Žižkov žije! Příběh kusu železa ukazuje, že do druhé ligy jde rodinný klub

Označení rodinný klub je už dnes spíše klišé. Ale my to tak na Žižkově prostě cítíme.

Fanoušci sami od sebe dorazí na stadion na jarní úklid, šéf klubu přenáší s ochrankou po areálu bezpečnostní zábrany a nemá problém pomoci s nakládáním mobilních toalet, člen vedení si v restauraci na obědě automaticky přisedne ke stolu k Viktoriánovi, kterého zná z hlediště.

A velkou zásluhu na téhle atmosféře a soudržnosti mají právě naši ultras.

Ještě před pár lety by vám k jejich spočítání v kotli stačily prsty na lidském těle a o víkendu jich už hnalo Viktorku za postupem na tři stovky. A je hnal spíkr z fungl nového a před pár hodinami nainstalovaného stupínku.

A právě příběh tohoto červeného, čerstvě natřeného, kusu železa krásně dokládá, že si punc rodinného klubu hýčkáme oprávněně.

Podpora týmu na tribunách se za několik sezon zvedla neskutečně, počty aktivně fandících příznivců rostly, stejně jako množství a kvalita choreografií a chorálů.

To dobře vnímají i akcionáři klubu a nenechávají to bez povšimnutí. Takže když před dvěma týdny uslyšel šéf kotle od jednoho z nich otázku - S čím můžu pomoct, co by vám teď v kotli pomohlo?“ - odpověď byla stručná: stupínek pro spíkra a bubeníka.

Měli jsme ho v hlavách už nějaký čas, a právě s ohledem na solidní počty fanoušků v sektoru při domácích zápasech jsme si říkali, že by nebylo špatné s ním od podzimu začít novou, jak jsme všichni věřili, druholigovou sezonu.

Ovšem Rudolf, nejmladší z našich akcionářů, tyto úvahy rázně utnul s tím, že stupínek bude už na baráž. „Nechte ho udělat, já vám ho zaplatím.“

To znělo skvěle, ale kde seženete v létě klempíře, který všeho nechá a za pár dnů vám přednostně vyrobí stupínek? Ale vždyť my přece jednoho máme přímo v klubu! Vojta Šandera, asistent kouče Michala Horňáka a nedávný aktivní hráč si Žižkov postupně zamiloval tak, že jej považuje za svůj fotbalový domov.

Ale nežije jen fotbalem. Na Nákladovém nádraží byste našli jeho dílnu, ve které vznikají různá díla, od kousků nábytku, přes sochy, až po atypické kousky pro radost.

Tvořit pro radost je vůbec pro Vojtu hlavní zásada. I proto tento svůj koníček a projekty schoval pod značku ZeMĚ. Asi i on musel přemýšlet, jakou zakázku pozdržet a posunout, když na dveře jeho trenérské kanceláře na Seifertce zaklepala delegace kotelníků. Ale neváhal ani na chvíli.

No a dál už to znáte. Díky stupínku získal support žižkovských fans ještě větší grády a z barážové odvety se stala jedna velká červnová postupová party.

Ano, v porovnání s velkými kluby je to možná drobnost. Ale pro nás ne. Nás tyhle drobnosti utvrzují v tom, že se rodinným klubem nazýváme oprávněně.