Bundesliga patří k nejznámějším fotbalovým značkám, ve světě si ji lidé s Německem spojují stejně automaticky jako slavné automobilky nebo pšeničné pivo. I proto je trochu s podivem, že vznikla teprve v roce 1963. Dávno po tom, co celostátní fotbalovou soutěž měly všechny důležité země. Anglie už v roce 1888, ve dvacátých letech minulého století se přidaly Itálie, Španělsko, Maďarsko, Rakousko, u nás se liga hrála od jara 1925.
Německé váhání mělo spíš politicko-kulturní důvody než čistě sportovní.
Partnerem německého fotbalu na stránkách Football Clubu je Nova Sport.
Země bývala vždycky decentralizovaná, a bylo to znát i ve fotbale. Proto když v roce 1932 přišel fotbalový svaz s nápadem zřídit tzv. Reichsligu, zástupci regionů hlasovali proti. Další překážku přinesl následný nástup nacistů k moci. Byť ve fotbale časem rozpoznali značný propagandistický potenciál, celostátní profesionální liga do jejich vidění světa nepatřila.
I po skončení války většina věcí fungovala podle starých pravidel a zvyklostí. Nejvyšší patro německého fotbalu tvořilo pět hlavních regionálních soutěží (Oberligy Nord, West, Südwest a Süd + liga Západního Berlína), kde se pak osm nejlepších týmů utkávalo o titul. Teoreticky se každé ze 74 mužstev srovnaných na startu sezony mohlo stát mistrem.
I když zněly hlasy, že je na čase vydat se stejným směrem jako zbytek Evropy, nečekaný titul z roku 1954 debaty na nějaký čas utnul. Jsme nejlepší na světě, tak proč náš systém měnit?
K jeho největším kritikům ovšem patřil reprezentační kouč Sepp Herberger.
První důvod byl spíš osobní. Kvůli chybějící celostátní lize a množství zápasů (každý víkend se jich hrálo sedmatřicet!) bylo sledování adeptů národního týmu mimořádně obtížné. Proto si musel vytvořit síť spolupracovníků po celé zemi, kteří mu každou neděli večer telefonicky hlásili, kdo je ve formě a kdo moc ne.
A za druhé dobře věděl, že špičkoví fotbalisté nutně potřebují v sezoně odehrát co nejvíc kvalitních zápasů. Systém regionálních soutěží to neumožňoval. Co asi tak hráčům HSV dají duely s Lübeckem? Jak hvězdám Kaiserslauternu pomůžou jednoznačná utkání proti Bad Kreuznachu?
Ale zvyk je železná košile, v Německu zvlášť. Nechuť ke zformování celostátní ligy byla silná. Ani fanoušci po ní kdovíjak silně netoužili. Užívali si regionální rivalitu a bylo jim celkem jedno, co se děje v jiných částech země. Kdyby takový Uwe Seeler už nehrál v reprezentaci, skoro nikdo v Mnichově, Frankfurtu nebo Dortmundu by ho neznal.
Ovšem právě neúspěch národního týmu na MS 1962 v Chile byl konečným impulsem ke zřízení Bundesligy. „Měli jsme nejhůř připravené mužstvo ze všech,“ tvrdě hodnotil Sepp Herberger výkon svého týmu, který už ve čtvrtfinále ztroskotal na Jugoslávii a ve čtyřech zápasech na turnaji vstřelil jen čtyři góly.
Členové fotbalového svazu si proto už 28. července 1962 poměrem 103:26 odhlasovali vznik nové soutěže. Odstartuje za rok, bude profesionální a hrát ji bude šestnáct týmů. Zbývala „maličkost“ – rozhodnout, které to budou.
Zájem o účast v Bundeslize projevilo 46 mužstev, ale některá (např. Mönchengladbach a Leverkusen) byla vyřazena, protože nesplňovala kritéria, mezi něž kromě finančního zajištění patřil i stadion s kapacitou pro minimálně 30 tisíc lidí.
Ostatní adepti byli bodově seřazeni podle výkonnosti v předchozích dvanácti sezonách s tím, že poslední roky budou násobeny extra koeficientem. Jistotu účasti mezi elitou, bez ohledu na dlouhodobé hodnocení, měli aktuální vítězové Oberlig.
