Zeman neví, co je stres. Rozhovor s legendou, která jde zpět do akce

01. březen 2023
Sdílejte:
Zdeňku Zemanovi je 75 let. Právě proto chce trávit čas s mladými a hlásí druhý návrat na lavičku Pescary. V rozhovoru pro Football Club srovnává etapy své kariéry, vyzdvihuje výhody systému 4-3-3 a vypráví o tom, co ho žene vpřed a proč se fotbalem nikdy nestresuje.
Zdeněk ZemanFoto: Profimedia

Zdeněk Zeman se po pěti letech vrátil na lavičku fotbalistů Pescary. Delfíny povede potřetí v kariéře a pokusí se s nimi ze třetí ligy postoupit do Serie B. Aktuálně je Zemanův nový tým na třetím místě jedné ze tří skupin Serie C. Pescara odvolala Zemana začátkem března 2018 ještě ve druhé lize. Při prvním angažmá s týmem v sezoně 2011/12 vybojoval český kouč postup do nejvyšší soutěže. Jeho svěřenci bavili ofenzivním fotbalem a nastříleli rekordních 90 branek. Po úspěšném ročníku zamířil Zeman do AS Řím, kde ale při svém druhém působení vydržel jen osm měsíců.

Při příležitosti Zemanova návratu mezi aktivní trenéry zveřejňujeme celý rozhovor, který vyšel ve 22. čísle tištěného Football Clubu (03/2022 se zelenou obálkou). Bylo to číslo, ve kterém jsme vedle Zemana měli i rozhovory s Jindřichem Trpišovským a Jürgenem Kloppem.


Načasování je pro novináře klíčové. Když jsem tiskovému oddělení třetiligového klubu Calcio Foggia 1920 napsal, že bych chtěl pořídit rozhovor s jeho trenérem Zdeňkem Zemanem, Foggia měla právě začít hrát postupové playoff Serie C. A tak jsem musel trpělivě čekat, dokud Foggii nevyřadila Entella Chiavari. Sezona pro ni skončila, ale tým dál trénoval, a tak jsem si okamžitě domluvil schůzku a odcestoval do Apulie.

To, co si dál přečtete, je poslední rozhovor, který Zdeněk Zeman poskytl jako manažer Foggie. O pouhý den později se rozhodl neprodloužit s klubem smlouvu. Fotka z novin, na které Zeman s kufrem čeká sám u silnice, až ho někdo vyzvedne, se na sociálních sítích stala virální.

Městečko Foggia leží v nížině Tavoliere delle Puglie, které se přezdívá „sýpka Itálie“. Kvůli místní kriminální organizaci Quarta mafia a nevalné kvalitě života se netěší zrovna dobré pověsti. Na začátku 90. let 20. století se ale stala synonymem pro okouzlující, průkopnický fotbal. A to díky svému kouči, v Praze narozenému flegmatikovi Zdeňku Zemanovi.

Redaktor sportovního plátku La Gazzeta dello Sport Valerio Piccioni přišel s přezdívkou Zemanlandia, která ze všeho nejvíc evokuje zábavní park, a fanoušci Foggie opravdu mohli mít dojem, že jsou na horské dráze – tým šel z extrému do extrému (samostatný text o Zemanovi ve Foggii v tomto období si můžete přečíst v FC 3/2020). Vysoké výhry se střídaly s nemilosrdnými výprasky, jako byla domácí prohra 2:8 s AC Milán hned v první sezoně po postupu do Serie A.

Zeman ve Foggii zůstal do roku 1994, následně pak trénoval Lazio, AS Řím, Neapol, Salernitanu, Avellino, Lecce a spoustu dalších klubů, včetně zahraničních štací ve Fenerbahçe, Crvene Zvezdě a Luganu.

Jedna z písní italského interpreta Antonella Vendittiho je o tom, že někdy láska nekončí, protože protějšek „odejde za parádní jízdou a pak se vrátí“. Ve vztahu Foggie a Zdeňka Zemana to bylo úplně stejné – Zeman se na lavičku vrátil v sezoně 2010/11 a pak ještě jednou loni.

