Načasování je pro novináře klíčové. Když jsem tiskovému oddělení třetiligového klubu Calcio Foggia 1920 napsal, že bych chtěl pořídit rozhovor s jeho trenérem Zdeňkem Zemanem, Foggia měla právě začít hrát postupové playoff Serie C. A tak jsem musel trpělivě čekat, dokud Foggii nevyřadila Entella Chiavari. Sezona pro ni skončila, ale tým dál trénoval, a tak jsem si okamžitě domluvil schůzku a odcestoval do Apulie.
To, co si dál přečtete, je poslední rozhovor, který Zdeněk Zeman poskytl jako manažer Foggie. O pouhý den později se rozhodl neprodloužit s klubem smlouvu. Fotka z novin, na které Zeman s kufrem čeká sám u silnice, až ho někdo vyzvedne, se na sociálních sítích stala virální.
Městečko Foggia leží v nížině Tavoliere delle Puglie, které se přezdívá „sýpka Itálie“. Kvůli místní kriminální organizaci Quarta mafia a nevalné kvalitě života se netěší zrovna dobré pověsti. Na začátku 90. let 20. století se ale stala synonymem pro okouzlující, průkopnický fotbal. A to díky svému kouči, v Praze narozenému flegmatikovi Zdeňku Zemanovi.
Redaktor sportovního plátku La Gazzeta dello Sport Valerio Piccioni přišel s přezdívkou Zemanlandia, která ze všeho nejvíc evokuje zábavní park, a fanoušci Foggie opravdu mohli mít dojem, že jsou na horské dráze – tým šel z extrému do extrému (samostatný text o Zemanovi ve Foggii v tomto období si můžete přečíst v FC 3/2020). Vysoké výhry se střídaly s nemilosrdnými výprasky, jako byla domácí prohra 2:8 s AC Milán hned v první sezoně po postupu do Serie A.
Zeman ve Foggii zůstal do roku 1994, následně pak trénoval Lazio, AS Řím, Neapol, Salernitanu, Avellino, Lecce a spoustu dalších klubů, včetně zahraničních štací ve Fenerbahçe, Crvene Zvezdě a Luganu.
Jedna z písní italského interpreta Antonella Vendittiho je o tom, že někdy láska nekončí, protože protějšek „odejde za parádní jízdou a pak se vrátí“. Ve vztahu Foggie a Zdeňka Zemana to bylo úplně stejné – Zeman se na lavičku vrátil v sezoně 2010/11 a pak ještě jednou loni.
Venditti byl zapáleným fanouškem AS Řím, a dokonce složil oficiální klubovou hymnu. V roce 1999 - rok potom, co Zeman proslul výroky o dopingu v italském fotbale – nazpíval i píseň La coscienza di Zeman (Zemanovo svědomí). Název písně odkazuje na slova tehdejšího trenéra AS Řím: „Se svým svědomím se cítím být na vrcholu ligy,“ zatímco text velebí tvrdohlavého samorosta, který rád hraje ofenzivní fotbal a je za všech okolností oddaný svému hodnotovému systému.
Skladba hrála i loni v dubnu v ulici Vico La Porta při odhalení velkoplošné malby, která českého kouče zpodobňuje. Měl jsem to štěstí setkat se s mladým malířem, který murál vytvořil. Antonio Francavilla mě vzal na procházku po historickém centru Foggie. Na sobě měl polo tričko s logem klubu – černým a červeným čertem, podle nichž dostala Foggia přezdívku Satanelli – stejný znak měl vytetovaný na lýtku. Ukázal mi i další malbu v ulici Via San Domenico, na které je Zeman jako světec.
