Když jsem byl malý, fotbal mě nezajímal až do mistrovství světa konaného ve Spojených státech amerických v roce 1994. Pro Itálii to byl v mnohém přelomový rok. Na konci března vyhrál tehdejší prezident AC Milán Silvio Berlusconi parlamentní volby s nově vzniklou stranou Forza Italia, jejíž název evokoval fotbalový pokřik („Vzhůru, Itálie!“) a jejímž členům se přezdívalo Azzurri, stejně jako hráčům italské fotbalové reprezentace. Shodou okolností vyslovil senát Berlusconiho kabinetu důvěru 18. května, jen pár hodin předtím než AC Milán deklasoval Barcelonu ve finále Ligy mistrů v Aténách.
Moc jsem toho tehdy o fotbale nevěděl, takže jsem se dychtivě prokousával dětskou příručkou o mistrovství světa s příběhy a postavičkami z Disneyho pohádek. Dozvěděl jsem se informace o týmech, které se na závěrečný turnaj v roce 1994 dostaly, jednotlivých zápasech, byl tu i pavouk vyřazovací fáze s prázdnými políčky, kam si čtenář měl doplnit postupující týmy, a taky seznam dosavadních vítězů.
Z brožurky jsem taky zjistil, že v roce 1958 se Itálie na MS nekvalifikovala – mému otci tehdy bylo osm let a matce jen dva roky, takže mi to připadalo jako vzdálená minulost. Sám jsem vyrostl ve světě, kde Itálie patřila vždycky mezi favority a její účast na světovém šampionátu se zdála být doživotně uděleným právem. Mistrovství světa bez nás, to jako vážně? No, nejenže jsem zažil, že se Itálie na turnaj neprobojovala, ale zažil jsem to hned dvakrát – dokonce potom, co Itálie vyhrála Euro 2020. Je tohle vůbec možné?
Od roku 1930, kdy jsme do Uruguaye na MS nejeli z finančních důvodů, jsme nepostoupili jen na šampionát, na němž se zrodila hvězda brazilské legendy Pelého (Švédsko 1958). V kvalifikaci byly národní týmy rozlosovány do devíti skupin, v nichž se hrálo dvoukolově systémem každý s každým. Itálii los přisoudil Portugalsko a Severní Irsko a postup se zdál jako snadný úkol, jenže Azzurri – ne Berlusconiho nohsledi – potřebovali ze zápasu na stadionu Windsor park v Belfastu alespoň bod. Původně se mělo hrát v prosinci 1957, ale utkání bylo odloženo, protože sudí István Zsolt, jinak také inspicient v maďarském Národním divadle, nemohl dorazit kvůli husté mlze v Londýně.
Zatímco Italové nesouhlasili s tím, že by zápas odřídil místní rozhodčí Tommy Mitchell, Severní Irové odmítli italský návrh, že by se utkání odložilo na následující den. Aby nezklamaly rozbouřený dav na stadionu, dohodly se obě strany, že odehrají alespoň přátelák. Kdyby Itálie bývala jako sudího přijala Mitchella, měla by kvalifikaci na MS v kapse. Zápas totiž skončil remízou 2:2. A do dějin se zapsal jako Bitva o Belfast, protože místní fanoušci rozpoutali několik potyček a vnikli na hrací plochu, kde zaútočili na hostující hráče.
Situaci ještě rozdmýchal rozhovor v Jihoafrické republice narozeného italského reprezentanta Eddieho Firmaniho. Útočník Sampdorie během letního turné v Anglii místním novinám řekl, že italský fotbal má problém s dopingem. Jeho výroky přispěly k obnovení averze vůči Italům, kritizovaným také kvůli tomu, že Itálii reprezentují i v cizině narození potomci Italů, kteří odešli ze země a pak se už nevrátili.
Nakonec bylo kvalifikační utkání přeloženo na 15. ledna 1958 a tentokrát vyhrálo Severní Irsko 2:1. Italové tak o postup na závěrečný turnaj ostudně přišli. Obětním beránkem se stal trenér Alfredo Foni, který jako hráč získal zlato na olympiádě v roce 1936 a o dva roky později se stal mistrem světa. Zejména mu bylo vyčítáno, že na hřiště poslal pět forvardů, i když by k postupu stačila remíza. O pár měsíců později byl od reprezentace vyhozen.
