Po dvojitém pádu příště titul? Italové hledají chyby a dál věří Mancinimu

Když jsem byl malý, fotbal mě nezajímal až do mistrovství světa konaného ve Spojených státech amerických v roce 1994. Pro Itálii to byl v mnohém přelomový rok. Na konci března vyhrál tehdejší prezident AC Milán Silvio Berlusconi parlamentní volby s nově vzniklou stranou Forza Italia, jejíž název evokoval fotbalový pokřik („Vzhůru, Itálie!“) a jejímž členům se přezdívalo Azzurri, stejně jako hráčům italské fotbalové reprezentace. Shodou okolností vyslovil senát Berlusconiho kabinetu důvěru 18. května, jen pár hodin předtím než AC Milán deklasoval Barcelonu ve finále Ligy mistrů v Aténách.

Moc jsem toho tehdy o fotbale nevěděl, takže jsem se dychtivě prokousával dětskou příručkou o mistrovství světa s příběhy a postavičkami z Disneyho pohádek. Dozvěděl jsem se informace o týmech, které se na závěrečný turnaj v roce 1994 dostaly, jednotlivých zápasech, byl tu i pavouk vyřazovací fáze s prázdnými políčky, kam si čtenář měl doplnit postupující týmy, a taky seznam dosavadních vítězů.

Z brožurky jsem taky zjistil, že v roce 1958 se Itálie na MS nekvalifikovala – mému otci tehdy bylo osm let a matce jen dva roky, takže mi to připadalo jako vzdálená minulost. Sám jsem vyrostl ve světě, kde Itálie patřila vždycky mezi favority a její účast na světovém šampionátu se zdála být doživotně uděleným právem. Mistrovství světa bez nás, to jako vážně? No, nejenže jsem zažil, že se Itálie na turnaj neprobojovala, ale zažil jsem to hned dvakrát – dokonce potom, co Itálie vyhrála Euro 2020. Je tohle vůbec možné?