Kniha Zajícův rok 2027 právě v prodeji

Gentleman mezi divočáky a pracanty. Oslavenec Komňacký vzpomíná na senzační titul Baníku

16. listopad 2026
Sdílejte:
Trenérská legenda František Komňacký oslavil životní jubileum, 75. narozeniny. Na jeho počet odemykáme rozhovor, který jsme s ním pořídili v roce 2023, kdy vzpomínal na titul Baníku. Ten dokázal z lavičky dovést k senzačními úspěchu, na který se v Ostravě dodnes vzpomíná.
Trenér Komňacký a jeho kanonýr Heinz dovedl Baník k titulu. Foto: Profimedia

Patřili jste před sezonou 2003/04, kdy bral Baník naposledy titul, k favoritům soutěže?

Určitě ne. Byly tam pražské mančafty, Teplice, silný byl i Liberec. Ale náš kádr byl dobře složený. S fotbalovými personami jako Bolf, Čížek, Látal, Slončík. Přiznám se, že jsem měl trošku strach, jak s nimi vyjdu. Na tom, jestli k nim najdete cestu, nebo ne, pak závisí výsledek celé sezony. Doplňovali je mladí kluci jako Lička, Bystroň, Matušovič. Základní sestava byla prakticky daná. Chtěl jsem, aby se vědělo, že těchto jedenáct je nejlepších a budou hrát, dokud se nezraní nebo neonemocní. Co funguje, nemá se měnit. Možná jsem si tohle vzal od Karla Brücknera. Když vedl Olomouc, v šedesáté minutě se začal rozcvičovat Gottwald, protože věděl, že Maroši bude střídat. S mančafty, se kterými se mi dařilo, jsem to měl podobně. Je důležité, aby to chápali ti ostatní. Aby věděli, že nehrají proto, že ten druhý je o něco lepší a oni čekají na svou šanci.

Největší hvězdou se nakonec stal útočník Marek Heinz, který se v 26 letech vrátil do Česka po štacích v Hamburgu a Bielefeldu a s 19 brankami se stal králem střelců tehdejší Gambrinus ligy. Jak na něj vzpomínáte?

Asi po třech týdnech jsme zjistili, že nám vepředu chybí zabiják. Byl tam Martin Prohászka, výborný hráč. Jenže byl po těžkém zranění kolena, nemohl vydržet tréninky, ani zápasy. Potřebovali jsme sehnat někoho na hrot, kdo přeměňuje herní kvalitu na góly. Marek se vracel z Německa a já jsem hned řekl, ať ho vezmeme. Fotbalista podle mého gusta, nadaný od Pánaboha. Podařilo se to, ale zpočátku jsme z něho moc dobrý pocit neměli. Dostával se do toho dost pomalu. V přípravě mu to nešlo a táhla se i jeho registrace. Ještě týden před ligou jsme hráli generálku bez něho. Stejný problém měl i Slončík při návratu z Maďarska. Marek se postupně etabloval do mužstva a stal se hráčem, který rozhodoval zápasy. Dostal se i do nároďáku.

Vyjít s takovým hráčem není lehké, že? Má náturu fotbalového básníka, který si někdy hraje podle svého a nevypustí na hřišti duši jako jiní.

Je pravda, že hráči, kteří se nemusí tolik nadřít, jsou trošku lechtivější na práci. Byly tam i konflikty. Látal na něho při zápase řval, ať se vrací a maká. Radek je ale rozumný kluk. Vyjasnili jsme si, že když bude Marek střílet góly, tak ať si nahoře odfrkne. On hrál nejdál od naší branky a odtud se góly nedostávají. Jeden čas dokonce jezdili sólo z Olomouce, každý svým autem. (směje se) Jejich vztah nebyl ideální, ale člověk tomu rozuměl. Látoš má všechno založené na přístupu, nasazení, poctivosti. Tohle je pro něho to základní. Zřejmě je takový i jako trenér.

Bývalý dlouholetý reprezentant Radoslav Látal přišel ve 33 letech ze Sigmy, kde mu comeback z Německa úplně nevyšel. V jakém stavu jste ho našel vy?

