Kdy jste se rozhodl, že se chcete stát trenérem?
Vždycky jsem od zkušenějších hráčů slýchal, abych hrál fotbal co nejdéle. A sám jsem to pak tak měl. Jsem rád, že jsem hrál až do sedmatřiceti. Až když jsem skončil v Alavésu, tak jsem přemýšlel, co dál. Fotbal jsem měl od mala hrozně rád, ale vlastně nevím, jestli jsem někdy chtěl být trenérem. První licenci jsem začal dělat až rok po konci kariéry.
Když jste se pak rozhodl, jaká byla vaše cesta? Chtěl jste mít profilicenci co nejrychleji?
Čím dřív, tím líp. Ono se to docela táhne, než se někam dostanete, je to minimálně na několik let a nikdo vám nezaručí, že se někam dostanete. Pak se dostanete do ligy a může se stát, že vás za tři měsíce vyhodí. S nejistotou musíte počítat. Za ty poslední roky jsem dělal postupné kroky a pak už jsem věděl, že u toho chci zůstat a chci trénování dělat naplno.
Byl jste během trenérského studia na několika zahraničních stážích. Jak to probíhá?
Stáže k získání licence potřebujete. Spojil jsem to třeba s dovolenou ve Španělsku. Rodina byla dopoledne na pláži a já chodil na tréninky. Strávili jsme tam takhle až dva měsíce, bavilo mě to. Jejich fotbal je můj. Když vyjedete do zahraničí, je to obohacující. Něco jiného vás učí tady a třeba v Moskvě, kde jsem dělal nejvyšší licenci.
První šanci jako hlavní trenér jste dostal v Ústí nad Labem, kde jste s fotbalem začínal. Před sezonou 2020/21 jste přebral tamní druholigový tým. Byl to dobrý start do kariéry?
Konečně jsem dostal možnost být hlavním trenérem. Předtím jsem působil jako asistent Davida Holoubka v Liberci a v Ružomberoku. Ústí se mi ozvalo, dávalo mi smysl začít jako trenér na místě, kde jsem začínal i jako hráč.
Z Ústí pak přišel po půl roce velký krok do Slovinska, kde jste převzal tým NK Celje. Jak jste se tam dostal?
Pokud nejste Klopp nebo Mourinho, pomůžete si většinou přes kontakty. Také ale platí, že kdyby se mi nedařilo v Ústí, nikam bych nešel. Když jsem tam začínal, odešlo několik hráčů a říkalo se, že to bude průšvih. My jsme ale byli po podzimu třetí. A NK Celje se ozvalo v momentě, kdy do toho byli zainteresovaní nějací Rusové a říkali, že dávají dohromady velký tým. Bylo to zajímavé, proto jsem na to kývnul.
Nevyšlo to, skončil jste tam po čtyřech měsících. Proč?
Přišel jsem po sezoně, kterou měli fantastickou. Prodali nějaké hráče, ale slibovali mi dobrý tým. Myslel jsem si, že to tam přejedeme. O Slovinsku jsem vlastně nic nevěděl, neznal jsem soutěž, ani hráče. Proto teď třeba chápu trenéra Priskeho ve Spartě, který se nejprve musí se vším seznámit. Snažil jsem se udělat maximum, ale nedopadlo to. Byl jsem tam sám bez rodiny, prohrávali jsme jeden zápas za druhým a já se v tom topil. Oni po mě vyměnili čtyři trenéry, nasypali do toho nějaké peníze, což za mě nebylo, a až teď se to tam zvedá. Fandím jim a mrzí mě, že to tak dopadlo. Kdybych tam uspěl, mohl jsem udělat velký krok dopředu a nemusel jsem se vracet do Česka. Ve výsledku to ale byla dobrá zkušenost a posílilo mě to třeba i pro angažmá v Teplicích, kde to na začátku bylo také těžké. Prohráli jsme sedm zápasů v řadě, ale už jsem byl ostřílenější, takže mě to nezlomilo. Ve Slovinsku tenkrát asi ano.
Loni na podzim jste přešel z druholigového Prostějova do Teplic v momentě, kdy klub měl pět bodů po devíti kolech. Jak už jste zmínil, tak se vám start v první lize hrozivě nepovedl. Jak jste to tenkrát prožíval?
Bylo hrozně těžké přesvědčit fotbalové prostředí, že jsme v přestavbě. Všichni chtěli okamžitě výsledky, vypadalo to, že jsme na odpis. Vyznávám španělskou filozofii, chci hrát dobrý fotbal a držet míč. Když jsem do Teplic přišel, byl tam byl rozbitý kádr, zranění klíčoví hráči a ještě jsme hráli se Spartou, Plzní, Slavií a Slováckem v laufu. Vedení to naštěstí asi všechno vnímalo a přimhouřilo oči. Postupně jsme se zvedli a jsem rád, že jsem se svým pohledem na věc dokázal v první lize prorazit. Chci, aby to kluky bavilo a rozvíjelo. Aby chodili do práce a užili si to, i když je to dřina.
