PSG–Bayern 5:4. Semifinále, které se utrhlo ze řetězu

Byl to zápas, který se po pár minutách přestal chovat jako semifinále Ligy mistrů. Tedy jako utkání, v němž obyčejně týmy nejdřív sází na jistotu, zavírají prostory a hlavně se čeká, kdo udělá první chybu.

PSG a Bayern na to šly jinak. Jako by si oba týmy řekly, že nejlepší způsob, jak přežít soupeřovu sílu, je ještě víc ukázat tu vlastní.

Výsledkem bylo 5:4 pro Pařížany. Devět gólů. Poločas 3:2. Vedení Bayernu 1:0. Obrat PSG na 5:2. A pak bavorský návrat na 5:4 během tří minut. UEFA zápas označila za jeden z nejpamátnějších v historii soutěže, anglická Sky Sports připomněla, že šlo o první evropské semifinále, v němž oba týmy vstřelily alespoň čtyři góly, a datová společnost Opta dodala ještě širší kontext: devět branek znamená vyrovnání nejgólovějšího semifinále v dějinách Ligy mistrů. Naposledy se něco podobného stalo v roce 1960 v zápase Rangers – Frankfurt 3:6.

Francouzská média v tom viděla především večer, který okamžitě vstoupil do klubové mytologie PSG. Le Monde psal o semifinále „s nádechem zápasu legendy“ a o souboji dvou nejlepších týmů současné evropské scény, který se proměnil v zuřivou bitvu s devíti góly, šíleným tempem a hráči „na vrcholu svého umění“. Le Parisien šel ještě dál: mluvil o „demi de légende“, čisté fotbalové euforii a zápase, o kterém bude potřeba vyprávět znovu a znovu.

Anglická média si naopak nejvíc všímala kvality útočení a celkové odvahy. The Guardian se ptal, jestli vůbec někdy existoval podobný fotbalový zápas, a popsal večer v Paříži skoro jako jiný druh lidské činnosti – ne jako chaotickou řežbu, ale jako devadesát minut technicky čisté, rychlé, odvážné improvizace. Sky Sports k tomu přidal debatu, která dobře vystihuje podstatu zápasu: Harry Kane po utkání chválil i obránce, Wayne Rooney mu oponoval, že se bránilo špatně, zatímco Jamie Carragher a Thierry Henry víc zdůrazňovali, že útočná kvalita byla tak vysoká, až někdy působila nezastavitelně.

Právě v tom byl zápas výjimečný. Nebyl to jen „bláznivý výsledek“. Byla to srážka dvou týmů, které mají obrovskou útočnou kvalitu a současně nechtěly přestat hrát ani ve chvíli, kdy by se opatrnost nabízela jako nejlogičtější řešení.

PSG mohlo za stavu 5:2 zápas zavřít. Jenže nezavřelo. Bayern mohl po pátém inkasovaném gólu odpadnout. Jenže neodpadl. A protože oba týmy dál hrály dopředu, vzniklo něco, co moderní fotbal často slibuje, ale jen málokdy opravdu doručí: zápas obřího významu, který se nezalekl vlastního rizika.

Trenér domácích Luis Enrique po utkání přiznal, že takové tempo ještě nezažil. Podle něj šlo o zápas, který je potřeba si užít, ale zároveň varoval, že v Mnichově bude potřeba znovu útočit. V rozhovoru pro Canal+ dokonce říkal, že se s realizačním týmem bavil o tom, kolik gólů bude PSG potřebovat v odvetě. Shodli se na třech.

To zní skoro absurdně. Tým vyhraje první semifinále Ligy mistrů 5:4, a jeho trenér místo řečí o kontrole mluví o tom, že příště možná bude třeba dát další tři góly. Jenže po tom, co se v Paříži stalo, to vlastně absurdní není. Je to realistické.

Bayern má Kanea, Oliseho, Díaze, Musialu a doma plnou Allianz Arenu. PSG má Dembélého, Kvaraccheliju, Vitinhu, Hakimiho a tým, který už není jen souborem hvězd, ale skutečným evropským šampionem. Opta k tomu přidala výmluvné číslo: PSG už v této sezoně Ligy mistrů nastřílelo 43 gólů, Bayern 42. Poprvé v historii soutěže se v jedné sezoně potkaly dva týmy se čtyřiceti a více góly.

Proto se tenhle zápas nedá číst jen jako defenzivní kolaps. Ano, chyb bylo dost. Ano, žádný trenér nebude nadšený z toho, kolik prostoru soupeř dostával v přechodu do útoku. Ale kdyby šlo jen o špatné bránění, nevznikne večer, o kterém francouzská, německá i anglická média píšou téměř stejným jazykem: legenda, šílenství, umění, reklama na fotbal.

PSG má náskok. Bayern reálnou naději na obrat. A všichni ostatní důvod k radosti: tahle čerstvá legenda má už za týden druhé dějství. Ještě není konec.