Přestože už byl ve věku, kdy pomalu dojížděl kariéru, nepotřeboval žádnou úlevu. Naopak. Když se mělo něco dělat, šel první. Byl dobře trénovaný a trénovatelný. Dříč, makal s chutí. Německo ho dobře vychovalo. Cítil jsem, že se snaží trošku pomoct i mně. Upozorňoval mě například při nějakém nácviku, že on maká na sto procent a mladej to fláká. Radek byl typ, o kterém jste věděl, že nechá na hřišti duši. Navíc se povedla věc, kterou nám ostatní asi i záviděli. A to spolupráce na pravé straně Látal-Zdeněk Pospěch, která rozhodla některé zápasy. Oba byli schopní hrát beka i halva.

Takže se během hry různě protáčeli?

Látoš začal prvních dvacet minut jezdit jako pilka a pak si šel odpočinout. To samé dělal i Zdeněk, který navíc dal hodně gólů (devět – poznámka redakce) a byl platný i při standardkách. Fungovala i druhá strana s Martinem Čížkem a Peťou Drozdem, který měl taky životní sezonu. Obránci nám neskutečně pomáhali. David Bystroň za mě hrál defenzivního záložníka. Dnes se tomu říká šestka. Výborně četl hru, s Mariem Ličkou si rozuměli. Tahle středová dvojce byla velmi dobrá. Pětadevadesát procent utkání jsme hráli v rozestavení 4-4-2. Bystroň se do toho po zranění dostal a rostl zápas od zápasu. Jeho další vývoj jsem sledoval, později se stáhl na stopera. A v Plzni ho hrál výtečně. Mario Lička toho zase strašně moc oběhal, kondičně byl výborně připravený. I když proti nám nastoupilo pět záložníků, nebylo to tak, že by nás vyloženě přehráli a rozebrali. Samozřejmě se i to stalo, ale nebyla to naše slabina, kvůli které jsme dostávali góly.

Objevem se stal rovněž vlasatý mladík Miroslav Matušovič.

Docela číslo. Bylo ho dost. (směje se) On byl takový rošťák, ale člověk ho nemohl nemít rád. Do sestavy se dostal později, snad až někdy ke konci podzimní části. Vzpomínám si, jak hrála na tréninku základní sestava proti zbytku. Matušovičovi se něco povedlo, dal gól a prohlásil něco ve smyslu: takoví hráči tady sedí na lávce…Samozřejmě tak, abych to slyšel. O místo si ale řekl svými výkony.

Nakonec byl mezi fanoušky možná nejpopulárnější.

Taková figurka… Jak vypadal, ten jeho účes. (úsměv) Šli jste po ulici a každý druhý měl na zádech jméno Matušovič. Jeho popularita byla v té době ohromná.

Přijde mi neuvěřitelné, že všechny zápasy odchytal Jan Laštůvka, který byl v ostravské bráně ještě donedávna.

Tehdy jsme měli dva mladé gólmany, ještě Michala Daňka. Pak tam byl Raška, který z nich byl nejstarší. Jedničkou byl Lašty. A to ještě předtím, než jsem přišel. Bylo to dané, hrál za reprezentační jednadvacítku. Byla z něj cítit obrovská chuť být v té bráně. Spoustu zápasů nám vychytal a odrazil se k angažmá v zahraničí. V lize jsem do toho nechtěl sahat. Nebyl důvod měnit gólmana, stejně jako jsem nešetřil třeba Rendu Bolfa. Každý zápas jsme potřebovali vyhrát, abychom se udrželi v čele. Kdybychom hráli někde uprostřed tabulky, bylo by to jiné. Kdyby se Bolfík, který neprohrál hlavu, necítil, třeba bych ho nechal jeden zápas odpočinout. Takhle nebyl důvod.

V kádru bylo hned několik docela problémových borců. Dalo se s nimi vyjít?

Byly to osobnosti. A výrazné. Chtěly dávat své ego najevo. Ale obrovskou roli sehrálo to, že jsme hráli o titul. Ten fakt mužstvo neuvěřitelně spojoval. Kluci si hlídali nejen sebe, ale i přístup těch ostatních. Hlavně ti starší měli v tomto směru pozitivní roli. Kdybychom hráli třeba o padáka, charaktery by na sebe asi víc narážely. V celém regionu tehdy nastala euforie, fotbal se stal spojovacím fenoménem. Jednou přišla paní, že má manžel padesát a ona mu chce dát jako dárek lístek na fotbal. Jenže ho nemůže sehnat.

