Fotbal z vás někdy udělá klauna. Fernandes ho dělá dobrovolně

Týden se může zdát jako věčnost, hlásila sportovní příloha pondělních Timesů. Pouhých sedm dní od chvíle, kdy se Manchester United radoval z první trofeje po šesti letech, přišla krutá rána. Sedmigólový výprask od historicky největšího rivala (Citizens laskavě prominou), masakr v přímém přenosu. To vše museli Ten Hagovi hoši strpět od týmu, který zažívá nejhorší sezonu za několik let.

S trochou nadsázky jsem plakal i já, a to rudý dres United po večerech neoblékám. Není to ani týden od mého posledního komentáře, ve kterém jsem nizozemského kouče velebil za výtečnou práci a předpovídal mu u kormidla mužstva z Old Trafford zářivou budoucnost. O Liverpoolu jsem naopak v poslední době psal celkem kriticky, zpochybňoval jsem některá rozhodnutí stran skladby kádru a vyjádřil i názor, že by měl Jürgen Klopp žezlo předat energičtějšímu nástupci.

V tomto kontextu bych měl namísto práce sportovního publicisty jít raději prodávat opičky na gumě. A říct německému trenérovi své výtky po nedělní parádě do očí, nahání mě po hřišti stejně jako toho výtečníka, který v pomatení smyslů usoudil, že je skvělý nápad okopávat Andymu Robertsonovi kotníky.