Od té doby si Itálie účast na MS vybojovala pokaždé a dvakrát dokonce vyhrála titul (1982 a 2006; má také tituly z let 1934 a 1938), třebaže někteří hráči byli před začátkem turnaje zapletení do aféry s fixlováním zápasů a italský nároďák byl považovaný za outsidera.
Zažili jsme samozřejmě i zahanbující momenty. Například když nás v roce 1966 vyřadila Severní Korea. V roce 2010 se nám v JAR ve skupině nepodařilo porazit Paraguay, Nový Zéland ani Slovensko. Dodnes se navíc diskutuje o rozhodnutí nechat v roce 1990 semifinále mezi Argentinou a Itálií hrát v Neapoli, kde byl možná víc doma Diego Maradona než italská reprezentace. Ale při všech těchto příležitostech jsme alespoň byli na mistrovství světa.
Po vítězném finále ve Wembley na Euru 2020 mi přišla zpráva od bývalého anglického spolužáka z univerzity. „Gratuluju, kamaráde, užij si noc,“ napsal mi po italské výhře na penalty nad Anglií. A přiznal, že mi „fakt závidí ty oslavy v Itálii, vypadá to parádně“. Měl naprostou pravdu, protože my Italové slavíme každý triumf národního týmu stejně – zaplavíme ulice a náměstí v autech a na skútrech. Ve Viareggiu, mém rodném městě, kde se shodou okolností narodil i bývalý trenér Itálie Marcello Lippi, se fanoušci jako obvykle sešli v centru města na Piazza Mazzini, hned vedle pobřežní promenády.
Sledoval jsem dav slavících lidí v modrých dresech, jak mávají červeno-bílo-zelenými vlajkami a něco mi došlo. Za prvé byly oslavy vítězství na Euru pro Itálii velkou úlevou po dramatických měsících pandemie covidu a Italové se teprve vzpamatovávali ze série ponurých lockdownů. Bylo to jako znovuobjevit krásu společenského života a družnosti, vzpomenout si, jaké je obejmout úplně cizího člověka a sdílet s ním stejnou radost. A za druhé jsem si uvědomil, že tihle mladí, kteří nikdy neviděli Itálii hrát na mistrovství světa, mají konečně co slavit a na co být hrdí. Nikdo nemohl čekat, že po neúspěšné kvalifikaci na MS 2018 zbabráme i tu další.
Takže je na čase odpovědět na ty nejtěžší otázky, které jsem dostal spolu s úkolem napsat tenhle článek – proč Itálie dvakrát za sebou nepostoupila na světový šampionát?
Přijít o účast na MS jako úřadující mistr Evropy je nejspíš ještě nehoráznější než nepodařená kvalifikace o čtyři roky dříve. Oba neúspěchy měly sice stejný výsledek, ale došlo k nim za jiných okolností a z jiných důvodů.
Všechno začalo ještě před Eurem 2016 ve Francii. Bylo jasné, že trenér Antonio Conte u reprezentace neprodlouží smlouvu. Tehdejší předseda italské fotbalové federace Carlo Tavecchio se rozhodl angažovat Gian Piera Venturu, osmašedesátiletého kouče oceňovaného pro pohledný fotbal, který pod jeho vedením předvádělo Bari nebo Turín, ale který nikdy nevyhrál žádnou významnější trofej. Podle La Gazzetta dello Sport (italský sportovní deník) to byla „volba jdoucí proti proudu, jak v otázce věku, tak zkušeností na mezinárodní scéně“, zatímco novinář Fabio Licari dokonce předpokládal, že neúspěch v kvalifikaci by nebyl „až takové sci-fi, vzhledem k současnému stavu italského fotbalu“.
Argentina. To jméno má základ v latinském argentum, stříbro. Na letošním šampionátu si ale země došla pro zlato. Podceňovanému trenérovi Scalonimu se podařilo vyřešit rébus, na kterém si vylámala zuby řada jeho předchůdců: stmelit individuality a primadony v opravdový tým.
Zhruba rok se zdálo, že je všechno pod kontrolou, ale pak měla Itálie v Madridu sehrát kvalifikační zápas se Španělskem. Oba týmy byly na čele skupiny, Španělé byli lehce ve výhodě díky lepšímu skóre. „Pár nejzkušenějších hráčů se od trenéra distancovalo a takovou vzpouru Tavecchio nepředpokládal,“ říká novinář Luca Cellini, korespondent italské tiskové agentury Italpress, který se účastní všech tiskových konferencí italského národního týmu.