To byly časy…

Na fotbal se tam pohlíželo jinak, než jsme zvyklí z dnešní doby, kdy se mluví o žumpě, ovlivňování zápasů. Když hráči vybíhali na hřiště, začali diváci házet konfety. Pokud to trošku přeženu, člověk se kolikrát přistihl, že kouká, jaké chorea fanoušci zase vymysleli, a nevidí balon. I tahle atmosféra vedla kluky k tomu, aby za tím titulem šli a všechno tomu obětovali. Proto byly hrany mezi hráči otupeny a nikdo si na nic nehrál. Navíc nebyl problém s penězi. Všichni při výplatě dostali, co měli. K tomu byly speciální prémie. Za každého diváka nad pět tisíc šlo deset korun na mančaft. Takže když dorazilo na zápas deset tisíc, rozdělilo se padesát tisíc. A na nás chodilo i osmnáct tisíc. V tom případě byla prémie sto třicet tisíc korun. A pokud jsme dali tři góly a víc, měli jsme nárok na dalších padesát tisíc. Ty peníze kluci opravdu dostali. To není vždy pravidlem.

Jak jste se vlastně objevil v Baníku po Eriku Cviertnovi, který sezonu předtím přivedl tým na páté místo?

Bylo pro mě překvapivé, že jsem tu nabídku vůbec dostal. Přiznám se, že dodneška nevím, jak na mě přišli. V Česku jsem odtrénoval hrozně málo. Byl jsem pouze v Synotu, a to rok a půl v lize. Potom jsem působil na Slovensku. V Púchově jsme vyhráli pohár, šlo o historický úspěch. Když jsem se pak objevil v Baníku, bylo to i pro místní novináře trošku překvapeni. Já jsem je neznal a oni mě už vůbec ne. (úsměv) Přišel jsem na první tiskovku a uzavíraly se tam sázky, jestli vydržím do trnek anebo do Vánoc. Oni byli zvyklí na své trenéry. Gürtlera, Cviertnu a podobně.

Napadá vás aspoň, kdo vás mohl doporučit?

Měl jsem pocit, že se trenérské místo chystá pro Pavla Vrbu, který tam zůstal po Erikovi Cviertnovi. Jenže v předposledním kole dostal tým na Slavii velkou šišku a možná se toho trošku zalekli. Takže oslovili mě a povedlo se nám sezonu dobře odstartovat. Ani v přípravě jsme neprohráli. Myslím, že v mém příchodu sehrál velkou roli tehdejší sportovní ředitel Pavel Hadamczik, který mistrovskou sezonu dojel a potom skončil. Už se jim nehodil, i když to nedávalo logiku. Jako jediný se mnou jednal i jménem tenistů.

Tehdejších majitelů…

Přesně tak. Daniela Vacka jsem potkal snad dvakrát. Jednou při oslavách… Měl v klubu své lidi, Jakuba Kahouna a Vojtu Flégla. Kahoun byl v Ostravě pořád, Flégl spíš dojížděl na jeden, dva dny. Ještě větší slovo měl podle mě Tomáš Petera. Řídil to a konzultoval s Vackem zásadní věci. Za mě tenisáky na hřiště nelítaly, to bylo o sezonu dřív. (směje se) Vědělo se samozřejmě, kdo klub vlastní, ale pro lidi bylo důležitější, jak hraje Baník. A když se daří, neřeší se, kdo je majitel.

Jaká byla ten rok Sparta, ve finále druhá?

Byl to náš hlavní soupeř. Neporazili jsme ji. Na Letné, kam přijely přes čtyři tisíce fanoušků Baníku, jsme remizovali a doma jsme pak prohráli. Ale to už bylo na konci, kdy jsme měli jistý titul. Podlehli jsme jí i na Strahově ve finále poháru 1:2. Byla silná jako vždycky. Hráli za ni Poborák, Jun. V těch letech většinou vyhrávala tituly ona. Na podzim ji vedl Jirka Kotrba, v zimě tam přišel Franta Straka. Nedohnal nás, rozdíl zůstal pětibodový.

Vaším asistentem byl Pavel Vrba. Padli jste si do noty?

Věděl jsem o něm, ale poznali jsme se až v Baníku. Chtěl jsem, aby v realizačním týmu zůstal. Mužstvo znal, mohl mi předat své poznatky. Když jsem přišel, měli za sebou hráči už dva tréninky letní přípravy. Ještě v neděli jsem vedl Púchov a v pondělí jsem místo dovolené jel do Ostravy. Bylo mi dvaapadesát let a cítil jsem, že potřebuju něco vyhrát. V šedesáti toho už moc nevyhrajete. A musel byste mít velkou kliku, aby vás někdo vzal do ambiciózního klubu ve čtyřiceti, pětačtyřiceti letech. Z Púchova se mi odcházelo špatně. Měl jsem smlouvu, klub mě nemusel pustit. Ale vedení chápalo, že jde o Baník, o českou ligu. Hráči v Púchově byli průměrní, ovšem pracovití. Moc rád na to období vzpomínám. Pořád se někam chodilo, slavilo. Navíc to Matador solidně ekonomicky zastřešoval.

