Football Club x Kudy běží zajíc: Velký speciál k EURU 2024! Objednávky zde

Násilí v českém fotbale: Je načase začít si klást ty správné otázky

30. květen 2024
Sdílejte:
Co a proč je špatně a co se s tím dá dělat? S uvedením do patřičného kontextu a s využitím nejnovějších vědeckých poznatků a dobré praxe na tyhle otázky odpovídá Vendula Divišová z katedry politologie na Masarykově univerzitě, která se dlouhodobě zaměřuje také na otázku zajišťování bezpečnosti na fotbalových utkáních.
Pojďme tomuhle předcházet.Foto: Profimedia

V posledních pár dekádách se ten příběh odehrával vždycky stejně. Na fotbalových stadionech v Česku nebo jejich okolí jednou za čas došlo k excesu. Vzduchem létaly sedačky, pyrotechnika, nebo rovnou pěsti. Média a veřejnost se pohoršovaly a apelovaly na zodpovědné autority, aby urychleně přijaly rázná opatření. Příště už by prý mohlo jít o život. Řešení se nabízela různá – zpřísnění trestů, adresný ticketing, karty fanouška, registrace rizikových fanoušků, technická řešení u vstupů na stadion s využitím biometriky. Anebo jsme zas a znova slýchávali – pojďme to udělat jako v Anglii, tam přece přijali přísná opatření a chuligánství na stadionech se zbavili. Časem však prvotní šok a rozhořčení opadly, stejně jako politická vůle slibované změny uvést v život. Média získala pozornost čtenářů. Politici laciné politické body u voličů. Na problém se zapomnělo… aspoň do dalšího průšvihu. Postupem času se nicméně aktéři této debaty začali čím dál víc shodovat na jednom – legislativní opatření jsou dostatečná, stačí je jen lépe vymáhat a bude konečně klid. To je nakonec také oficiální stanovisko Ministerstva vnitra jako hlavního garanta „boje“ proti diváckému násilí. To ponechalo případné změny, jako je zavedení databáze rizikových fanoušků nebo biometriky, v gesci klubů a potažmo LFA a FAČR, které kluby sdružují. Depolitizace debaty o bezpečnosti na fotbalových stadionech pomohl taky fakt, že na nich od „bitvy na Bazalech“ v březnu 2014 prakticky k žádnému většímu průšvihu nedošlo…

Tedy až do nedávna. Mluvit však o průšvihu ze strany fanoušků by bylo trochu zjednodušené. Nejdříve byli v zápase nadstavby ligy v Mladé Boleslavi fanoušci pražské Sparty vystaveni zjevně nepřiměřenému zásahu policie, byť nelze opomenout, že vstup na hrací plochu ze strany organizátora utkání povolen nebyl. Ani ne o týden později došlo k excesu po finálovém utkání poháru, když skupinka diváků z plzeňského sektoru nepochopitelně vyrazila na hrací plochu vstříc fanouškům Sparty. Někteří z nich si provokaci nenechali líbit a také vtrhli na hřiště. Došlo i na pěsti. Jiní házeli židle pro fotografy a předměty na hřiště a vstříc zasahujícím policistům. Zasaženi byli i komentátoři České televize. Za skutečnost, že fanoušci Sparty, navzdory vítězství poháru, jinak vydrželi v klidu ve svých sektorech a na hřiště bezprostředně po ukončení zápasu nevběhli, tak už bohužel nedostali patřičný kredit. Z logiky věci se vždycky víc pozornosti upírá na to, co se nepodařilo.

Násilí na stadionech se tak znovu stalo mediálně atraktivním tématem. Kladou se přitom staré známé otázky. Kdo za to může? Selhala pořadatelská služba? Selhala policie? Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Proč je zase průšvih na fotbale, když na hokejovém šampionátu se to očividně daří zvládnout bez excesů? Kdo jsou fotbaloví výtržnici vůbec zač a proč se násilí a výtržností dopouští? Jsou existující opatření dostatečná? Odpovědi, které jsme v posledních dnech dostali, však byly o poznání jiné, než jaké bychom očekávali ještě pár let zpátky. A to hlavně zásluhou skupinky nadšenců z řad fotbalových fanoušků, novinářů, či samotných zaměstnanců klubů (zejména takzvaných SLO), kteří se rozhodli, že už mají dost očerňování fanoušků a nepřiměřené pozornosti a někdy i zásahů policejních orgánů. Dost omezování jejich svobod a práv, jako kdyby fotbaloví fanoušci jako magií pozbývali statusu občanů či vůbec lidských bytostí ve chvíli, kdy navléknou dres a šálu. Dost měli sledování fotbalu ze sektorů pro hosty někdy spíše připomínajících klece pro divokou zvěř, nedůstojným prohlídkám při vstupu na stadion a držení na stadionu po skončení utkání bez udání důvodu. Konečně tak byly slyšet dlouho upozaďované hlasy, které aktuální události pomáhaly zarámovat do správného kontextu. Dobře to ilustruje už výběr a názory hostů v nedávno vysílaném pořadu 90' ČT24, kde se události posledních dnů diskutovaly.