Pochopitelně se to neobešlo bez vzrušených debat. Zpochybňovala se účast Herthy, protože Západní Berlín měl jasně nejslabší soutěž a své jedno místo v Bundeslize dostal spíš z politických důvodů. Podle jiných názorů byl kvalifikační systém vymyšlen tak, aby jím prošel Saarbrücken, odkud pocházel vlivný funkcionář a budoucí šéf svazu Hermann Neuberger atd.
Nakonec se zrodila tato šestnáctka zakladatelských klubů:
Že vám v seznamu chybí Bayern Mnichov? Pravda, dnes má na kontě víc bundesligových titulů než všechny ostatní kluby dohromady, ale tenkrát měl k pozici giganta hodně daleko. Byl mnichovskou dvojkou a bavorskou trojkou. V poslední sezoně oberligové skupiny Süd skončil třetí, za TSV 1860 a Norimberkem, navíc se v dlouhodobém hodnocení před něj dostaly i Frankfurt, Karlsruhe a Stuttgart. Mezi pětici postupujících se nevešel.
Následující ročník tak musel strávit v Regionallize Süd. Obsadil druhou příčku, ale v bundesligové kvalifikaci nestačil na Borussii Neukirchen a prohrál i s Tasmanií Berlín. Na místenku do první třídy si musel počkat do roku 1965, kdy už za něj nastupovali Franz Beckenbauer a Gerd Müller. Od té doby nikdy nesestoupil. Odehráno má rekordních 1976 utkání, o osm víc než druhé Brémy.
Zakládající šestnáctka Bundesligy je z dnešního pohledu zajímavá i tím, že všechny kluby stále fungují v profesionálním fotbalu. V příští sezoně budou hrát výhradně některou ze tří nejvyšších soutěžích. Žádný nezanikl ani se nenachází ve fotbalovém suterénu, jako se to stalo některým z pozdějších účastníků (např. Offenbach, Homburg, Neukirchen, Uerdingen, Wattenscheid nebo berlínské kluby Tasmania, TeBe a Blau-Weiß …).
Dnem D se stal 24. srpen 1963. Byla sobota, ostatně do roku 1969 se v jiných dnech Bundesliga nehrála. Všech osm utkání bylo na programu i ve stejný čas, od 17 hodin. Tradice začátků v 15.30 vznikla až koncem šedesátých let z důvodů poměrně kuriozních. Ozývalo se totiž stále víc mužů, že doma nemají moc pohody, když se v sobotu vracejí z fotbalu až někdy v půl osmé večer, zatímco manželky by rády do kina nebo divadla… Navíc v zimě bylo při tehdejší kvalitě umělého osvětlení na hřišti špatně vidět.
První bundesligový gól vstřelil už v 58. vteřině dortmundský útočník Timo Konietzka při utkání v Brémách. Na žádné fotografii ani filmovém záznamu ale zachycený není, protože všichni domácí fotografové a kameramani byli nachystáni za brankou Borussie.
Zajímavý je také pohled na soupisky tehdejších mužstev. Najdeme na nich nejen světové šampiony z roku 1954 (např. Helmuta Rahna, Maxe Morlocka nebo Hanse Schäfera), ale i budoucí trenérské legendy: Otto Rehhagela (mj. mistr Evropy 2004 a tituly s Brémami a Kaiserslauternem) a Seppa Pionteka (strůjce „dánského dynamitu“ 80. let). Ovšem největší kuriozitou byl Horst Mühlmann, brankář Schalke, který koncem šedesátých let odešel do zámoří, vrhl se na americký fotbal a stihl si připsat 121 startů v NFL.
Z dnešního pohledu je lehce úsměvná rovněž skutečnost, že v první sezoně nastoupilo v Bundeslize pouhých šest cizinců: dva z Jugoslávie a Nizozemska, po jednom z Rakouska a Turecka. Není divu, maximální povolený plat byl 1250 marek měsíčně a pro opravdové hvězdy byly lákavějšími destinacemi Itálie a Španělsko.
