále gólem na 3:2, který vstřelil útočník Paco Alcácer, v 115. minutě.

„Samozřejmě nás prohra mrzela, ale tohle období nám hrozně pomohlo prosadit se v dospělém fotbale. Po skončení Eura už na nás všichni koukali jinak, a i proto nás tolik dostalo šanci v lize,“ upozorňuje Jakub Brabec. Sám se, i díky stříbru z mistrovství Evropy, dostal v sezoně 2012/2013 na hostování do Zbrojovky Brno. Než se o rok později naplno zabydlel v A-týmu pražské Sparty pod trenérem Lavičkou.

Chemie

Největší úspěch dvaadevadesátníků přišel ve zmiňované sezoně 2013/2014. Sparta pod Lavičkovým vedením suverénním způsobem vyhrála ligu a v dramatickém pohárovém finále na penalty zdolala v Edenu Plzeň a mohla slavit ligový double. V následující sezoně pak do sbírky trofejí přibyl ještě superpohár.

Základním stavebním kamenem úspěchu tehdy byli kromě hvězd jako David Lafata, Marek Matějovský, Lukáš Vácha a Bořek Dočkal i hráči ročníku 92. „Ti kluci měli mezi sebou neskutečnou chemii. To byl jeden vtípek za druhým. Ale zároveň dokázali přijmout nějaký ten kamarádský žertík, hecování, nebyla mezi nimi žádná řevnivost nebo zlá krev. Kluky jako Kadeř, Krejda nebo Brába chcete v kabině mít,“ říká Lavička.

Když si s tehdejšími členy mistrovského kádru povídáte, zjistíte, že sparťanská kabina byla v dobrém slova smyslu rozdělena na dva tábory. Starší a zkušenější hráče, kteří tvrdili muziku na hřišti i mimo něj, a mladé dvaadevadesátky, kteří se bili o svoje místo na výsluní. „Už když jsem do Sparty přicházel, tak jsem věděl, že v ročníku 1992 jsou kluci, kteří udělali úspěch s reprezentací, jejíž jádro bylo sparťanské. A když jsme řešili skladbu už do sezony 2012/2013, přirozeně nám tam tihle kluci zapadli. Krejda už tam byl, Brumla si ještě dal rok na hostovačce a další kluci o svoje místo taky bojovali,“ popisuje Lavička.

Zároveň přibližuje, že díky tvrdému drilu Jaroslava Hřebíka měla většina z nich přechod do prvního týmu relativně snadný. „Byli zvyklí na velkou náročnost od Jardy. Ať už taktickou, tak co se týče návratů zpátky do obrany, přepínání po ztrátě míče. Tam byli vydrilovaní skvěle. V tomhle směru jsem s nimi moc práce neměl. Já měl na starosti spíš tu kreativitu,“ usměje se kouč.

Lavička taky vyzdvihuje práci svého tehdejšího asistenta Václava Jílka, kterého hráči znali už z reprezentace. „Udělal s nimi velký kus práce. Jeho přínos k rozvoji těchhle hráčů a potažmo i celého týmu byl zásadní. On je znal a oni mu důvěřovali, protože s ním měli jiný vztah než s hlavním trenérem,“ chválí Lavička.

Soudržnost mladších ročníků v tehdejší Spartě potvrzuje i Jakub Brabec. „Tehdy nám bylo dvacet jedna, dvacet dva let. Se spoluhráči, kterým táhlo na třicet a měli rodiny, se společná témata hledala obtížně. Takže jsme byli hodně spolu. Ale na druhou stranu to nebyl nikdy problém na hřišti,“ vypráví. Podobně mluví i Brabcův nejlepší kamarád z té doby Ladislav Krejčí a přidává zajímavou historku o vyhlášeném kliďasovi, který tehdy Spartu trénoval.

„Pamatuji si jednou, že jsem od něj slyšel i sprosté slovo. Bylo to něco jako ‚Do p**ele, teď už mě ale vážně štvete!‘ Měl jsem do té doby oči zabodnuté do podlahy, ale tohle mě probralo a došlo mi, že musíme zapnout. Že takhle teda fakt ne. Fungovalo to skvěle. Normálně totiž trenér Lavička vyzařoval klid a sebekontrolu, kterou ze sebe dokázal přenést na mužstvo,“ popisuje Krejčí. Zároveň dodává, že až v pozdější fázi kariéry si uvědomil, jak moc důležitá byla mantra trenéra Lavičky o pokoře a nepodceňování soupeřů, kterou nejen ve Spartě tak často opakoval.