Díky těmto a jiným hlasům je tak debata o bezpečnosti na stadionech daleko vyváženější než kdy dříve. Riziko přijetí unáhlených opatření se snižuje a nedávný trend zlepšování dialogu mezi fanoušky a autoritami nemusí být nezvratně přetrhán. Ukazuje se však, že cesta ke kultivaci fanouškovského prostředí bude ještě dlouhá, s četnými překážkami v podobě převládajících mýtů a stereotypů a s tím spojenou vzájemnou nedůvěrou. Částečně je tomu tak proto, že se stále nekladou správné otázky. Částečně proto, že jsou stále artikulovány nesprávné odpovědi. Ty nejenom, že ničemu nepomáhají, ale můžou být dokonce kontraproduktivní. Je tak na čase dostat do veřejného prostoru některé z těchto otázek a odpovědí. Ty se musí konečně opírat o fakta a důkazy opřené o nejnovější vědecké ale zároveň praxí prověřené poznatky. Právě to je cílem tohoto textu.

Proč a za jakých podmínek se fotbaloví fanoušci chovají násilně?

V debatách o řešení diváckého násilí bohužel běžně chybí naprosto klíčový element. Pokud chceme nějaký problém řešit, musíme nejdřív pochopit jeho příčiny. Média bohužel tuto otázku historicky příliš často nekladla a pokud ano, převládala představa, že „běsnění“ fotbalových fanoušků buď vůbec vysvětlitelné není a jako takové je iracionální a šílené, anebo je výsledkem nadměrné konzumace alkoholu či nízké inteligence těchto osob. Jak pak ale vysvětlit, že na stadiony chodí stále podobná skladba diváků, ale k násilí dochází jen zřídka? Stojí za zmínku, že za celou základní část letošní fotbalové FORTUNA:LIGY bylo na stadionech a v jejich okolí registrováno pouze 82 přestupků a 6 trestných činů. Veřejný obraz tohoto fenoménu bohužel nikdy nedokázal postihnout jeho skutečný stav ve vší komplexnosti. Ostatně už v 70. letech popsal britský sociolog Stuart Hall mediální zobrazování fotbalového chuligánství jako „brutální, zkratkovité a zjednodušující“.

Není přitom násilí jako násilí. První potíž je už ve vymezení pojmu divácké násilí (termín fotbalové chuligánství je natolik problematický, že se mu raději vyhneme) jako sociálního problému. Ten totiž zahrnuje amalgám velmi nesourodých projevů od reálného fyzického násilí v podobě útoků na fanoušky, rozhodčí, či funkcionáře, přes ničení majetku, házení předmětů na hrací plochu, vniknutí na hrací plochu, až po urážlivé verbální či přímo rasistické projevy. Je přitom velký rozdíl snažit se pochopit fanouška, který ve frustraci z vývoje hry nebo prosté neomalenosti vhodí kelímek na hrací plochu; fanouška, který použije pyrotechniku jako součást vytváření bouřlivé atmosféry na tribuně a fanouška, který se uchýlí k fyzickému násilí. I v posledním případě je však třeba striktně rozlišovat mezi situačním (spontánním) násilím na straně jedné a organizovaným násilím na straně druhé. Zatímco v druhém případě máme na mysli různé případy plánovaných bitek znepřátelených chuligánských skupin, pokusů o vniknutí do sektoru fanoušků soupeřícího týmu a krádeží jejich fanouškových propriet v rámci určité „hry“, která má typicky svoje nepsaná pravidla a scénáře – což nijak nesnižuje závažnost takového jednání, situační násilí vzniká spontánně.

Fotbal je krásná, ale taky emociální hra, při které dění na hřišti mnohdy vyvolává silné emoce také na tribunách. Martin Pelc ve své knize „Na football! Fotbalové diváctví a fanouškovská kultura v českých zemích do roku 1939“ popisuje případy vhazování předmětů na hrací plochu, vandalismu, útoky na rozhodčího i jiné aktéry či vniknutí na hrací plochu už od poloviny 30. letech 20. století. Nejde tedy o nic nového. Fotbal vyvolával, vyvolává a bude vždy vyvolávat vášně. Ty budou mít občas podobu asociálního či v horším případě násilného chování. Je jasné, že některé osoby jsou k němu strukturou vlastní osobnosti predisponovány více, ať už kvůli impulzivitě a nedostatečné sebe-kontrole nebo jiným faktorům biologického a psychologického rázu. Konzumace alkoholu pak může situaci ještě zhoršit. Sama o sobě však problém nevyvolává, respektive pro příčinný vztah mezi alkoholem a diváckým násilím důkazy nemáme. Je nutné zdůraznit, že snaha pochopit povahu tohoto násilí přitom rozhodně neznamená ho ignorovat nebo dokonce schvalovat.