Venditti byl zapáleným fanouškem AS Řím, a dokonce složil oficiální klubovou hymnu. V roce 1999 - rok potom, co Zeman proslul výroky o dopingu v italském fotbale – nazpíval i píseň La coscienza di Zeman (Zemanovo svědomí). Název písně odkazuje na slova tehdejšího trenéra AS Řím: „Se svým svědomím se cítím být na vrcholu ligy,“ zatímco text velebí tvrdohlavého samorosta, který rád hraje ofenzivní fotbal a je za všech okolností oddaný svému hodnotovému systému.

Skladba hrála i loni v dubnu v ulici Vico La Porta při odhalení velkoplošné malby, která českého kouče zpodobňuje. Měl jsem to štěstí setkat se s mladým malířem, který murál vytvořil. Antonio Francavilla mě vzal na procházku po historickém centru Foggie. Na sobě měl polo tričko s logem klubu – černým a červeným čertem, podle nichž dostala Foggia přezdívku Satanelli – stejný znak měl vytetovaný na lýtku. Ukázal mi i další malbu v ulici Via San Domenico, na které je Zeman jako světec.

„Foggia je monoteistické město,“ glosoval to přiléhavě jeden z mých známých. Z balkonů vlály černočervené vlajky a já se neodvažoval hádat, které tu visí na počest AC Milán, jež právě vyhrál ligu, a které na počest domácího týmu, Foggie.

Na hřišti je mi nejlíp. Hluboká sonda do myšlení Jindřicha Trpišovského

Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.

Přečíst

Jedno středeční odpoledne koncem května jsem tedy zamířil na Stadio Pino Zaccheria, kde tým Foggie trénuje. Uvítal mě tam Lino Zignarelli, ochotný tiskový mluvčí klubu, a hned začal o Zemanovi vyprávět pikantní historky. „Je to vizionář,“ rozplýval se. „Koncem 80. let na předsezonním soustředění v horském středisku nutil hráče koupat se v ledově studené řece. Vlastně do fotbalu přinesl kryoterapii.“ Další anekdota pochází z minulé sezony. „Na pozápasové tiskové konferenci se ho zeptali na výkon jednoho z forvardů a on odpověděl, že měl hráč nejspíš mezi diváky příbuzné, protože hrál tak blízko pomezní čáře… Moc toho nenamluví, ale ví, jak lidi motivovat.“

Při sledování tréninku mě ohromilo, jak Zeman se svými svěřenci komunikuje, jako by to byli studenti na školním výletě žertující se svým učitelem. Pak jsem se přesunul do tiskového střediska, kde jsem čekal, až na mě bude Zeman připravený. Jeho příchod byl jako z filmu: procházel potemnělou chodbou a na cestu mu svítila jen jeho pověstná cigareta.

Je přesně takový, jak jsem si ho představoval – kouří, dělá dlouhé, dramatické pauzy, mluví pomalu a občas mu enigmatickou tváří probleskne sarkastické pousmání. „Zdravím, trenére, jak se vede? Všechno v pohodě?“ uvedl jsem se. „Ne, nikdy není všechno v pohodě,“ zareagoval ironicky. Mohli jsme se pustit do rozhovoru...

Jak byste vysvětlil svůj výjimečný vztah s klubem Foggia?

Foggia mi přináší ohromné uspokojení. Vždycky jsem se tu cítil jako doma, místní mě podporovali. A to nemluvím jen o té krásné nástěnné malbě v historickém centru města, ale i o knize o mých předchozích třech angažmá na trenérské lavici klubu, která nedávno vyšla.

Většinu kariéry a života jste strávil ve dvou italských regionech – na Sicílii a v Apulii. Který z nich máte radši? Nebo je to jako bych po vás chtěl, abyste řekl, kterého ze svých synů milujete víc?

Moje fotbalová kariéra v Itálii začala na Sicílii, takže není s podivem, že ji mám opravdu rád. Moje manželka Chiara pochází z Palerma a narodili se tam i oba moji synové, ačkoli teď už žijí jinde – Karel je taky fotbalový trenér, takže se stěhuje z místa na místo, a Andrea žije v Toskánsku, v Empoli. Ale řekl bych, že Sicílii mám radši, protože je u moře. Moře je to jediné, co mi ve Foggii chybí.

Jak jste se vlastně v Itálii ocitl?

V 60. letech jsem byl v Palermu třikrát na letní návštěvě u svého strýce Čestmíra Vycpálka. V roce 1968 se v Československu odehrávalo Pražské jaro, takže jsem se rozhodl vrátit a dokončit studium na univerzitě, i když byla situace trochu nejasná. Jakmile jsem odpromoval, rozhodl jsem se odjet zase do Itálie a usadit se tu natrvalo, protože mi došlo, že v Československu mě žádná budoucnost nečeká.

