V Německu se 12. květen nepřipomíná jako mimořádný den. Ale měl by. Aspoň mezi fotbalovými fanoušky. Právě 12. května 2012 totiž začala vláda Bayernu.
A jak se občas stává, začala debaklem. Navíc ve finále poháru, na vyprodaném Olympiastadionu v Berlíně, před očima kancléřky Angely Merkelové.
Dortmund nad Bayernem zvítězil 5:2, hattrick nastřílel Robert Lewandowski oblékající ještě žlutočerný dres. Borussia tak získala první double klubové historie a z pohody ji nevyvedla ani skutečnost, že místo zraněného gólmana Romana Weidenfellera musel ve 34. minutě na plac nezkušený australský náhradník Mitchell Langerak.
Pro pocit, který v té chvíli ovládl hráče i vedení Bayernu, se nejvýstižněji hodí německý termín Nie wieder! Tohle už se nesmí opakovat!
I když měl mnichovský kolos v kádru Neuera, Lahma, Schweinsteigera, Robbena, Ribéryho, Müllera, Kroose nebo Boatenga, musel si přiznat, že německému fotbalu vládne někdo jiný. Dnes to vypadá jako fantasmagorie, ale Bayern měl tenkrát bilanci pouhé dva tituly z posledních šesti sezon. Na Säbener Straße se proto rozhodli do toho trochu šlápnout.
Koupili Xerdana Shaqiriho, Maria Mandžukiče, Danteho a hlavně Javiho Martineze. Ačkoli ten přišel „jen“ z Bilbaa a ve španělské reprezentaci si skoro nezahrál, stál 40 milionů eur. Účetním Bayernu se musela motat hlava, protože takové částky nebyli za fotbalisty zvyklí utrácet. Ani nikdo jiný v Německu, pochopitelně.
„Nutně ho potřebujeme. Buď za něj tyhle peníze dáme, nebo ho mít nebudeme. Jiná varianta neexistuje,“ vysvětlil změnu v uvažování jeden z klubových bossů Karl-Heinz Rummenigge.
Navíc se už začalo pracovat na plánu angažovat kouče Pepa Guardiolu. Jeho příchod byl oznámen v lednu 2013, v létě pak převzal tým. V té chvíli byl ale měnící se Bayern úplně jinde než po berlínském debaklu.
Bundesligu vyhrál s náskokem pětadvaceti bodů a získal treble vyšperkovaný výhrou nad BVB ve finále Ligy mistrů. Taky už se v kabině chystalo místo pro Maria Götzeho, první významný import z Dortmundu.
Převzetí moci bylo dokonané. Ale že bude pokračovat minimálně do roku 2022, to tehdy nikdo nepředpokládal.
Paradoxně nejvýstižnějším důkazem nadvlády Bayernu není prostý fakt, že vyhrál deset titulů v řadě, ale spíše způsob, jakým to dokázal:
Měli jsme štěstí a nedávno vyrazili do Mnichova na Bundesligu. Zápisky z cesty se mohou zítra hodit fanouškům Viktorie Plzeň, kterou tam čeká Liga mistrů. A nejen jim. Jak se dostat na Bayern a co vás tam čeká?
Pokud byste podobně rozpitvali předchozí desetiletku, kdy se o tituly podělily Bayern (5x), Dortmund (2x), Brémy, Stuttgart a Wolfsburg (1x), došli byste k mnohem nižším číslům. Ta nejzajímavější – tedy průměr bodů a rozdíl ve skóre – jsou 73 a 39. A pouze jednou měl mistr náskok větší než deset bodů.
Z Bundesligy se zkrátka stala Bayernliga.
Sezona obvykle vypadá tak, že boj o titul je napínavý do Vánoc a po zimní přestávce se už řeší jenom to, na kdy v Mnichově mají nachystat sudy s pivem a naleštěné tupláky.
