Eden v derby poprvé plnoletý. Připomeňte si věčný sen Slavie o dokonalém hřišti

1896–1897: Počátky fotbalu na Císařské louce

Svou fotbalovou historii začala Slavia psát na Císařské louce. Ta tehdy byla smíchovským břehem Vltavy, ostrov z ní udělali až při budování přístavu v roce 1903. Tady se v roce 1893 odehrálo vůbec první fotbalové utkání na území Čech. A tady pořádali svá první utkání i sešívaní, kteří opravdu od první minuty prvního zápasu nastupovali v červenobílých dresech s červenou hvězdou. Jejich premiérovým soupeřem byl 25. března 1896 AC Praha, o čtyři dny později pak na stejném místě nastoupili poprvé i proti Spartě. Neuznaný sparťanský gól zasel mezi oba kluby svár a na trávníku se nepotkali jedenáct let.

Na Císařské louce se často hrálo několik zápasů různých fotbalových kroužků současně a diváci – nebo spíš zvědaví kolemjdoucí – mohli volně přicházet, odcházet přecházet mezi zápasy.

Podobných míst bylo tehdy v Praze víc – na Invalidovně v Karlíně, na Ohradě na Žižkově, v Kanálce na Vinohradech, což je část dnešních Riegrových sadů, nebo na Letenské pláni. Právě tam se Slavia zanedlouho měla usadit.

1897–30. léta: První tribuny na Letné

Že své první doma měla Slavia na Letné, je známé. Míň se asi ví, že se i v rámci Letenské pláně stěhovala. V roce 1897 si klub pronajal pozemek v severovýchodním rohu pláně, tam kde je dnes sídlo ministerstva vnitra, pověstná Kachlíkárna. Do stadionu mělo ale hřiště daleko. Nízký plot ohraničoval plácek vysypaný pískem, na kterém kromě dvou branek stála už jen dřevěná bouda – šatna a zároveň sklad.

V těchto skromných podmínkách odehrála Slavia svá první mezinárodní utkání, včetně slavného střetnutí s mužstvem Oxfordu v březnu 1899. Na to si klub musel půjčit tři sta dřevěných židlí a dva stany, aby vytvořil aspoň trochu důstojné prostředí pro vážené diváky, mezi kterými byla spousta šlechticů, pražský arcibiskup, primátor nebo anglický konzul. Podle dobových údajů se na zápas přišly podívat čtyři tisíce lidí. Na hřiště bez tribun slušná návštěva.

Zájem o fotbal rostl a už o rok později byla Slavia prvním klubem, který zavedl číslovaná sedadla a možnost rezervovat si místo. Stalo se tak v dubnu 1900 před zápasem s Vienna Cricket and Football-Club. Stavba většího stadionu se vším všudy ale byla nevyhnutelná, a proto se o další rok později klub přesunul do jihovýchodního cípu Letenské pláně, kde si pronajal plochu vedle hřiště DFC Prag (ten tu sídlil od roku 1897).

Vznikla tu travnatá hrací plocha, kolem ní škvárová atletická dráha, hliněné náspy pro diváky a především – první tribuna v českých zemích. Patrová dřevěná budova, v jejímž přízemí se nacházely kabiny, byt správce a klubovna – přesněji řečeno čítárna, protože za Slavii hráli pouze studenti. V patře byla lodžie s 11 lóžemi, odkud mohli zápasy sledovat movitější diváci. Autorem projektu byl první předseda Slavie, vrchní pražský stavební rada Karel Ankrt. Sešívaní na nový stadion poprvé vyběhli v neděli 15. září. Německou Allemanii Pforzheim porazili 15:2.

Po prvním slávistickém stadionu nezbylo vůbec nic, ale není tak těžké si představit, kde přesně na Letné stál. Hřiště bylo orientováno stejně jako dnešní Sparta. Při pohledu za severní branku byla vidět letenská vodárenská věž, kterou tehdy ještě nezakrýval blok funkcionalistických domů přezdívaný Molochov, půlící čára vedla v ose dnešního Národního zemědělského muzea a proti hlavní tribuně vykukovala nad ochozy zadní stěna dřevěné tribuny sousedního stadionu DFC. Za jižní brankou si zbudovali kurty tenisté LTC. Jsou tam dodnes. Tento stadion se stane domovem Slavie na dalších téměř padesát let.

Tři roky po stěhování se tribuna slávistického stadionu rozšířila o stejně velkou přístavbu. Ta dala místo restauraci branického pivovaru, kancelářím, šatnám se sprchami a počet lóží v patře se zvýšil na osmnáct. Diváci z nich sledovali týmy jako Southampton, Newcastle, Bayern nebo Celtic a Slavia táhla. Už v roce 1906 byla podle údajů berního úřadu průměrná návštěva přes čtyři tisíce fanoušků na zápas a počty diváků postupně rostly až do první světové války. Tehdy se jich na stadion vešlo nějakých čtrnáct až šestnáct tisíc.

Hned po válce se začalo plánovat navýšení kapacity i komfortu fanoušků a v roce 1921 vyrostla vedle stávající budovy směrem na sever druhá, větší tribuna, kterou ještě doplnil v rohu hřiště vysoký dřevěný ochoz na stání. Vznikl tak zvláštní „slepenec“, ve kterém hlavní tribuna stála mimo střed hřiště a namísto těch nejlukrativnějších míst byla na ose půlící čáry pouhá mezera mezi dvěma stavbami.

Na stadion Slavie se v dobách první republiky vměstnalo až třicet tisíc diváků, i když úředně stanovená kapacita stadionu byla 22 tisíc míst. V roce 1925 bylo poprvé možné koupit permanentní vstupenku. Platila na zápasy s domácími soupeři, ale opravňovala i k přednostnímu nákupu vstupenek na zápasy mezinárodní. O nejatraktivnější soupeře byla rvačka a stadion takovým střetnutím ani zdaleka nestačil, realita ligových návštěv byla ale jinde. Nejvyšší zaznamenala Slavia v sezoně 1936/1937, v průměru dosahovaly lehce přes 12,5 tisíce lidí.

Pojem „kapacita“ byl za první republiky poměrně pružný. K místům na sezení na tribuně, I. místu k stání na dřevěných ochozech a II. místu k stání na hliněných valech je potřeba přičíst ještě „místa v hřišti“, což byly dřevěné židle nebo lavice postavené na atletické dráze před oplocením samotných ochozů. Vyprodáno hlásily pokladny často až tehdy, když další zájemce odmítli vpustit do ochozů dozorující policisté, a návštěvy uváděné v novinách byly mnohem spíš kvalifikovaným odhadem přítomných reportérů než oficiálním údajem pořadatele.

Ne všechny domácí zápasy Slavia hrála na vlastním stadionu. Kluby si běžně hřiště půjčovaly – kvůli kapacitě, stavu hrací plochy, probíhajícím opravám nebo souběžně probíhající akci. Třeba v květnu 1931 sešívaní hostili Meteor VIII na stadionu DFC. Svůj vlastní přenechali Burianově XI nastupující ke svému prvnímu mezinárodnímu utkání. Vlasta Burian krátce předtím přestoupil ze Sparty do Slavie a vedení klubu mu všemožně vycházelo vstříc.

Nejčastěji se „hostování“ praktikovalo mezi Slavií a Spartou. Výjimkou nebyly ani dvojzápasy, kdy oba kluby nastupovaly na stejném hřišti hned po sobě. Kromě nižších nákladů šlo taky o kapacitu, většinou se podobné akce odehrávaly na větším stadionu Sparty.