Jaké to pro vás bylo? Říkal jste, že pro vás bylo těžké naučit se mluvit pomocí gest.

Nikdy jsem se to nenaučil – ani teď gesta nepoužívám. Uměl jsem francouzsky, to je italštině podobné, a snažil jsem se s lidmi dorozumět, jak to šlo.

Jaké byly požadavky na fotbalového trenéra tehdy a jaké jsou dnes?

V akademii Palerma jsem začal pracovat v roce 1974. Předtím jsem trénoval několik amatérských týmů. Zůstal jsem tam devět let, vypracoval jsem se od nejmladších týmů až k Primaveře, což je jen jeden stupeň pod A-týmem. Mezitím jsem vystudoval ISEF (dnes už neexistující vysoká škola pro učitele tělocviku – pozn. redakce) a udělal si kurz fotbalového trenéra v Covercianu, abych dostal licenci pro trénování na profesionální úrovni. Bylo to pro mě hodně formativní období, protože jsem viděl ty kluky vyrůstat – během mého posledního roku se jich šest dostalo až do prvního mužstva. Myslím, že takhle by měl pracovat každý fotbalový manažer – vychovávat mladé kluky pro profesionální fotbal. Nemělo by jít jen o vyhrávání trofejí, ale o práci s fotbalisty – něco jim předat, podporovat je ve vývoji.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že byste klidně skončil na posledním místě tabulky, pokud by se vám povedlo zlepšit hru svých svěřenců.

To je můj názor na to, co je prací fotbalového trenéra.

S Kloppem v Liverpoolu. Vysvětlil nám, jak se dostal na vrchol

Jen s hrstkou trenérů je tak blízce spojený herní styl jako s Jürgenem Kloppem. Jeho slavný kontrapresink přivedl Mainz, Dortmund a Liverpool k velkým úspěchům. Německý kouč exkluzivně pro Football Club popisuje detaily své fotbalové filozofie.

Přečíst

A co tlak, který musí fotbalový kouč ustát?

Ten existoval vždy, není to tak, že by se až dnes cítili fotbaloví trenéři osaměle nebo byli první, kdo dostane padáka, když se klubu nedaří. Vy tvrdíte, že v minulosti bylo s trenéry víc trpělivosti? To si nemyslím, záleží na vedení klubu. Když najmou nového kouče, musí mu věřit a vložit v něj svou důvěru – bohužel ale často vybírají nahodile nebo podle smýšlení fotbalových agentů nebo ještě hůř, protože s sebou nový kouč přivede sponzora.

Je pravda, že jste v Covercianu jednou podstoupil test, ve kterém vám vyšlo, že necítíte žádný stres?

Ano. Byl jsem jediný – tedy pokud výsledky nelhaly. Ten test nám dal psycholog Alessandro Marco Maderna. Ostatní trenéři měli 9 nebo 10 bodů, což bylo maximum. Velmi emocionálně prožívali fotbalové zápasy a já musím říct, že i dneska je těchto horkokrevných manažerů pořád hodně.

Na to asi navazuje legendární epizoda ze sezony 1990/91...

To bylo po domácí porážce s Messinou v Serii B. Fanoušci Foggie měli vztek, čekali na nás před stadionem a policie nám radila, ať ven nechodíme, že bude lepší počkat, až se vyzuří. Ale já jsem stejně vyšel ze šaten a řekl jsem jim, že tam řvou zbytečně – a nic mi neudělali.

Jak se za ta léta, co se ve fotbale pohybujete, vyvinuly vztahy mezi trenéry a majiteli klubu?

To je různé. Během své kariéry jsem potkal velmi málo prezidentů klubu, kteří by opravdu věřili tomu, co dělám – jmenovitě to byli Pasquale Casillo ve Foggii, Franco Sensi v AS Řím, tedy do chvíle, než vypukl ten skandál s dopingem, a ještě pár dalších. A vlastně taky Angelo Massimino v Messině – byl zapáleným fandou svého klubu, dělal všechno pro to, aby týmu pomohl. Nikdy mi pod ním nic nechybělo.

A co vztahy mezi trenéry a jejich svěřenci? Připadá mi, že právě tenhle vztah je u vás nejspecifičtější.

