Na Spartu bych se někdy rád vrátil, říká Lavička. Do Ruska by nešel

22. březen 2023
Sdílejte:
Vítězslav Lavička je posledním trenérem, který pro Spartu získal český titul. Teď drží palce Brianu Priskemu, aby ho napodobil a na dotaz, zda by se na Letnou vrátil, odpovídá jasně: rád a v jakékoli roli, kde bych pomohl.
Foto: Marcin Kadziolka / Shutterstock

Vítězslav Lavička patří mezi největší fotbalové gentlemany v Česku. Jako trenér toho už zažil hodně, mimo jiné třeba titul s Libercem, Spartou i s FC Sydney. Angažmá u národního týmu do 21 let. Úspěšný boj o záchranu v Polsku. A v loňském roce i čtyřměsíční exotické působení na lavičce Kuvajtu.

Kdy se vrhne do dalšího fotbalového dobrodružství? „Nechci, aby to vyznělo troufale, ale chci si počkat na nabídku, která mě osloví a zvedne z komfortní zóny. Patřím už sice do kategorie starších trenérů, ale do trenérského důchodu se ještě nechystám. Dalo by se říct, že jsem jen dobrovolně přibrzdil. Mezidobí mezi jednotlivými štacemi vnímám jako šanci na refresh. Vždycky mám potřebu dát si nějaký čas pauzu a všechno si srovnat v hlavě,“ říká Lavička ve velkém rozhovoru, který najdete v novém čísle tištěného Football Clubu.

Láká ho teď klubový, nebo reprezentační fotbal? „To záleží na konkrétní nabídce. Musela by mi dávat smysl a není ani podstatné, jestli by přišla z Česka, nebo ze zahraničí. V minulosti mi vyhovovalo klubová a reprezentační angažmá střídat. Jedná se totiž o rozdílný způsob práce a já měl vždycky potřebu po čase změnit rytmus. Teď ale jasnou preferenci nemám,“ odpovídá.

V českých médiích nedávno hodně rezonoval případ Maria Ličky, který šel trénovat do ruského Orenburgu za svým bratrem Marcelem. Jak by na lukrativní nabídku z Ruska reagoval Lavička? „Nechci nikoho soudit. Určitě bych však neřešil jen sportovní stránku věci. Před lety jsem měl nabídku z Běloruska, z Dynama Minsk, ale nakonec jsem na ni nekývnul. Tamní režim je pro mě nepřijatelný. Stejně tak by se mi teď, se vším respektem k jejich fotbalu, morálně příčilo jít trénovat do Ruska,“ má jasno.

Hlavním tématem aktuálního čísla Football Clubu je fotbalová osamělost. Lavička hrál i trénoval na nejvyšší úrovni, kdy ve fotbale cítil největší samotu? „To přišlo ještě během hráčské kariéry ve Spartě. Bylo mi 24 let a byl jsem na vrcholu sil. Dostal jsem pozvánku do reprezentace a na kempu v Nizozemsku pod trenérem Václavem Ježkem jsem v přípravném zápasu s West Hamem United utrpěl vážné zranění kolene. Přetržení zkřížených vazů. Když jsem se dozvěděl diagnózu, cítil jsem velkou osamělost. Nevěděl jsem, co se mnou bude dál, jestli se na hřiště vrátím,“ vzpomíná na těžké okamžiky, které ale s pomocí rodiny i lidí na Spartě psychicky ustál.

Naše číslo 24

Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme více jak 160 stran unikátního fotbalového čtení.

      To chci!

      „Od té doby se vždycky snažím vžít do situace hráče, který něco takového prožívá. Jako trenér ho maximálně podporuju při postupném návratu na trávníky. Zvládnout psychiku hráčů je z mého pohledu jedna z hlavních stránek práce trenéra,“ říká.

      A jak zvládá krutou realitou trenérské profese, kdy po pár nevydařeních zápasech může přijít vyhazov? „V začátcích mé trenérské kariéry jsem se s tím vyrovnával hodně špatně. Když jsem poprvé jako trenér skončil předčasně, zbořil se mi svět. Bylo to na Žižkově, kde jsem strávil v letech 2002 až 2003 sezonu a část té následující. Nejdřív jsme skončili třetí a hráli evropské poháry. V další sezoně byl velký úspěch rychle zapomenut a po šesti kolech jsem byl odvolaný. Tehdy jsem byl opravdu zdrcený,“ vzpomíná Lavička.

