Kairinen o Spartě, depresích i životě se psem v Praze. Přečtěte si velký rozhovor s odcházející hvězdou

Bavíme se spolu po tréninku na Strahově, tak mě zajímá, co máš potom v plánu?

S přítelkyní jsme si nedávno pořídili malé štěně, takže prakticky veškerý volný čas, který máme, trávíme s naším psem. Chodíme ven do parků, snažíme se ho naučit spoustu věcí. Pro novináře asi nijak zvláštní aktivita, ale mě to teď naplňuje.

To mi připomíná rozhovor s Peterem Vindahlem. Taky mi říkal, že miluje svého psa. Je to chlap jak hora, tak jsem čekal, že bude mít velkého rafana, ale pak mi v mobilu ukázal malého pejsánka.

Jo, to je pravda. Mám to podobně. Ukážu ti fotku. Je to goldendoodle, takže kříženec zlatého retrívra a pudla. Jsou mu čtyři měsíce, takže je ještě maličký, ale obrovský pes to taky nikdy nebude.

Jak se ti vlastně líbí v Praze? Už jsi tady přes dva roky, takže jsi měl šanci město dobře poznat.

Než jsem přestoupil do Sparty, tak jsem v Praze nikdy nebyl, ale město jsem si zamiloval. V létě je tu hodně příjemně, lepší než ve Skandinávii. Je teplo, všichni jsou venku, je tu spousta krásných parků, užívám si to. A taky jsem netušil, že je v Praze tolik lidí se psy. To mě mile překvapilo. Je taky super, že se psem můžeš jít do většiny restaurací, což třeba u nás ve Skandinávii nejde.

Takže upřednostňuješ počasí v Česku před tím na severu?

Většinou jo. Pokud nejsou vyloženě pařáky, kdy je nad 30 stupňů. V Praze navíc moc nefouká, takže to pak trochu trpím. Přece jen jsem pořád Fin. (smích) Ale kdybych si měl vybrat mezi létem a zimou, tak volím rozhodně léto.

Vídáš se v Praze často se skandinávskou komunitou? Třeba i s Finy, kteří hrají za hokejovou Spartu?

Vím, že tu nějací hokejisti z Finska jsou, ale jsou starší než já, navíc se neznáme z dřívějška, takže se nescházíme. Ale se skandinávskými kluky od nás ze Sparty držíme pohromadě a scházíme se i mimo fotbal. Nejvíc jsem si blízký s Asgerem Sørensenem a Matthiasem Rossem, se kterými trávím hodně času.

Co ti v Česku nejvíc chybí?

Hodně věcí, ale v každodenním životě nic zásadního. V Česku si to užívám, jsem šťastný v osobním životě i v klubu. Samozřejmě bych rád viděl častěji nejlepší kamarády a rodinu, ale to zkrátka ke kariéře fotbalisty patří. A pak mě vlastně napadá ještě jedna věc…

Povídej.

Letní domek mé přítelkyně. Tam bych chtěl být častěji. Jezdíme tam vždycky v létě po sezoně, když se vracíme domů. Je to chata u jezera uprostřed lesa. Chodím tam rybařit, což miluju. Můžu si zaplavat v jezeře, máme tam tradiční saunu, děláme barbecue. Blízko je i golfové hřiště. Když tam přijedu, zahodím mobil a jen si čistím hlavu u vody nebo v sauně.

Mimochodem, díval ses na Mumínky, když jsi byl malý?

Cože, ty znáš Mumínky? (smích) Ano, díval. Když jsem byl dítě, byl to jeden z mých oblíbených kreslených seriálů. Překvapuje mě, že to vysílali i tady.

Pojďme ale už k fotbalu. Jak se vlastně rodil tvůj přestup do Sparty?

Když mě kontaktovala Sparta, byla velká výhoda, že v ní tehdy působil Brian Priske. Už jsme se znali z mého působení v Midtjyllandu, kde nejdřív dělal prvního asistenta a pak se stal hlavním trenérem. Já jsem během tohohle angažmá byl na několika hostováních, ale s Brianem jsem měl vždycky dobrý vztah. Znal mě dobře, ale stejně mě překvapilo, že se mi ozval. Okamžitě jsem měl jasno, že to je něco, co chci zkusit. Věděl jsem, že Sparta je velký evropský klub, takže z Lillestrømu to byl pro mě obrovský skok.

