Kniha Zajícův rok 2027 právě v prodeji

Sparta slaví. Víte, jak klub vzniknul?

16. listopad 2026
Sdílejte:
Fanouškům Sparty přinášíme ke 133. narozeninám klubu dárek v podobě povídky Konec klobouku pana Hrona aneb My jsme Sparta!, kterou pro Football Club napsal herec, hudebník, spisovatel a velký fanoušek ACS Jan Jiráň.
Sparta a její první dresy.Foto: AC Sparta Praha

Ve spoře osvětleném lokálu vinohradské Demínky se schylovalo k bouři. Napětí se dalo krájet, sršelo elektřinou. A už vystřelila první ruka! Marně se snaží zachytit protivníka za poletující kravatu. Další ruce šermují nad stoly. Stíny rozvášněných mladých mužů se zlověstně nadouvají a tancují po zažloutlých stěnách. Půllitrové sklenice jako by se chtěly pranice také zúčastnit. Vesele nadskakují na porcelánových podtáccích. A první už se zřítila na podlahu!

„Pánové! Já myslel, že jste lehcí atleti, ale vzali jste za to jako těžké váhy!“ halekal vesele hostinský. Pocházel z nedalekého Žižkova a byl na podobně vedené diskuze zvyklý. Zároveň věděl, že z takové mely kouká pěkný kšeft. A rozbité sklo zaplatí pan Švagrovský, úspěšný podnikatel, sportovní novinář, který i když má rád tu Anglii, není žádný škot!

Mydlí se to hlava nehlava jako v povídkách Jaroslava Haška. Jak to, že obdobnou scénu namaloval Josef Lada až po dalších padesáti letech? Té bitky se nemohl zúčastnit. Píše se teprve 9. srpna 1894!

„Bratři, prosím o klid!“ křičí Maxmilián Švagrovský, jednačtyřicetiletý sošný chlap s elegantně střiženým knírem pod nosem. Nedávno byl zvolen předsedou klubu AC Královské Vinohrady a ví, že musí nepřehlednou situaci uchopit pevně do rukou. Ale před očima se mu stále komíhají cizí ruce a znemožňují mu výhled. „No tak, co to děláte, bratři?!“

Tradiční oslovení, které si předseda vypůjčil od sokolů, vyznělo nanejvýš komicky. Jediný, kdo seděl opodál pokojně kolem stolu a jen pozoroval tu melu, bylo šest mládenců. Bratři Malečkovi – Karel, Ota a Josef a bratři Rudlové – Bohumil, Václav a Rudolf si napomenutí bratrů si vzali osobně a překvapeně vzhlédli k panu Švagrovskému.

„Bratři a sestry!“ volal zoufale předseda. V rozrušení si neuvědomil, že žádné sestry nejsou dnes na valné hromadě přítomny. „Sportovci!“ snažil se retušovat omyl, který mu na jazyk přinesla síla zvyku.

Maxmilián Švagrovský byl vášnivým propagátorem sportů, dokonce začal vydávat všesportovní magazín Sportovní ozvěny, a z toho titulu se účastnil nejrůznějších valných hromad a ustavujících sjezdů. Pokračoval tak v rodinné tradici. Jeho tatínek organizoval lidové tábory na hoře Říp. „Když jsem svolával dnešní valnou hromadu, netušil jsem, že se tu budete válet na hromadě, ale že budeme jednat!“

„Vždyť jednáme!“ smál se Oskar John Lažnovský, talentovaný sprinter, majitel rychlých nohou i suchého anglického humoru. „Jenže téměř vleže! Zatím vaše příspěvky věru nejsou valné!“ neměl předseda pro legrácky pochopení. „Jak vidím, dvě utržené kravaty, natržená klopa a jeden prošlápnutý klobouk!“ sčítal první škody. „A s knoflíky na zemi by se daly hrát vrhcáby!“

„To je ještě horší parta, než byla na Maninách,“ naklonil se Ota Maleček k bratrům. Vzpomínal nechvalný konec sportovního kroužku AC Praha, který pomáhali zakládat. Pěstovala se tam hlavně lehká atletika, skok daleký z místa, vrh koulí obouruč i běh pozpátku. Dosud nepřekonaný rekord v této disciplíně drží jeho bratr Karel s časem 8,6 vteřiny! Kromě atletiky provozovali také cyklistiku na velocipédu zvaném kostitřas. A protože byli sportovci tělem i duší, jak zamrzla Vltava, odložili kostitřasy, nazuli brusle a hurá na led!

