Když na to vzpomínám, vidím to, jako by to bylo nedávno. Jsem malý kluk ve vesnici Chihota, nějakých sedmdesát kilometrů od Harare, hlavního města Zimbabwe. Před chvílí jsem se vzbudil, teď jdu na hodinku pracovat na pole a pak vyrazím do školy. A až se vrátím domů? Tak vezmu stádo dobytka a půjdeme na pastvu.
Takový byl u nás životní styl. Jediné jídlo jsme měli z pole, kde jsme si ho sami vypěstovali, anebo ze zvířat, která jsme chovali. Když píšu stádo, myslím tím třeba i sto kusů. Hledáš pro ně trochu zelené trávy, v určený čas je pak odvedeš k vodě a pak zase k další čerstvé trávě. Nikdy nemůžeš zůstat na jednom místě a při přesunech se občas najde tvrdohlavé zvíře, které ti chce utéct. Takže musíš být pořád v pozoru, a když je potřeba, rozběhnout se za ním. Musíš být fyzicky výborně připravený, protože přijít o zvíře, a tím pádem o jídlo, je tragédie. Už tenkrát jsem se tam naučil pronásledovat soupeře a zastavit ho. Jen to nebýval útočník soupeře, ale kráva.
Fotbal jsem v dětství moc nevnímal. Vyrostl jsem bez televize i bez rádia, nevěděl jsem nic o tom, co se děje ve světovém fotbale. Neznal jsem žádné fotbalisty, žádné hvězdy. Starší z naší vesnice nám ale tu hru ukázali, takže jsme si pak dělali míče z plastových lahví a při pasení dobytka jsme si fotbalem krátili čas. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se tím budu živit, byla to jen jedna z kratochvílí, kterým jsme se na zimbabwských pastvinách oddávali. Podobně jako lezení na opravdu vysoké stromy, přeskakování provazu, házení klacíků. Anebo jen honěná. Ta většinou začínala tak, že jsem při práci na poli nakopl bráchu do zadku a už se utíkalo!
Jsem vděčný rodičům, že dbali na moje vzdělání. Škola na vesnici neměla takové prostředky jako větší školy ve městech, ale učili nás dobře. Třeba angličtinu se učím odmala, i když můj mateřský jazyk je šonština. Vzdělání u nás šlo ruku v ruce s prací – každý musel pomáhat rodině s obživou a zároveň chodit do školy a vzdělávat se. Jedno bez druhého by nedávalo smysl.
Když jsem trochu povyrostl, celá naše rodina se přestěhovala do města. Byl to pro mě skok – vesnici jsem dobře znal, vyrůstal jsem tam, věděl jsem, co od toho čekat. Nebyla tam elektřina, ale člověk na to byl zvyklý a věděl, na čem je. V ghettu to bylo jiné, bylo to město. Soukromí bylo pryč, všude byli lidi. Nemůžeš si tam pěstovat vlastní zeleninu, protože natěsno okolo tebe bydlí další rodiny. Když porovnám pozemek, který jsme měli na vesnici, tak by se do něj vešlo možná 100 rodin z ghetta. Najednou jsme tedy byli v novém místě, nemohli jsme sami nic pěstovat a člověk si musel najít nějakou práci. Cokoliv, co ti sežene peníze, protože najednou je všechno o penězích. Na vesnici na nich vůbec nezáleželo. V ghettu je ale musíš mít, aby sis koupil jídlo.
Co se oproti vesnici nezměnilo, to bylo přátelské chování k ostatním lidem. Víte, v Polsku i v Praze jsem zažil, že se se sousedem pozdravíš třeba jen pokývnutím hlavy a jdeš dál. To u nás neexistovalo! Jdeš po ulici ghettem a pořád se s někým zastavuješ. „Jak se máš?“, „Co je nového?“ nebo „Kam se chystáš?“. Stojíš, povídáš si a najednou je půlhodina pryč. Něco takového jsem v Evropě dlouho nezažil, až teď mám v Praze podobně vřelé sousedy.