Prosadil ses ale v podstatě okamžitě. Hned v prvním mistráku v lize proti Boleslavi jsi dal gól z dálky, a i díky němu Sparta otočila zápas a vyhrála 4:1.

Máš pravdu. V tu chvíli do sebe všechno zapadlo. Nemohl jsem si představit lepší začátek v novém klubu. Čekal jsem, že ze začátku budu spíš sbírat minuty na hřišti, rozkoukávat se, poznávat nové spoluhráče a město. Navíc ve středu zálohy byla velká konkurence, hrálo se jen na dva střeďáky. Sparta přivedla taky Qazima Laçiho a v záloze tehdy ještě naskakoval i Láďa Krejčí, který se později stáhnul na stopera. Byla to pro mě velká výzva.

Když už jsme zmínili ten gól z dálky. I proti Stuttgartu jsi dal fantastický gól z přímáku do šibenice. Zároveň to jsou pozice s minimálním xG. A analytický pohled vede k tomu, že by se z nich moc střílet nemělo. Většina trenérů k tomu své hráče i vede. Nechybí ti to v dnešním fotbale? Parádní bomby z dálky přece miluje každý…

Trochu chybí. A je pravda, že v tomhle data fotbal dost proměnila. Každého hráče samozřejmě láká dát šibenici z 25 metrů, ale taky oba víme, že je zbytečné to zkoušet v zápase hned několikrát, protože šance, že se to povede, je objektivně malá.

Což je pohled trenéra…

Ano, kdyby ses na to zeptal Larse Friise, řekne ti, že místo střelby se máš snažit zvětšit šanci dát gól. A to je taky můj cíl na hřišti, vytvořit lepší příležitosti pro kluky přede mnou, pro křídla, pro útočníky. Můj hlavní úkol není dávat góly, to není moje role v týmu. Ale pokud přijde dobrá šance, tak se ji samozřejmě snažím využít.

Co se ti honilo hlavou, než jsi kopnul ten přímák ve Stuttgartu?

Pamatuju si, že když pískli faul, tak jsem si instinktivně hned říkal, že je to moje šance, že bych to měl zkusit. Pak za mnou ale přiběhnul Filip Panák, že bych neměl střílet, ale radši centrovat, aby kluci mohli zakončovat hlavou. V tu chvíli jsem měl ale už jasno, že to vystřelím. Jakmile jsem trefil míč, věděl jsem, že mi to sedlo. Zároveň ani v té chvíli, kdy to zapadlo do brány, jsem si ještě nebyl jistý, že to je gól. Což je trochu vidět i na mojí oslavě.

Líp to asi trefit nešlo.

Viděl jsem pak někde fotku, jak je míč přesně mezi břevnem a tyčí a brankářova ruka je jen malý kousek od něho. Hezčí gól už asi nedám. O něčem takovém se mi ani nesnilo.

Vážně?

Vždycky jsem toužil hrát v národním tým a zkusit si Ligu mistrů. Ale vůbec jsem nedoufal, že v prvních dvou zápasech dám dva góly. První v utkání, které hrála Sparta v Lize mistrů po 19 letech. A druhý na hřišti vicemistra Německa před 60 tisíci fanoušky. Navíc tam byla v hledišti spousta sparťanů.

Už jsme nakousli data. Přijde mi, že z hráčů trochu vysávají kreativitu. Nemyslíš?

Osobně se na data příliš nedívám. Spíš sleduju, co tým potřebuje, co trenéři chtějí, abych dělal, a pak se to snažím na hřišti dělat. Dobrý příklad je právě ta střelba z dálky. Uvědomuju si, že to není nejlepší řešení pro tým.

Hodně fanoušků si tě spojuje s konzistentními výkony. Dokážeš při tvorbě hry držet laťku nahoře. Je těžké v tomhle ohledu udržet koncentraci?

Pro mě je to o každodennosti. Jsem velmi disciplinovaný typ hráče. Rád dělám všechny ty malé věci i mimo hřiště – výživa, regenerace, příprava na trénink, příprava na zápasy, sledování videí. Všem těmhle dílčím věcem, které vedou mě i tým k úspěchu, se vždycky věnuju na sto procent. A to mi pak pomáhá podávat konzistentní výkony. Řekl bych, že je to prostě disciplína, kterou se snažím dodržovat v každodenní práci.

Máš před zápasem nějaké rituály?