Stoper Juventusu Giorgio Chiellini se zranil při tréninku a několik jeho spoluhráčů Venturu vinilo, že za to zranění mohly jeho přehnaně náročné tréninkové metody. O dva dny později jsme prohráli 0:3. Itálie se musela smířit s druhým místem po dvou vydřených výhrách 1:0 nad Izraelem a Albánií a domácí remíze 1:1 se Severní Makedonií.
Zdálo se, že noční můra neúčasti na MS je po šedesáti letech skutečnější než kdy dřív. V baráži svedla Itálie souboj se Švédskem a ve Stockholmu prohrála 0:1. „Odveta se hrála na San Siru v Miláně. Zoufale jsme potřebovali vyhrát,“ uvádí do dějě Cellini. „Jenže Ventura jen hledal toho, kdo novinářům vynesl informaci o tom, že se chystá hrát v rozestavení 4-2-3-1. Jako by ho zajímalo jen tohle a o vítězství mu nešlo.“
Utkání skončilo bezgólovou remízou a zůstala po něm řada ikonických záběrů – švédští obránci naskakující na bezvýsledné centry na italské útočníky, záložník Daniele De Rossi, který se odmítl jít rozcvičovat a naznačoval Venturovi, že má na hřiště poslat radši forvarda Lorenza Insigneho, brankář Gianluigi Buffon v slzách při pozápasovém televizním interview, obránce Andrea Barzagli oznamující konec reprezentační kariéry a Chiellini v pokušení ho napodobit.
Šéf italské federace Tavecchio nedorazil na pozápasovou tiskovou konferenci a poslal Cellinimu jen papírek se vzkazem: „Je to katastrofa.“ Venturovi se vše vymklo z rukou, ale odstoupit odmítl. O pár dní později byl tedy vyhozen, a po týdenním zdráhání rezignoval i Tavecchio. „Byli považováni za dva hlavní viníky,“ říká Cellini. „Ale za úplně všechno nemohli. Italskému fotbalu chybí strukturální reformy a kompetentní vedení, a je nutné říct, že národní tým ovládají kluby. Zrovna nedávno zakázal prezident Lazia Cirovi Immobilemu odjet na zápas Ligy národů do Maďarska a dokonce mu zabránil nastoupit do letadla, třebaže hráč už měl v ruce palubní lístek.“
Tisk okamžitě po Švédsku řešil, co mohlo takovou sportovní tragédii způsobit – příliš mnoho neitalských fotbalistů v klubech i jejich akademiích v Serii A, nedostatečná konkurenceschopnost v evropských pohárech, stárnoucí, chátrající stadiony, neschopnost nalákat do Itálie velké investory. Navíc v měsících po „apokalypse“, jak to nazval Tavecchio, ukázala italská média svoji temnou stránku. Dokonce i důvěryhodné deníky fotbalovým fanouškům předkládaly plejádu článků o tom, že Peru, Španělsko nebo Írán budou z turnaje vyřazeny – každá země z jiného důvodu – a Itálie se zúčastní místo nich. Dodnes nechápu, proč bychom zrovna my měli být první volbou na úkor jiných zemí. Působili jsme jako někdo, kdo neumí prohrávat.
„Do baráže se Švédskem jsme šli bez týmového ducha a soudržnosti, kterou Itálie historicky měla i v dobách, kdy se jí herně nedařilo. Naopak, v týmu převládal nesoulad a pesimismus. Byl to neúspěch, který nás donutil k přestavbě,“ vypráví bývalý obránce Daniele Adani, který dnes působí jako respektovaný expert v italské veřejnoprávní televizi RAI.
Trenérem se dočasně stal Luigi Di Biagio, a následně byl k oživení reprezentace angažován bývalý útočník Roberto Mancini. Revitalizace se mu povedla – nejen že Itálii pomohl znovu získat dobrou pověst díky zábavnému, proaktivnímu fotbalu, ale taky se postaral o světový rekord, o šňůru 37 zápasů bez porážky a dovedl Itálii k nečekanému triumfu na mistrovství Evropy.