Ano. Nikdy jsem s týmem jako celkem neměl problém, možná jsem se tu a tam pohádal s některým hráčem. Zvlášť v minulé sezoně jsem ale se svými hráči byl velice spokojený, co se chování, přístupu a snášení bolesti a psychické nepohody týče. Měli jsme to hodně těžké.

Když už jste u bolesti a utrpení – proslul jste tím, že hráčům ukládáte nechvalně známé cvičení gradoni, při kterém musejí skákat po betonových schodech na tribuně s patnácti až dvacetikilovými pytli písku na ramenou.

No, to cvičení mi připisují. Ale ve skutečnosti ho vymyslel Carlo Vittori, osobní trenér sprintera Pietra Menney, který vyhrál olympijské zlato v závodě na 200 metrů.

Proč na tomhle cvičení trváte i po tolika letech? Nebyla by lepší posilovna?

Dokud jsem žil v Československu, museli jsme v zimě sportovat uvnitř. Já měl rád basket a volejbal. Cvičit s náčiním bylo nudné, nebyla to vůbec zábava, i když jsem to pochopitelně dělal. Fotbal se hraje na hřišti, nemůžete ho hrát v posilovně. V dešti si můžete zahrát aspoň pět proti pěti, jinak je to ztráta času. Posilování na strojích nebo s náčiním nedokáže přesně napodobit přirozenou práci svalů, a navíc snižuje stresovou zátěž – a fotbalisté se musejí trénovat i v utrpení, protože na fotbalovém hřišti se trpí.

Z outsiderů udělal vítěze. Hiddink nám vyprávěl, jak změnil Koreu

Guus Hiddink je trenér s celou řadou překvapivých úspěchů. V roce 1988 vyhrál předchůdce Ligy mistrů s Eindhovenem nebo v roce 2002 došel s Jižní Koreou do semifinále MS. Tajemství své práce nám 76letý Nizozemec detailně popsal ve velkém rozhovoru, který je součástí nové knihy FC. Jako ochutnávku pro vás tady na webu máme část, kde popisuje korejské dobrodružství.

Přečíst

Inspiroval jste se ve své fotbalové filozofii v jiných sportech?

Ano, v dynamických sportech, jako je basketbal, házená nebo lední hokej, je důležitá strategie protiútoku a kombinace mezi hráči, stejně jako ve fotbale.

A co psychologie hráčů během fotbalového zápasu?

Já například rád oznamuju základní sestavu až půl hodiny před výkopem, rád vytvářím napětí. Nicméně tiskové oddělení po mně sestavu chce víc než hodinu před zápasem a já musím poslechnout. Teprve když se s hráči bavím o tom, co můžeme a co musíme v zápase udělat, tak jim oznámím, kdo nastoupí v základu.

Jak obtížné je hráči sdělit, že nebude hrát od první minuty?

Vždycky jsem všem vysvětloval, že se snažím vybrat nejlepší základní jedenáctku podle svého nejlepšího uvážení. Samozřejmě jsem taky občas udělal chybu, ale to, že jste možná místo jednoho hráče měli do základu postavit jiného, často zjistíte až na konci zápasu. Musím pevně věřit, že to, co dělám, dělám pro ně.

Johan Cruijff jednou řekl, že rozestavení 4-3-3 je dokonalá fotbalová taktika. S tím nejspíš budete souhlasit.

Pokud to vážně řekl, kdo jsem já, abych to rozporoval? Je pravda, že v určité době se 4-3-3 může zdát moderní a jindy zas staromódní, ale záleží vždy na trenérovi. Je ovšem dokázané, že čistě geometricky při tomto rozestavení pokryjete prostory na hřišti lépe než v kterémkoli jiném.

Je ještě možné ve fotbalové taktice vymyslet něco zcela nového, nebo se už dá jen modernizovat to, co vzniklo v minulosti?

Vymyslet se dá cokoli, pokud svým nápadům věříte a umíte je proměnit ve skutečnost. Spousta manažerů začne s nějakou myšlenkou, a po čtrnácti dnech změní názor, protože nejsou plně přesvědčení. Pokud nemáte přesvědčení, nejspíš byste měli změnit povolání.

V 80. letech jste vy a Arrigo Sacchi byli považování za nejinovativnější trenéry v Itálii. V čem jste se od sebe lišili?