Stačila ale jen dvě léta a klub se rozhádal. A tak bratři Malečkové odešli a založili nový klub na Vinohradech. Krátce na to rozšířili jeho řady i tři bratři Rudlové. Konečně se tartas utišil. Mladí mužové si podali sportovně ruce a začali si urovnávat límečky a převazovat cáry kravat. Zasedli za stůl a na uklidněnou si lokli piva.

„Brrr! To pivo nemá říz!“ povzdechl si František Hron, studující vinohradské reálky. „Pane hostinský, to pivo se nedá pít!“ přisadil si jeho spolužák Karel Malý. „Bodejť, vždyť tady deset minut poskakovalo po stole!“ zlobil se hostinský Šebánek, „vytřásli jste z něj veškerou chuť! Dá si někdo z mladých pánů čerstvé?“

Pan hostinský měl pleš a dobrotivou, kulatou tvář. Myslel na kšeft, a proto mu štamgasti za zády tajně říkali Tobolka. A pana Tobolku, vlastně Šebánka, v ten okamžik ještě nenapadlo, že se dnes v Demínce, v jeho lokále schyluje k historické chvíli, na kterou bude náležitě pyšný nejenom jeho vnuk, který se o šedesát sedmdesát let později proslaví ve filmu jako bodrý pan Homolka, ale které budou vděčny tisíce, co tisíce, statisíce, vlastně celé generace příznivců míče kopaného!

„Já si dám nové, pane hostinský!“ zaskřehotal gymnazista Hron. Na hlavě měl klobouk, který si doma tajně půjčil od tatínka. Byl mu o tři čísla větší, ale on si v něm připadal na schůzi dospělejší. „Já taky!“ přidávaly se k němu další hlasy mladíků, kteří teprve před prázdninami maturovali.

„A já taky, chtělo by to zapít tu hořkou chvíli!“ pronesl světácky chlapec, který na maturitu jistě ještě čeká. „Bratři,“ chopil se slova opět předseda Švagrovský, byl rád, že se situace sama vyřešila, „bratři, objednávejte rychle, ať můžeme začít. Mám toho dnes hodně na srdci. Dovolte mi ovšem, abych na úvod předal slovo našemu kapitánovi a zároveň prvnímu trenérovi Václavu Rudlovi!“

„Jo, to jsem se chtěl dávno zeptat,“ ozval se Hron, „rád bych věděl, proč je Václav kapitán i trenér zároveň?“ Klobouk se mu při těch slovech svezl na ramena. Celá hlava mu v něm okamžitě zmizela. „Není to moc funkcí najednou?“ huhlal dál klobouk. Všichni se rozesmáli.

„Není,“ syčel předseda. Dneska se ta valná hromada ne a ne rozběhnout. Přišel s tolika novými podněty a tenhle šašek ve vypůjčeném klobouku ji pořád kazí. Shýbl se pod stůl a vytáhl velkou krabici. S pocitem Mikuláše odklopil víko. „Víte, navštívil jsem nedávno Anglii a přivezl jsem vám tenhle fotbalový míč! Zde ho máte!“ Balon šel z ruky do ruky. Každý z přítomných chlapců si ho chtěl potěžkat, pohladit. „Přivezl jsem vám i spoustu novinek. Představte si, že na ostrovech se dnes hraje zápas s pevným časem a rozhodčí, i když tam často leje jako z konve, nepíská s deštníkem v ruce!“

Taková novinka mladé fotbalisty ohromila. Hronovi se konečně podařilo vyprostit z klobouku. Třel si řídký knírek, který si při tom manévru pocuchal. „A teď k té tvé otázce,“ otočil se předseda k Hronovi, „bratři Rudlové k nám do klubu, jak si jistě pamatuješ, přinesli zcela nový neokoukaný sport. Fot-bal!“ Pronesl proloženě. „Míč kopaný, jak se říká u nás v Čechách! A protože měli s tímto sportem největší zkušenost, bylo přirozené, že se Václav, ačkoliv mu v lednu bylo teprve dvaadvacet let, stal u nás v AC jakýmsi leaderem jak na hřišti, tak na tréninku.“

„Tady je to varieto, tady se to nese, vašnostové! Kdepak to je marný, studený pivo kudy teče, tudy léčí!“ halekal hostinský Šebánek. S rachotem poskládal sklenice na stůl. Ruce se jich chamtivě zmocnily a už je sunuly k žíznivým ústům.

