Maroko proti Francii. Zápas, který rozbouří evropské ulice

Když Maroko na letošním mistrovství světa porazilo Kanadu a postoupilo do čtvrtfinále, oslavy nepropukly jen v Casablance nebo Rabatu. Do ulic vyrazily desetitisíce lidí také v Bruselu, Paříži, Amsterdamu či Madridu.

Pro miliony Evropanů marockého původu představuje národní tým mnohem víc než fotbal – je symbolem identity, sounáležitosti i hrdosti. Přesto se právě zápasy Maroka opakovaně stávají jednou z největších bezpečnostních výzev evropských měst. Jak se z fotbalových oslav stal tak složitý společenský problém? A co vypovídá o dnešní Evropě?

Nekončí to závěrečným hvizdem

Zatímco v Maroku propukla po postupu do čtvrtfinále mistrovství světa spontánní euforie, velké oslavy se rozběhly také o více než dva tisíce kilometrů severněji. V Bruselu, Antverpách, Paříži, Amsterdamu, Rotterdamu, Madridu i dalších městech se slavilo stejně intenzivně jako v samotném Maroku.

V Bruselu, kde už několik let žiji, bylo zřejmé, že večer zdaleka nekončí. Lidé vycházeli z kaváren a během několika minut zaplnili ulice. Troubilo se, zpívalo se a z oken aut vlály červené vlajky se zelenou hvězdou. Atmosféra byla živelná, ale zároveň plná radosti a hrdosti.

Bruselské úřady se však připravovaly i na jiný scénář. Ještě před koncem zápasu preventivně uzavřely část sítě metra a do ulic vyslaly stovky policistů. Přestože naprostá většina fanoušků přišla pouze oslavovat, úřady počítaly i s možností střetů s policií nebo poškozování veřejného majetku. Podobná bezpečnostní opatření přijala také další evropská města, která mají s divokými oslavami marockých fotbalových úspěchů zkušenosti z přechozích turnajů.

Právě v tom spočívá paradox marockých fotbalových oslav v Evropě. Pro miliony Evropanů marockého původu představují okamžik radosti, hrdosti a sounáležitosti. Pro města, která se stala jejich domovem, jsou ale zároveň večery, na něž se policie a úřady připravují jako na potenciální bezpečnostní riziko. Jen málokterá reprezentace přiměje evropská města k tak rozsáhlým preventivním opatřením daleko za hranicemi vlastní země.

Dohoda Evropy s Afrikou

Abychom pochopili, proč po vítězství Maroka zaplní ulice evropských měst desetitisíce lidí, musíme se vrátit o víc než šedesát let zpátky. Kořeny dnešních oslav totiž neleží ve fotbale, ale v poválečné hospodářské proměně západní Evropy.

Po druhé světové válce zažívala řada evropských zemí období rychlého ekonomického růstu. Továrny, doly i staveniště potřebovaly pracovní sílu, které se jim nedostávalo. Belgie, Francie, Nizozemsko i další státy proto uzavíraly se zeměmi severní Afriky dohody o náboru zahraničních dělníků. Jednou z nich bylo také Maroko, které s Belgií podepsalo pracovní dohodu v roce 1964.

Desítky tisíc Maročanů tehdy odcházely za prací do západní Evropy. Zaměstnání nacházeli v belgických uhelných dolech (Charleroi, Genk), hutích a ocelárnách (Lutych), ve francouzských automobilkách (Paříž, Sochaux, Mulhouse), v přístavech (Antverpy, Rotterdam) nebo na stavbách rychle rostoucích metropolí (Brusel, Paříž, Amsterdam). Původně se předpokládalo, že půjde jen o několik let práce a následný návrat domů. Mnozí ale zůstali. Přivedli za sebou své rodiny a postupně vznikly komunity, které dnes tvoří druhá, třetí a někde už i čtvrtá generace Evropanů marockého původu.

Samotná velikost diaspory ale ještě nevysvětluje, proč se právě některá evropská města stala hlavními dějišti marockých fotbalových oslav a následně často i nepokojů.

