Třetí baráž, třetí pád. Itálie řeší národní fotbalovou katastrofu

V Itálii se po další promarněné cestě na mistrovství světa nepíše o smůle, ale o národní pitvě. Italský národní tým v úterý večer v Zenici vedl po gólu Moise Keana, jenže po vyloučení Alessandra Bastoniho ze 41. minuty ztratili kontrolu nad zápasem, Bosna a Hercegovina srovnala a v penaltách Itálii dorazila.

Výsledek 1:1 po prodloužení a 1:4 na penalty znamená jediné: Itálie nebude na mistrovství světa ani v roce 2026. Potřetí za sebou. Země, která má čtyři tituly mistrů světa, se znovu probudila do rána, kdy se neřeší taktika ani jednotlivé chyby, ale stav celého fotbalového organismu.

Nejtvrdší byla už první titulková vlna. Italská zpravodajská agentura ANSA sáhla po slovech jako „disfatta“ a „psicodramma“, tedy debakl a psychodrama. Corriere della Sera v komentáři Paola Condòa napsal, že Itálie je „na konci cesty“ a že nastal čas přestavět reprezentaci „od úplně nových základů“. Repubblica píše o potvrzení propadu do průměrnosti a také o „dvaceti letech samoty“ prožité v nepřítomnosti skutečného projektu, který by jasně směřoval italský fotbal. La Stampa píše o úterním kolapsu jako o zrcadlu, které definitivně odhaluje špatný stav italského fotbalu: Itálie se dlouho tvářila jako velmoc, i když jí pod nohama mizela půda.

Stejně nekompromisní jsou v hodnocení i média jinde v Evropě. Britský Guardian připomněl, že Itálie je po této noci jediným bývalým mistrem světa, který se na turnaj 2026 nekvalifikoval. Agentura AP přidala ještě jeden drsný detail: v současném italském kádru není jediný hráč, který by si někdy zahrál finálový turnaj mistrovství světa. Francouzský L’Équipe mluví o „nekonečném pádu“ a v zahraničním pohledu je cítit něco, co je pro Itálii možná ještě bolestivější než domácí hněv: už to nevypadá jako dočasná odchylka, ale jako nový normál.

Právě to je na celé věci z italského pohledu nejhorší. Kdyby šlo o jeden zpackaný večer, Itálie by si vystačila s výměnou trenéra a několika symbolickými gesty. Jenže tohle je třetí neúspěšná baráž v řadě.

V roce 2018 přišel konec proti Švédsku, v roce 2022 šok se Severní Makedonií a teď další rána od Bosny a Hercegoviny. Poslední italská účast na světovém šampionátu se tak datuje do roku 2014, kdy italský tým v Brazílii vypadl už ve skupině. O to absurdněji působí, že mezi tím Itálie v červenci 2021 vyhrála Euro, když ve finále porazila Anglii na penalty, a že stále mluvíme o zemi, která v roce 2006 v Berlíně získala svůj čtvrtý světový titul. Právě proto je dnešní pád tak silný: z historické značky se stala reprezentace, která už dvanáct let na mundialu chybí.

Ani tahle kvalifikace se Itálii nerozsypala až v baráži. Základy průšvihu položila už ve skupině. V červnu 2025 dostali Azzurri v Oslu od Norska 0:3, v listopadu pak doma v Miláně padli 1:4. Norové tak skupinu vyhráli s perfektní bilancí osmi vítězství z osmi zápasů a Itálii zbyla zase jen oklika přes play-off. Jinými slovy: Bosna nebyla začátkem tragédie, ale jejím vyvrcholením. Zenica jen dorazila tým, který si vlastní přímou cestu na mistrovství zničil už dávno předtím.

Když se v Itálii hledá příčina, opakují se pořád stejné motivy. Bývalí reprezentanti Massimo Oddo a Marco Amelia v rozhovoru pro Reuters mluvili o tom, že italský fotbal selhává ve výchově a důvěře k mladým domácím hráčům, že Serie A je zahlcená zahraničními fotbalisty a že kluby i celý systém příliš často žijí od výsledku k výsledku místo dlouhodobého plánování. Amelia navíc dodal, že triumf na Euru 2020 jen zakryl hlubší strukturální problémy, nevyřešil je.

Do stejné nálady zapadala i poznámka bosenského útočníka Edina Džeka před baráží, že sama italská média si dlouhodobě stěžují na nízkou intenzitu hry a na to, že italské kluby v Evropě už nepůsobí tak přesvědčivě jako dřív.

Je tedy Itálie pořád fotbalová velmoc? Záleží, co tím myslíme. Jako reprezentace už ne. Reprezentace, která vynechá tři světové šampionáty po sobě, se z definice nemůže schovávat za staré trofeje. Ale jako fotbalová země ještě úplně nespadla mezi bývalé mocnosti. V oficiálním lednovém žebříčku FIFA byla Itálie třináctá, v koeficientovém žebříčku asociace UEFA pro klubový fotbal je druhá hned za Anglií a Inter je čtvrtým nejvýše postaveným klubem celé Evropy podle pětiletého koeficientu.

Klubová síla, značka, historie i ekonomická váha tedy pořád existují. Jen už se nepřelévají automaticky do národního týmu.

Co bude dál, je skoro stejně důležité jako samotné vyřazení. Trenér italské reprezentace Gennaro Gattuso po zápase v slzách prosil o odpuštění, ale prezident federace Gabriele Gravina mu okamžitě vyjádřil podporu a podle agentury Reuters i L’Équipe ho vyzval, aby u týmu zůstal. To je důležitý signál: problém není jen v tom, kdo sedí na lavičce. Itálie teď nepotřebuje další rychlý titulkový obrat. Musí si konečně přiznat, že úspěch na Euru 2020 byl výjimkou, ne potvrzením trendu. Dokud tohle nepřijme, bude se dál utěšovat minulostí, zatímco budoucnost jí bude pravidelně utíkat před očima.