„Víte,“ obrátil se předseda opět k celému sálu, „po posledním tréninku za mnou přišel trenér s překvapivým návrhem a já bych byl rád, když už máte to čerstvé pivo, aby vás s ním také seznámil. Dovolte mi konečně předat slovo trenérovi.“

Partner Football Clubu

Decathlon je komerčním partnerem AC Sparta Praha a na FC je hlavním partnerem sekce Sparta.

Václav Rudl byl nejstarší ze tří bratrů. Měl vysportovanou šlachovitou figuru, rovnou jako pravítko. „Pánové, sportovci,“ usmál se a přihladil si pěšinku uprostřed hlavy, „kdysi jsme s bratry Bohoušem a Rudlou cvičívali fotbal na Letenské pláni, někdy jsme zašli i na vojenské cvičiště na Invalidovně. Chodívalo nás tam tenkrát do fotbalového kroužku poskrovnu, a tak jsme byli rádi, že jste nás přijali do svého klubu. Už se nějakou dobu známe, a tak víte, že zbytečně nemluvím ani si nestěžuju na nějaké ty překážky. Ale po posledním tréninku jsem zašel za panem předsedou s návrhem na změnu.“

Mladíků v sále se zmocnilo napětí. Jakou změnu? „AC Královské Vinohrady jsme slavnostně založili 16. listopadu,“ pokračoval rozvážným hlasem trenér Rudl. „To bylo tady kousek za rohem!“ volal Karel Malý, „v Balbínově ulici u Friedländerů!“

„A dalo to fušku! Musel jsem úřadům předložit zcela nové a lepší stanovy klubu, aby nás nemohli zrušit jako posledně!“ připomínal jeho mladší bratr František své zásluhy. „Ano, za to ti Františku, moc děkujeme,“ usmál se Václav Rudl, „ale já jsem na té schůzce řekl panu předsedovi, že jako trenér trvám na tom, že jestli se chceme v míči kopaném zlepšovat, musíme mít pro tréninky lepší podmínky. A jedinou cestu vidím v tom, že se musíme z Vinohrad přestěhovat!“

V sále se to rozhučelo jako v úle. „Upřímně řečeno, sám jsem si před rokem myslel,“ vzal si slovo opět Max Švagrovský, „že to vinohradské jméno nám dodá lesku a že nám město jako svým reprezentantům přisype do pokladny nějakou tu zlatku, ale nic takového se dosud nestalo. Dokonce nám odmítli přislíbit pozemek na zbudování hřiště.“

„A jak chceme jako klub fungovat bez hřiště?“ ptá se řečnicky Václav Rudl. „A tak jsem předsedovi navrhl, abychom se přestěhovali na Střelecký ostrov či na Letnou. Vinohrady jsou sice elegantní město, ale k nám sportovcům se chová macešsky a Praha je Praha!“

„To je pravda. Ještě by si nás mohli časem plést s nějakým klubem ze Slovácka!“ vtipkoval Oskar John Lažnovský. „Já jsem pro!“ „Já taky! Bydlím v Holešovicích a budu to mít na Střelák nebo na Letnou blíž!“ přikyvoval František Hronů s tatínkovým kloboukem pro jistotu už na klíně.

Slova se opět ujal předseda Švagrovský. Jediný dospělý mezi sotva odrostlými chlapci. Jejich průměrný věk byl dvacet roků. Někteří ještě navštěvovali septimu či oktávu gymnázia nebo obchodní akademie. „Ovšem než dám hlasovat o možnosti přestěhování našeho klubu, chtěl bych se vás, mládenci, čistě ze zvědavosti zeptat, co vás tak rozlítilo, že jste zapomněli, že jste fotbalisté, a nikoliv vyznavači rohování?“

Mladí muži již vychladlí, s navráceným smyslem pro humor se rozesmáli. „Ale byla to taková hloupost,“ mávl rukou Miloš Doucha. „Tady Malý František prohlásil, že Slávie už má tým fotbalistů! Pokud já vím, tak ještě ne!“ „Předně mi neříkej malý František, měřím víc než ty, Doucho! Mám už sto pětasedmdesát centimetrů, takže malý pivo jsi ty!“