Během mistrovské sezony vyčnívali snad nejvíc ze všech hráčů na hřišti krajní obránci. Na levé straně obrany se proháněl Zimbabwan Costa Nhamoinesu a na pravé Pavel Kadeřábek, dnes asi největší hvězda ročníku 1992, ze kterého udělali trenéři pravého beka na poslední chvíli. „Byla to tak trochu náhoda. Na soustředění se zranil Lukáš Pauschek a já jsem zbyl jako jediná varianta na pravého obránce. My jsme pak hráli zápas doma s Häckenem, který sice nevyšel, ale odehrál jsem ho v pohodě. I díky tomuhle jsem se chytil a už zůstal na tomhle postu v sestavě,“ popisuje Kadeřábek zpětně svůj přerod.

„Pavel u nás začal jako křídlo, když se vrátil z hostování na Žižkově. Cítili jsme, že to není úplně ono, takže jsme nakonec pracovali na tom, aby se se svým skvělým fyzickým fondem zapracoval herně do téhle varianty. A z Pavla se stal moderní pravý bek, který se dodnes prohání v Bundeslize,“ uzavírá Lavička.

Sláva poraženým

Pavel Kadeřábek ani nikdo další z ročníku 1992 už další titul v české lize nepřidal. Sparta si na něj musela počkat dlouhých devět let do příchodu dánského kouče Briana Priskeho. Dvaadevadesátníci postupně ze Sparty odcházeli za hranice. V létě 2015 šel Pavel Kadeřábek do Hoffenheimu, kde působí dodnes. O rok později Spartu opustilo i duo nejlepších kamarádů Jakub Brabec a Ladislav Krejčí. Oba ale ještě byli součástí fantastického tažení Evropskou ligou v sezoně 2015/2016, které utnul až ve čtvrtfinále Villareal.

Ke zbytku sparťanských mladíků se připojil po návratu z Liberce další strahovský odchovanec Martin Frýdek. Tomu ve sbírání úspěchů v reprezentaci bohužel v té době často bránilo zranění. Během sezony 2015/2016 byl ale jedním z klíčových mužů sparťanské sestavy a blýskl se například krásným gólem do sítě Lazia v osmifinále Evropské ligy. „To bylo krásné. Možná asi nejhezčí gól v mé kariéře. Ale největší zážitek pro mě bylo čtvrtfinále proti Villarealu, kdy vlastně celá Letná stála a tleskala. I když jsme prohrávali v jednu chvíli 0:4. Jenom si na to vzpomenu a jde mi mráz po zádech,“ vzpomíná Frýdek.

Sparta nakonec odvetu čtvrtfinále prohrála za frenetické podpory z tribun 2:4. Jeden z gólů vstřelil i Ladislav Krejčí. „Co se týče zápasů, já asi nejvíc vzpomínám na odvetu proti Laziu. Tam jsme první poločas vyhráli 0:3, mně se ten zápas povedl neskutečně a bylo to jako ve snu. Když jsme si o půli sedli v kabině, tak jsme na sebe koukali a nechápali, že se tohle fakt děje,“ říká s úsměvem.

Z cest Evropou přidá ještě jednu další historku, která ukazuje na soudržnost sparťanského kádru taženého hráči z ročníku 1992. To už ale Sparta hrála podle taktovky trenéra Zdeňka Ščasného. „Z toho mančaftu šla tehdy strašná síla. Ukázalo se to při odvetě v Krasnodaru. Tam sice nebyla taková atmosféra, ale vyhráli jsme 3:0 a po zápase jsme měli moc hezký večírek na hotelu. Seděli jsme tam úplně všichni. Trenéři, hráči a další. Dali jsme si společně večeři, dovolilo se pivo nebo dvě, společně jsme seděli až do noci, zpívali jsme písničky a zůstali pohromadě,“ zasní se Krejčí. A dodá, jak ho zpětně mrzí, že se kvůli dlouhé cestě Evropou a zraněním v kádru nepovedlo dotáhnout v té samé sezoně mistrovský titul.

I přes postupné odchody hráčů ze strahovské akademie byli dvaadevadesátníci schopni připravit fanouškům Sparty taky jeden nezapomenutelný okamžik v pohárové Evropě. Hned v následující sezoně 2016/2017 hrála Sparta čtvrté předkolo Evropské ligy proti dánskému Sønderjyske. Po bezgólové remíze v Dánsku začalo pro Spartu odvetné utkání hororově. Dánové po čtyřiceti minutách hry vedli 2:0. Ještě před poločasem snížil kapitán Lafata, ale kvůli pravidlu o gólech vstřelených na hřišti soupeře bylo jasné, že sparťané musí zvítězit. Dvacet minut před koncem vyrovnal Josef Šural a zápas za stavu 2:2 gradoval.