Bayern sice z 59 ročníků Bundesligy získal titul v 31 případech, ale jeho dominance nikdy nebyla tak výrazná. Spíše se pohyboval po sinusoidě a míval zdatnou konkurenci. V 70. letech Mönchengladbach, na počátku 80. let Hamburk, pak Brémy, později Dortmund.
I legendární hráči jako Gerd Müller nebo Franz Beckenbauer oslavili v Mnichově „pouze“ čtyři tituly. Zato šestadvacetiletý Kingsley Coman jich teď má už sedm! Jak se to mohlo stát? Za vším hledejte peníze, samozřejmě.
Jedním z nejznámějších bonmotů trenéra Otto Rehhagela byl výrok, že peníze góly nestřílejí. Poslední roky ale ukazují, že pravda už je trochu jiná. Prakticky všude roste nejen propast mezi nejbohatšími týmy a finančními outsidery, ale tempo ztrácejí i solidní kluby střední váhy. Fotbal se stává čím dál víc předvídatelným. Nebo věříte, že ještě někdy Ligu mistrů vyhrají Ajax a Porto? Italskou ligu Sampdoria? Nebo španělskou Valencia?
V Německu je akorát tenhle trend nejvýraznější. Nejde pouze o to, že je konec pohádkám, jakou v roce 1997 prožil Kaiserslautern, když postoupil do Bundesligy a hned získal titul. Malé a střední kluby dnes méně často porážejí ty velké, jejich prohry s giganty bývají výraznější (např. v minulé sezoně Bayern pětinu zápasů vyhrál aspoň o čtyři góly). Rodí se stále méně překvapení na úkor nejsilnějších.
Další řeč čísel: v posledních deseti letech nejhorší tým Bundesligy získal v průměru 22,2 bodu. O dekádu dřív to bylo 25,6. Podobně u outsiderů klesá počet vstřelených gólů.
Důvod je jednoduchý. Hráče, kteří dřív byli oporami slabších klubů, najdete teď v těch ekonomicky nejsilnějších. A často sedí jenom mezi náhradníky. Modelovým případem byl před časem gólman s reprezentačními vyhlídkami Sven Ulreich, který šel raději dělat dvojku do Bayernu, než aby byl jedničkou ve Stuttgartu nebo kdekoli jinde.
I tohle Bundesligu dělí do tří pater, která se málokdy prolínají. Jde o:
Už zmíněný Rummenigge se před pár roky vůči kritickým slovům na adresu mnichovské dominance ohradil, že přeci i kluby z velkých a ekonomicky silných měst, jako jsou Hamburk, Frankfurt nebo Kolín, můžou být podobně úspěšné. Bayern nevlastní žádný patent na úspěch. A měl pravdu.
Na druhé straně náskok, jaký má dnes Bayern, už Eintracht nebo 1. FC nejsou schopny dotáhnout, o HSV ani nemluvě. Před dvaceti roky by to možné bylo, teď je to prakticky vyloučené. Vždyť třeba za sezonu 2019/20 si Bayern vítězstvím v Lize mistrů vydělal tolik peněz, že by stačily na roční provoz středně silného bundesligového klubu.
Byli jsme za Kloppem v Liverpoolu, za Trpišovským v Edenu a za Zemanem ve Foggii. K tomu jsme od znalců historie a Baníku dali do kupy sadu textů ke sto letům tohoto spícího obra. Naše číslo 22 je v top formě.
Navíc si v Mnichově díky sportovnímu i ekonomickému odstupu můžou dovolit dělat chyby. I jim se stane, že se nepovede drahý nákup, nebo musí uprostřed sezony propustit trenéra (v poslední mistrovské desetiletce se to přihodilo Niku Kovačovi a Carlu Ancelottimu), i oni si vyberou slabší měsíc, jako třeba teď v září.
Pokud ale udělají sérii špatných rozhodnutí ve Frankfurtu nebo Kolíně, můžou v důsledku zahučet o soutěž níž. Tam, kde už je pátým rokem uvězněný Hamburk.