„Promiň,“ omlouval se naoko bodře Doucha a nenápadně se vyšponoval na židli. „Ale Slávie má už opravdu mužstvo fotbalistů!“ nedal se František Malý. „Říkal mi to pan Hrabě a ten to musí vědět!“ Max Švagrovský si odkašlal: „Pokud já vím, založili na podzim roku 1892 oddíl cyklistiky.“ Udělal významnou pauzu a pak zadul sebevědomě: „Ostatně není důležité být prvním založeným klubem, ale být první úspěchy! S tím, kdo byl první za ustavující tribunou, ať si lámou hlavu historici. Nám bude stačit, když budeme klubem nejúspěšnějším!“

„Vivat! Vivat!“ zaburácelo sálem. Volal i František Hron, nechal se strhnout atmosférou, a aby mohl tleskat s ostatními, nasadil si automaticky na hlavu tatínkův tvrďák, který mu opět dosedl na ramena. „Slávii založila parta cyklistů v Kulichově domě na Karláku!“ doplňoval věcně Ota Maleček. „To bylo na valné hromadě literárního a řečnického spolku Slávia. Prý u toho byl i doktor Rašín.“

„Ano, takže jsou to zatím jacísi mluvkové,“ vykřikl pihovatý chlapec. „Tak je nechme řečnit, a my se vrhněme na míč kopaný, na fotbal!“ „Ne tak zhurta, nemusíme na ten slovanský kroužek odvedle dělat hned dlouhé nosy,“ smířlivě hovořil Max Švagrovský, „zapomněli jste, že i my jsme se spolčili nejprve jako vyznavači atletiky? Ostatně jsme si to vetkli i do názvu že, AC, tedy hezky po anglicku Athletic Club! Až díky zde přítomným bratrům Rudlům jsme založili mužstvo míče kopaného.“

„Ale já jsem slyšel, že první fotbalový klub vznikl v Loučeni!“ vykřikl Doucha. „Založil ho tam princ Erich Thurn-Taxis, který kdysi viděl na vlastní oči opravdický fotbalový mač v Anglii.“ „Ano, také jsem to o té Loučeni slyšel, takže Slávia je asi opravdu druhá!“

„No a co, tak je druhá. Někdo druhý být musí!“ „Co to říkáte, druhá?“ nakoukl do sálu hostinský Šebánek. „To se mi snad ani nechce věřit. Druhá?“ Neměl o tom, co se mluví, páru, ale byl rád, že chlapcům opět dochází pivo. „Počkejte okamžik, mládenci, donesu v každé ruce pugétek čerstvých piv a budete hned první!“

„Pánové,“ pronesl Max Švagrovský státnicky, „proč jsme se dnes sešli, není, abychom se hádali, kdo byl o měsíc nebo o dva dříve založen, ale abychom si odhlasovali, zdali by nebylo výhodné pro náš sportovní růst, přestěhovat se prozatím na Střelecký ostrov. Proč říkám prozatím – mluvil jsem s několika vlivnými pány z městské rady a ti mi přislíbili, že v nedaleké době bychom mohli stavět stadion na Letné.“

To bylo překvapení, které všem vášnivým diskutérům vzalo vítr z plachet. Koukali jeden po druhém a v očích se jim rozhořely plamínky nadšení! „Na Letnou…“ vydechl Rudolf Rudl, „Bohouši, tak se vrátíme domů. Tam jsme přece začínali. A brácha nám doma nic neřekl.“

„Můžu dát hlasovat?“ zapěl Maxmilian Švagrovský zvonivým hlasem jako na opeře. Vychutnával si účinek svých posledních slov. Připadal si, že stojí na Řípu a ze své výšky shlíží dolů na chlapce plné odhodlání a zápalu mládí. Všichni začínali tušit, že se přibližuje zásadní okamžik v jejich životě.

„Ano!“ vykřikli mládenci jako jeden muž. „Kdo je pro, abychom se odstěhovali s klubem z Královských Vinohrad?“ „Všichni!“ hulákali jeden přes druhého a mávali rukama. A František Hron pochopil, že velký klobouk se hodí nejlépe k mávání. „Všichni…“ pan Maxmilian si spokojeně přihladil knír pod nosem.