Několik minut před koncem přichází na hřiště Jakub Brabec, který v té době jedná o přestupu do belgického Gentu. „Ten zápas si pamatuju. Brába byl na hřišti snad deset vteřin a tehdy jednal o odchodu. Hrozně jsme se celé utkání trápili,“ popisuje Martin Frýdek. Právě on se v 85. minutě rozběhl a dlouhým autem našel Jakuba Brabce, který přesně mířenou hlavičkou dvojutkání rozhodl a poslal Spartu do Evropy. „Tohle je gól, který si budu pamatovat celý život. Moc branek jsem během kariéry nedal, takže to není zas tak složitý, ale tenhle byl speciální,“ popisuje Brabec. Byl to jeho poslední soutěžní gól a zápas za Spartu.

Odcházení

Dnes ze strahovského ročníku 1992 ve Spartě nekope ani jeden hráč. Jakub Brabec po gólu do sítě Dánů skutečně odešel do belgického Gentu, kde hrál tři roky. Do české ligy se pak vrátil oklikou přes Turecko v roce 2019. Ovšem ne v dresu Sparty, nýbrž Viktorie Plzeň. Klubu, který Spartě v době, kdy měla mladá letenská parta lize dominovat, vyfoukl několik titulů. „Jsem sparťan. Říkám to i dnes s klidným srdcem. Vyrůstal jsem v éře, kdy pro nás největší rival byla Slavia, a beru to tak dodnes. Osobně jsem tak s tím přestupem neměl problém. Vzpomínám na Plzeň rád, byl jsem tam kapitán, mám tam spoustu přátel, přirostla mi k srdci – ale nejblíž mám pořád ke Spartě. To ze sebe prostě nedostanete,“ říká vážně Brabec.

Teď už je Jakub Brabec dva roky v Arisu Soluň, kam šel z Plzně. S rodinou jsou spokojení, vztahy s klubem má nadstandardní, ale kdyby třeba… „Kdyby byla ta možnost, rád bych se vlastně ještě vrátil,“ myslí si na Letnou. „A i kdyby ne, na takového nekopu, jako jsem já, nemám špatnou kariéru, ne?“ uzavírá se smíchem.

Chvíli před Brabcem se na zahraniční angažmá vydal do italské Bologni i Ladislav Krejčí. „Za mě to bylo povedené angažmá. Naučil jsem se řeč, hrál jsem Serii A. Všechno to, co jsem si vysnil jako kluk. Když jsem se po čtyřech letech v klubu loučil, byla večeře s celým týmem, realizákem a sportovním ředitelem. A já najednou cítil ten respekt lidí kolem sebe,“ popisuje Krejčí.

Za svoji nejlepší sezonu v Itálii považuje hned tu první, kdy byl pravidelným členem základní sestavy a odehrál skoro všechno. Ve druhé sezoně vinou zranění odehrál celkově jen čtrnáct zápasů. „Kdybych mohl něco ve své kariéře změnit a vzít zpátky, byla by to příprava na druhou sezonu v Itálii. Nepřišel jsem tehdy do přípravy nachystaný tak, jak jsem měl. Dva roky jsem neměl dovolenou, protože v předešlé sezoně jsem byl na Euru 2016, do toho řešíte život v nové zemi, přítelkyni – už jsem si potřeboval odpočinout. Teď vím, že to byla chyba,“ říká smířeně Krejčí. V Itálii pak strávil v dresu Bologni ještě další dva roky a vyzkoušel si například pozici wingbacka.

V roce 2020 přišel návrat do milované Sparty. Krejčí byl jedním z hráčů, na které ukázal nový sportovní ředitel Tomáš Rosický. Po éře trenéra Stramaccioniho měli Krejčí, David Pavelka a Ondřej Čelůstka pomoci opět vybudovat ze Sparty klub s jádrem českých hráčů a předávat nadějným odchovancům ze Strahova cenné zkušenosti. Po zisku mistrovského titulu pod Brianem Priskem a z mnohých rozhovorů s hráči jako Martin Vitík, Ladislav Krejčí a další je jasné, že tenhle záměr Tomáši Rosickému vyšel na výbornou. Sparta je dnes i díky Krejčímu, Pavelkovi a Čelůstkovi zdravý tým se zdravou kabinou. „Když se na to díváme takhle, tak to byl úspěch. I když mnozí fanoušci to nemohli vidět, protože to je každodenní práce v kabině i mimo hřiště. Ale na hřišti to bohužel ode mě žádná sláva nebyla. Představoval jsem si celé to angažmá jinak,“ říká Krejčí.