Jeho styl byl mnohem defenzivnější než ten, který rád praktikuju já – Sacchi proslul využíváním systému 4-4-2, ve kterém měl jednoho středopolaře navíc do obrany. K tomu se mohl opřít o tým plný fenomenálních fotbalistů, takže dávat góly bylo snadné – ne každý klub si mohl dovolit útočníka, jako byl Marco van Basten. Rozhodně ale uměl předvést dobrý fotbal, založený především na obraně a pohybu ve fázi, kdy jsou hráči bez míče.

Když jste v roce 1987 trénoval Parmu, vyřadil jste Sacchiho AC Milán v Coppa Italia. On udělal o rok dříve jako manažer Parmy totéž. Kdyby se historie vážně opakovala, převzal byste po něm trenérské kormidlo AC Milán vy. Snesl byste nad sebou někoho, jako byl Silvio Berlusconi?

Ne. Myslím, že Berlusconi ovlivňoval chování nejen hráčů, ale i manažerů.

Inspirovaly vás totální fotbal a dunajská škola?

Pocházím ze země, kde byl ve své době nejrozšířenější systém 4-3-3, hrály tak skoro všechny kluby, takže jsem si na něj taky zvykl. Ale bylo to 4-3-3 v tom pomalém, dunajském stylu, zatímco já toužil po vyšší rychlosti a vertikalizaci.

Jak moc ovlivnil vaši fotbalovou filozofii odchod do Itálie?

Ze začátku jsem byl šokovaný tím, co jsem viděl – libero hrálo trochu odděleně od obranné linie a posílalo míč, co nejdál to šlo, záložníci do tohoto manévru prakticky nezasahovali. Hrotový útočník tak párkrát dostal nabito a pak se zas začínalo od libera. Takhle se fotbal hrát nedá, na polovinu soupeře se musíte dostat kombinací, přihrávkami. Měl jsem díky tomu nejspíš výhodu, soupeři nebyli na můj styl hry zvyklí.

Nejlepší fotbalové příběhy. Pořiďte si naši novou knihu

Obsáhlý rozhovor s trenérem Guusem Hiddinkem, povídku Jana Jiráně, dovyprávěnou zpověď Jindřicha Šídla o jeho slastech a strastech s Arsenalem, historii derby pražských S, bizarní groundhopperské příběhy z Brazílie i Moravy a řadu dalších skvělých textů najdete v nové knize Football Club: Nejlepší fotbalové příběhy.

Přečíst

Tohle probuzení a nová vize se nejspíš kryly s vaším prvním angažmá v klubu Licata.

Ano, ale začalo to už v parmské Primaveře. Byl to jiný fotbal. Ostatní trenéři spoléhali na individuální schopnosti fotbalistů, zatímco já chtěl, aby se do akce zapojil každý hráč na hřišti. Je to koncept, v němž se na tým pohlíží, jako by se pohyboval jako jednolité těleso.

Možná je právě tohle důvod, proč cvičení gradoni musí absolvovat i brankáři?

V minulosti museli brankáři běhat na dlouhou vzdálenost, stejně jako zbytek týmu. „Proč to dělají, když to nepotřebují?” ptali se mě lidé. Jde o to, že jsou součástí skupiny a musejí chápat, že bojujeme všichni spolu, bez výjimky.

Je to další část vaší vize, kterou jste si vypůjčil z totálního fotbalu – představa, že brankář je vlastně další obránce, který se podílí na zakládání akcí?

Přesně tak. Měl jsem brankáře, kteří museli umět bránit i v poli. Ale dneska jsou všichni brankáři v podstatě playmakeři – a to už se mi nelíbí. Poslat šestkrát malou domů gólmanovi je nesmysl – podle mě jsou přihrávky důležité pro získání prostoru a vytažení soupeře z obrany, tak abychom měli kudy zaútočit. Naproti tomu pokud začnete dvaceti přihrávkami na vlastní polovině, protihráči se prostě stáhnou na tu svoji a vy nemáte kudy projít. A tak pořád dokola. Takový zápas pak můžou rozhodnout jen individuální hráči.

Byla 80. léta pro italský fotbal bodem zlomu? Přechod od defenzivního catenaccia k zónové obraně a modernímu pojetí?

Pro mě se nic nezměnilo. Těch devět let v parmské akademii bylo užitečných, zažíval jsem tam pořád něco nového. Pak když jsem se přesunul na profesionální úroveň, snažil jsem se pracovat s tím, co jsem tam načerpal, protože to byly dobré věci.

