Romanu Popkovi je padesát let, s tátou jezdil na Bazaly wartburgem, v šestnácti si začal lepit výstřižky z novin týkající se ostravského klubu. V současnosti má jeho sbírka zhruba třicet tisíc stran. „Vždycky lepím, když mám třeba měsíc nemocenskou. To doháním, jinak přes rok není moc čas. Sbírám vstupenky a bulletiny, archiv je můj koníček. Naplňuje mě to,“ říká chlapík z Bohumína.
Roman Srkala padesátku zanedlouho oslaví také. Jeho prvním navštíveným zápasem byl ten proti Dynamu Kyjev (1:0) v roce 1979, láska k Baníku mu od té doby zůstala. Za největší záliby označuje lidské příběhy a statistiky, zejména ty nekompletní, například co se týče vstřelených branek. Střelce dohledával třeba v archivech v Bělehradu či Burgasu. „Udělal jsem si výlet a listoval,“ usmívá se.
Oba se podíleli na knize My jsme Baník, oba jsou opravdoví fanatici do historie slezského celku. Když se sejdou u jednoho stolu v útulné hospůdce v centru Ostravy nedaleko Stodolní, kde symbolicky nechybí modrobílý koutek s dresy a vlaječkami FCB, padá jedna perla z minulosti za druhou.
Máte v hlavě něco, co vás na první dobrou napadne, když po vás chlapi u piva chtějí zajímavost z historie Baníku, nikoli ty obecně známé záležitosti?
Srkala: Třeba kontrasty, co se týče původů hráčů. Od roku 1934 se angažovali i ti se židovským nebo německým původem, což nebylo až tak nic originálního. Ale jen do doby, než to tady začala nacistická ideologie třídit. V roce 1937, v prvním ligovém ročníku Slezské, to v kabině vřelo. Slovák Vanák nesouhlasil s inklinací Slovenska k fašismu, a tak byl nakonec násilně donucen odejít. Ani Maďar Gleisza to neměl jednoduché. Byli tady židé Luger, Böhm či Weinstock, zatímco jejich spoluhráč Thiemel z Opavska, které bylo poseto německými rody, zase silně podporoval NSDAP. To byly věci, které podstatně ovlivňovaly kabinu a celkový život.
Popek: Mě fascinuje třeba to, že v šedesátých letech si byl Baník schopen přerušit ligu a jet třeba na pět týdnů do Jižní Ameriky. Ligová komise nechtěla odložit utkání, Baník byl na Kubě a myslel si, že s Košicemi to za něj odehraje béčko. Přísná pravidla to však nepovolila, a když přistála výprava na Ruzyni, zjistila, že zápas byl kontumován. Za dva dny hráli na Kladně, tak už tam aspoň zůstali.
Těch zájezdů byla spousta, viďte? Zaujala mě například destinace Irák.
Srkala: Jenže tam zrovna vypukl státní převrat a Baník radši letěl na zápas do Káhiry. Byly tam velké peripetie. Málo se ví, že v Lipsku se hrálo před rekordní návštěvou 54 tisíc lidí. Na přáteláku! Paradoxů, nad kterými se dnes jen usmíváme, byla spousta. Přiletělo se třeba ve dvanáct hodin do Prahy po turné a od dvou odpoledne se už hrálo na Dynamu, současné Slavii.
Popek: Když se hrálo na Bazalech s olympijským výběrem Brazílie, dva dny před tím Baník nastoupil v Interpoháru na půdě AIK Stockholm. V Ostravě zavládlo zklamání, že nepřijela áčková reprezentace. Kuriózní bylo, že utkání pískal rozhodčí Jelínek z Rožnova pod Radhoštěm. V roce 1989 se hrál naposledy soutěžní zápas po dvou dnech, od té doby je minimálně vždy tři dny pauza.
Asi není třeba se ptát, kdo všechno financoval...
Srkala: Samozřejmě šachta, protože soudruzi chtěli letět někam na dovolenou. To nebylo tak, že letělo jen šestnáct hráčů, trenéři a čtyři funkcionáři, z nichž jeden byl vždycky očko. Jak říká můj kamarád a bývalý hráč Mirek Mikeska, papaláši dělali vše pro to, aby se někam letělo. Aby se Baník zviditelnil a pánové měli pěkný zájezd. A to byly sakra početné výpravy.
Popek: České týmy začaly být v Jižní Americe velice populární po stříbrném mistrovství světa 1962 v Chile. Včetně Baníku.