Každopádně už návštěvnost úvodního kola jasně prokázala, že fanoušci jsou na novou soutěž natěšeni. Přišlo jich 327 tisíc, tedy v průměru přes 40 tisíc. Poprvé vyprodáno bylo na utkání 2. kola mezi MSV a Frankfurtem (36 000), o tři týdny později dorazilo na berlínský Olympiastadion 85 410 fanoušků, aby viděli porážku Herthy s Kölnem 0:3.
Právě celek z Porýní byl na bundesligovou premiéru připraven nejlíp. Jeho prezident Franz Kremer patřil k jejím nejhlasitějším zastáncům a věřil, že celostátní profesionální soutěž posune nejen německý fotbal, ale také jeho 1. FC Köln. Viděl v něm německou kopii Realu Madrid, i proto mužstvo v počátcích hrálo v bílých dresech.
81 365. Číslo známé asi většině fanoušků Dortmundu. Taková je kapacita jejich stadionu a obvykle také počet prodaných lístků. Pokud jeden z nich zbyde i na vás, očekávejte nevšední zážitek. Tady je původní reportáž ze Signal Iduna Parku. Nebo spíš z Westfalenstadionu?
Köln se dostal do čela tabulky už v pátém kole a pozici do konce sezony neopustil. Prohrál pouhá dvě utkání a stal se mistrem s šestibodovým náskokem před MSV (za výhru se ještě udělovaly dva body). Prvními dvěma sestupujícími se staly Münster a Saarbrücken.
Žádná dominance Kölnu ovšem nenastala. Naopak, v dalších letech vykázala Bundesliga unikátní bilanci. V prvních sedmi sezonách měla sedm různých mistrů! Po Kölnu to byly Brémy, Mnichov 1860, Braunschweig, Norimberk, Bayern a Mönchengladbach. Když to srovnáte s dnešními poměry…
Nová celostátní soutěž bezezbytku naplnila proroctví Seppa Herbergera a vystřelila německý fotbal vzhůru. Z následujících tří světových šampionátů (1966, 1970, 1974) přivezl kompletní sbírku medailí, v letech 1972, 1976 a 1980 hrál vždy finále mistrovství Evropy, z toho dvakrát vítězně. Řeč je o době, kdy v národních týmech působili v drtivé většině hráči z domácích soutěží, takže platilo, že čím lepší liga, tím lepší reprezentace.
Podobné to bylo na klubové scéně. Bayern třikrát v řadě vyhrál PMEZ (dnešní Liga mistrů), Mönchengladbach byl téměř stejně úspěšný v Poháru UEFA. V sedmdesátých letech celkem devětkrát některý ze západoněmeckých týmů postoupil do finále. Bundesliga se mohla právem považovat za nejkvalitnější i nejnáročnější evropskou soutěž.
Úspěšnou cestu pak v sezoně 1979/80 završil Pohár UEFA, kde všichni čtyři semifinalisté byli ze Západního Německa: Frankfurt, Mönchengladbach, Bayern a Stuttgart. A to ještě pátý Kaiserslautern postoupil do čtvrtfinále.
Nikdo z těch, kdo v roce 1962 hlasovali proti zřízení Bundesligy, už nemohl namítat, že je to uspěchaný a zbytečný projekt.
Jsou kluby oprávněny určovat, jak by měli být diváci oblečeni? Nebo dokonce zabránit některým z nich ve vstupu na stadion jen proto, že fandí hostujícímu týmu? Měl by platit jednotný přístup pro všechny, ať už jde o zapálené fanoušky či děti? Společně se podíváme na to, jak se k této problematice staví české i zahraniční kluby a co na to říká právo.
Pokud se chcete dozvědět něco o německé vášni pro fotbal, můžete navštívit jakýkoli zápas od Bundesligy po regionální soutěže. Nebo se vypravit do Muzea německého fotbalu v Dortmundu. Nadchne vás, i když třeba patříte k fanouškům jiných zemí a jiných sportovní tradic.
Už jen Augsburg stojí Leverkusenu v cestě k bájné ligové sezoně bez porážky. Během posledního bundesligového kola toho ale bude v sázce víc. Třeba Liga mistrů pro Hoffenheim. A pro koho bude sobota poslední ligovou v kariéře? Odpovídá nový díl seriálu Die Liga.