Jaké má fotbal perspektivy? Stane se z něj spektákl, nebo se omezí jen na vyhrávání trofejí?

To záleží. Pokud to postavíte na „bavičích”, jako byl Diego Maradona, tak je v pořádku, ale kdyby byl Maradona jediný svého druhu, riskujete, že se v Itálii budou hrát samé nudné zápasy a lidi vám na tribunách budou usínat, protože před sebou neuvidí nic zajímavého. Ve fotbale vždycky platilo, že když se odvážíte udělat něco navíc a přeženete to, tak za to nakonec zaplatíte. S tím musíte také kalkulovat.

Jaký současný trenér se vám líbí nejvíc?

V Serii A bych jmenoval kouče Fiorentiny, Vicenza Italiana. Vyrostl v Ribeře, kousek od Licaty, a chodíval na naše domácí zápasy. Učil ho jeden můj bývalý hráč. Jeho vize je podobná tomu, o co jsem se snažil já.

Maurizio Sarri, Roberto De Zerbi a Federico Dionisi mají také vizi fotbalu dost vzdálenou typické italské škole…

Jejich styl je založený na neustálém držení míče, tak jak to dělal Pep Guardiola v Barceloně. Jak jsem říkal, nemám rád, když jde jen o držení míče a ne o zisk prostoru k útočení – musíte to dělat s nějakým cílem. Guardiola na to měl tři forvardy, kteří se prostě jen potřebovali dostat k bráně a zakončit. Většina klubů podobné hráče nemá, a přesto se snaží používat stejné metody. Dopadá to neslavně.

Finále Ligy mistrů bylo duelem mezi Carlem Ancelottim a Jürgenem Kloppem, v podstatě střet staré školy s novou vlnou. Kterého z nich máte radši vy?

Preferuju trenéry, kteří utvářejí svoje hráče, spíš než ty, kteří se hráči nechávají utvářet. Mám radši manažery, kteří se drží svých představ a něco svému týmu předávají. Máte-li koncept, musíte si trvat na svém, vytrvat ve své práci, i když třeba nějaké zápasy prohrajete. Během své kariéry jsem musel nést následky, věděl jsem, co riskuju. Pokud svému týmu nevštípíte žádný koncept a necháte hráče, aby si dělali věci po svém, můžete třeba vyhrát, když máte nějakého fotbalistu, který umí individuálně rozhodnout. Ale v tom práce trenéra nespočívá.

Máte rád debaty s jinými trenéry, zejména těmi, co na fotbal nahlížejí jinak?

Bavil jsem se o fotbale s mnoha kolegy a mám to rád. Trvám si na svých názorech a oni se mi snaží vysvětlit svoje představy – to oni mě musejí přesvědčit, že se mýlím.

Váš strýc Čestmír Vycpálek byl také trenér. Co vás naučil?

On byl taky fotbalista – v sedmnácti byl nejtalentovanějším hráčem v Československu, nastupoval za A-tým Slavie. Pak vypukla válka, takže to měl hodně těžké. Odvlekli ho do nacistického koncentráku v Dachau. Nedávno jsem potkal muže, který o něm jako o člověku mluvil moc hezky. Ale jako trenér jsem měl trochu jiné názory. On byl klidnější, pro své svěřence byl jako hodný táta. V Juventusu se mohl spolehnout na talentované fotbalisty – taky s nimi dvakrát vyhrál Serii A.

Šéf, který neuhne, i úplně nový Rashford. United jsou zpátky

V neděli večer se radovali z trofeje, první po šesti letech. A i když šlo „jen“ o ligový pohár, potěšení z ní v táboře Manchesteru United měli nesmírné. Triumf z Wembley je totiž důkazem, že se neustále klopýtající gigant konečně vydal na správnou cestu. A se správným lodivodem.

Přečíst

Když už jsme u Juventusu – je o vás známo, že k tomuto klubu máte dost kontroverzní vztah.