Optikou dnešní doby mi to přijde jako sci-fi.
Srkala: Dukla tam jezdila pravidelně, Baník tam byl asi třikrát.
Popek: Baník hrál se špičkovými týmy jako Boca Juniors nebo Botafogo. Dneska si to vůbec nedovedu představit, když se podívám na současnost a soupeře v přípravě...
Srkala: Hráče to bavilo, ne jak teď, když proti vám nastoupí nějaká slaboučká řecká Giannina. Tehdy to bylo jiné kafe, o to lépe byl Baník připraven na soutěž. Vždycky jsem se hráčů ptal, dneska už z nich je bohužel spousta nebožtíků, zda třeba neměli tendenci zůstat někde v Německu nebo Holandsku. Měli možnosti, ale v šedesátých letech je to ještě vůbec nenapadlo. Dostali malou valutu, koupili si košili, manželce halenku nebo šaty a tím to skončilo. Zdeněk Stanco mi jednou říkal, že s sebou při dalších výjezdech už brali kvalitní české zboží jako třeba košile nebo cigára, protože Angličané toužili po československých věcech. Prodali to, měli docela volnost, nikdo si nestěžoval. Až na ta očka.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Kdy si Baník začal získávat respekt celé republiky a překročil region? Až vítězstvím v domácím poháru v roce 1973 pod vedením Tomáše Pospíchala, nebo už dřív?
Srkala: Hned při vstupu do první ligy v roce 1937, protože okamžitě vypálil rybník Spartě.
Popek: V té první sezoně Baník porazil Spartu v obou zápasech, to asi Pražáci zpozorněli. Pak v šedesátých letech při evropských zápasech už nebylo o čem. Do Ostravy jezdila velká mužstva.
Srkala: Interpohár byl top pohár! Úrovní něco jako dnešní Evropská liga.
Popek: V začátcích měl Interpohár opravdu obrovskou prestiž. Ne jako v pozdějších letech, kdy se hrávaly zápasy slabší úrovně v letní přestávce, aby byly spokojené sázkové kanceláře.
Srkala: Často se hrávalo třeba s Partizanem Bělehrad, což byl top tým. Akorát anglické kluby se nezúčastňovaly, nicméně Baník si ve světe získal tak velký kredit, že to dneska třeba lidem ani nedochází.
Přitom se všichni baví spíš o té pozdější éře.
Popek: Za trenéra Pospíchala se v roce 1973 vyhrál Československý pohár a přišly velké evropské poháry. Mönchengladbach, Düsseldorf, Bayern... Spousta starších hráčů říká, že tehdy měly největší renomé dva týmy u nás: Baník a Dukla.
Srkala: Svědčí o tom i bulletin ze zápasu v Mnichově. O Baníku se tam píše jako o Weltklasse Mannschaft. Nešlo jen o poháry, ale i o to, že se v sedmdesátých letech začalo jezdit na soustředění do Německa. Komunisté to kupodivu dovolili a zvyšovali tím kredit.
Jaký byl největší zápas baníkovské historie? A co by naopak z minulosti nejradši vymazali? Jaké byly trenérské legendy Milan Máčala a Evžen Hadamczik? Proč je Máčala nedoceněný? Které další legendě se mezi hráči říkalo chuj? Proč fanoušci Baníku nesnáší vítkovický stadion? A co by chtěli radši: titul, nebo nový domov? Komu chodil baníkovský kotel fandit, když Vítkovice po titulu hrály poháry na Bazalech? Jak vznikla současná vyhrocená rivalita s Opavou? A jak se přes fotbal dostanete na slovenské svatby? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v novém čísle (22) tištěného Football Clubu.
A v něm najdete celý blok textů k baníkovskému výročí:
V pátek U Dubu
Je to tady tvrdé, ale upřímné
Nejlepší u nás!!!
Moje baníkovská jedenáctka
Baník je krev a chrám
Chacharem v USA
Byl to moment, po kterém Ghana a možná i celá Afrika padla na kolena. V roce 2010 stačilo proměnit penaltu a Afrika by měla své první semifinále na MS. Za hrdinu byl ale nakonec Luis Suárez. Spočítají mu to dnes Ghaňané?
V Kataru nás čekají poslední zápasy ve skupinách. Šest týmů se v nich popere o dvě postupová místa. Ukážeme vám, co k postupu potřebuje každý z nich.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
