„Tohle mistrovství vyhrajeme!“ křičeli Američané. Pak Trump zvedl sluchátko

Je to hollywoodská story přesně naruby. V půlce června po opojném vstupu do turnaje právě nedaleko slavných studií v Los Angeles byli fotbalově naladění Američané v dosud nepoznané euforii. Po útočném koncertu (4:1) s Paraguayí, která se pak ukáže jako defenzivní postrach šampionátu, se někteří fanoušci ve tmě, se zářícím stadionem SoFi za zády, fotili s maketou poháru pro mistry světa.

„Jsme silní. Silnější než kdykoli předtím! A my tenhle turnaj vyhrajeme!“ vykřikovala s americkým sebevědomím jedna z fanynek už cestou z tribuny.

I v serióznější rovině na tiskové konferenci odpovídal trenér Mauricio Pochettino na dotazy, jestli letos americký tým reálně míří do čtvrtfinále, nebo dokonce do semifinále. Když si jeho mužstvo už po druhém zápase s Austrálií zajistilo postup z prvního místa ve skupině, fanoušci ze svých hráčů cítili kromě síly i lehkost. A doufali, že taky dostatečnou vyzrálost na to, aby tentokrát Američané nepůsobili jako učedníci a nepakovali se po utkání s prvním soupeřem z tradiční, širší světové špičky.

Je pravda, že svět si všímal, jak je to s „pohostinností“ amerických úřadů. Nevpuštění nejlepšího afrického rozhodčího loňského roku, fanoušků z některých zemí, iráckého týmového fotografa, o problémech íránské reprezentace nemluvě. Tu americký ministr vnitřní bezpečnosti Markwayne Mullin vyprovodil z USA výrokem, že po jejím vyřazení z turnaje štěstím zpíval a tančil.

Fotbal už zkrátka není ve Spojených státech imigrant první generace a nikdo už se tu mladým klukům nesměje, že provozují „sport pro holky“, jak mi o tom vyprávělo několik mých amerických kamarádů při vzpomínce na dětství před dvaceti, třiceti lety. A dokonce… Dokonce tu přede mnou několik rodilých Američanů spontánně řeklo fotbalu fotbal!

Všechno se to mělo protnout ve velkém pondělním večeru v Seattlu, kde si ostatně Američané při utkání ve skupině nadobro adoptovali zmíněnou neoficiální hymnu šampionátu „Country Roads“. Jenže jak víme, kormidlo dějin vzal o několik dní dřív do rukou Donald Trump, když zavolal „příteli Johnnymu“, jak říká šéfovi FIFA Infantinovi. Oba pak přiznali, že spolu skutečně řešili podle řady Američanů nespravedlivě udělenou červenou kartu pro nejlepšího amerického střelce turnaje Folarina Baloguna.

Čvachtám nohama v loužích deštivého New Yorku, kde jsem o den dřív sledoval euforii Norů po vítězství nad Brazílií. Někteří se stále ještě triumfálně toulají ulicemi Manhattanu, ale potkávám hlavně spoustu portugalských triček se sedmičkou na zádech. A jejich nositele s nepřítomným výrazem ve tváři. Idol Cristiano Ronaldo právě neslavně zakončil svůj poslední zápas mistrovství světa v kariéře. Zklamaní Portugalci i jejich sympatizanti hromadně odcházejí z obří fanzóny u Rockefellerova centra, kam teď naopak míří zástupy Američanů.

Ovšem nebýt dresů, tak od sebe tyto dvě skupiny nerozeznáte. Do výkopu amerického osmifinále s Belgií chybí asi tři hodiny a něco je špatně. Nálada není plná očekávání, ale spíš napjatá a křečovitá. Přitom tým USA má za sebou zatím skvělý šampionát, k dispozici všechny důležité hráče, domácí prostředí v Seattlu a proti sobě zatím nepřesvědčivé Belgičany. Ideální konstelace, jak minimálně vyrovnat postup mezi osm nejlepších na světě z roku 2002, neřkuli prehistorické třetí místo z roku 1930.

Ale ve vzduchu i tady visí TA VĚC, kterou fotbalový svět v posledních dnech intenzivně řeší. „Omilostnění Baloguna nemá se sportem nic společného. A není to správné. Samozřejmě že bych byl jinak rád, že můžeme hrát v nejsilnější sestavě. Ale tohle je zneužití naší politické moci,“ říká mi znechuceně Joe. A potkávám i další dost podobně naladěné Američany.