Marocká centra v Evropě

Rozhodující totiž není jen to, kolik lidí marockého původu v jednotlivých zemích žije. Stejně důležité je, kde žijí. Migrace totiž téměř nikdy neprobíhá rovnoměrně. Nově příchozí obvykle míří tam, kde už mají příbuzné, přátele nebo krajany. Geografové tento proces označují jako řetězovou migraci. Jakmile se někde usadí první rodiny, začnou za nimi přicházet další. Postupně zde vznikají marocké obchody, kavárny, restaurace, mešity, spolky i kulturní centra.

Během několika desetiletí se tak z těchto čtvrtí stávají přirozená centra života celé komunity. Nejde přitom o nic výjimečného. Stejným způsobem vznikaly v evropských (ale i amerických) městech také čínské čtvrti, nebo i historické italské a portugalské čtvrti. Koncentrace přistěhovaleckých komunit v určitých částech města patří mezi běžné geografické jevy.

V Bruselu se největší marocké komunity soustředily především do čtvrtí Molenbeek, Schaerbeek a Anderlecht. Šlo o tradiční dělnické čtvrti s dostupným bydlením, dobrou dopravní dostupností i blízkostí průmyslových podniků podél bruselského kanálu. Když v 70. a 80. letech začal těžký průmysl postupně upadat, řada marockých rodin se přesouvala právě do Bruselu, kde nacházela nové pracovní příležitosti ve stavebnictví, dopravě nebo službách. Přesun navíc usnadňovaly již existující rodinné a komunitní vazby.

Brusel přitom není výjimkou. Také v dalších evropských zemích se marocké komunity soustředily jen do několika konkrétních částí velkých měst. V okolí Paříže vznikly početné komunity především na severních a severovýchodních předměstích, v Antverpách zejména ve čtvrtích Borgerhout a Deurne, zatímco v Nizozemsku jsou hlavními centry Amsterdam, Rotterdam, Utrecht nebo Haag. Naproti tomu v severní Itálii se marocká migrace rozprostřela mezi větší počet průmyslových měst – například Milán, Brescii, Bergamo, Modenu nebo Bolognu. Právě proto zde nevznikla jediná dominantní centra oslav srovnatelná s Bruselem nebo Amsterdamem.

Právě geografické rozmístění marockých komunit pomáhá vysvětlit, proč mohou po vítězství reprezentace během několika minut zaplnit ulice desetitisíce lidí. Nejde o fanoušky, kteří by přijížděli z celé země. Žijí vedle sebe už několik generací, sdílejí stejný veřejný prostor a fotbalový úspěch pro ně znamená silný okamžik společné identity. Oslavy se proto spontánně odehrávají právě v ulicích těchto čtvrtí.

Když oslavy překročí hranici

V drtivé většině případů zůstávají oslavy pokojné a soustředí se především do zmiňovaných čtvrtí s početnou marockou komunitou. Teprve když se část davu začne přesouvat do center měst nebo na hlavní dopravní tepny, může začít vznikat napětí. Tam se oslavy střetávají s běžným městským provozem, dalšími skupinami lidí i bezpečnostními složkami.

Kdyby existovalo jednoduché vysvětlení, proč se některé fotbalové oslavy promění v nepokoje a vandalismus, evropská města by tento problém už dávno vyřešila. Jenže na jedinou příčinu ukázat nelze. Fotbal sám o sobě násilí nevytváří. Velké turnaje spíše vytvářejí výjimečné situace, v nichž se na jednom místě a ve stejnou dobu protínají dlouhodobé společenské procesy.

Jedním z nejčastěji zmiňovaných faktorů je otázka identity. Překvapivě přitom nejde především o nové přistěhovalce. Na nepokojích se často podílejí lidé narození přímo v Belgii, Francii nebo Nizozemsku – druhá či třetí generace Evropanů marockého původu. Někteří v Maroku nikdy nežili. Přesto pro ně národní tým zůstává silným symbolem rodinných kořenů a kulturního dědictví.

Sociologické výzkumy dlouhodobě upozorňují, že část druhé a třetí generace vyrůstá mezi více identitami. Doma přebírá marocké tradice, zatímco ve škole, v práci i každodenním životě je součástí evropské společnosti. Mnozí tuto dvojí identitu vnímají jako naprosto přirozenou. Jiní ale popisují pocit, že nejsou většinovou společností plně přijímáni jako Evropané, přestože Maroko znají jen z návštěv příbuzných nebo z vyprávění svých rodičů či prarodičů.

