Popularita Pavla Vrby neopadá, během naší schůzky v restauraci Kulaťák byl požádán o společné foto s personálem, na které rád přikývl. Manželka odjela společně s ženou bývalého trenérského kolegy Martina Ticháčka k moři a on tak zůstal v Dejvicích slaměným vdovcem. Na fotbal nezanevřel, zápasy naopak sleduje s ještě větším apetitem.
Výpověď v Baníku jste dostal v pondělí 10. října. Už jste měl nějaký ten týden na to se uvolnit, jak vám to jde?
Stále cítím zklamaní, že jsem neuspěl. S majitelem jsem vycházel velice dobře, mrzí mě, že se nepodařilo splnit jeho cíle. Přesto pan Brabec zůstane člověkem, kterého si velmi vážím.
Váš vztah k Baníku má vlastní historii. Zkusíte ji zrekapitulovat?
Coby odchovanec Přerova jsem do Baníku přišel na podzim 1979, jako sedmnáctiletý jsem za Hadamczika nahlédl do áčka, takže jsem měl možnost potkat silnou generaci kolem Rygela, Vojáčka, Ličky, a dalších. Když později přišlo angažmá v Havířově, tak ani tehdy nešlo fotbal v Ostravě ignorovat. Pro mě je Baník určitě tým číslo jedna. Trenérsky jsem tam začínal, přes přípravky, žáky, dorost se dostal až k áčku. Dnes je Baník úplně jiný než kdysi. Z těch lidí, které jsem tam tenkrát zažil, nezůstal nikdo. Je však pochopitelné, že vazby zůstaly silné.
Mnoho lidí překvapilo, že po vynuceném odchodu ze Sparty jste prakticky vzápětí nastoupil v Baníku. Jak se to seběhlo?
Udělal jsem krok, který jsem si říkal, že nikdy neudělám. Když skončím, beru si většinou tři čtyři měsíce oddech. Baník byl trošku něco jiného. S panem majitelem Brabcem jsem se sešel několikrát, bylo to odlišné než u spousty jiných klubů. Teď vidím, že šlo o chybu, nic se nemělo uspěchat. Znovu podotýkám, stalo se tak z důvodu náklonnosti ke slezskému klubu, Baník vnímám coby srdcovou záležitost. Pro bílomodré dresy mám největší slabost, ale neodhadl jsem do čeho jdu.
Proč přišel rychlý konec tohoto na první pohled ideálního spojení? Kde se vaše angažmá nepotkalo s představami vedení?
Ambice Baníku jsou momentálně hodně vysoké. Majitel funguje, je to určitě velice úspěšný člověk, který chce úspěch přenést i do fotbalu. Mě se takový krok nepodařil, Baník nehrál tak, jak si vedení představovalo.
Dosáhnout stabilnějšího úspěchu stojí velké úsilí, dojít k němu stojí hodně sil. Jaké to je, když se pak z různých důvodů nedaří?
Pokud nepočítám období ve Viktorii, většinou jdu od štace ke štaci. Chápu, že po pěti měsících v Ostravě vypadám v mnoha očích jako po vyhoření. Pravdou zůstává, že takhle krátké angažmá zažívám podruhé, poprvé to bylo v Machačkale. Po ne zcela úspěšném mistrovství Evropy 2016 jsem potřeboval změnu.
Dagestánská zkušenost se od baníkovské odlišuje v tom, že majitel nechtěl klub dál financovat. Odešli všichni ti Brazilci a Etoové. K dispozici byli pouze hráči z dorostu a hráči z béčka, což jsem ještě v době příchodu nevěděl. Ještě několik dní před zahájením ruské ligy jsem měl k dispozici osm hráčů, z toho čtyři dorostence.
A konec ve Spartě hodnotíte jak?
To, že jsem v květnu skočil ve Spartě před finále českého poháru bylo překvapení, nečekal jsem to. Drželi jsme se kolem třetího místa, takže trénování na Letné neberu jako neúspěch. Tenkrát, stejně jako dnes, považuji změnu za věc, která k fotbalu patří. Neustále se dařit nemůže.
Nutí vás stále atletičtější, zrychlující se hra k doplnění si teoretického vzdělání?
Dnes vzdělávání spočívá v tom, že sledujete určité mužstvo, stříháte si zápasy. Zkoušíte situace nebo kombinace na tréninku a jdete do věcí, které se by se vám líbilo vyladit s hráči, kteří se pro konkrétní roli hodí. Teorie je krásná věc, ale pokud ji nepřenesete na hřiště a pokud záměr nevysvětlíte někomu, kdo ho splní, je trochu nadbytečná. Následná aplikace nastudovaných znalostí závisí především na kvalitě kádru a schopnosti mužstva dominovat.
Jít na fotbal je pro Ostraváky podobné jako jít do kostela. Modrobílé barvy zdejšího klubu spojují místní obyvatele jako nikde jinde v Česku. Baník tak zůstává fenoménem tuzemského fotbalu, přestože ho generace čerstvých třicátníků v podstatě nikdy neviděla vyhrávat trofeje.
Jaký bývá na trenérské posty přetlak?