Po rozporuplné první sezoně Krejčího srazila na kolena plicní embolie, kterou prodělal v létě roku 2021, a chyběl více než dva měsíce. V mistrovské sezoně 2022/2023 Krejčí neodehrál jediný zápas a po vypršení smlouvy odešel do Hradce Králové. „Spousta fanoušků se ptá, co se stalo, ale prostě jsme se nedohodli na tom, jak vyřešit poslední rok mého angažmá ve Spartě. Chtěl jsem odejít, ale žádný tým nepřišel s adekvátní nabídkou. Ani z ligy, ani z blízkého zahraničí. Mám dvě malé děti, takže například nabídku z Turecka jsem odmítl,“ vysvětluje Krejčí. Nakonec byl nucen pouze trénovat s rezervním týmem letenských. Pořád se snažil i hráčům B-týmu předávat zkušenosti a lásku ke klubu. Neúčast na pouti za mistrovským titulem ho ale v hloubi duše bolela. „Každý zápas jsem byl za střídačkami. Hrozně jsem to klukům přál a neuvěřitelně to prožíval. Ale na druhou stranu mě mrzelo, že jsem u toho nebyl na hřišti s nimi a nedokázal jim pomoci,“ uzavírá křídelník.

To Martin Frýdek ve Spartě vydržel až do léta roku 2020. Se Spartou stihl ještě pod vedením Václava Kotala vyhrát pohár. Pak odešel do švýcarského Lucernu. „Rosovi jsem věřil už tehdy. Říkal, že to bude běh na dlouhou trať a nebude to ze dne na den. Sparta je v tomhle specifická a pořád na nic není čas. Nicméně poslední sezona ukázala, že měl pravdu,“ vysvětluje Frýdek. „To víte, že mě mrzí, že se Spartou nemám titul, ale i ta cesta pohárem a finále zrovna v Liberci bylo nádherné. Kluky jsem celou sezonu sledoval a přeju jim to. Ve Švýcarku jsem spokojený, chtěl jsem si zkusit zahraniční angažmá, pro rodinu je to ideální. Jen mi trochu chybí ten tlak, který byl ve Spartě mnohonásobně vyšší. Takové to ‚musíš‘ tu každý zápas není,“ doplňuje.

Zahraniční angažmá si pořád užívá i Pavel Kadeřábek. V Hoffenheimu načal už devátou sezonu. Z nadějného mladíka se stal ostřílený mazák. „Změnil jsem se za tu dobu strašně moc. Teď mám rodinu a děti. Když se podívám zpětně, hrozně si vážím všeho, co jsem dokázal. V zahraničí je to proti Česku více o individualitě a chuti se prosadit než o týmovosti,“ popisuje. Při otázce, zda by se chtěl vrátit zpět na Letnou má jasno okamžitě. „Moc bych o to stál. Mám tady v Německu smlouvu ještě na dva roky. Ale až mi doběhne, tak pokud by to dávalo smysl a Sparta měla zájem, šel bych do toho. Nechtěl bych být na obtíž, ale věřím, že bych dokázal předat mladším klukům lásku ke klubu, zapálenost k tréninku a další věci, které bude klub potřebovat vždycky,“ vypálí.

Tým je víc

Když se dvaadevadesátníků ptám, co by je vystihovalo, nejčastěji opakují slova jako „kamarádi“, „dobrá parta“ a podobně. Za všechny třeba právě Pavel Kadeřábek: „Ročník 1992, to jsou pro mě kamarádi na celý život. To je pro mě asi nejvíc, co mi mohl fotbal dát a čeho si moc vážím,“ uzavírá.

A je fakt, že zlatý ročník sparťanské mládeže byl mnohem úspěšnější jako parta a kamarádi, víc tým než jednotlivci. Ostatně Pavel Kadeřábek je jediný, kdo z onoho ročníku strahovské akademie stále kope v jedné z top pěti evropských lig. „Víte, tohle je složité. Když se podíváte na Srby, Chorvaty a další podobné země, všude v zahraničí mají trenéry, o které se můžou opřít. A ti si pak berou do týmu krajany. My tohle nemáme, takže i kvůli tomu to beru, že jsme jako ročník v zahraničí uspěli,“ říká Krejčí.

Jiný pohled nabízí kapitán z časů stříbrného Eura Brabec. „Síla té naší party a týmu vždycky byla v týmovosti. Nikdo z nás nebyl výrazná individualita. Do všeho jsme šli týmově, zakládali si na charakteru. A vlastně tak je to všude napříč českým sportem. Jsme schopni se prosazovat týmově, jako jednotlivci už míň. V tom byla i naše síla a kdybychom byli spolu déle, dosáhli bychom možná ještě mnohem víc,“ krčí rameny.

Nehrají už spolu, ale v kontaktu kluci ročník 92 zůstávají. Zavolají si, potkají se s rodinami, až do covidu pořádali pravidelné kamarádské turnaje – pouto nepřetrhala ani zahraniční angažmá. A možná, jednoho dne, až všichni dvaadevadesátníci ukončí profesionální kariéru, budou se moct potkat v roli trenérů, funkcionářů a dalších klíčových lidí ve strukturách milovaného klubu z pražské Letné, aby vychovali novou partu výjimečných fotbalistů se zápalem pro fotbal, party, která bude vždycky víc než jen součet jednotlivců.