Glosář Luďka Mádla: Blázni na stadionu a Baník v Evropě

Válce s fanoušky předejde dialog s nimi, Baník se sice dočkal Evropy, ale evropsky se zatím příliš nechová a Zlínu se nevyplatilo zaměnit poslední varování za úspěch.

Přečíst

V mnoha případech je však situačnímu násilí na fotbale možné předejít. Bavíme se o případech davového násilí a výtržností, kdy se situace takzvaně vymkne kontrole. Problémy s masovými výtržnostmi fanoušků anglického národního týmu vzbudily pozornost několika britských akademiků, kteří si začali klást otázku, proč navzdory podobné skladbě fanoušků navštěvujících zápasy anglické fotbalové reprezentace a přetrvávající vyšší konzumaci alkoholu, dochází k eskalaci a vzniku davových výtržností jenom někdy. Pokud by platila tehdy dominantní teorie vysvětlující násilí fotbalových davů prostou přítomností problémových jedinců (fotbalových chuligánů), kteří strhnou další, méně rizikové fanoušky, musely by se podobné problémy vyskytovat pravidelněji. To však data nepotvrzovala, a tak bylo nutné hledat novou teorii, která by dokázala vysvětlit nejen přítomnost ale i absenci násilí anglických fanoušků na výjezdech. Pozorování na fotbalových šampionátech v Itálii a Francii v 90. letech ukázalo, že k eskalaci docházelo pouze tehdy, když se fanoušci setkali s nepřiměřeným zásahem policejních sil. Tyto síly, vedeny stereotypy o nebezpečných a opilých anglických fanoušcích, neváhaly při prvním náznaku problému (často navíc nesprávně identifikovaného), tvrdě zasáhnout proti celému davu. Vnímaný pocit nespravedlnosti vyplývající z nepřiměřenosti policejního opatření ve vztahu ke skutečnému riziku pak vedl k tomu, že se fanoušci dočasně ztotožnili s novou sociální identitou – skupinou anglických fanoušků vystavenou nepřiměřené represi. Proti nově identifikovanému nepříteli – policii – pak byli ochotni akceptovat nebo sami použít násilí i ti, kteří takové záměry, na rozdíl od chuligánů, v první řadě vůbec neměli. Nepřiměřené zákroky policie nebo pořadatelské služby mají potenciál vytvářet dělicí linii mezi těmito složkami a fanoušky a legitimizovat násilí či obecněji protiprávní jednání.

Můžeme spekulovat, nakolik se tento mechanismus aktivoval mezi fanoušky Sparty, ať už důsledkem nepřiměřeného zákroku policie v Mladé Boleslavi nebo vnímané nespravedlnosti ze zápasu v Plzni, kdy policie primárně směřovala svoji pozornost právě na sektor se sparťanskými fanoušky, kteří se přitom během celého utkání chovali ukázkově. Zastaralé teorie psychologie davu bohužel v ČR stále přetrvávají, a to i v myslích expertů a policejních příslušníků. Do jaké míry si netroufám tvrdit, ale je evidentní, že teorie o iracionalitě davu a ztrátě vlastní identity jejích příslušníků mají stále navrch – vědeckým poznatkům navzdory. To dokazuje například vystoupení sportovního psychologa Václava Hoška v pořadu Události, komentáře ze dne 23. května. Ten vysvětloval násilné chování fanoušků přesně v duchu těchto teorií, když hovořil o jakýchsi ohniscích, ze kterých se šíří napětí a která se navzájem trumfují anebo o roli jednotlivců, kteří ostatní strhují k násilí, kdy pak stačí „malá jiskra“ a dojde k eskalaci výtržností či násilí, které už jen tak nepůjde zastavit. Jako jediné řešení pak logicky viděl budování bariér, které fanoušky oddělí od hrací plochy i sebe navzájem. Tento pohled na násilí je nicméně už bezmála tři dekády překonaný, jak bylo popsáno výše. Ano, násilí může rychle eskalovat. Ale to se nestane jen tak z ničeho. Není to vepsáno do davu, který by měl ze své podstaty tendenci chovat se násilně. Ani to není výsledek pár potížistů, kteří k násilí vyprovokují ostatní. Je to výsledek interakce mezi davem a jinými fanoušky, policií či pořadatelskou službou. Nestačí tak mluvit o jiskře, která zažehne požár, ale jasně pojmenovat, co ta jiskra představuje. A že mnohdy nemá původ v davu fanoušků (kde se samozřejmě problémoví jedinci vyskytují), ale v nepřiměřeném zacházení, kterého se jim dostává. Naopak skupina fanoušků, která cítí, že s ní policie či pořadatelská služba zachází férově, bude mít tendenci se vůči problémovým jedincům ve svých řadách vymezovat a případně je i izolovat.