Tento příběh je kapitolou z knihy Národ Sparta, která byla vydaná u příležitosti 130. výročí letenského klubu.
Ani když jsem byl starší, nevnímal jsem fotbal jako svou možnou budoucnost. Neměl jsem žádné idoly, nevlastnil jsem kopačky. Nic. Když jsem vyrůstal, byla naopak čím dál důležitější škola, všichni mi říkali, ať studuju. A já sám věděl, že to je správná cesta. Přemýšlel jsem, jestli jít na univerzitu, chtěl jsem se věnovat sociálním studiím. Chtěl jsem se věnovat sociologii a pomáhat lidem z naší čtvrti. Ale pak život nabral jiný směr.
Jednou k nám na střední školu přišel chlapík, jmenoval se Ben. Ve druhém největším městě Zimbabwe v Bulawayu právě založil fotbalový tým a přišel se podívat na naše školní mužstvo, jestli ho tam někdo nezaujme. S kamarádem jsme mu padli do oka. „Kluci, líbí se mi váš styl, chci vás zkusit ve svém týmu!“ Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak jsem si řekl: „Proč ne!“ Priorita pro mě pořád bylo vzdělání, ale Ben mi zařídil přesun na novou internátní školu, takže jsem souhlasil a začal hrát za jeho tým. Po čase jsem začal nastupovat v nejvyšší soutěži. A přitom jsem pořád bydlel v ghettu.
„Pojedete do Evropy, do Polska, do slavné fotbalové akademie.“ Tohle nám za nějakou dobu řekli. My, mladí kluci z ghetta, jsme neměli žádnou možnost si to ověřit. V té době jsem se chystal na vysokou školu, ale řekl jsem si, že Evropu musím zkusit. Odletěl jsem s dalšími třemi spoluhráči. A nestačili jsme se divit. První šok přišel už při vystupování z letadla. Byl únor, přiletěli jsme do Katowic a na sobě jsme měli jen slabé bundičky. Ten moment, kdy jsme vylezli z letadla, si pamatuju úplně přesně: všude sníh, zima a vítr. Říkal jsem si: „Jak tady, sakra, můžou hrát fotbal? A co tu budeme dělat my?“ Nafasovali jsme teplejší bundy, každý jsme si na sebe vzali radši dvě, a šli jsme na hotel.
Další překvapení přišlo druhý den. Trénovalo se totiž v hale. Co to má být? Hrajeme snad basket? Byl to pro nás s kamarády úplně jiný svět, ale snažili jsme se přizpůsobit. Měsíc se tedy trénovalo pod střechou a pak, když slezl sníh, se šlo ven. Pamatuju si ten první venkovní trénink, kompletně mi zmrzly prsty, takže jsem je v šatně hned strčil pod vařící vodu. Naštěstí jeden ze spoluhráčů šel okolo: „Co děláš? Takhle si ublížíš! Nejdřív si je musíš rozmrazit ve vlažné vodě!“
Pořád jsem se učil něco nového. Nohy mi při prvních venkovních trénincích tak mrzly, že jsem je necítil. Nemohl jsem pořádně hrát. Tak jsem vymyslel plán – šel jsem na benzinovou pumpu, vzal jsem si igelitové pytlíky a dal jsem si je na nohy. Až na ně jsem navlékl ponožky. Na ruce jsem si dal igelitové rukavice, přivázal a pak jsem na to navlékl vlněné rukavice. A šel jsem trénovat. Bylo to hned o trochu lepší, protože nohy si udržely víc tepla. Potěšilo mě, že jsem to vyřešil. Půjde to...
To největší překvapení ale bylo, že jsme nepřišli do žádné slavné akademie. Ocitli jsme se v klubu sedmé polské ligy. Chlapi tam hráli pro zábavu a chodili do normální práce. Na tréninku se nás sešlo třeba pět. „Kde jsou ostatní?“ „Jeden je v práci, druhý v hospodě a další je na oslavě babiččiných narozenin...“ Oklamali nás, lhali nám. Věděl jsem, že se musím rozhodnout, co dál. Jeden z kamarádů se z té situace dostal do psychických problémů, další nebyl schopný hrát stejně jako doma. Všichni kromě mě se vrátili do Afriky. Já zůstal a postupně jsem se dostal nahoru. Ale když si na kamarády vzpomenu, pořád je mi smutno, jak to pro ně dopadlo.