Dám si přes den šlofíka, zvlášť před večerním výkopem.

Do Sparty jsi přišel v prosinci 2022. Jak se liší Kaan Kairinen verze 2022 a verze 2025?

Přijde mi, že jsem zesílil a zrychlil. Máme k dispozici i data, která to potvrzují. Myslím, že jsem nikdy předtím neměl tolik asistencí, zároveň jsem hrával s míčem víc na riziko. Ale je normální, že se přizpůsobíte tomu, co po vás chtějí trenéři.

Když jsme se ale bavili o těch konzistentních výkonech, hodně obtížné pro mě bylo hrát pravidelně zápasy o víkendu i uprostřed týdne. Byl jsem zvyklý na jeden mač týdně, což hodně mění zaběhlou rutinu. Navíc jsem tady hrál skoro všechny zápasy.

Jsou pro tebe anglické týdny víc únavné fyzicky, nebo mentálně?

Rozhodně mentálně. Na fyzický zápřah jsem zvyklý, ale to cestování a veškerá koncentrace na zápasy každé tři dny ti dají zabrat. Bojuješ a běháš 90 minut třeba v Anglii. O pár dnů později tě pak čeká zápas v Plzni. Rozhodně není jednoduché nabudit se pokaždé úplně naplno, hledat v sobě tu vnitřní touhu. Lidi si pak na tribuně říkají: Co dělají? Proč neběhají? Co jim je? Ale přepínání hlavy zápas od zápasu v rychlém sledu není jednoduché. Nejsme stroje.

Hraješ nejlepší fotbal své kariéry, jsi v nejlepším věku. Láká tě některá z top 5 ligy?

Určitě ano. Mám pořád ještě velké ambice. Ale to je u fotbalistů přirozené. Uvidíme, co se stane. Jsem tu šťastný, spokojený. Chci, aby to lidi tak vnímali. Nejsem hráč, který by tlačil na zbrklá řešení nebo dělal dokonce problémy.

Co by sis tu chtěl ještě vyplnit?

Moc bych si přál zvednout ve Spartě nad hlavou aspoň ještě jednu trofej. A taky zůstat fit. Hlavně se nechci zranit a zažívat to co v létě. To bylo šílené období.

Tehdy ti v derby Ivan Schranz zlomil nohu. První prognózy byly, že se vrátíš až za půl roku. Ty jsi to ale nakonec dokázal mnohem dřív a pomohl týmu už v předkolech Ligy mistrů. Čím to bylo?

Řekl bych, že to bylo hlavně zásluhou mého přístupu a nasazení. Jakmile jsem se zranil, měl jsem pár dní, kdy jsem prostě brečel a byl strašně skleslý. Bylo pro mě hrozně těžké přijmout, že se mi něco takového stalo. Pak jsem se ale kousnul a začal makat na tom, abych se vrátil na hřiště co nejdřív. Vyhráli jsme pohár a titul. Byl čas slavit, ale já jsem dál každý den trénoval. O prázdninách jsem se vrátil do Finska a tam všechno přizpůsobil rehabilitaci. Měli jsme s přítelkyní naplánovanou pěknou dovolenou, kde jsme si chtěli trochu užít, ale to jsem zrušil, abych se co nejdřív vyléčil.

Hnala tě vidina Ligy mistrů? Odhadovanou dobu absence jsi zkrátil skoro na polovinu.

Věděl jsem, že u toho chci být. Nastavil jsem si jasný plán, dělal jsem pro to maximum. Bez výmluv. I když to bylo nepříjemné. Moje přítelkyně už byla trochu otrávená z toho, jak jsem celé léto stále dokola opakoval, že se musím vrátit co nejdřív. Pořád poslouchala, co pro to musím při rehabilitaci a cvičení udělat. Na hřiště jsem se pak mohl vrátit o několik týdnů dřív, než se čekalo.

Mluvil jsi o tom s Tomášem Rosickým? Ten má s nepříjemnými zraněními své zkušenosti…

Jen na začátku. Přišel ke mně a řekl mi, že se nemám bát, že na mě počkají. Prostě ať si dám na čas a udělám všechno pořádně, aby nenastaly žádné komplikace. Taky jsem dostal hodně hezkých zpráv od fanoušků, kteří mi přáli brzké uzdravení. Někomu se to může zdát jako maličkost, ale pro mě to znamenalo hodně, dodávalo mi to sílu.