Ano, asi namítnete, že jsou tady ještě Dortmund nebo Lipsko. Mají ambice, mají i slušné příjmy. Ale ani tam se necítí na to, aby se dlouhodobě stali vyzývateli Bayernu.
Dortmund už jednou podlehl představě, že je evropským velkoklubem, a skončilo to pádem do insolvence. Mnohem lepším obchodním modelem je pro BVB kupovat talenty, dát jim prostor, a pak je s profitem prodat. Když je to podpořené i úspěchy na hřišti, tím líp. Jenom za posledních pár let dokázali skvěle zhodnotit Dembélého, Aubameyanga, Pulisice, Sancha, Haalanda, příští rok to nejspíš čeká Bellinghama.
Kdyby kohokoli z nich na začátku koupil Bayern, takhle brzy by ho neprodával. Nemusel by. Jako kdysi odolal nabídkám na Müllera, Ribéryho a spol.
A Lipsko? V zádech má sice Red Bull, ale nerozhazuje peníze bezúčelně, kvůli chiméře jménem Meisterschale. Ostatně nejdražším kaufem jeho krátké historie je Naby Keïta, který stál 30 milionů eur. Přišel ovšem ze Salcburku, tedy peníze se de facto převedly z jednoho koncernového účtu na druhý.
Navíc pokud už se Bayern cítí být konkurenty ohrožený, použije osvědčenou zbraň. Sílu Dortmundu otupil tím, že mu v letech 2013 až 2016 postupně přebral Götzeho, Lewandowského a Hummelse. Loni si zase do Lipska sáhl pro Upamecana, Sabitzera a trenéra Nagelsmanna.
Po druhé světové válce se z Berlína stává rozdělené město. Důsledky to má i fotbalové. Do města, kde neustále hrozí začátek třetí světové války, fotbalisté moc nechtějí. Na startu Bundesligy je to problém.
Dalo by se ještě chvíli pokračovat v líčení toho, jak Bayern dlouhodobě válcuje Bundesligu. Ale důležitější jsou spíše otázky, které si stále častěji kladou i v Německu. Kdy jeho nadvláda skončí? A může ji vůbec někdo zastavit?
Tedy nekladou si je všichni. Dál zaznívají chlácholivé hlasy, že i tak je Bundesliga zajímavá, hraje se přeci o evropské poháry a boj o udržení je každý rok dramatický do posledního kola, na závěr ještě přijde adrenalinová tečka jménem baráž. Fanoušci se stále ve velkém hrnou na stadiony, což teď první postcovidový ročník nejspíš potvrdí.
Jenže diváci na tribunách už nejsou pro budoucnost soutěže tak důležití jako ti, kdo sedí u televize. Ideálně jde o lidi po celém světě, kteří si kupují předplatné placených kanálů a streamovacích platforem, utrácejí za merchandising.
Pokud se Bundesliga stane ještě nudnější, její globální marketingová hodnota klesne. Nebo neporoste tak rychle jako u jiných soutěží. A to by byl velký problém zejména pro menší kluby, neboť jsou na příjmech za televizní práva závislé víc než Bayern.
Prvním nápadem, jak ekonomické poměry v Bundeslize aspoň trochu narovnat (pro ilustraci: v sezoně 2019/20 měl Bayern celkové příjmy 665 milionů eur, zatímco poslední Paderborn 32 milionů, cca dvacetkrát méně), bylo právě rovnoměrné dělení peněz za prodej televizních práv. Dřív to tak fungovalo, teď se ale pro návrat ke starým pořádkům nenašlo dost vůle.
Samozřejmě se nabízejí i recepty odjinud. V Severní Americe si vychvalují systém platových stropů. Stručně řečeno: kluby smějí utratit jenom předem danou sumu peněz a výsledkem je mnohem vyrovnanější liga, třeba NHL má skoro každý rok jiného vítěze.
Ale tohle řešení má tři zásadní háčky. Fungovat může pouze v uzavřené soutěži, je v rozporu se zdejší fotbalovou tradicí a velmi pravděpodobně by neladilo ani s evropským právem.