Demínka se otřásala bouří potlesku. Když utichl, předseda nasadil ještě slavnostnější tón. „Dobře, odhlasovali jsme si, že se rozloučíme s Královskými Vinohrady, a tak se dostáváme k druhému bodu naší valné hromady. Budeme si muset vymyslet nové jméno. Přece nebudeme hrát na Letné s názvem AC Královské Vinohrady! Ovšem to AC jako připomínku našich začátků bych k novému názvu rád připojil.“

V Demínce to hučelo jako v úle napadeném sršány. „Potřebujeme nové jméno klubu, který se bude hvězd dotýkat!“ znělo od předsedy jako árie ze Smetany. Bouřlivý, nekonečný potlesk a dupot nohou připomínal mořský příboj. „Co se to tady děje?“ vcupital do sálu hostinský Šebánek, v každé ruce pugét piv. „Před chvílí byste se nejraději zamordovali, a teď se tu objímáte jako na divadle!“

„Pane Šebánku, přineste ještě bednu šampaňského, ať nám ten bublající lahodný mok přinese inspiraci!“ volal Ota Maleček. „Jakou inspiraci?“ podivoval se hostinský. Po takové objednávce tušil, že se budou dít věci. „Budeme vymýšlet nové jméno pro náš klub!“

„Tak to by chtělo vymyslet něco bojovného!“ zamrkal hostinský Šebánek spiklenecky. „Na památku té vaší dnešní bitky! Tak já letím pro tu šampaň, ať je ten dnešní večer nezapomenutelný.“ „Nevím, jestli kšeft pro pana Šebánka bude nezapomenutelný,“ ujal se opět slova Max Švagrovský, „ale přál bych si, aby to jméno, které si zvolíme, mělo váhu a znělost! Slyšel jsem, že na Žižkově už zakládají další dva fotbalové kroužky, v Libni a v Příbrami také, tak ať nám nevyfouknou nějaký originální název. Máte někdo nějaký zajímavý návrh?“

V sále se rozhostilo ticho jako při zkoušení ve škole. Najednou všichni přítomní hleděli do země. Dokonce byl slyšet tikot vyřezávaných kukaček. „To je návrhů…“ povzdechl si předseda. „Když říkáte dotýkat se hvězd, co se jmenovat Hvězda Praha?“

„Hvězdy bych do toho netahal,“ nesouhlasil Karel Maleček, „je to takové prvoplánové a hvězdy se dají zneužít. Navíc hvězdu mají ve znaku slávisti.“ „A co Sokol?“

„Já nevím, sám jsem členem Sokola,“ přitakal Max Švagrovský, „ale ten název spojuje jaksi všechny sporty a monopol na jméno má pravděpodobně pan Tyrš. Ono by to chtělo něco neoposlouchaného.“ „Slavoj?“ „Ne, zní to trochu jako Slávie.“ „A trochu jako Bivoj!“ „A co Rapid? Jako rychlost, tempo, se kterým chceme soupeře přehrávat!“ nabídl Oskar John Lažnovský.

„O tom názvu uvažují ve Vídni!“ řekl Rudolf Rudl. „Nesmysl, tam je First Vienna!“ oponoval mu bratr Bohumil. Doposud neřekl ani slovo, raději skákal sounož do dálky nebo honil mičudu. „Ale uvažují o druhém klubu a ten by se měl jmenovat Rapid,“ trval na svém Rudolf, chlapec hezký jako panenka.

„Tak máte už něco?“ přikutálel se s bedýnkou šampaně hostinský Šebánek. A vtom se z rohu místnosti ozval tichý hlas. Nebyl moc znělý, ale měl v sobě zvláštní sebevědomí. To se ozval Vladimír Horejc. „Mám nápad.“ Všichni přítomní se na Horejce obrátili. Nebylo zvykem, že by mluvil. Mladý intelektuál se raději vrtal v knihách.

„Jaký nápad, Vladimíre?“ pobízeli ho netrpělivě. „V posledních letech se upírá zrak k historii, k Řecku, a jak jistě víte, byla objevena Olympie, v níž se přes tisíc let pořádaly olympijské hry,“ řekl Horejc. „Dokonce se uvažuje o znovuzaložení olympijských her…“