Často pokládanou otázkou pak je, proč se podobné výtržnosti nedějí na hokeji? Proč je pořád problém jen s fotbalovými fanoušky? Otázka je však špatně položená. Přesnější by bylo se dotazovat, proč je násilí a výtržností na fotbale více. Není totiž pravda, že by na hokejových utkáních byl klid. Z analýzy soudních rozhodnutí s uloženými tresty zákazy vstupu, kterou jsem sama prováděla, se jasně ukázalo, že divácké násilí není pouze doménou fotbalu a na hokeji se vyskytují typově podobné problémy – od použití pyrotechniky, přes vandalismus až po útoky na fanoušky soupeřícího týmu nebo členy pořadatelské služby. Lze se domnívat, že mediální pozornost i policejní přítomnost vedou k tomu, že protiprávní činnost na fotbalových utkáních je více viditelná. To by samo o sobě k vysvětlení onoho nepoměru mezi projevy diváckého násilí na hokejových a fotbalových utkáních nestačilo. Je pravděpodobné, že právě „násilnější“ image fotbalu přitahuje ve větší míře problémové jedince, kteří jsou k násilí více disponováni. Tento trend byl jednou z příčin nárůstu fotbalového chuligánství i v Anglii v 60. letech a dál, kdy bylo o násilí na tribunách s rozmachem masových médií více slyšet. V tom má fotbal prostě smůlu. Zbavit se této nálepky jde těžko. Jakmile fotbal začne podobné typy diváků přitahovat, jejich nežádoucí chování bude mít tendenci tento stereotyp neustále reprodukovat.

Má, nebo nemá být policie na stadionech? Selhávají kluby v zajišťování bezpečnosti na stadionech?

Je známým faktem, že v současnosti má primární odpovědnost za zajištění bezpečnosti na stadionech organizátor utkání (v dikci Zákona o podpoře sportu vlastník či provozovatel sportovního zařízení) – tedy fotbalové kluby anebo FAČR v případě pohárových utkání. Až ve chvíli, kdy jsou bezpečnost a majetek závažným způsobem ohroženy a pořadatelská služba situaci nezvládá vlastními silami, žádá organizátor o spolupráci Policii ČR. Ta navíc za určitých podmínek může za zákrok požadovat náhradu vynaložených nákladů. Méně známým faktem je, že se klub může na základě písemného místního ujednání s policií dohodnout na preventivní přítomnosti na stadionu. Tady je na místě se na chvíli zastavit a zamyslet se, kde se idea primární odpovědnosti klubu vůbec vzala. Odchod policie ze stadionů byl přinejmenším od roku 2007 součástí plánu tehdejšího ministra vnitra Ivana Langera, jak zatočit s diváckým násilím, společně se zavedením soudních zákazů vstupu a zveřejněním manuálu s doporučením pro kluby, jak mají tuto svoji roli vykonávat. Bylo to poprvé a zatím naposledy, kdy se politická scéna k problematice diváckého násilí s určitou mírou nadsázky rozdělila podle pravolevé osy. Velmi zjednodušeně, pro politiky z pravé strany politického spektra byl fotbal v první řadě soukromým byznysem a nebyl tak důvod, aby stát za zajišťování bezpečnosti na fotbalových stadionech platil. Policie se měla „odbřemenit“ a věnovat se prioritně jiným úkolům, jako je vyšetřování trestné činnosti nebo dnes už zapomenutý „community policing“. Levice v čele s Jiřím Paroubkem naopak upozorňovala, že ochrana bezpečnosti, majetku a zajišťování veřejného pořádku je základní funkcí policie a není možné tuto odpovědnost přenášet na kluby. Vzhledem k tomu, že tato otázka v sobě obsahuje politicko-hodnotové stanovisko, není mým cílem vynášet soudy, zda je tento přístup správný, nebo nikoliv. Pokud však byla tato politika inspirována anglickým vzorem, nelze opomenout naprosto odlišný kontext, ve kterém se tato filozofie zrodila. Přenášení odpovědnosti na soukromé subjekty v oblasti zajišťování bezpečnosti a prevence kriminality bylo v Británii jedním ze znaků proměňujícího se přístupu k trestní justici a kontrole kriminality v rámci určité „privatizace odpovědnosti“. To by vyžadovalo delší pojednání, faktem však je, že v českém prostředí tento krok zdaleka takovou logiku nemá.