„Foggia je monoteistické město,“ glosoval to přiléhavě jeden z mých známých. Z balkonů vlály černočervené vlajky a já se neodvažoval hádat, které tu visí na počest AC Milán, jež právě vyhrál ligu, a které na počest domácího týmu, Foggie.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Jedno středeční odpoledne koncem května jsem tedy zamířil na Stadio Pino Zaccheria, kde tým Foggie trénuje. Uvítal mě tam Lino Zignarelli, ochotný tiskový mluvčí klubu, a hned začal o Zemanovi vyprávět pikantní historky. „Je to vizionář,“ rozplýval se. „Koncem 80. let na předsezonním soustředění v horském středisku nutil hráče koupat se v ledově studené řece. Vlastně do fotbalu přinesl kryoterapii.“ Další anekdota pochází z minulé sezony. „Na pozápasové tiskové konferenci se ho zeptali na výkon jednoho z forvardů a on odpověděl, že měl hráč nejspíš mezi diváky příbuzné, protože hrál tak blízko pomezní čáře… Moc toho nenamluví, ale ví, jak lidi motivovat.“
Při sledování tréninku mě ohromilo, jak Zeman se svými svěřenci komunikuje, jako by to byli studenti na školním výletě žertující se svým učitelem. Pak jsem se přesunul do tiskového střediska, kde jsem čekal, až na mě bude Zeman připravený. Jeho příchod byl jako z filmu: procházel potemnělou chodbou a na cestu mu svítila jen jeho pověstná cigareta.
Je přesně takový, jak jsem si ho představoval – kouří, dělá dlouhé, dramatické pauzy, mluví pomalu a občas mu enigmatickou tváří probleskne sarkastické pousmání. „Zdravím, trenére, jak se vede? Všechno v pohodě?“ uvedl jsem se. „Ne, nikdy není všechno v pohodě,“ zareagoval ironicky. Mohli jsme se pustit do rozhovoru...
Jak byste vysvětlil svůj výjimečný vztah s klubem Foggia?
Foggia mi přináší ohromné uspokojení. Vždycky jsem se tu cítil jako doma, místní mě podporovali. A to nemluvím jen o té krásné nástěnné malbě v historickém centru města, ale i o knize o mých předchozích třech angažmá na trenérské lavici klubu, která nedávno vyšla.
Většinu kariéry a života jste strávil ve dvou italských regionech – na Sicílii a v Apulii. Který z nich máte radši? Nebo je to jako bych po vás chtěl, abyste řekl, kterého ze svých synů milujete víc?
Moje fotbalová kariéra v Itálii začala na Sicílii, takže není s podivem, že ji mám opravdu rád. Moje manželka Chiara pochází z Palerma a narodili se tam i oba moji synové, ačkoli teď už žijí jinde – Karel je taky fotbalový trenér, takže se stěhuje z místa na místo, a Andrea žije v Toskánsku, v Empoli. Ale řekl bych, že Sicílii mám radši, protože je u moře. Moře je to jediné, co mi ve Foggii chybí.
Jak jste se vlastně v Itálii ocitl?
V 60. letech jsem byl v Palermu třikrát na letní návštěvě u svého strýce Čestmíra Vycpálka. V roce 1968 se v Československu odehrávalo Pražské jaro, takže jsem se rozhodl vrátit a dokončit studium na univerzitě, i když byla situace trochu nejasná. Jakmile jsem odpromoval, rozhodl jsem se odjet zase do Itálie a usadit se tu natrvalo, protože mi došlo, že v Československu mě žádná budoucnost nečeká.
Jaké to pro vás bylo? Říkal jste, že pro vás bylo těžké naučit se mluvit pomocí gest.
Nikdy jsem se to nenaučil – ani teď gesta nepoužívám. Uměl jsem francouzsky, to je italštině podobné, a snažil jsem se s lidmi dorozumět, jak to šlo.
Proč se musí fotbalisté trénovat i v utrpení? A jak konkrétně to Zeman dělá? Proč je podle něj 4-3-3 nejlepší rozestavení a jak s tím souvisí geometrie? Proč by nad sebou nesnesl někoho, jako je Silvio Berlusconi? Proč mu vadí, že se dnes z brankářů dělají playmakeři? Jaké trenéry uznává? Ancelotti, nebo Klopp? A proč se mu nelíbí napodobování Guardioly? Proč změnil názor na VAR a teď si myslí, že je užitečný? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v novém čísle (22) tištěného Football Clubu.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.