„A to je ten nápad? Že se budeme jmenovat Olympia?“ odfrkl nesouhlasně Malý František. „Nenechal jsi mě domluvit, kolego. Ze školy si jistě pamatujete, že ve starém Řecku vynikaly hlavně dva státy Athény a Sparta. Athény udivovaly kulturou, Sparta svou tělesnou zdatností. A to je ten můj návrh. Jistě si pamatujete na hrdinství Sparťanů vedených králem Leónidem, kteří bránili Thermopylský průsmyk proti mnohonásobné přesile Peršanů. Do jednoho v boji padli, ale nevzdali se. Ve Spartě bylo všechno prosté, oděvy, strava, nepotrpěli si ani na dlouhé, nicneříkající řeči. Ostatně z jiného jména Sparty – Lakónie – máme slůvko lakonický. Pro úplnost, město podle bájí založil Diův syn král Lakedaimón a pojmenoval ho po své manželce Spartě, dceři říčního boha Euróta.“

„Eróta?“ ušklíbl se pihatý kluk. „Pssst, v tak slavnostní okamžik takový pokleslý humor…“ zpražil ho předseda. Ale Vladimír Horejc se nenechal otrávit. „Pro všechny ty vlastnosti sparťanských bojovníků navrhuji, aby se náš nový klub jmenoval Athletic Club Sparta!“ řekl a zase si sedl.

V sále Vinohradské Demínky nastalo vzácné ticho. Všichni přítomní jako by pocítili jedinečnost chvíle. „Jste tu ještě?“ nakoukl do sálu hostinský Šebánek. „Abyste mi neutekli bez placení! To víte, dneska byla i šampaň a to něco koštuje!“ „Ne, pane Šebánku, ale přicházíte jako na zavolanou, padl zde návrh a vy jako první mimo náš klub ho teď uslyšíte,“ pronesl slavnostně pan Švagrovský. „Pan Horejc navrhl, abychom se ode dneška jmenovali Sparta!“

„AC Sparta!“ poopravil předsedu Vladimír. „Ano, máte pravdu, AC Sparta!“ „Sparta! To je žrádlo! To se bude líbit!“ vydechl hostinský Šebánek omámeně. „Počkejte, počkejte, pane hostinský, zatím to byl jenom návrh, ještě jsme o něm nestačili hlasovat!“

Hostinský Šebánek se naklonil k panu Horejcovi a zašeptal mu „Vladimíre, ale to vám říkám, jestli si ten název, to Sparta nevybojujete, jste u mě mrtvý muž!“ Maxmilian Švagrovský vstal a pronesl znělým barytonem, který by mu jistě záviděli i pěvci z Národního: „Kdo souhlasí s návrhem Vladimíra Horejce, abychom se napříště jmenovali AC Sparta?“

Nad hlavami zavlál les rukou. A jeden veliký klobouk. „Jméno bylo jednomyslně přijato!“ usmál se Max Švagrovský na Horejce. „Ode dneška jsme AC Sparta!“ zadul jako Don Giovanni ve Stavovském. Do slavnostní atmosféry vlétla kukačka. Vylítla z budky a vřískala bez přerušení. „Z tebe mě jednou trefí šlak,“ odplivl si Šebánek, „je devět a kolik ty tu odkukáváš? Kolikrát kukala?“ ptal se hostinský.

„Zatím sedmatřicetkrát! A kuká dál!“ volali mladí sparťané jednohlasně. „A teď je ta pravá chvíle otevřít šampaňské!“ První lahev byla otevřena. Špunt vylétl a orazítkoval strop. Z hrdla vytryskl proud voňavého vína a namířil si to rovnou do Hronova klobouku. Mladík jen rezignovaně pokrčil rameny. Nenechal si kazit slavnostní chvíli.

„Ještě by to chtělo vymyslet nový klubový znak a vlajku,“ volal do cinkotu skleniček Karel Maleček. Mladým mužům oči plály nedočkavostí. Užuž by vyběhli na hřiště v nových dresech s novým jménem řeckých bojovníků v srdci. Jako by jim v žilách začala proudit nová zdravá nebojácná krev! „Já bych navrhoval jako nový dres černou košili s bílým es na prsou!“ vykřikl Ota Maleček, grafik a malíř. „Je to velmi výrazná kombinace a snadno identifikovatelná. Navíc všichni víme, že peněz není v klubové kase nazbyt, a pro začátek to bude i levné. Ale vlajku navrhuji barevnou.“

„Je jasné, že slovanské barvy červenou a bílou si zabrala akademická Slávia, my na to musíme jít jinak.“ Připomínal Vladimír Horejc. „A nezapomeňme, že by bylo také žádoucí vymezit se vůči Vídni, stejně jako to svým slovanstvím udělala Slávia,“ navrhoval dále předseda Švagrovský.

