Týden se může zdát jako věčnost, hlásila sportovní příloha pondělních Timesů. Pouhých sedm dní od chvíle, kdy se Manchester United radoval z první trofeje po šesti letech, přišla krutá rána. Sedmigólový výprask od historicky největšího rivala (Citizens laskavě prominou), masakr v přímém přenosu. To vše museli Ten Hagovi hoši strpět od týmu, který zažívá nejhorší sezonu za několik let.
S trochou nadsázky jsem plakal i já, a to rudý dres United po večerech neoblékám. Není to ani týden od mého posledního komentáře, ve kterém jsem nizozemského kouče velebil za výtečnou práci a předpovídal mu u kormidla mužstva z Old Trafford zářivou budoucnost. O Liverpoolu jsem naopak v poslední době psal celkem kriticky, zpochybňoval jsem některá rozhodnutí stran skladby kádru a vyjádřil i názor, že by měl Jürgen Klopp žezlo předat energičtějšímu nástupci.
V tomto kontextu bych měl namísto práce sportovního publicisty jít raději prodávat opičky na gumě. A říct německému trenérovi své výtky po nedělní parádě do očí, nahání mě po hřišti stejně jako toho výtečníka, který v pomatení smyslů usoudil, že je skvělý nápad okopávat Andymu Robertsonovi kotníky.
Jste znalci fotbalu? Otestujeme vás ve dvaceti krocích. Napovíme vám a vy nám řeknete, o který klub jde.
Klička proti třem hráčům u vlastního vápna, pak míč vyvezl přes celé hřiště a akci zakončil přesným centrem rabonou. Tuhle parádu Sahmkoua Camary prostě musíte vidět.
Tenhle škorpión sebral důležité dva body Manchesteru City. Parádní gól Dominika Solankeho hodně potěšil londýnské rivaly Tottenhamu.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