Další možností je takzvaná daň z luxusu. Bayern (a samozřejmě obecně kdokoli) by sice mohl libovolně utrácet, ale pokud by překročil určený limit, musel by zaplatit speciální taxu, která by se rozdělila mezi ostatní kluby. Na první pohled slibný přístup. Ale ani ten by zřejmě neprošel. Na jakékoli omezení finanční moci mnichovského velkoklubu by totiž doplatil i německý fotbal.
Proč? Protože Bundesliga není ostrovem uprostřed oceánu. Je usazená na celoevropském trhu. Ekonomické oslabení Bayernu by znamenalo horší výsledky v Lize mistrů, tím pádem méně peněz od UEFA, méně míst v pohárech, nižší příjmy od sponzorů a ze vstupného. A hráči, které by si najednou Bayern dovolit nemohl, by nezamířili do Brém nebo Herthy, nýbrž do Itálie, Anglie…
Bundesliga mezi vlastníky nemá šejky ani svého Abramoviče. Platí totiž pravidlo 50+1, se kterým jsou německé kluby neprodejné. Dominance Bayernu a jeho deset titulů v řadě však zvyšuje tlak na změnu.
A pak se samozřejmě nabízí změna nejradikálnější: zrušení pravidla 50+1 (víc jsme o něm nedávno psali v tomto textu), kdy by členové klubů ztratili kontrolu nad jejich vedením a soukromým investorům by se dveře otevřely dokořán.
Díky jejich příchodu by soutěž velmi pravděpodobně byla dramatičtější, vyrovnanější. Jako je Premier League. Kdo ví, bez peněz od Abramoviče, amerických byznysmenů a arabských šejků by dnes fotbalové Anglii možná dál vládl Manchester United, podobným způsobem jako Bayern Bundeslize.
Otázka ovšem je, jak by se k tomu stavěli němečtí fanoušci. Nejen ti nejradikálnější. Stačí se podívat, jak málo oblíbené jsou Lipsko, Wolfsburg, Hoffenheim, které i v současném systému vyrostly na penězích investorů a vytlačily z bundesligové mapy tradiční kluby.
Co by řekli tomu, kdyby například Mönchengladbach, klub se skvělým jménem a stadionem pro 54 tisíc lidí, koupil kdosi z Rijádu nebo Sillicon Valley a po vzoru Newcastlu začal rozhazovat balíky peněz? V zemi, která má nejen specifickou fotbalovou kulturu, ale zakládá si i na finanční racionalitě?
Jenže ať to vezmete zprava nebo zleva: pokud pravidlo 50+1 zůstane zachované, Bayern dál povládne a jeho síla ještě poroste.
Ano, občas se může stát, třeba už v téhle sezoně, že se najde klub, který udělá všechno dobře a na trůnu vystřídá Bayern. Jako se to naposledy povedlo Dortmundu s Jürgenem Kloppem.
Ale střídání bude jen na krátko a pak bude dál platit, že německý kalendářní rok má několik jistot. V létě jsou prázdniny, na podzim Oktoberfest, v zimě Vánoce a na jaře oslavy bundesligového titulu na Marienplatzu v Mnichově.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Pomalu se blíží rozhodující zápasy ve skupinách na MS 2022. Vysvětlíme vám, co rozhoduje o postupu v případě, že mají týmy stejný počet bodů.
Maradonova show na jeho nejpovedenějším turnaji ohromí i ty, které fotbal nezajímá. Autor textu strávil s jedním z nejlepších fotbalistů všech dob jeden večer a rozhodně nelitoval.
Je chyba, že se mistrovství světa koná v Kataru? Jak moc by se měli fotbalisté zapojovat do společenského aktivismu? V novém díle podcastu diskutují šéfreportér sportu na Seznam Zprávách Luděk Mádl a ředitel Football Clubu Ondřej Tůma.