„Naše základní barva by měla být modrá,“ zasnil se atlet Oskar John Lažnovský, „je to barva rychlosti a soustředění.“ „Jedna barva je málo, ta se dá snadno zaměnit!“ „Já bych přidal červenou,“ ozval se opět Horejc, „jako připomínku rudých tóg, které nosili sparťanští bojovníci! Je to barva bojovnosti a statečnosti!“

,

„Výborný nápad!“ chválil ho předseda. „A co ještě přidat žlutou?“ navrhl Josef Maleček. „Zlatý palmový kruh je odpradávna znakem vítězství!“ „Ano! To je ono!“ volali přítomní. „Naše sparťanské barvy ať jsou modrá, žlutá a červená!“

Předseda Švagrovský se lišácky usmál. „A máme v té trikoloře i to vymezení vůči Vídni,“ zamnul si spokojeně ruce. „Jak to myslíte, předsedo?“ zvědavě na něj upřelo zraky rozjařené osazenstvo Demínky. „No červená a žlutá jsou přece odpradávna barvy královské Prahy, že, a modrá barva je znakem Evropy. Takže kdyby chtěl někdo v budoucnosti ještě objevit jiný význam našich barev, tak můžeme hrdě prohlásit, že Sparta není klub z Rakousko-Uherska, ale evropský fotbalový klub z Prahy!“

„To je ono!“ halekali mladíci. „Ať žije AC Sparta!“ A další špunt letěl ke stropu. Hron se leknutím posadil. Bohužel, zapomněl, že si na židli odložil klobouk. „Ale to je jedno,“ mávl rukou, „koupím tatínkovi nový jako vzpomínku na dnešní slavnostní den. V listopadu má narozeniny stejně jako naše Sparta.“

Do jásajícího sálu se přiřítil hostinský Šebánek. Okamžitě vycítil, že vletěl jako jeho kukačka do historického okamžiku. „Pánové! Až dojde, přinesu nové, ve sklepě mám šumivých bedýnek, až se dělá tma!“

Bylo jen přirozené, že se ještě téhož večera stal prvním fanouškem nového klubu. „Sparta,“ šeptal Šebánek, „s takovým jménem by se daly dělat věci! To je tutový, to je na beton,“ zasnil se jako bájná Libuše na Vyšehradě. „Sparta,“ šeptal a věštil se zavřenýma očima a sluníčkovým úsměvem na tváři.

„To je, panečku, jméno! To člověk nemusí být zrovna Einstein, aby to věděl! A to vám říkám, jestli se vy, vejboři, pochlapíte a sáhnete hlouběji do kešeně a koupíte toho Kvašňáka z Košic, Mráze z Levoče a Maška z Braníka, tak s nima rozkopete jednou i Real Madrid!! Tedy až se založí! Ale nejdřív musíte jet do Teplic. Já tam mám švagra a ten je taky celej divej do tý vaší kožený meruny. Určitě tam má kolem sebe pár podobných bláznů, jako jste vy. A já pojedu s vámi. To bude žrádlo! Pojedeme do Teplic! Kdepak to je málo platný, život je krásnej! A Sparta je Sparta!“

Související články

Reprezentace

Česko po sestupu z Ligy národů. Kdy se losuje kvalifikace na Euro 2028 a koho můžeme dostat?

Šest zápasů, šest porážek. Čeští fotbalisté po nedělní prohře 1:2 v Chorvatsku sestupují z elitní skupiny Ligy národů. Už 6. prosince je čeká los kvalifikace na Euro 2028. Půjdou do něj z druhého koše, takže dostanou jednoho z nejvýše nasazených soupeřů. Šance na přímý postup tím klesla.

Reprezentace

Nejhorší zápas pod Deniou. Prohra v Chorvatsku očima expertů

Česko prohrálo i šestý zápas v těžké skupině Ligy národů. Byla to také šestá prohra pod Santim Deniou. Podle expertů navíc po nejhorším výkonu pod španělským trenérem. Sesbírali jsme jejich hlasy ze sociální sítě X i z televizního studia ČT sport.

Televize

Fotbal v televizi: V pondělí laďte velkou klasiku. Hraje i Slovensko

Německo proti Nizozemsku. A nejen to. Projděte si fotbalový TV program na pondělí i celý tento pracovní týden.

Popup se zavře za 8s