Přebírání odpovědnosti za vlastní fanoušky kluby také postupně odráželo přejímání disciplinární praxe z úrovně UEFA. Chvíli však trvalo, než se tento přístup v českém prostředí prosadil. Když fanoušci Baníku Ostrava v srpnu 1999 napadli vlak s příznivci Sigmy Olomouc a došlo k vážnému zranění jedné z cestujících, převládající názor byl takový, že incident je odrazem vývoje ve společnosti a fotbal za to nemůže. Ředitel Baníku tehdy spatřoval možné řešení ve zlepšení prevence, spolupráce s policií, a dokonce i založení fanklubu. Kluby byly spíše v pozici „oběti“ celospolečenských problémů, které nepotřebují pokárat ale pomoct. Minimálně od roku 2003, kdy došlo k inzultaci asistenta rozhodčího fanouškem Bohemians, postupně dochází k politizaci diváckého násilí. To se stává problémem, který v očích expertů a části politiků vyžaduje mimořádná opatření. Objevují se populistická volání po přijetí speciálních skutkových podstat či fotbalového zákona po vzoru „bájné“ Anglie (dlužno dodat, že problémy spojené s represivní „proti-chuligánskou“ politikou v této zemi zůstaly české veřejnosti utajeny). Výtržnosti a násilí na pražském derby v roce 2008 pak už víceméně jen akcelerovaly síly, které byly nějakou dobu v pohybu. Kluby se staly odpovědnými za vlastní fanoušky a musely nést odpovědnost za následky jejich řádění. Bez ohledu na to, že dění na fotbalových stadionech a v jejich blízkosti nutně zrcadlí aktuální vývoj ve společnosti. V tom dobrém i špatném.

Čtení bez reklam?

Zbavte se otravných reklam a získejte přístup k prémiovým textům, pořiďte si předplatné webu.

To chci!

Z rozhovorů s bezpečnostními manažery klubů, které jsem prováděla, bylo evidentní, že kluby tuto svoji odpovědnost do značné míry přijaly. Odmítaly však tvrzení o tom, že tuto roli řádně neplní a pro zajištění bezpečnosti na stadionech nedělají dost. Ať už je to pravda, nebo ne, faktem je, že kluby nemají dostatečné nástroje k tomu, aby se problémových osob z řad svých fanoušků zbavili. Potíže mají hlavně se ztotožněním provinivších se osob (minimálně v jednom případě klub ke ztotožnění výtržníka dokonce využil služeb detektiva) nebo kontrolou, že osoba s uloženým zákazem vstupu na stadion skutečně nevstoupila vzhledem k tomu, že ani nemohou disponovat fotografiemi těchto osob. Do jaké míry jsou kluby schopny tyto problémy řešit, pak hodně závisí na tom, jak moc dobré vztahy konkrétní klub s místní policií má. Je přitom nutné poznamenat, že jimi popisovaná praxe byla v tomto ohledu velmi nejednotná. Podobně se v rozhovorech ukázalo, že zatímco některé kluby s povoláním policie v případě eskalace násilí na stadionu neotálejí, jiné jsou zdrženlivější. Nutnost přerušit či ukončit utkání před zákrokem policie totiž s sebou nese riziko pokut ze strany disciplinární komise, ale taky medializaci a ostudu.

Některé kluby, například 1. FC Slovácko, se pak ve snaze zajistit pořádek vlastními silami uchylují k protiprávní praxi využívání jakýchsi „zásahových oddílů“ v rámci pořadatelské služby, které jsou svým stejnokrojem, v rozporu s § 101 Zákona o Policii České republiky, zaměnitelní s pořádkovými jednotkami PČR. Tato praxe se přitom v tichosti toleruje. Jakkoliv se v tomto případě jedná o kontroverzní praktiku, lze částečně pochopit důvody, které k tomu dotyčné kluby vedou. Odstrašující efekt běžných pořadatelů vůči problémovým fanouškům je prakticky nulový. V této oblasti budou změny nutné. Prvním krokem by mohlo být schválení zákona o soukromých bezpečnostních službách. To může sice náklady na pořadatelskou službu navýšit. Při kombinaci kvalitnějších pořadatelů a lepší spolupráci s policií je však možné do budoucna uvažovat o nasazení menšího počtu pořadatelů. Pravidelnější preventivní přítomnost policie na stadionech navíc nemusí být tabu. Například ve Francii byly zavedeny takzvané Oddíly rychlého zásahu (Sections d’Intervention Rapide) složené z dobrovolníků z řad policistů. Ty působí jako určitý mezistupeň mezi pořadatelskou službou, jejíž přítomnost fanoušky od protiprávní činnosti není způsobilá odradit, a klasickými pořádkovými jednotkami, jejichž přítomnost na stadionu zase působí provokativně a nese v sobě potenciál pro eskalaci. Tito speciálně vybraní a vycvičení policisté jsou totiž oděni ve sportovních soupravách s náležitým označením jejích příslušnosti k policii a spíše z ústraní problematické projevy monitorují s cílem vyhodnocovat aktuální rizika, ztotožnit problémové osoby a sbírat důkazní materiál pro případná správní či trestní řízení. V případně vzniku konfliktní situace pak také mohou cíleně a bez zbytečných průtahů zasáhnout a situaci uklidnit.

