Sofiina volba. Peklo z Hillsborough dlouho kryly policejní lži

„Je hezké, že můžeme přivítat zpět na Anfieldu Andyho Burnhama,“ oznamuje do mikrofonu jeden z kněží během každoročního vzpomínkového setkání k uctění památky téměř stovky fanoušků Liverpoolu, kteří zahynuli při tragédii v Hillsborough. Každoročně tento akt logicky provázela ponurá a smutná atmosféra, kterou prostupoval hněv pozůstalých i fanoušků a obyvatel města nad nespravedlností, které museli čelit. A taky ignorance a arogance státní moci ze strany policie, soudů a koneckonců i vlády.

Tentokrát, 15. dubna 2014, je to ale jiné. Na tvářích jsou vidět i úsměvy, pocity úlevy a občas zaznívají i vtípky. Labouristický politik a tehdejší stínový ministr vnitra Burnham se zvedá ze své židle a kráčí k řečnickému pultíku. Přes dvacet tisíc návštěvníků vstává a uznale aplauduje. Oceňují jeho přínos v neuvěřitelně zdlouhavém boji za pravdu. Když si stoupne před mikrofon, oblečený do černého saka a s červeným odznakem zobrazujícím číslo 96 na klopě, krátce si vychutnává upřímný projev náklonnosti a uznání. „Děkuji vám všem, díky moc. Cítím se mnohem lépe, než když jsem tady byl naposledy,“ rozesmál osazenstvo stadionu.

Všichni moc dobře vědí, o čem mluví. A nejlépe on sám. Když na stejném ceremoniálu Burnham vystoupil v roce 2009, tehdy coby ministr kultury, médií a sportu, jako zástupce ministerského předsedy Gordona Browna, už po necelé minutě přerušilo jeho řeč hromové skandování Justice for the 96. Na konci jej ovšem nevypískali. Zatleskali jeho projevu, protože to byl on, kdo o tři dny dřív, 12. dubna, spolu s tehdejší ministryní spravedlnosti Marií Eagleovou vyzval ke zveřejnění všech dokumentů týkajících se neštěstí v Hillsborough.

Tragédie, která připravila o život devadesát sedm nevinných lidí – dětí, sourozenců, manželů, manželek, matek i otců (dlouho se mluvilo o 96 obětech, v roce 2021 ale zemřel Andrew Devine, který od Hillsborough „přežíval“ s fatálními následky). Tragédie, při níž utrpělo zranění přes sedm stovek lidí, a mnoho z nich poznamenala na celý život. A také tragédie, která výrazně nahlodala důvěru veřejnosti ve spravedlnost.

Kdyby…

Každá podobná událost, ať už dojde k leteckému, či jinému neštěstí, má svůj spouštěč. A má svá „kdyby“. Kdyby se nestalo to a to, nemuselo by k tomu vůbec dojít. Ani Hillsborough se v tomto směru nijak neliší. A to první kdyby je od onoho osudného dne, 15. dubna 1989, vzdáleno víc než půl roku. V říjnu 1988 dostala parta policistů z jižního Yorkshiru nápad. Dost stupidní. Vymyslela kanadský žertík na jednoho z nováčků jejich sboru – nafingovali přepadení. Zavázali mu oči, spoutali ho a předstírali, že na něj míří zbraní. Poté mu stáhli kalhoty a vystrašeného zelenáče fotografovali.

Když to prasklo, čtyři policisté byli propuštěni a sedm disciplinárně potrestáno. Tehdejšímu šéfovi oddělení Brianu Moleovi nebyl prokázán přímý podíl na tomto brutálním žertu, nicméně brzy nato byl přemístěn do Barnsley. Oficiální důvod zněl, že jde o kariérní postup. Jenže tomu věřil málokdo. A zvlášť proto, že k přesunu došlo koncem března, pouhých 19 dní před konáním semifinálového utkání Anglického poháru mezi Liverpoolem a Nottinghamem Forest, který hostil sheffieldský stadion Hillsborough.

A byl to právě Brian Mole, kdo měl z pohledu policie zodpovědnost za pořádek a bezproblémový průběh těchto velkých zápasů, ať už to bylo v roce 1987, či o rok později. Po přeložení zkušeného důstojníka svěřili funkci Davidu Duckenfieldovi, který se do té doby na žádné podobné akci jako velitel nepodílel. Kdyby byl Mole přemístěn do Barnsley až po semifinálovém utkání, zřejmě by nedošlo k řetězci fatálních chyb a selhání, které zavinily jednu z největších tragédií v historii fotbalu. Kdyby…