Mistrovství světa se tak pro část z nich stává jednou z mála příležitostí, kdy mohou svou identitu veřejně projevit a sdílet s tisícovkami dalších lidí. Fotbal se v takových chvílích stává něčím větším než jen sportem. Je příležitostí veřejně projevit hrdost na svůj původ.

Neméně důležitou roli hraje samotný sportovní vzestup Maroka. Historická cesta do semifinále mistrovství světa v roce 2022 proměnila reprezentaci v symbol hrdosti pro miliony lidí marockého původu. Když národní tým dokáže porážet Belgii, Španělsko, Portugalsko nebo se stát rovnocenným soupeřem tradičních evropských fotbalových velmocí, význam každého vítězství daleko přesahuje sportovní rozměr. Čím úspěšnější Maroko je, tím silnější se tento symbol stává.

Marocké úspěchy navíc často přesahují samotnou diasporu. Už během mistrovství světa 2022 i letošního šampionátu bylo v ulicích evropských měst možné potkat také fanoušky alžírského, tuniského či dalšího severoafrického a arabského původu. Pro mnohé z nich se Maroko stalo symbolem úspěchu celého regionu. V některých městech tak na několik večerů spojovalo mnohem širší okruh lidí než jen samotnou marockou diasporu.

Dalším důležitým faktorem je sociální situace části marockých komunit. V řadě západoevropských zemí lidé marockého původu častěji čelí vyšší nezaměstnanosti, nižším příjmům nebo obtížnějšímu uplatnění na trhu práce než většinová společnost. V některých čtvrtích Bruselu, Paříže nebo Amsterdamu se tyto rozdíly promítly i do prostoru. Vznikly komunity se silnou místní identitou, které však zároveň často zůstávají sociálně i ekonomicky znevýhodněné. To samozřejmě násilí neomlouvá. Pomáhá to ale pochopit, proč se fotbal může stát spouštěčem emocí, jejichž skutečné příčiny leží mimo fotbalové hřiště.

Svou roli hraje také psychologie davu. Kriminologové dlouhodobě upozorňují, že při masových shromážděních stačí relativně malá skupina lidí, aby zásadně ovlivnila průběh celé akce. Výtržníci dokážou zapalováním aut, útoky na policii nebo ničením veřejného majetku ovládnout veřejnou debatu i mediální pozornost, přestože představují jen zlomek všech účastníků.

Každý další incident posiluje stereotypy o celé komunitě, prohlubuje politické napětí a ještě více polarizuje debatu o migraci a integraci. Fotbalový zápas trvá devadesát minut. Jeho společenské důsledky ale přetrvávají mnohem déle.

Noci, na které Evropa nezapomene

Pro mnoho fotbalových fanoušků zůstane marocká cesta do semifinále mistrovství světa 2022 především jedním z největších fotbalových příběhů moderní historie. Pro policii a představitele evropských měst ale znamenala týdny zvýšené pohotovosti, mimořádných bezpečnostních opatření a složitých rozhodnutí.

Když Maroko v základní skupině porazilo Belgii 2:0, propukly v několika evropských městech nepokoje. V Bruselu byla zapalována auta, poškozovány skútry a jízdní kola, ničeny semafory, zastávky veřejné dopravy i další městský mobiliář. Policisté se stali terčem útoků a v celé Belgii bylo zadrženo více než sto lidí.

Podobné scény se neomezily jen na Belgii. V Amsterdamu a Rotterdamu zasahovala policie proti skupinám, které házely pyrotechniku a ničily veřejný majetek. V Paříži i dalších francouzských městech vedly oslavy ke střetům, vandalismu a desítkám zadržení. Také ve Španělsku, kde byly incidenty obecně méně závažné, úřady před dalšími zápasy Maroka posilovaly bezpečnostní opatření, protože se v Madridu a dalších městech očekávaly velké davy fanoušků.