Možná je na čase zamyslet se nad rolí policie na stadionech také v ČR. Pokud je policie nucena čekat se zákrokem až na pokyn organizátora utkání, není už v některých případech pozdě? Přece jen policie je ze zákona povinna „chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek“. Nakonec to není jen otázka včasné deeskalace, ale i reputace policie, kdy veřejnost často není dobře informována, za jakých podmínek policie na stadionu zasahuje a na čí pokyn. Výsledkem je kritika policie, která v očích veřejnosti zasahuje buď pozdě, nebo až příliš aktivně, v každém případě špatně. Dalším nabízejícím se řešením je zavedení databáze rizikových fanoušků, díky které bude možné sdílet údaje o osobách s uloženými zákazy vstupu, ať už se jedná o ty soudní, správní, anebo klubové, a tak je lépe vynucovat. Je přitom nutné vyhnout se některým represivnějším variantám známým ze zahraničí, například Německa, kdy se do těchto databází fanoušci mnohdy dostávají na základě arbitrárního vyhodnocení jako rizikových na základě neznámých či vágních kritérií typu „ve špatný čas na špatném místě“.

Jsou policejní opatření na fotbale nepřiměřená?

Nakonec je tu otázka údajné „předimenzovanosti“ a nepřiměřenosti policejních opatřeních mimo fotbalové stadiony, zejména v souvislosti s doprovody fotbalových fanoušků. Vnitro se v minulosti přihlásilo k tzv. „low-profile policingu“, respektive 3D strategii (dialog – deeskalace - důrazný zákrok), které kladou důraz na neprovokující přítomnost policie. Ta na konfliktní situaci reaguje nejprve dialogem, až poté zviditelněním pořádkových jednotek a teprve v případě selhání těchto kroků přichází na řadu důrazný, ale cílený zákrok. Využívání Antikonfliktních týmů (AKT) je sice krok správným směrem, policejní opatření na fotbalových utkáních však mnohdy odpovídají spíše „hard-profile policingu“ (založeném na odstrašujícím přístupu s větším množstvím viditelných pořádkových sil) s prvky dialogu – byť je nutné vzít v potaz, že se policejní opatření liší kraj od kraje, město od města, ale také v závislosti na stanovené míře rizikovosti utkání.

Praxe ze zahraničí za využití moderních poznatků sociální psychologie (diskutováno výše) přitom jasně ukazuje prospěšnost využívání „low-profile policingu“ za maximálního využití dialogu s fanoušky – pochopitelně s výjimkou těch nejvíce rizikových osob, které nezbývá než monitorovat a izolovat. Ukázalo se navíc, že pokud fanoušci vnímají vystupování a styl nasazení policejních sil jako přiměřené skutečnému riziku, pravděpodobnost konfliktů se snižuje. Pokud už dojde ke vzniku konfliktní situace, je daleko větší šance, že fanoušci budou cílený zásah policie proti problémové menšině akceptovat, případně si sami vznikající problém vyřeší v rámci tzv. self-policingu. To však předpokládá, že policie bude s členy davu komunikovat, jasně nastavovat hranice tolerovaného chování a usnadňovat realizaci legitimních úmyslů fanoušků. Například v Anglii a Walesu testovali nasazení Fotbalových styčných důstojníků (Football Liasion Officers). Ti jsou speciálně vycvičeni na dialog s fanoušky a jejich úkolem při nasazení není monitoring, sběr kriminalistických poznatků ani represe, které by logicky ochotu fanoušků s nimi spolupracovat razantně omezily. Jejich přítomnost a komunikace s fanoušky může vznikající konfliktní situace včas vyřešit nebo jim zcela předejít. Podobný přístup založený na dialogu a usnadňování legitimních aspektů fanouškovské kultury ze strany policie pomohl v Británii snížit výskyt incidentů spojených třeba s problémovými fanoušky Cardiff City FC. V konečném důsledku se tak podařilo zmenšit rozsah policejních opatření a snížit náklady. Zatím se však jedná spíše o výjimku než pravidlo a nepřiměřenost policejních opatření je tématem i v Anglii a Walesu. Tato filozofie nicméně nasazení většího množství viditelných pořádkových sil nutně nevylučuje. Jen to musí být přiměřené skutečně existujícímu riziku. V opačném případě to totiž může více problémů způsobit.

