Liga a Barcelona. Ferdinand Daučík: trenér, kterého překonal až Pep Guardiola

Doma mu říkali Gándhí, v cizině Don Fernando. Ve španělské nejvyšší soutěži zvládl během dvaceti sezon 488 utkání, z toho 234 vítězných. Třikrát vybojoval titul. Dvakrát s Barcelonou, jednou s Bilbaem. Pohár zvedal šestkrát. Třikrát s Barcelonou, dvakrát s Bilbaem, jednou se Zaragozou. S Atlétikem Madrid postoupil v roce 1959 až do semifinále Poháru mistrů. Půltucet ročníků poháru nevyhrál ve Španělsku nikdo jiný, součtem trofejí ho překonal toliko Miguel Muñoz, otec legendárního Realu.

V nejslavnější sezoně 1951/52 vyhrál s blaugranas všechno, co vyhrát mohl. Ligu. Pohár, známý jako Copa del Generalísimo. Copa Eva Duarte, obdobu superpoháru, pojmenovanou podle manželky argentinského diktátora Evity Perón. Copa Latina pro šampióny Francie, Itálie, Portugalska a Španělska. Copa Martini & Rossi. Báječné mužstvo, přezdívané Barça de las Cinco Copas, Barça pěti pohárů, předběhne počtem trofejí až švadrona Pepa Guardioly v roce 2009.

Jako hráč učedničil v Komárně, maturoval v ŠK Bratislava a promoval ve Slavii. Se sešívanými získal čtyři tituly i nejuznávanější trofej kontinentu, Středoevropský pohár. S reprezentací nechyběl na mistrovství světa 1938. Urostlý, přemýšlivý plejer šéfoval na hřišti i v kabině. S frčkami kapitána v klubu i v národním mužstvu.

Není divu, že brzy začínal také na lavičce. Nejdřív pro přivýdělek v Meteoru Praha VIII a Benátkách nad Jizerou. Později ve slávistickém dorostu, který naučil – o dekádu dřív než reprezentaci – tříobráncový systém, a v prvním mužstvu, kde chvíli vedl tréninky.

V lednu 1942 vyměnil protektorát za Slovenský stát. S vládou protežovaným ŠK Bratislava se stal dvakrát mistrem, v srpnu 1943 převzal reprezentaci Slovenska. Bez větších úspěchů, pravda, zato s příslibem pro budoucnost. Slovenský fotbal neuzavřel – na rozdíl od toho protektorátního – hranice a až do roku 1944 se mohl poměřovat se soupeři třeba z Německa nebo Jugoslávie.

Na Tehelném poli pokračoval po osvobození jako trenér a náčelník, chcete-li sportovní ředitel. A na podzim 1948 ho jmenovali trenérem národního mužstva Československa. Překvapivě, protože ze zámoří přišel kabelogram, že dostal roční dovolenou a povede mexický CF León. Navíc se vědělo, že nemá důvěru režimu. Při první schůzce s novináři prohlásil, že debaty končí a reprezentace bude hrát – navzdory mínění většiny kolegů, hráčů i žurnalistů – WM systém. Vyplatilo se. Družina, kterou sestavil, plichtila v říjnu 1948 se Švýcarskem a porazila Rakousko.

Potřetí skončil ve vězení v lednu 1949 pro podezření z protistátní činnosti. V říjnu 1948, hřímal prokurátor, ho ke spolupráci získala exilová Bílá legie a americká zpravodajská služba CIC. Jako trenér vyjíždějící za hranice měl převážet politické, hospodářské a bezpečnostní informace. Doba se změnila, za mřížemi zůstal několik měsíců. Vyšetřovatelé nešetřili ranami, snímky dokládají podlitiny, zpráva otřes mozku. Věřte nevěřte, vyvázl i tentokrát, v květnu 1949 ho soud osvobodil.

Pouze na pár dní, ovšem. Na konci měsíce ho zatkli znovu a obvinili z kontaktů s emigranty, pašování a přípravy útěku za hranice. V červnu 1949 byl výměrem Krajského národního výboru odsouzen ke dvouletému pobytu v táboře nucených prací. Manželka Zdenka, která se na přípravě útěku podílela a nejspíš nastrčené provokatérce vyplatila i zálohu, dostala půl roku. Upřímně řečeno, měli štěstí. Až bude v září 1950 proces s údajnými spolupracovníky Bílé legie obnoven, vyfasuje deset let včetně konfiskace majetku, pokuty a ztráty občanských práv. In absentia, naštěstí. Padne totiž i několik trestů smrti.

Nedávného reprezentačního trenéra internovali v táboře nucených prací Ilava, v Nových Zámcích, Leopoldově a v Novácích. Pracovat jezdil do Prievidzi, kde třídil švestky v kompotech. Místní Carpathia úpolila v první třídě, někdejšímu svěřenci Štefanu Gürtlerovi nedalo příliš práce, aby ho vyreklamoval coby trenéra. Na tréninky dojížděl autobusem, pokud se protáhly, přespával u předsedy. Pověřenec vnitra nechal prošetřit, jak mohl odsouzený Ferdinand Daučík sledovat ligové utkání NV Bratislava se Železničáři Bohemians Praha. „Propustku dostal za nadprůměrný výkon práce,“ hájil se náčelník tábora.

Železná opona zatím nebyla neprostupná a kdo měl peníze na převaděče, měl i slušnou šanci, že projde. V listopadu 1949 emigroval z tábora ve Svatém Jánu nad Skalou bývalý předseda asociace, velkoobchodník chmelem Václav Valoušek, pár dní před ním Ferdinand Daučík. Oba s rodinou. Dveře se pootevřely poslední říjnovou sobotu, kdy cestovali k mistráku v Šuranech. Vlakem, jak bylo zvykem.

S vedoucími se domluvil, že nevystoupí s hráči, ale bude pokračovat do Bratislavy na pohřeb synovce. Propustku dostala i manželka. Sešli se v Malackách, pokračovali k hranicím s Rakouskem. V ukradeném policejním člunu přepluli řeku, na slovenském břehu však zůstal nejmladší syn, čtyřletý Nandi. Útěk mu prý vysvětlili jako hru na schovávanou, načež se ukryl tak dobře, že ho nikdo nenašel. Převaděč naštěstí dodržel slovo, pro potomka se vrátil a za pár dní bude rodina pohromadě ve Vídni. Dobrodružství tím nekončilo. S falešnými doklady museli projít sovětskou zónou a přejít do Švýcarska.