Dál už ten příběh znáte. Dostal jsem se do Sparty, zamiloval jsem si ji a budu ji mít vždycky v srdci. Dělal jsem pro ni maximum. V životě jsem pořád bojoval – v Africe o jídlo, o místo k životu, v Polsku pak o možnost hrát fotbal na nejvyšší úrovni. Ve Spartě to ale byl úplně nový druh boje. Boj o to, abyste se udrželi na vrcholu. Aby vás nic nerozhodilo. Ani rasismus, se kterým jsem se potkával často.
V běžném životě se mi to stalo jen párkrát, třeba když mě jednou napadl hlídač na parkovišti a chtěl po mně doklady, křičel, že tady jsem v Česku a musím dělat, co mi řekne. Při zápasech to bylo od fanoušků mnohem častější, v Olomouci, na Slovácku, v Boleslavi. Pamatuju, jak jsem se jednou ptal rozhodčího: „Slyšíte, co se děje? Uděláte s tím něco?“ A jeho odpověď? „Mám v uchu sluchátko, nic zřetelného neslyším. Koncentruj se na fotbal!“ Několikrát jsem se styděl i na Letné, když se část našich fanoušků projevovala rasisticky k hráčům soupeře. Když mám míč já, lidi tleskají a fandí mi. Když má míč černoch v dresu soupeře, ozvou se opičí skřeky.
Při utkání jsem taky zažil incident s Milanem Petrželou. Když to přijde přímo od hráče na trávníku, je to nejodpornější. Absolutně se to nedá akceptovat, takhle se k sobě chovat nemůžeme. Od té doby jsem mu už nikdy před zápasem nepodal ruku. Ale víte, jak to je – každý jsme strůjce svého vlastního štěstí.
Sparta mi v podobných situacích vždycky byla oporou. Několikrát jsem byl i tváří kampaní proti rasismu. Přál bych si, aby to pomohlo, aby všichni pochopili, že jsou si všichni lidé rovní. Starší fanoušky předěláme těžko, ale vkládám v tomhle velké naděje do budoucí generace.
Občas o sobě zaslechnu jedno slovo: legenda. Já ale nejsem legenda Sparty, neříkejte to o mně. Jsem jen obyčejný hráč, stejný jako každý, kdo v tomhle klubu kopal. Vážím si, když mě tak někdo vidí, ale já fakt nejsem legenda. Spartu upřímně miluju, klub pro mě udělal fakt hodně. Ale legenda nejsem. Jsem jen normální Costík. Kluk z Chihoty.
Tento příběh je kapitolou z knihy Národ Sparta, která byla vydaná u příležitosti 130. výročí letenského klubu.
Jaké největší výzvy teď na Spartu čekají? Co musí změnit, aby dokázala bojovat o titul? A jaké kroky je potřeba podniknout hned? Odpovědi v aktuálním FC podcastu hledá fotbalový analytik Vojtěch Mrklas.
Podzimní část první ligy byla víc než výživná. S analytiky Football Clubu Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem v důkladném review rozebíráme, kdo nejvíc zazářil, kdo selhal a na co se můžeme těšit v bojích ve zbytku sezony.
V poslední epizodě Football Club podcastu tohoto roku se zaměřujeme na shrnutí podzimní části české ligy. Kdo byli největší vítězové a kdo poražení? A co můžeme čekat v jarní části nejvyšší fotbalové soutěže? To jsme rozebrali s analytiky Vojtěchem Mrklasem a Tomášem Daníčkem.
Český stoper Ladislav Krejčí byl v Premier League v zápase proti Manchesteru United opět hodně vidět. Tentokrát si nejen díky krásnému gólu připsal u fanoušků Wolves plusové body, i když pro něj zápas nezačal zrovna dobře. Posuďte sami z videa.
