Na hřišti je mi nejlíp. Hluboká sonda do myšlení Jindřicha Trpišovského

Scházíme se v jeho kanceláři v útrobách vršovického stadionu Slavie Praha. I když na konci předchozí sezony vypadal kouč sešívaných unaveně a zklamaně, do nového ligového ročníku vstoupil na první pohled plný elánu a dobré nálady. Plánované hodinové povídání se nakonec i díky tomu protáhlo na dvojnásobek. Dost času na pokus o sondu do myšlení nejúspěšnějšího českého trenéra současnosti.

Odpočinete si někdy od fotbalu? Dokážete třeba během dovolené dostat fotbal z hlavy?

Ani to nezkouším. Naposledy v létě jsem se sice snažil přepnout hlavu do úspornějšího režimu, ale fotbal z ní nedostanu. Tohle období po sezoně mám každopádně rád, protože o fotbale můžu přemýšlet jinak. S větším nadhledem, z více perspektiv, z dlouhodobějšího časového horizontu, což je pro trenéra rozhodně žádoucí. Během sezony je to hodně intenzivní. Když máte mezi zápasy pauzu jen dva tři dny, většinu času trávíte řešením aktuálních věcí, tím, co vás zrovna pálí. Přemýšlíte o tom, kdo jak hrál, kdo je zraněný, jaký soupeř vás čeká, jak kopat standardky, jak koncipovat nejbližší tréninky. To vám hlavu dost zavaří.

Opravdu by nepomohlo z ní aspoň na chvíli fotbal vygumovat?

Myslím, že ne. Tedy ještě jinak – mně ne, mým nejbližším a rodině určitě ano. Mám už to zkrátka nastavené tak, že kdybych nějaký den o fotbale nepřemýšlel a nezkoušel něco nového vymyslet, tak by mi přišel hrozně prázdný. Občas si za to nadávám, třeba když vezu autem syna a přistihnu se, že většinu cesty se mi v hlavě honí fotbal místo toho, abych si s ním víc povídal. Čím blíž je k zápasu, tím je to intenzivnější.

Měl jste to tak vždycky?

Stoprocentně. Fotbal jako takový nepovažuju za práci. Baví mě se na něj dívat, rád si o něm povídám s lidmi, užívám si trénování hráčů. Tím pádem nebyl rozdíl mezi tím, když jsem před deseti lety působil v Měcholupech, a dneškem ve Slavii.

Jak se za tu dobu změnil váš pohled na trenérskou profesi?

Těžká otázka. Kdysi o tom moc pěkně mluvil bývalý trenér Werderu Brémy Thomas Schaaf, který tam předtím strávil jako hráč celou kariéru. Tým převzal v roce 1999 a na lavičce strávil dalších patnáct let. Vzal si bývalého spoluhráče jako asistenta a prostě šli trénovat. Když pak po těch skoro patnácti sezonách bilancoval, říkal, že tím, co dřív považoval za trénování, na závěr angažmá trávil dvacet procent celkové pracovní náplně. Jinak měl pocit, že šéfuje asi deseti partám – hráčům, skautům, analytikům, zdravotnímu a mediálnímu týmu a mnoha dalším. Na psychiku je tohle přepínání náročné. Navíc si uvědomíte, že samotným trénováním moc často nestrávíte.

Já to mám docela podobné. Před deseti lety jsem trénoval v klubu, který hrál divizi nebo třetí ligu, neexistovaly videozáznamy ze zápasů, nebyly podrobné statistiky ani data o jednotlivých hráčích. Když chtěl člověk vidět soupeře, sednul do auta a jel do Písku. A o moc jiné to nebylo ani ve druhé lize. Čas od času jsem měl kliku, že jsem dostal nějaký zápas nahraný na DVD. Když to dobře dopadlo, tak se záznam nesekal a šlo ho alespoň nějak využít. Vypsal jsem si časy a potom to sobě i hráčům přetáčel. Dneska je tu videotechnik, který spoustu věcí připraví sám nebo to podle vašich časových kódů nastřihá do potřebných sekvencí a rozřadí do kategorií. To samé platí o fitness datech. Hned vím, kdo kolik naběhal v jaké fázi tréninku nebo zápasu, jak při tom reagovalo jeho tělo.

Cítíte za poslední sezony ve Slavii, kdy se bere útok na titul a účast v evropských pohárech jako samozřejmost, rostoucí tlak na vaši osobu?

Je to pořád stejné. Začátek byl asi nepříjemnější, protože jsem se s tím musel naučit pracovat. Ale je to o zkušenostech, stejně jako u jiných profesí. Samozřejmě že se střídají lepší a horší etapy, záleží na sportovních výsledcích, losu soupeřů, komunikaci v kádru. Důležité pro mě ale je, že máme dlouhodobé cíle.

Ohledně psychického tlaku mi navíc přijde, že například sportovní ředitelé to mají ještě horší. Já si trénování užívám, hlavně při zápasech. Na hřišti je mi nejlíp. Občas se mi někdo diví, ale nejlepší den je pro mě ten zápasový. To je za odměnu. Po pracovní stránce paradoxně považuju za mnohem náročnější dny, které následují po zápasech.

Proč dnes mají trenéři na hru svého týmu mnohem větší vliv než třeba ještě před třiceti lety? S jakými hráči je radost pracovat? A proč mezi ně kromě Tomáše Součka nebo Nica Stanciua patřil i Daniel Samek? Proč Trpišovskému ještě v Xaverově nevyšel trénink a lá Liverpool? Jaké staré trenérské pravdy vzal na milost? Proč by české lize výrazně pomohlo zvýšení plynulosti hry a jak to udělat? Čím je v tom inspirativní Trpišovského oblíbená NHL? Jak odolává tlaku a jak při tom nakládá s mobilem? Vše se dozvíte v kompletním textu, který najdete v novém čísle (22) tištěného Football Clubu (zelená obálka).

To chci!