Důležité přitom je, že spouštěčem nebyla pouze vítězství. K jedněm z nejvážnějších nepokojů došlo také po semifinálové porážce Maroka s Francií. Euforii vystřídalo zklamání, výzva pro bezpečnostní složky ale zůstala stejná. V průběhu turnaje tak v řadě evropských měst převládl stejný závěr: kdykoliv Maroko nastoupí ve vyřazovací fázi velkého turnaje, nestačí připravit se jen na samotný zápas. Stejnou pozornost je třeba věnovat také bezpečnosti, dopravě a fungování veřejného prostoru po závěrečném hvizdu.

Právě tato zkušenost ovlivňuje přístup evropských měst dodnes. Před letošním osmifinálovým zápasem Maroka s Kanadou Brusel znovu posílil policejní hlídky a ještě před závěrečným hvizdem preventivně uzavřel část sítě městské hromadné dopravy. Nešlo o reakci na aktuální dění v ulicích, ale o preventivní opatření vycházející ze zkušeností z předchozích turnajů.

Právě proto budou evropská města s mimořádnou pozorností sledovat i nadcházející čtvrtfinále mezi Marokem a Francií. Nepůjde jen o další velký fotbalový zápas. Pro policii, dopravní podniky i představitele měst to bude zároveň další zkouška toho, zda se podaří skloubit právo většiny pokojně slavit s nutností zajistit bezpečnost ve veřejném prostoru.

Čtvrtfinále mezi dvěma světy

A teď přichází zápas, který všechny popsané příběhy spojuje. Ve čtvrtfinále mistrovství světa se proti sobě postaví Maroko a Francie – dvě země, jejichž vztahy dalece přesahují fotbal.

Ve Francii žije nejpočetnější marocká diaspora v Evropě. Marocké kořeny zde má až dva miliony lidí, což vztahu mezi oběma zeměmi dává rozměr, který v evropském kontextu nemá obdoby.

Maroko a Francii po desetiletí propojuje koloniální minulost, pracovní migrace, jazyk, vzdělávání i rodinné vazby. Francouzština zůstává v Maroku široce používaným jazykem a generace marockých rodin si vybudovaly život ve francouzských městech. Středozemní moře obě země odděluje, ale miliony osobních příběhů je zároveň spojují.

Právě proto mají vzájemné zápasy mimořádnou emocionální sílu. Pro mnoho fanoušků nejde jen o běžné reprezentační utkání. Je to střet dvou zemí, které po desetiletí formovaly jedna druhou. V jedné rodině mohou lidé fandit opačným týmům, přátelé mohou slavit jiné góly a mnozí fanoušci cítí silné pouto k oběma reprezentacím zároveň.

Právě tato výjimečnost vysvětluje, proč francouzské úřady přistupují k zápasům s Marokem jinak než k většině ostatních reprezentačních utkání. Nejde jen o velikost davů. Jde o symbolickou váhu celého večera.

Zkušenosti z předchozích turnajů ukázaly, že euforie i zklamání mohou v některých případech přerůst v násilí. Silnější policejní přítomnost, omezení dopravy nebo preventivní uzavírání některých stanic proto mohou působit jako rozumná prevence.

Zároveň ale taková opatření vysílají jasný signál. Pro část veřejnosti jsou nezbytnou reakcí na předchozí zkušenosti. Pro jiné představují důkaz, že celá komunita je považována za podezřelou ještě dříve, než se cokoliv stalo.

Právě v tom spočívá jedno z nejtěžších dilemat, před nimiž dnes stojí Brusel, Paříž, Amsterdam i další evropská města. Nejde jen o to, jak zvládnout fotbalové oslavy. Jde o to, jak chránit veřejnou bezpečnost, aniž by činy malé menšiny určovaly obraz celé komunity.

Ať už čtvrtfinále mezi Francií a Marokem dopadne jakkoliv, miliony lidí budou slavit pokojně. Skutečnou otázkou zůstává, zda evropská města dokážou zajistit, aby činy několika jednotlivců znovu nezastínily radost většiny.

Francie a Maroko budou devadesát minut hrát fotbal. To, co se stane potom, nám ale řekne mnohem víc o současné Evropě.

Tento článek byl původně publikovaný v angličtině v rámci projektu Football Boarders.