Vraťme se k Vrbovi. Jaký tehdy byl?

Měl jsem ho jako prvního asistenta. Palo Michalík se staral o gólmany. Jarda Jánoš byl vedoucí mužstva, ten se choval ke všem stejně. I ke mně, když mě odvolali a chtěl vrátit všechny věci. Včetně ponožek. (smích) Pavel Vrba byl zároveň trenérem reprezentační dvacítky. V zimě jel na mistrovství světa do Emirátů. Fotbalu rozuměl. Už tehdy byl víceméně hotový trenér. Měl takový hlasitý projev. Nebál jsem se mu dát část tréninku nebo i celý pozápasový. Pavel byl přísný už od pohledu, uměl zvednout hlas. Stejně jako třeba Martin Svědík ze Slovácka. Myslím, že jsme si trenérskou filozofií sedli. Chtěli jsme hrát atraktivní fotbal směrem dopředu.

Proč Vrba po společném úspěchu nuceně skončil?

To bylo nešťastné. Pavel byl samozřejmě zklamaný. Nešlo jen o to, že nemohl trénovat Baník. Přišel i o zaměstnání. Byla to pro něj i existenční záležitost. Měl dvě dospívající dcery, manželku. Ještě neměl takové jméno, aby ho vzal někdo v první nebo i ve druhé lize. Tehdy jsem dokonce volal i Vackovi. Myslím, že poprvé a naposledy. Říkal mi: trenére, já si s vámi povykládám o čemkoliv, ale tohle téma je tabu. Pan Vrba končí a o tom nebude diskuze.

Tušil jste, co za tím je?

Osobně si myslím, že šlo o to, že nevzal do reprezentace nikoho z Baníku. Mám pocit, že tam byli snad dva hráči na hraně nominace. Adam Varadi a ještě někdo. Ale věřím, že Pavel zvolil ty, kterým věřil nejvíc. Pavla jsem potom doporučil Púchovu, kde si udělal dobré jméno. I když druhou sezonu nedotrénoval, vzala ho pak Žilina, kde byli lepší hráči a se kterou udělal titul. S Pavlem jsme doteď ve spojení, rádi se vidíme. Naše vztahy jsou v pohodě.

Titulové oslavy jste zvládl?

Nemám rád velké akce, rauty. Pojal jsem to skromně. Když jsou hráči pod vlivem alkoholu, nedělá to na mě dobrý dojem. Mezi hráči a realizačním týmem mám mez, kterou nepřekročím. Odstup jsem vždycky udržoval, hráči mi netykali. Pamatuji se, že jsme po polovině sezony, kdy jsme vedli tabulku o pět bodů, seděli u stolu čtyři – já, Hadamczik, Kahoun a Flégl. Měli jsme tam své dámy, ale nikdo z nás nebyl ženatý. Slíbili jsme si, že když ten titul uděláme, všichni se oženíme. Myslím, že ve veselé náladě padaly takové fantasmagorie, že to proběhne na Bazalech. Myslím, že dodnes není ženatý nikdo z nás. (smích)

Co se pokazilo, že jste na začátku další sezony odešel do Ružomberku?

Přišli jsme o důležité hráče Laštůvku a Bolfa. Na obranu jsme přitom hodně spoléhali. Nebylo to tak, že bychom soupeře přehrávali a dávali jim šišky. Někde jsme uhráli remízu a byli jsme v tom zápase horší. Kolikrát to vychytal Laštůvka. Bolf byl zase organizátor obrany, reprezentant, nejlepší stoper u nás. A tahle dvojka nám po sezoně vypadla. Ukázalo se, že je problém sehnat gólmana. Vzali jsme ze Slovenska Königa. Ale on a ani Raška nedokázali Laštyho zastoupit. To samé bylo na stoperu. Mužstvo šlo do nové sezony slabší. Když mě odvolali, byli jsme v lize pátí.

To nebylo tak hrozné.

