Jak se klub stane legendou? Skrze vítězství, skrze porážky a jiné rány osudu? Fanouškovská obec doslova miluje outsidery, typické underdogy, ze kterých zoufalství doslova čiší. Protože legendou se stanete až tehdy, když přebrodíte potoky neúspěchu a projdete vodopády hořkého zklamání.
Mezi to se ale nepočítá, když je zrovna vaše oblíbená značka vlasového gelu vyprodaná a vy se tak na Zlatém míči objevíte lehce neupraven a rozmrzele mžouráte do kamery. Počítá se pouze stav, kdy se dostanete až na nejzazší hranici vlastní existence. A pak se odrazíte ode dna a začnete stoupat zase nahoru.
U klubů tento proces často trvá i několik generací a happy endem to nutně nekončí. Své o tom ví také 1. FC Union Berlín. Než se stal stálicí Bundesligy a nyní dokonce jejím překvapivým lídrem, nevynechal na své cestě ke statutu kultovního klubu ani jednu ze zásadních štací – a sice předpeklí, očistec a peklo. Vítejte u dalšího dílu seriálu Pod kůží!
S rozdělením Německa na dva státy v roce 1949, vznikly také dva systémy organizace sportu. V nové komunistické Německé demokratické republice (NDR) bylo vše podřízeno státnímu dohledu, ideálům masovosti a soudružskému nadšení. To se odrazilo i ve fotbale. Sice vznikla celostátní fotbalová soutěž, tzv. Oberliga, ale nešlo o soutěž, jak ji známe dnes, kdy mezi sebou soupeří na sobě nezávislé kluby.
Sport v NDR se podřídil odborům a jeho organizace se přesunula na jednotlivé státní podniky. Vznikla tzv. podniková sportovní společenství (BSG), která zahrnovala celou škálu sportovních disciplín včetně fotbalu a členila se podle jednotlivých výrobních odvětví. To se prokreslovalo do jejich názvů, kdy se najednou východoněmecká hřiště hemžila týmy s názvy jako Chemie, Lokomotiva nebo Wismut (odkazuje na těžký kov Bismut a tím na odvětví uranového průmyslu).
Brzy se ale ukázalo, že takto pojaté masové sportování na podnikové bázi neumožňuje výchovu talentů a brzdí samostatný rozvoj jednotlivých sportovních disciplín. Roku 1954 tak vznikly tzv. sportovní kluby, kde se měly soustředit talenty a jejich dostatečná finanční podpora se stala jednou z vládních priorit. Podobně jako v případě BSG se jejich součástí staly také fotbalové týmy.
Východoberlínského fotbalu se tyto změny dotkly jen částečně. Od poloviny 50. let 20. století v něm hrály prim týmy ozbrojených (Vorwärts) a bezpečnostních složek (Dynamo), které podléhaly přímo příslušným ministerstvům obrany či vnitra. Dá se říci, že stály mimo oficiální sportovní struktury – a někdy dokonce i nad nimi. V obou případech se jednalo o týmy nadiktované tzv. shora. Čím více se těšily podpoře komunistických funkcionářů a stranických kádrů, o to menší byla jejich podpora u veřejnosti.
Získat desetkrát v řadě titul, to bývala v elitních fotbalových ligách neslýchaná věc. Až letos se to podařilo Bayernu. Mnichovský klub si hraje vlastní soutěž a nezdá se, že by ho někdo mohl trvale odstavit. Ke škodě Bundesligy i německého fotbalu.
Se vznikem Bundesligy v západním Německu v 60. letech minulého století pak vyvstala otázka, jak východoněmecký fotbal zatraktivnit. Nakonec bylo rozhodnuto o vzniku samostatných fotbalových klubů pod novými jmény, které se vyčlenily z dosavadních sportovních struktur. Kromě jiného se jim nově podřídily i mládežnické týmy, do té doby organizované pod hlavičkou celostátní mládežnické organizace FDJ.
Předseda východoněmeckých odborů, Herbert Wanke přišel s nápadem založit v Berlíně civilní fotbalový klub jako protipól ke klubům ministerstva obrany a vnitra. Argumentoval, že se tím vylepší veřejný obraz berlínské kopané. Na výzvu Berlínských novin se sešlo na 500 návrhů jména pro nový klub. Zároveň s oznámením založení klubu v roce 1966 pak bylo zveřejněno i jeho nové jméno – 1. FC Union Berlín.
To nebylo v berlínském kontextu neznámé. Ve čtvrti Oberschöneweide (jihovýchod Berlína) existoval už před první světovou válkou klub SC Union, který ve dvacátých letech postavil na pozemcích bývalé císařské honitby nový stadion – Alte Försterei a ten se také stal domovem nově založeného klubu. Paradoxně je to se svými zhruba 22 tisíci místy k stání a sezení dodnes největší čistě fotbalový stadion v Berlíně.
S Unionem se vrátil do čtvrti prvoligový fotbal a nedaleká kabelovna se stala nevysychajícím zdrojem nadšených a věrných fanoušků. Od samého počátku byl Union v berlínské konkurenci vnímán jako outsider. S reprezentanty nadupanými kádry Vorwärtsu a Dynama se nemohl měřit, ale o to více se těšil přízni fanoušků.
Roku 1968 dosáhl největšího klubového úspěchu a vyhrál východoněmecký pohár, kdy ve finále k všeobecnému úžasu porazil mistra ligy z Jeny. Následnou účast v pohárové Evropě mu však zhatilo rozhodnutí UEFA.