Otevřený rozhovor s Jindřichem Trpišovským o proměnách trenérské profese, využívání moderních technologií, zlozvycích české ligy nebo o psychické náročnosti profesionálního fotbalu.
Jan Fortelný, který pod vámi v Teplicích měl poslední jaro hodně povedené, nedávno v podcastu Sparťanských novin uvedl, že jste dokonce musel hráče přeučovat některé základní návyky. Teplice jste na konec v lize zachránil. Jak vypadala minulá zimní přestávka, kdy jste na nečekanou záchranu tým připravil?
Bylo toho strašně moc. Kluci postupně pochytili, co po nich chci. Prostě to chtělo čas. Nelíbila se mi třeba tréninková morálka hráčů, protože si trénovali, jak chtěli. Navíc si to přenášeli do zápasů. Jednou makali, podruhé ne. V zimě se někteří hráči probudili, jako třeba právě Fortelný. Povedl se příchod stopera Mohameda Tijaniho. Nebyl sice úplně fit, ale dali jsme k němu další dva stopery a přešli jsme vzadu na stoperskou trojici. To nám výrazně pomohlo. Stejně jako povedené soustředění v Turecku, kde se dala dohromady parta. Hráli jsme tam s kvalitními soupeři, předváděli jsme výborný fotbal a pak jsme si to přenesli i do ligy, kdy jsme v únoru vyhráli tři zápasy v řadě. Pak už se to pozitivní nabalovalo.
Jak přemýšlíte o posilách pro Teplice?
Zatím sázíme hodně na hráče, které máme „nakoukané“ a známe je hráčsky i lidsky. My se totiž do hráčů potřebujeme trefit, nemáme tolik prostředků jako velké kluby, abychom mohli experimentovat. Potřebujeme hráče, který je nejlépe zadarmo, v ideálním věku, charakter a zapadá do naší hry. V přestupovém období získáme čtyři, pět hráčů a aspoň tři musí vyjít.
Máte třeba nějaký seznam s mladými hráči, kteří by se vám v týmu líbili?
Mě by se tahle cesta hrozně líbila, ale to bychom potřebovali větší stabilitu, kostru a nějaké skauty pro první mužstvo. Lepší je hráče vidět na vlastní oči, z televize to nenakoukáte. Snižujete tím riziko, že se netrefíte, což se tady dřív dost často stávalo, ale to souvisí s možnostmi klubu. Pokud tyhle možnosti nemáte, tak nakonec berete hráče ze Sparty a Slavie, kteří ještě nehráli ligu a stabilita jejich výkonů je nijaká. Ve finále nemáte zdravé jádro týmu.
V Teplicích není skauting? V poslední době jste se docela trefovali do hráčů z druhé ligy.
Všechno to souvisí s finančními možnostmi, skautské oddělení a kvalitní skauti stojí nemalé peníze, proto se tuhle práci snažíme obsáhnout se sportovním ředitelem Štěpánem Vachouškem, i když to není ideální a nemůžete být všude. Měli jsme nyní štěstí, že jsme hráče z druhé ligy s kolegy z realizačního týmu znali. Z Prostějova jsem přivedl Filipa Žáka a Jakuba Urbance, ačkoliv nám někteří fanoušci vyčítali, že to nejsou hráči na ligu. Ale my si nemůžeme dovolit kupovat hráče za milion korun a víc. Musíme vzít ty, kteří jsou zadarmo, nemají nikterak velké finanční požadavky. Ale netýká se to jenom nás. Dobré je, že se stačí takhle trefit do pár hráčů a pak je ten tým úplně jiný.
Skočíme v čase zpět k vaší hráčské kariéře. Byl nějaký trenér, který na vás zapůsobil, kterého se třeba snažíte napodobovat?
U někoho se mi líbilo, jak se choval k hráčům. Jiný trenér měl zase skvělou taktiku. Nedovedl bych asi vybrat jednoho trenéra, který měl všechno. Od každého jsem si vzal něco. Dnes se od trenérů navíc chtějí jiné věci. My ty hráče učíme úplně všechno. Každému říkáme, kde hraje, co má dělat a jak. S námi se takto detailně nikdo nebavil. Dnešní mládež musíte učit úplně všechno.
A ze současných trenérů vás někdo baví? Třeba někdo, kdo má podobný styl jako vy? Antonio Conte nebo třeba Thomas Tuchel?