      „Nakonec to pro mě mělo pikantní dohru. Sezonu jsem totiž dokončoval v Liberci jako asistent a v posledním kole k nám přijela právě Viktorka, která bojovala o záchranu. Prohrála a sestoupila do druhé ligy. Nepřál jsem jí to, ale určitá satisfakce to pro mě tehdy byla,“ dodává.

      Postupně se ale dokázal psychicky obrnit. „Prostě jsem dělal svou práci tak, abych před sebou neměl žádné výčitky, že jsem něco zanedbal nebo podcenil. Tohle vědomí, že jsem pro úspěch udělal maximum, hodně pomohlo. Když jsem pak někdy dostal výpověď, bral jsem to jako něco, co k trenérské práci patří,“ vysvětluje.

      A vážně bylo odvolání na Žižkově bolestivější než třeba konec na lavičce Sparty, pro kterou v roce 2014 získal jako trenér poslední český titul? „Odvolání na Spartě mě sice hodně mrzelo, ale už jsem to bral s nadhledem. Jednak jsem byl zkušenější a taky jsem končil s tím, že jsem tam zažil spoustu krásných okamžiků. Samozřejmě jsme chtěli tým dál budovat a posouvat k dalším úspěchům, ale už jsme k tomu nedostali prostor. V takové chvíli člověku nezbyde nic jiného, než respektovat představu majitele,“ odpovídá.

      Kdo bude český mistr?

      Návrat na Letnou je pro Lavičku stále lákavý. „Ve Spartě jsem toho prožil jako hráč i jako trenér hodně a dál zůstávám jejím fanouškem. Pokud by mě někdy s nabídkou oslovila, rád se do systému klubu v jakékoli roli zapojím a pomůžu,“ říká.

      Brianovi Priskemu na lavičce Sparty drží palce. „Přál bych to jemu i celé Spartě. Letos, kdy klub slaví 130 let od založení, by mu titul v lize nebo vítězství v poháru slušely. Myslím, že Brian je dost zkušený na to, aby tlak ustál. Spousta fanoušků odsuzuje zahraničního trenéra jen na základě zkušenosti s Andreou Stramaccionim. Ale tahle situace mi přijde jiná, koncepčnější,“ říká Lavička a dodává, že se mu líbí, jak Priske působí klidně a přátelsky. „Jeho vystupování vůči médiím i hráčům je maximálně profesionální. Já jsem optimista,“ dodává.


      Kompletní povídání s Vítězslavem Lavičkou o psychickém tlaku v profesionálním fotbale, boji s trenérskou samotou, horkých hlavách v Arábii i práci s fotbalovými solitéry, jakým je třeba Bořek Dočkal, najdete v novém čísle tištěného Football Clubu třeba vedle rozhovoru s reprezentačním kapitánem Tomášem Součkem.


      Naše číslo 24

      Vyzpovídali jsme Tomáše Součka nebo oscarového producenta a bývalého prezidenta LOSC Lille Michela Seydouxe. Řešíme tajemnou smrt východoněmeckého Beckenbauera. Celkem pro vás máme přes 160 stran unikátního čtení.

      To chci!

      Související články

      Glosář Luďka Mádla: Jeden gól od Schicka je málo. A kde byl Chorý?

      Depresi vystřídala česká útočná smršť. Bohužel bez adekvátního počtu balonů, co by se uhnízdily v gruzínské síti, hodnotí druhý český zápas na Euru reportér Luděk Mádl.

      Glosář

      Kolik bodů stačí na postup? Historie říká, že je třeba porazit Turky

      Co stačí v současném systému na postup ze skupiny na Euru? Dobře to ukazuje příklad mistrů Evropy z roku 2016…

      Euro 2024
      Aktualizováno

      Proč máme ošklivější dresy než Albánie? A co nejvíc ovlivňuje byznys s fotbalovými trikoty?

      Kdo má nejhezčí a nejošklivější dresy Eura? Jak dnes pracují kluby s designem dresů a dalšího merche? V čem se liší menší výrobci od obřích brandů? A proč se design a střih dresů za poslední tři dekády tolik proměnil? O tom jsme si povídali s novinářem Martinem Vaitem z iSport.cz a ředitelem yoursport Pavlem Hodkem.

      Podcast
      Popup se zavře za 8s