Ale rozuměl jsem tomu, nebyl jsem překvapený. V té sezoně šel český mistr automaticky do skupiny Ligy mistrů. To bylo velké lákadlo. Když je tým pátý, tyhle mety a velké peníze se vám samozřejmě vzdalují. Majitelé se těšili, že můžou na přestupech a Lize mistrů hodně vydělat. Odvolání trenéra byla jedna z možností, jak se ještě dá k těm stovkám milionů dostat. Navíc naše vystoupení v Evropě nebylo dobré. Narazili jsme na těžké soupeře, Bayer Leverkusen a anglický Middlesbrough. V Německu to byla jízda, nevěděli jsme, kde nám hlava stojí. I tak ve druhém poločase za stavu 1:0 pro domácí nastřelil Marek Heinz břevno. Ale bylo znát, že nemáme takovou sílu. Doma jsme s těmi týmy hráli vyrovnané partie, jenže venku nám chybělo sebevědomí. To je jiný fotbal. Musíte být sakra ostřílený kozák, aby se vám z toho prostředí trošku nepodlomila kolena. Poznal jsem to i s Ružomberkem, když jsme přijeli na CSKA Moskva. Sice nám v prvních dvaceti minutách nedali gól, ale byla to jen otázka času. Bylo vidět, že každý jejich hráč je o hlavu lepší než náš. Rozdíl v kvalitě je tak velký, že je vám těch vašich kluků až líto. Prostě: dostali jsme se tam, ale nepatříme tam.

Říká se o vás, že jste hodný trenér. Sedí to?

Taky si myslím, že jsem spíš demokrat. Na lavičce se umím ovládat, nikdy jsem neměl problémy s disciplinárkou. Přijde mi až směšné, když vidím, jak trenér chodí u střídačky a furt mává. Snažím se pochopit, co to mává. Jestli dělá vítr, aby balon lépe lítal. (úsměv) Při větších zápasech vás ani nemůže nikdo pořádně slyšet. Myslím, že trenér působí na hráče i tím, jak se chová na lavici. Nedivím se, že někdo někoho prošlápne, když vidím některé chlapy, kteří od střídačky řvou, nadávají na rozhodčí. Hráč si řekne: když se takto může chovat trenér nebo asistent a nic se jim nestane, tak proč bych nemohl já.

Vy jste zápas většinou proseděl nebo prostál v klidu.

Každý koučuje jinak. Já jsem se snažil být v tomto na úrovni. Dnes jsou trenéři zvyklí stát až na kraji výběhových zón. Na druhou stranu, člověk je i trošku herec. O přestávce musíte sehrát v kabině divadlo, vypůjčit si nějaká sprostá slova. Tomu hráči rozumí, sami spolu tak mluví. Když jim potřebujete promluvit do duše, musíte prostě mluvit a chovat se jako oni. Ale nikdy jsem kluky neurážel na hřišti. Neměl jsem mančaft, který by si vyžadoval vyloženě tvrdé, až hulvátské chování vůči hráčům. Vždycky jsem se snažil, aby byla mezi námi symbióza. Aby hráči pochopili, co chceme hrát a přijali to. Nejhorší je, když je do něčeho nutíte. Musíte se s nimi naladit, pak nevznikají zásadní konflikty. I když v Rusku se mi hráči na tréninku dvakrát nebo třikrát poprali. (úsměv)

Související články

Historie

Sparta slaví. Víte, jak klub vzniknul?

Fanouškům Sparty přinášíme ke 133. narozeninám klubu dárek v podobě povídky Konec klobouku pana Hrona aneb My jsme Sparta!, kterou pro Football Club napsal herec, hudebník, spisovatel a velký fanoušek ACS Jan Jiráň.

Reprezentace

Česko po sestupu z Ligy národů. Kdy se losuje kvalifikace na Euro 2028 a koho můžeme dostat?

Šest zápasů, šest porážek. Čeští fotbalisté po nedělní prohře 1:2 v Chorvatsku sestupují z elitní skupiny Ligy národů. Už 6. prosince je čeká los kvalifikace na Euro 2028. Půjdou do něj z druhého koše, takže dostanou jednoho z nejvýše nasazených soupeřů. Šance na přímý postup tím klesla.

Reprezentace

Nejhorší zápas pod Deniou. Prohra v Chorvatsku očima expertů

Česko prohrálo i šestý zápas v těžké skupině Ligy národů. Byla to také šestá prohra pod Santim Deniou. Podle expertů navíc po nejhorším výkonu pod španělským trenérem. Sesbírali jsme jejich hlasy ze sociální sítě X i z televizního studia ČT sport.

Popup se zavře za 8s