Ne, jen se to nikdy nevysvětlilo, tak to zkusím vysvětlit znovu. Byl jsem proti juventuské triadě – což byli ředitelé Roberto Betegga, Antonio Giraudo a Luciano Moggi – protože podváděli, to bylo dokázáno i u soudu. Proti Juventusu jako takovému nemám zhola nic, narodil jsem se jako juventino, legendárního předsedy Giampiera Bonipetriho jsem si velmi vážil a ta úcta byla vzájemná. Gianni Agnelli prohlásil, že jsem nevděčný, protože zachránili mého strýce před komunismem. Ale to je přehnané, přivedli ho do klubu jen proto, že to byl nejtalentovanější fotbalista v Československu.

V létě roku 1998 jste dal slavný rozhovor týdeníku L’Espresso, ve kterém jste prohlásil, že „fotbal musí opustit lékárny“. Jak k tomu došlo?

Byla to normální tisková konference během předsezonního soustředění s AS Řím. Zeptali se mě tehdy, co je na fotbalu špatně, a já jsem se zmínil o dopingu a zneužívání léčiv a taky o finančních problémech – a když se podíváte na to, jak zbankrotovala Fiorentina a jak málem padly i Parma a Lazio, byla to relevantní připomínka. V italském fotbale bylo něco špatně a nedá se říct, že by se situace moc zlepšila.

Takže svých slov asi nelitujete.

Nelituju. Pokusil jsem se udělat něco pro dobro fotbalu, přitáhnout pozornost k tomu, co podle mě bylo špatně. Bohužel se ukázalo, že jsem měl pravdu – měli na to myslet dřív. Je potřeba celý systém změnit a napravit celou řadu věcí jinak. Lega Calcio (vedení italské ligy) a FIGC (Italská fotbalová federace) mají každá jiný cíl, ale dřív nebo později budou muset začít spolupracovat, jinak italský fotbal zahyne.

Myslíte, že je pandemie šancí vytvořit udržitelnější fotbal?

Covid-19 jsme přežili, ale některé kluby to položilo. Uvědomili jsme si, že se teď kluby vedou jinak než dřív – ti, kdo se poučili, jsou v pohodě, kdo se nepoučil, topí se v dluzích. Kupodivu jsou nejvíc zadlužené nejbohatší kluby.

A co váš názor na VAR? Dřív jste byl proti, protože podle vašich slov kontrola rozhodčích během hry křiví fotbal.

Ano, neměl jsem na to moc kladný názor, ale musím uznat, že je VAR užitečný. Předtím jsem byl příliš velký idealista, myslel jsem si, že rozhodčí vždy ctí a plní svou povinnost – chápu, že mohou chybovat, stejně jako fotbalisté, ale když se ukázalo, že chyby dělají proto, že musí, je to něco úplně jiného (zřejmá narážka na úplatkářský skandál Calciopoli, který propukl v roce 2006 a padly v něm tresty mj. pro Juventus, AC Milán, Lazio či Fiorentinu – pozn. autora). Tomu se dnes dá díky VAR předejít, i když samozřejmě ne stoprocentně.

Před barážovým utkáním o postup na MS proti Severní Makedonii jste řekl, že kdyby Itálie nepostoupila, bude to sportovní tragédie – a pak jsme opravdu nepostoupili. Čekal jste to?

Skutečně to je tragédie. Když se však nad tím zamyslíte, Itálie vypadla jen kvůli několika neproměněným penaltám. Kdyby je Jorginho dal, tak bychom Itálii stále počítali mezi fotbalové velikány. Mezi tím, že nejste nikdo, a tím, že se stanete hrdiny, je velká propast, a nemělo by se stát, že se celý ten rozdíl smrskne na pokutové kopy. Měli bychom se podívat, co je základem italského fotbalu, kde se dá vylepšit. A pak to udělat.

Po dvojitém pádu příště titul? Italové hledají chyby a dál věří Mancinimu

Itálie podruhé v řadě není na mistrovství světa. Jak to vnímají samotní Italové? V osobně laděném textu vám jejich pohled zprostředkuje novinář Simone Pierotti. Mluvil s kolegy, bývalými hráči i asistentem reprezentačního trenéra.

Přečíst

Mohl jste aspoň mít radost z toho, že Itálie hrála v rozestavení 4-3-3 a v týmu bylo několik hráčů, které jste v podstatě vychoval.

Měl jsem v Pescaře Cira Immobileho a Marca Verrattiho, a Lorenza Insigneho jsem předtím trénoval ve Foggii. Alessandro Florenzi byl v mém týmu, když jsem vedl AS Řím, a Nicolò Barella trénoval s A-týmem za mého působení v Cagliari. Než mě vyhodili, vytáhl jsem si ho do jednoho zápasu v Serii A. Byl tou dobou trochu nezvedený, ale bylo jasné, že je šikovný.