Několikrát jsme tu zmínili psychickou sílu. Četl jsem rozhovor z finského tisku, ve kterém jsi otevřeně mluvil o velkých depresích, kterými jsi trpěl, když jsi byl v Dánsku. Jak na tohle období vzpomínáš?

Byl jsem ještě velmi mladý, když jsem se přestěhoval do Dánska. Ve Finsku jsem byl považovaný za velký talent, všechno šlo dobře, začal jsem brzy hrát v áčku Interu Turku, dařilo se mi, novináři mě uváděli v různých žebříčcích talentů. A pak jsem přestoupil do Midtjyllandu a v Dánsku se najednou všechno zadrhlo a přišel strmý pád. Nebyl jsem na to psychicky připravený. Byl jsem na všechno sám. Dusil jsem to v sobě. Neměl jsem tam žádné přátele ani rodinu. Do toho se přidala nějaká zranění. Pak přišly hodně temné myšlenky. Život mě nebavil. Přemýšlel jsem o tom, že skončím s fotbalem, vrátím se domů a budu dělat něco jiného.

Tohle bylo zhruba před necelými deseti lety. Myslíš si, že dnes profesionální kluby víc dbají na psychické zdraví svých hráčů?

Popravdě, nevím. Doufám, že ano.

Co jsi tehdy mohl udělat lépe, když se na to díváš zpětně?

Neměl jsem se bát mluvit o svých pocitech. Byl jsem mladý a neuvědomil jsem si, že můžu požádat o pomoc, řešit to s dalšími lidmi. Byl tam přitom Tim Sparv (bývalý kapitán finské reprezentace a současný asistent trenéra ve Spartě – poznámka redakce) a ještě jeden další Fin. Mohli mi pomoct. Místo toho jsem mlčel a utápěl jsem se ve smutku zavřený sám doma.

Co ti nakonec pomohlo?

Celé tohle období trvalo rok až rok a půl. Bylo to v různých etapách. Odešel jsem třeba do dánské nižší soutěže na hostování, mělo mi to pomoct, ale stal se naprostý opak. Všechno se ještě zhoršilo. Tehdy jsem si uvědomil, že se sebou musím něco udělat, než bude pozdě. Přišla možnost vrátit se zpět do Finska do Interu Turku. Okamžitě jsem po tom skočil. Potřeboval jsem to. Ani ne tak z fotbalového hlediska, jako spíš z toho lidského, abych mohl být zase šťastný.

Když jsem se vrátil domů, byla tam moje rodina a moji přátelé. Hrál jsem v týmu a prostředí, které jsem znal. Zaměřoval jsem se i na věci mimo fotbal. Časem se mi vrátila radost ze života a mohl jsem se naplno vrátit i do fotbalu.

Myslíš, že jsi odešel z Finska příliš brzy?

Pravděpodobně ano. Nevěděl jsem, co čekat, myslel jsem, že všechno bude pořád růžové. Nebyl jsem připravený na pády. Tak to u mladých lidí bývá. V něčem mě to určitě i posílilo a třeba bych bez toho dneska nebyl tam, kde jsem. Ale už bych to nechtěl nikdy zažít.

Máš nějakou radu pro mladé fotbalisty, kteří se takhle cítí?

Prostě mluvte. Nenechávejte si to pro sebe. Je jedno, jestli s někým z rodiny, kamarádem, trenérem. Nebojte se požádat o pomoc. Není to slabost, což jsem si dřív asi bohužel myslel.

Je nějaký hráč mimo Spartu, se kterým by sis rád zahrál?

V posledních letech hodně obdivuji Rodriho z Manchesteru City. Dělá na hřišti dobře fakticky všechno, navíc konzistentně.

A co po kariéře? Chata, rybaření? Nebo máš jiné plány, třeba zůstat u fotbalu?

Zatím nemám plán. Chtěl bych ještě dlouho hrát. Těžko říct, jestli pak zůstanu u fotbalu, ale určitě o tom budu přemýšlet. Každopádně se chci jednou vrátit domů do Finska.

Jaká role by tě u fotbalu nejvíc lákala?

Rozhodně ne hlavní trenér. Možná skaut. Možná výživový poradce. Něco, kde můžeš s hráči pracovat individuálně. Třeba development coach jako dřív Michal Vávra u nás ve Spartě. To by mě bavilo.