Pro někoho může být následující tvrzení šokující. Ale i fotbaloví fanoušci jsou občané nadaní lidskými právy a svobodami. Činnost policie v podobě neustálého monitoringu davu, tzv. zadržovacích taktik, jako je uzavírání fanoušků do kordonů, nucených přesunů nebo pozdržení na stadionu, mohou být v rozporu s právem na respektování rodinného a soukromého života (článek 8), svobodou projevu (čl. 10) a svobodou shromažďování a sdružování (čl. 11) dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Policie sice může výkon těchto práv ve jménu veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti či ochrany zdraví omezit. V takovém případě však musí mít aktuální operativní poznatky o bezprostředně hrozícím riziku. Není možné do těchto práv zasahovat z prosté obezřetnosti vyplývající ze špatné reputace dané skupiny fanoušků nebo výskytu problémů v minulosti. Policie má analogicky k politickým shromážděním dokonce povinnost fanouškům naplňování práva na svobodu projevu či shromažďování v rozumné míře usnadňovat.

Na závěr se zamysleme, proč policie v rozporu s dobrou a prověřenou praxí - velmi dobře popsanou například ve „fotbalové příručce EU“ - stále postupuje v duchu „hard-profile policingu“ i tam, kde to evidentně není nutné. Z některých rozhovorů, které jsem s příslušníky policie vedla ale i nedávném šetření mezi policejními příslušníky v Británii, vyplynulo, že policejní velitelé mají strach z oné „jiskry“ a eskalace násilí. To může částečně vyplývat z jejich chápání davu v duchu již překonané psychologie davu, podle které snadno dochází ke ztrátě vlastní identity a sebekontroly u příslušníků davu. Policie je z podstaty věci konzervativní institucí a v souladu se zásadou obezřetnosti se snaží rizika minimalizovat. V sázce je také reputace policie, která je podrobována čím dál více kritickému přezkumu svých činností. Proto často policejní velitelé hrají na jistotu. Raději mít v záloze sil více než řešit jejich nedostatek, když by šlo do tuhého. Také v Anglii a Walesu testování některých nových přístupů policejní práce založených právě na větší spolupráci a dialogu s fanoušky vyžadovalo osobní odvahu a nasazení policejních velitelů. Jakékoliv změny jsou navíc komplikovány vzájemnou a dlouhá desetiletí trvající nedůvěrou fanoušků a policie. Postupně tyto vztahy proměnit bude vyžadovat drobné krůčky a postupné budování důvěry. Nelze přitom vyloučit excesy a zneužití této důvěry, tak jako se právě stalo v Plzni, které mohou dosažený posun zase vracet o něco zpět.

Dialog, spolupráce a budování důvěry… ale bude to trvat

Co z toho všeho vyplývá? Za prvé je třeba si přiznat, že divácké násilí v Česku v současnosti snad ani není téma hodné větší mediální a politické pozornosti. Incidentů na stadionech nebo jejich v okolí je minimum. Fyzické násilí je vzácné. Se zvyšujícím se zájmem diváků o fotbal je však nutné počítat s většími skupinami fanoušků na fotbalových stadionech a v jejich blízkosti. O těchto davech však nesmíme automaticky přemýšlet jen prizmatem ohrožení bezpečnosti a veřejného pořádku. Uplatňování správných principů při řízení davu fanoušků je zásadní i z hlediska zajištění ochrany příslušníků takových davů. Před finálovým utkáním Ligy mistrů mezi Realem Madrid a Liverpoolem před dvěma lety opravdu nechybělo mnoho, aby došlo k dalšímu neštěstí typu Hillsboroughské tragédie vlivem nezvládnuté organizace a špatného řízení davu. Na místě byli dokonce někteří přeživší právě zmíněné tragédie, kteří si naprosto zbytečně museli znovu projít traumatickou zkušeností, za kterou liverpoolští fanoušci ani v jednom případě nemohli. Příklady ohrožení bezpečí fanoušků známe i z ČR, například v souvislosti s nepřiměřenými zásahy pořadatelské služby, jako byl ten v Českých Budějovicích v dubnu minulého roku na zápase s Jabloncem. Na hokeji měl nevhodný zásah člena pořadatelské služby po vyvedení problémového diváka ze stadionu za následek dokonce jeho smrt, což kupodivu nevzbudilo takový zájem médií jako řada méně závažných incidentů z fotbalového prostředí.

