Petr Fousek? Never more! Projdeme si, proč a jak poztrácel všechny své voliče

Zápas v Gruzii po stránce „výkonu“ a „nasazení“ reprezentačního týmu českých fotbalistů nově definoval, jak vypadá absolutní dno. Před následným pražským duelem s Ukrajinou se rýsovaly dvě možnosti: buď na tomto dně setrvat, nebo se od něj alespoň trochu odrazit.

Chválabohu, b) bylo správně. Češi v druhém utkání skupiny Ligy národů zvítězili 3:2 a do jejich hry se i díky výrazné personální obměně základní jedenáctky vrátilo to základní: snaha porvat se na hřišti o výsledek a vydobýt si znovu ztracenou čest.

K dokonalému výkonu mělo sice české snažení ještě předaleko, nad trenérem Haškem a jeho svěřenci stáli při několika šancích soupeře všichni svatí a při Krejčího přehlédnutém penaltovém faulu v úvodu utkání navíc i skotští rozhodčí.

Upřímně řečeno, jen obtížně si dokážu představit peklo, které by se v zákulisí rozpoutalo v případě dalšího propadáku reprezentačního A-týmu.

Už takhle je v něm, tři čtvrtě roku před volební valnou hromadou, nashromážděno napětí určitě vyšší, než je v zemi standardizovaných 220 V. A viditelnou mediální dynamiku mu ještě přidává vyhrocený osobní svár mezi slávistickým šéfem Jaroslavem Tvrdíkem a předsedou asociace Petrem Fouskem.

Reprezentace je slabá tak, jak slabý je český fotbal

Nutno říct, že strahovský šéf je - pochopitelně vlastní vinou - velmi snadný cíl. Asociace pod jeho vedením víceméně přežívá, rozhodně se nerozvíjí, stejně jako fotbal v zemi, což je ten největší problém. A je kruciální otázkou, do jaké míry jde Fouskovým kritikům právě o odstranění tohoto zásadního nedostatku.