To já nevím. Ve fotbale je často vidět problém, že v zákulisí existuje zájmová skupina lidí. Snaží se své „koně“, pro které pracují, všemožným lobbingem dostat do určitých kruhů. Já třeba žádné lobbisty nemám. V Ostravě byly dva proudy, spousta lidí chtěla někoho jiného, majitel chtěl mě. Samozřejmě vyhrál majitel, jak to v podobných případech bývá. Zahořkle se necítím, s majitelem jsme si lidsky naprosto sedli. Možná jsem se měl panem Brabcem častěji scházet, protože ho průběžně ovlivňovalo klubové prostředí. Na druhou stranu výsledky nepřicházely. Řešení je, jaké je. Prostě se to stalo a já s tím nemám žádný problém.
Ozvali se vám v posledním těžkém období třeba bývalí svěřenci, kteří pod vámi zažili to nejlepší v kariéře? Podpořili vás?
Ano, ozval se třeba Milan Petržela. Volali i další hráči, se kterými přišla zlatá plzeňská éra. Jsou takové životní etapy, kdy to člověka dostává trochu dolu. Zavoláme si, abychom se vzájemně podpořili, když všechno neprobíhá úplně podle představ. Pak se ukáží ti, kteří jsou opravdu na vaší straně i ve složitějších situacích. A ti, kteří nejsou, tak nejsou, ale to není problém. Na rovinu říkám, že s panem Šádkem, když jsem z Plzně odešel, to vypadalo, že se nikdy nebudeme bavit. Teď si telefonujeme, bavíme se. Uběhlo nějaké období a naše vztahy jsou v pohodě.
Když se teď s odstupem několika týdnů podíváte na působení v Baníku, změnil byste něco?
Všechno je odvislé od lidí, nejen od samotných výsledků. Ve fotbale vždy budou ti, kteří s vámi budou rádi spolupracovat a kteří vás chtějí, ale i ti ostatní, kterým vadíte. Nezavděčíte se jim, pokud nevyhráváte a nejste na prvních místech tabulky. Na Bazalech jsem poznal lidi, kteří se mnou rádi spolupracovali, aspoň myslím. Problém byl hlavně v domácích zápasech, kde jsme nevyhrávali. Ty mi zlomily vaz. Vzpomenu zápas s Budějovicemi, který dopadl 1:2, přestože jsme mohli vyhrát 6:2. Mohlo to být jiné, kdybychom v domácích zápasech uhráli o šest sedm bodů víc.
V první fázi jsme postrádali Almasiho, nejlepšího střelce Baníku z minulé sezony. Sor odešel do Slavie, ale i tak s Budějovicemi nebo Teplicemi musíte vyhrát. Jde o zápasy, které musíte zvládnout za všech okolností. Když je nezvládnete, je to špatně. My to neuhráli, přesto Baníku upřímně přeji, ať se znovu dostane do horní části tabulky a může se ucházet o účast v evropských pohárech.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Pojďme si to tedy na závěr shrnout. Co vidíte jako hlavní příčiny odchodu z Ostravy?
Příliš jsem pospíchal, což se ukázalo jako chyba. Klub jsem měl poznat víc, chvíli počkat, ne to uspěchat. Výsledky nebyly takové, jak by si někteří představovali, takže zákonitě přišlo to, co přišlo. A můj čistě osobní postřeh? Nejvíc jsem doplatil na to, že věci dělám podle sebe. Na to jsem nakonec dojel. Přestože s majitelem Brabcem mám nadstandardně dobré vztahy a trénovat v Ostravě mě bavilo, po pár měsících jsem se měl sebrat a jít.
Kam se vydáte dál?
Uvidíme, co se bude dít. Agenta momentálně nemám, jsem na volné noze. Kdo mi něco sežene, s tím se domluvím. Nechci být závislý na nikom, mám totiž jeden důležitý poznatek. Občas vás nějaký klub kontaktuje a najednou se vynoří deset lidí, kteří tvrdí, že vám angažmá zařídili. Někdy je to dobře, někdy špatně, prostředí v klubech je různé. Nějaké nabídky už padly, na ty jsem ale odpověděl: „Pánové, já jsem tak vyčichlý, že do 31. prosince se na fotbal chci jen dívat a užívat si. Hlavně jako divák.“ Třeba jako na Viktorce s Barcelonou, ten zápas mě hodně potěšil. Jedna nabídka dorazila z Ruska, tu jsem rychle odmítl.
Cítím, že teď máte v plánu spíš relaxovat. Je to tak?
Chodím se dívat na fotbal, s chutí sleduji spoustu utkání. Obě dcery mám v Praze, mohu se věnovat vnoučatům. V nejbližších dnech přes den pohlídám vnuka, který je nemocný. Zkrátka, budu víc v kontaktu s lidmi, kteří jsou mi strašně blízcí, ale donedávna zůstávali díky mému vytížení upozaděni. Do nového roku času dost, nemusím nikam pospíchat, uvidíme, jestli nějakou nabídku dostanu. Z Pavlovic jedna přiletěla, hned jak skončila ostravská anabáze, takže ještě chvíli počkám. Kdyžtak vezmu Pavlovice, nebo možná Kozlovice. Případně Přerov. (smích)
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.