V této oblasti přitom není potřeba vymýšlet nic nového, desítky zemí včetně ČR ratifikovaly Úmluvu Rady Evropy o komplexním přístupu k ochraně, bezpečnosti a poskytování služeb při fotbalových zápasech a dalších sportovních akcích, ve které se zavázaly tuto dobrou praxi při zajišťování bezpečnosti na sportovních utkáních naplňovat. Hlavní principy této listiny jsou jednoduché. Cílem všech stran musí být zajištění bezpečného ale také přívětivého (!) prostředí na stadionech. K zajištění bezpečnosti (security), ochrany zdraví a blaha fanoušků (safety), ale také poskytování služeb ve smyslu zajištění jejich pohodlí tak nelze přistupovat izolovaně. Jedno souvisí s druhým. Když budou fanouškům na stadionu poskytovány kvalitní služby a budou se cítit bezpečně, riziko výtržností a násilí klesá. Náladu fanoušků na stadionu může ovlivnit také negativní zkušenost z cesty na stadion a stejně je tomu i naopak. Je tedy na místě dobře fungující koordinace a spolupráce všech zúčastněných stran ve jménu výše zmíněného cíle. Signatáři Úmluvy se také zavázali podporovat pravidelnou komunikaci se všemi stranami včetně fanoušků a zajistit, že policejní strategie budou odrážet dobrou praxi založenou na principech „low-profile policingu“ s důrazem na efektivní dialog s fanoušky. Nicméně už dříve ve svém doporučení Stálý výbor Evropské úmluvy k diváckému násilí upozornil, že v některých zemích je vzájemná konfrontace mezi zainteresovanými aktéry natolik zakořeněná, že překonat vzájemnou nedůvěru nebude snadné. To se nepochybně týká i českého prostředí.

Pracovat na nápravě pošramocených vztahů by se mělo začít co nejdříve. Až se všichni aktéři sejdou ke společnému jednání, měli by se konečně sjednotit na společném cíli. Jestliže se shodnou, že si všichni skutečně přejí bezpečné a přívětivé prostředí na stadionech a jejich okolí a že jedno souvisí s druhým, nemusel by být takový problém domluvit se také na tom, co pro to každý z nich může udělat. Zástupci fanoušků musí mít konečně stálé místo u jednacího stolu. Nutnost aktivního úsilí o dialog a porozumění však platí na všechny strany. Jestliže mají autority pochopit postavení fanoušků, musí stejně tak fanoušci pochopit legitimní zájmy a obavy policie a tak dál. Postupná organizace fanoušků „zdola“ je nepochybně chvályhodná a postupně pomáhá napravovat špatnou image fotbalových fanoušků a vyvracet dlouho zažité stereotypy. Možná však fanoušci budou muset udělat ještě další krok a toto úsilí přetavit do podoby oficiální fanouškovské organizace po vzoru anglické Football Supporters' Association nebo třeba francouzské Association Nationale des Supporters a začít fungovat jako regulérní zájmová či nátlaková skupina. Ta by pak měla systematicky obhajovat práva a zájmy fanoušků. Důležitou roli a odpovědnost mají stále média. Pokud chtějí hrát roli hlídacího psa demokracie, neměla by být už nikdy znovu slepá k porušování práv a svobod fanoušků a měla by se naučit jasně rozlišovat mezi drtivou většinou slušných fanoušků a problémovou menšinou, která si větší mediální pozornost vlastně ani nezasluhuje.

Související články

Sázkařské tipy ke startu Eura. Němci ve formě i beton v české skupině

Pohodová úvodní jízda favoritů turnaje, ale i urputná obrana v naší skupině. Vybrali jsme pět zápasů ze začátku Eura, které by neměly nechat žádného sázkaře chladným.

Sázkařský koutek

Nejhorší mistři. Na postup ze skupiny stačí tři remízy, ukázal Ronaldo

Co stačí v současném systému na postup ze skupiny na Euru? Dobře to ukazuje příklad mistrů Evropy z roku 2016…

Přímák

Německo na startu Eura: optimismus i otazníky kolem chybujícího Neuera

Čtvrtý neúspěch na velkém turnaji v řadě by byl pro německý fotbal devastující. Poničil by nejen jeho sportovní reputaci, ale způsobil by i ekonomické problémy. Na startu EURO však nikdo v zemi pořadatelů takhle černé brýle nasazené nemá. I díky návratu Toniho Kroose a slibnému jaru panuje mírný optimismus.

Cesta na Euro
Popup se zavře za 8s