Jsou v top klubech, kde hrají top hráči. Koukám na ně, beru si od nich některá pravidla, návyky, ale musím to pak převést do českých podmínek. Hodně se mi líbila třeba Atalanta, která také hraje na tři obránce. Na tři obránce teď začíná hrát půlka české ligy, něco na tom prostě je. Každý trenér to ale hraje po svém. Záleží dost na tom, jaké máte typy hráčů.
Hradec se v nováčkovské sezoně dostal do skupiny o titul a dobře začal i nyní. Jak se to městem vlastněnému klubu v mladoboleslavském vyhnanství podařilo? Udrží vysokou výkonnost a rozkvete na novém stadionu?
Můžete uvést konkrétní příklad, jak přizpůsobujete taktiku podle typu hráče?
Když máte třeba Fortelného, tak prostě chcete hrát víc po zemi. Když už Fortyho nemáme, tak tam musíme dát jiný podhrot, který ale není tak fotbalový, takže musíme hru zjednodušit. Je to trochu alchymie. Vše je navíc o to těžší, že tady trenéři nedostanou dostatečný čas - třeba dva, tři roky - vytvořit si tým podle svých představ. Jsem v Teplicích teď krátce přes rok a už si to trochu sedá, kluci znají naše pravidla. Dostaneme se tím i k větším detailům, jako jsou auty, nebo standardní situace.
Využíváte útočnou dvojici. Jak byste ji ideálně poskládal?
V Česku jsme zvyklí mít jednoho vysokého hráče. Já ho teď chtěl taky, kvůli standardkám nebo dlouhým balonům, které si podrží, jako to dělá Tomáš Chorý v Plzni. Na druhou stranu se mi líbí i hbití a náběhoví hráči, jaké používají hodně kluby ve Španělsku. Ideálně bych chtěl mít k dispozici čtyři úplně jiné hráče. Bavilo by mě, že bych si to mohl na soupeře měnit a hrát si s tím.
Nedávno jste v jednom rozhovoru říkal, že jste v létě neměl takřka žádné volno a musel jste řešit příchody hráčů. Dá se takto dlouhodobě pracovat?
Je to těžké, ale chcete mít úspěch, tak do toho dáváte všechno. Někdy tím trochu okrádáte rodinu a svůj čas, ale já fotbal miluji. Je toho hodně: končí hráči, musíme se sportovním ředitelem sehnat jiné, do toho řešíte soustředění. Odpovědnost je na trenérovi. V létě nám odešli Fortelný, Sejk, Tijani. Skvělí hráči. Kým je nahradit, když chceme hrát stejný fotbal a mít výsledky? Když chcete dobré hráče, neseženete je jen tak. Všichni očekávají, že dostanete někoho ze Sparty nebo Slavie na hostování, ale pak Jablonec prodá Zeleného, chce za to dva hráče a už se vám třeba Sejk nevrátí.
Kdybyste byl ve větším klubu, tak budete mít větší realizační tým a víc pomocníků. To by vám vyhovovalo lépe, nebo vás i tenhle shon vlastně baví?
Teď mám hodně energie, uvidíme, jak na tom budu třeba za pět, deset let. Nechci teď zpomalit, jakmile zpomalíte, ztratíte drive a můžete jít trénovat někam do ústraní. Otázka je, kdybych byl ve větším klubu, kde bych měl nějakou stabilitu, zda bych zase nemusel vymýšlet jiné tréninky a jiné věci kolem, řešit jiné detaily. Třeba máte reprezentanty, takže řešíte nominace, jejich zatížení. Je toho celá řada.
Máte pro svou trenérskou kariéru nějaké cíle?
Mám tři, ale nechám si je pro sebe. Chci něco vyhrát a mám i vysněný klub. Třeba si to řekneme za dvacet let, jestli se mi to splnilo. Cíle jsou potřeba, je to hrací motor.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V aktuálním čísle (22) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Chorvaté jsou v Kataru v semifinále. Brazilce vyřadili na penalty. Kromě jiného si tak prodloužili čekání na další výhru v play-off v základní hrací době, naposledy se jim to povedlo ve Francii 1998. Brazilcům zase prodloužili čekání na šestý mistrovský titul.
V Kataru zbývá odehrát osm zápasů, kdo třikrát vyhraje, bude 22. mistr světa. Začínáme duely Brazílie – Chorvatsko a Argentina – Nizozemsko. Máme k nim pro vás na jednom místě vše, co potřebujete vědět.
Historicky nejlepší střelec české reprezentace si mistrovství světa v Kataru užívá na televizních obrazovkách. Na titul tipuje Brazílii. V rozhovoru pro Football Club vzpomíná na zásadní i méně známé okamžiky své bohaté kariéry.