Ta na základě protestů některých západoevropských klubů po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy znovu nalosovala evropské poháry tak, aby mezi sebou hráli pouze soupeři z východního či západního bloku. To se nelíbilo některým svazům z východního bloku, mimo jiné tomu východoněmeckému, a rozhodly se pohárové soutěže UEFA bojkotovat.
Pro počátky Unionu je typická symbióza s fanoušky Herthy. Fandit Herthě představuje v 80. letech 20. století ve východním Berlíně jeden ze znaků fotbalového undergroundu a výraz společenské svobody. Fanoušci obou klubů se navzájem podporují. Legendární pokřik Eisern Union (železný Union) vzešel od fanoušků Herthy, kteří se takto vymezili proti týmu drážďanského Dynama při přátelském utkání na Olympijském stadionu v roce 1979.
Ve stejném roce se do Prahy na čtvrtfinále poháru UEFA mezi Duklou a Herthou sjede na 5 000 příznivců obou berlínských klubů. Na Julisce pak demonstrují vzájemné sympatie a společně oslaví postup Herthy do semifinále. Tato fanouškovská náklonost vezme za své až v 90. letech, kdy mezi kluby stále více sílí konkurenční boj.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Union se časem stává oázou pro ty, kteří chtějí utéct před šedivou realitou pozdně socialistické NDR, před všudypřítomným nedostatkem v obchodech a tupostí oficiální politické nomenklatury. Union osvobozuje a pomáhá fanouškům uniknout z této klece příkazů a zákazů. Toho jsou si vědoma i oficiální místa, která nelibě nesou rychle se rozvíjející subkulturu fanoušků Unionu.
Ta vyvrcholí začátkem 80. let, kdy si fanoušci založí vlastní Union-ligu bez státního dohledu. Liga sdružuje týmy jednotlivých fanouškovských seskupení napříč NDR. Ani východoněmecká státní bezpečnost, pověstná Stasi, nezahálí a založí dokonce operační skupinu, která se má výhradně věnovat Unionu a aktivitám jeho fanoušků. Obávaný ministr vnitra a šéf Stasi Erich Mielke si jeden čas pohrává s myšlenkou Union zcela zakázat. Nakonec od toho upustí.
Státní moc ale i tak zasahuje do fotbalového provozu víc, než je zdrávo. Na stadionu Unionu jsou za brankami vztyčeny pětimetrové ploty, aby se zabránilo vhazování předmětů. Nežádoucí chorály mají být rušeny nainstalovanými rušičkami. Problematické zápasy, především proti berlínskému Dynamu familiárně přezdívanému „Klub práskačů“, jsou přeloženy na jiné stadiony. O četných informátorech Stasi mezi fanoušky Unionu ani nemluvě.
Stasi překvapivě proti provokujícím fanouškům nesáhne k represivním opatřením jako obušky či slzný plyn. Mimo jiné i ze strachu z možné negativní publicity v západoněmeckých médiích.
Po pádu berlínské zdi padá také Union. Na dlouhá léta se stane stálicí třetí ligy. Ke sportovním neúspěchům se přidají také finanční problémy a exekutoři si na stadionu podávají dveře. V den utkání netrpělivě čekají, aby okamžitě zabavily vybrané vstupné na umoření četných dluhů. Aby klub alespoň něco utržil, prodávají dobrovolníci fanouškům vstupenky pokoutně v nedalekém lesíku mimo zraky exekutorů.
Situace je tak špatná, že se nakonec vážně uvažuje o sloučení Unionu s berlínským Dynamem, které je na tom velmi podobně. Ale sloučit se s největším konkurentem? Nikdy! Bída 90. let a začátku milénia ještě více prohloubí a zesílí vztah klubu a jeho fanoušků, kteří neváhají darovat krev či dobrovolně pomoci s rekonstrukcí stadionu a tím získat či ušetřit tolik potřebné peníze na provoz.
Po dlouhých letech odříkání začne Union v roce 2019 psát konečně novou bundesligovou kapitolu své historie. A ještě více tím podpoří svůj status legendy, kultu, který přežil jen díky sebeobětování několika generací svých fanoušků.
A ještě jedna perlička na závěr. Stadion Unionu je jeden z mála, kde většina diváků stojí. Jsou tak zvyklí. A jen tak před něčím a někým si nesednou!
Kandidátů na pozice zajišťující Ligu mistrů bylo před startem této sezony Serie A spousta. Málokdo by ale mezi ně zařadil Boloňu. Tým ze severu Itálie si jde ale nekompromisně za svým. Proti AS Řím nasměrovaly Boloňu k výhře parádní nůžky Oussamy El Azzouziho.
Proč si policie v neděli natáčela hradecké fanoušky s občankami u obličeje? Odvolává se na jejich problémové chování, které ale nespecifikuje. Podle hradeckého mluvčího šlo o pozvracený autobus. Policie svůj zákrok hájí tím, že předešla spáchání trestného činu. Žádnou konkrétní situací to ale nedokládá.
V roce 2011 pomohli Viktorii Plzeň k historickému postupu do Ligy mistrů. Jenže pak s nimi osud rozehrál krutou hru. Tři členové výtečného obranného kvarteta Plzně už nejsou naživu. Od sebevraždy Františka Rajtorala, který tento svět opustil jako první, teď uplynulo přesně sedm let.