„Byl to jeden z největších úspěchů, jakého jsme kdy dosáhli,“ dodává Adani. „Mancini navzdory všem očekáváním se svými svěřenci turnaj zaslouženě vyhrál. Změnil mentalitu a vizi naší země, což je něco, co se v Itálii často nevídá – možná dokonce nikdy.“
Takhle sebejistý tým mohl kvalifikaci na MS v Kataru považovat v podstatě jen za formalitu. Jenže v září Itálie remizovala 0:0 se Švýcarskem, soupeřem, kterého ještě před pár měsíci ve skupině na Euru hravě porazila. Záložník Jorginho při té příležitosti neproměnil penaltu, což byla scéna, která se navlas stejně opakovala i o pár měsíců později při domácí odvetě v Římě. Jorginho nedal penaltu v 90. minutě a zápas skončil 1:1.
Aby do Kataru postoupila přímo z kvalifikační skupiny, potřebovala Itálie poslední zápas vyhrát. Hádejte kde? Ve Windsor Parku v Belfastu, proti Severnímu Irsku. V místě, kde Itálie přišla o MS 1958, tentokrát remíza 0:0 nestačila. Švýcarsko se s Bulharskem vypořádalo 4:0 a nás čekala další baráž, tentokrát hraná v novém formátu. V březnu jsme se měli v barážovém semifinále střetnout se Severní Makedonií a v případě vítězství by nás čekalo Portugalsko nebo Turecko. Teprve pak bychom měli jisté místo na MS v Kataru.
„Nikdo nečekal, že by se mistrům Evropy nezdařil postup, který měli plně ve svých rukou. Jenže hráči byli rozhození, útočníkům se nedařilo dávat góly a taky se naplno ukázalo, že někteří zranění hráči, jako Federico Chiesa a Leonardo Spinazzola, jsou na svých postech zcela nenahraditelní,“ říká Cellini.
Klíčové utkání proti Severní Makedonii se mělo hrát v Palermu. „Působilo to dojmem, že celá federace ten zápas podceňuje, jako by se už viděli v Lisabonu – předpokládali, že do barážového finále dozajista postoupí Itálie a Portugalsko,“ dodává Cellini.
Sicílie ale byla svědkem dalšího prokletého zápasu. Itálie si nedokázala vytvořit jasné šance a v posledních minutách nastavení navíc inkasovala. Smrtící ránu, která nás připravila o další účast na MS, dal bývalý útočník Palerma Aleksandar Trajkovski. Osud?
Loni v létě jsem uváděl křest knihy, kterou napsal Alberico Evani, bývalý fotbalista a v současnosti asistent trenéra Manciniho u národního týmu. Byla to dokonalá příležitost mu položit pár otázek ohledně toho, co se před několika měsíci stalo. „Ve fotbale občas nevyhraje ten, kdo by si nejvíc vyhrát zasloužil,“ odpověděl mi Evani. „Nepostoupili jsme kvůli dvěma neproměněným penaltám ve dvou zápasech. A samozřejmě se udělali i některé další chyby. Možná jsme nehráli tak sebejistě, neměli jsme toho týmového ducha jako na Euru, něco nám zkrátka chybělo. Podle mě si ale sportovci jsou vědomi, že nelze pořád jen vyhrávat – vaši soupeři se pro vítězství dřou a obětují úplně stejně jako vy, a občas se k vám štěstěna otočí zády.“
Podle Evaniho se navíc postupně změnila důležitost pozvánky mezi Azzurri. „Pro fotbalisty by to měl být vrchol jejich kariéry, ale dneska je pozvánka do národního týmu pro některé hráče spíš za trest,“ dodává. „V minulosti byl trenér člověkem, který měl za úkol do reprezentace vybrat ty nejlepší hráče z celé země. Dnes musí dumat, kdo se do týmu vůbec hodí – paradoxně je to právě kouč nároďáku, kdo někdy dává klubu najevo, že má v kádru nadějného hráče.“
Historicky nejlepší střelec české reprezentace si mistrovství světa v Kataru užívá na televizních obrazovkách. Na titul tipuje Brazílii. V rozhovoru pro Football Club vzpomíná na zásadní i méně známé okamžiky své bohaté kariéry.
Evani jmenuje několik příkladů: „Třeba Nicola Zaniola si Mancini do mužstva vybral ještě před jeho debutem v Serii A a nedávno totéž udělal s útočníkem Wilfriedem Gnontem. Myslím, že ho nikdo neznal, musel dokonce odejít do Švýcarska, aby vůbec dostal prostor.“
Naráží tím na problém, na který upozorňují i někteří experti. „Měli bychom mladým hráčům dávat víc šancí hrát, dělat chyby a rozvíjet se. Kdyby byli v Nizozemsku nebo Španělsku, tak by bez ohledu na věk v klubech pravidelně nastupovali za áčko. V Itálii se to neděje. Bylo by krásné, kdyby všichni spolupracovali na rozvoji italského fotbalu,“ říká Evani.