Kdo z nich vám teď dělá největší radost?

Řekl bych, že Verratti. Když jsem se upsal Pescaře, spousta lidí mi tvrdila, že marním čas, že Verratti nezvládne moje tréninkové metody. On to nakonec zvládl, hodně se zlepšil a stal se jedním z nejlepších fotbalistů v Ligue 1.

Kdo je nejlepší fotbalista, kterého jste kdy trénoval? Váš asistent Vincenzo Cagnelosi jednou řekl, že jste měl vždy slabost pro Francesca Tottiho.

A nejen já – myslím, že všichni v AS Řím ho milovali a uznávali jeho kvality. Kdykoli jste jeli do zahraničí, lidé mluvili o „AS Francesca Tottiho“, ne AS manažerů nebo prezidentů klubu. Veškerou úctu si získal na hřišti.

Co vaše rozepře s Josém Mourinhem?

Vy novináři vidíte rozepře všude… Dostal jsem otázku, koho před římským derby považuju za favorita, a prostě jsem odpověděl, že Lazio do té chvíle předvádělo lepší výkony než AS, nejen co se týče výsledků v tabulce, ale i výrazem na hřišti. Pak jsem dodal, že favorit většinou derby prohraje, a v tu chvíli se z toho stala rozepře. On vyhrál spoustu trofejí, já ne – pro mě to bylo prosté zhodnocení situace v daný okamžik.

Rád bych se ještě vrátil k totálnímu fotbalu – chtěl byste trénovat Barcelonu nebo Ajax?

Pokud mluvíte o jejich filozofii, tak ano, jsou to kluby, které chtějí hrát fotbal a zároveň bavit diváky, a myslím, že si to samy taky velmi užívají.

Začátkem 90. let jste účinkoval ve skeči s komikem Antoniem Albanesem v populární televizní show Mai dire gol. Myslíte si, že se fotbal v současnosti bere příliš vážně?

Musíme chápat, že fotbal je vždycky především hra. V dnešní době se z něj občas stává hon na peníze, ze strany hráčů i klubů. Z ekonomického hlediska je na ně vždycky velký tlak a fotbalisté už si nemůžou jen tak užívat. Fotbal by však měl přinášet radost, musíme si ho užívat všichni. Klidně můžeme i bučet a pískat, když se nám nelíbí, jako kdysi při divadelních hrách. Taková by každopádně měla být mise fotbalu.

Byl jste inspirací pro píseň Antonella Vendittiho, pro román Manlia Cancogniho a pro několik neautorizovaných biografií, a v neposlední řadě i pro nástěnnou malbu. Jak tyhle pocty vnímáte?

Vnímám je jako uznání toho, co jsem dokázal a co ve fotbale dál dělám. Jsem normální chlap, co dělá práci, kterou má rád, a chce, aby si to všichni užívali.

Co žene pětasedmdesátiletého muže vpřed, aby dál trénoval?

Chci, aby se fanoušci bavili a moji hráči zlepšovali. Je jasné, že ne každý může hrát v Serii A nebo nastupovat za národní tým, ale byl bych rád, kdyby se o to všichni aspoň pokusili. Právě proto, že je mi už sedmdesát pět let, chci trávit čas spíš s mladými než se starými.

FC speciál

Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.

To chci!

Související články

Zrušit nadstavbu? Kritizované ligové finále očima expertů

Liga má za sebou nadstavbu, ve které Sparta uhájila první místo po základní části a o poslední místenku do Evropy a přímý sestup se hrálo do poslední chvíle. Zvyšují zápasy navíc atraktivitu české ligy, nebo jde jen o uměle nastavovanou kaši? Zeptali jsme se osobností z fotbalového prostředí.

Anketa

Votroci povstaňte! Hradec mění tvář a prodává permanentky na nový stadion

Stadionem to nekončí, chceme mezi velké kluby, vzkazuje hradecký klub a ukázal nové logo.

Zprávy

Video: Stříbrnou nechci. Mourinho hodil medaili na tribunu

Prohrál své první finále a ze stříbra neměl žádnou radost. Tak ji udělal mladému fanouškovi v Budapešti, kde se zápas o vítězství v Evropské lize hrál.

Zábava
Popup se zavře za 8s