Jen několik dní před baráží se Sevrení Makedonií začal trenér italské reprezentace do 21 let Paolo Nicolato bít na poplach. „Jestli to takhle půjde dál, budu muset brát i hráče ze Serie C nebo se poohlédnout po nějakých Italech narozených v cizině. Nemáme žádné mladé útočníky, kteří by nastupovali v nejvyšších soutěžích,“ stěžoval si.
„Problém není jen příliš mnoho hráčů ze zahraničí, musíme rozvíjet italské hráče, aby vynikali a učili se nové dovednosti, vést je k více evropskému, aktivnějšímu hernímu stylu. Pokud se chceme zlepšit, musíme se zaměřit na jejich růst a zapomenout na mentalitu ‚všechno hned‘,“ dodává Adani.
Chvíli trvalo, než se Itálie z šoku druhé neúspěšné kvalifikace na MS v řadě vzpamatovala. Ve Wembley jsme v zápase mezi evropským mistrem a šampionem Jižní Ameriky podlehli Argentině 0:3 a ve skupinové fázi Ligy národů nás Německo deklasovalo 5:2. Mancini se poté musel zodpovídat novinářům televize RAI, kteří mu dávali nesnesitelné dotazy a chtěli po něm, aby se omluvil Italům žijícím v Německu, kteří se podle nich cítili „ponížení“. Nakonec dokázali Azzurri svou skupinu vyhrát a postoupit mezi nejlepší čtyřku Ligy národů, což ukazuje, že jsme pořád konkurenceschopný tým a že nechat u kormidla Manciniho byla dobrá volba.
„To spíš Mancini musel přemýšlet o tom, jestli chce v roli reprezentačního kouče pokračovat,“ míní Adani. „Přiznal, že mu po neúspěšné kvalifikaci přišlo několik nabídek, nad kterými uvažoval o změně. Nakonec se ale rozhodl setrvat, což bylo pro všechny nejlepší.“
Ještě na konci září Mancini mluvil na konferenci Social Football Summit v Římě o tom, že zklamání z neúspěšné baráže dosud nevyprchalo. „Nezasloužili jsme si to, ale dopadlo to tak a s prohrami se musíme vyrovnat,“ řekl. Taky objasnil, proč u reprezentace neskončil. Už si našel motivaci. „Všichni kolem mě jsou pozitivní a vyhrávat s národním týmem je to nejkrásnější na světě. Je neuvěřitelná čest přinášet Italům takovou radost. Naším cílem je příští mistrovství světa vyhrát.“
A ne, neměl by dostat nálepku blázna. „Triumf na Euru a postup mezi nejlepší čtyřku Ligy národů ukázal, že jsme měli smůlu, protože tým je stále solidní a máme v něm slibné hráče,“ poukazuje Cellini. „Ještě hledáme spolehlivého střelce, ale Mancini je opravdový manažer – dokázal umlčet kritiky.“
I podle Adaniho jsou vyhlídky povzbudivé. „Realizační tým bere do úvahy i fotbalisty s dvojím občanstvím, kteří působí v cizině, aby měl širší prostor pro výběr. Neměli bychom tolik dbát na zájmy klubů. Mancini je volnomyšlenkář s dobrými nápady, charismatem a silnou osobností. Máme dobrý základ, potřebujeme najít nové hráče do obrany a do útoku, ale filozofie, která nás dovedla k vítězství na Euru, je s Robertem Mancinim stále tu.“
Vyhrát příští šampionát v USA, Mexiku a Kanadě? Musím uznat, že by se tím uzavřel kruh z mého dětství. Vynahradili bychom si tím finále z roku 1994, v němž jsme prohráli na penalty, i když Brazílie během celého turnaje předváděla lepší výkony než my. Navíc by to bylo přesně dvacet let od triumfu v Německu. A ano, dojít si po dvakrát zpackané kvalifikaci až pro trofej zní jako něco typicky italského. Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám a zase zpátky.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.
Ve věku 75 let zemřel František Cipro.
Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?
