Dost bylo alibismu. Pojďme se už konečně domluvit na pořádných pravidlech

Tak dlouho všechny složky českého fotbalu utíkaly před dočasně nepříjemnými rozhodnutími, až si nechali moderní budoucnost ukrást devadesátkovým chováním. „Zrušte fotbal!“ To teď čteme a budeme číst i v následujících dnech. A po zásluze se veškeré kroky k vylepšení renomé i podmínek kolem fotbalu vrátí o několik let nazpět. A můžeme si za to všichni sami.

Kde vidím vinu? Máme ji všichni: fotbaloví fanoušci, kluby, pořadatelské služby, policie ČR, LFA, FAČR, novináři, státní zástupci, soudci i politici. Ti všichni totiž po dlouhou dobu volí jen alibismus a opatrné kroky různými směry. Není se pak co divit, že vůči současnému dění není vytvořeno dostatečně silné argumentační a faktické zázemí, aby nebylo třeba se vrátit o roky zpět.

Už přes 15 let jsem aktivním fotbalovým fanouškem. Po nějakou dobu jsem ale působil i jako novinář, což mi dalo možnost se potkat a navázat vztah s lidmi ve vedení klubů, ve FAČR, v čelních pozicích policie nebo s řadou politiků a s lidmi v jejich okolí. Právě s nimi po dlouhou dobu řeším, jak se vydat cestou moderního fotbalu. Na základě těchto debat si dovolím říct, že jedinou naději vidím v něčem, co bych shrnul jako „rozvolnit pravidla, ale výrazně zpřísnit tresty“. Nejde ve všech aspektech o pohled, se kterým bych bez výhrad souhlasil, ale vychází mi jako jediná možná cesta kupředu. A jak na ní tedy vyrazit?

Jasné stanovení vize

Jak bylo naznačeno, do podoby nejpopulárnějšího českého sportu promlouvá řada subjektů. Absolutně ale chybí konstruktivní, rozsáhlá debata o tom, co by mělo být cílem. Kompromisem, který jsou všichni výše zmínění ochotni přijmout. Co tím myslím?

Záměrně nyní vynechám dění z finále MOL Cupu či Mladé Boleslavi. V obojím je ještě příliš čerstvých emocí a zároveň obojí vnímám jako nevyhnutelný výsledek, kam jsme dlouhodobým alibismem mířili. Opravdu jen pro ilustraci si tak vypůjčím téma plotů na stadionech.

Řekněme, že cílovým stavem zmíněné debaty je ten, kdy se dokážeme dohodnout, že na stadionu nebudou. To je ono „rozvolnění pravidel“ a zlepšení prostředí. To nicméně nejde udělat tak, že se někdo nějak vyspí. Pokud souhlasíme s tímto A, musíme přijmout B.

Zjistíme, že cena za takový krok znamená následující úpravy:

• Změní se zákon, který zpřísní pravidla za vstup na hrací plochu.
• Změní se zákon o pořadatelské službě, která má v tomto konkrétním případě plot nahradit. Bude tak mít víc pravomocí, ale zároveň bude muset být profesionálnější.
• Změní se současný zákon, který neumožňuje dávat výtržníkům plošný zákaz vstupu na všechny sportovní akce v ČR.
• Provede se intenzivní školení kriminalistů, státních zástupců a dalších zapojených složek, aby v případě prohřešků uměli správně aplikovat možnosti, které mají.

Pokud by to jakékoliv straně přišlo jako „příliš“, pak ploty zůstanou.

Stejně by se dalo popsat i nakládání s pyrotechnikou. Byť to v současné chvíli vnímám jako daleko od klíčových problémů. Přesto: můžeme opustit současný vrcholně alibistický stav, ale rozvolníme pravidla. Ta jasně definujeme do podoby, kdy je možné pyrotechniku legálně použít třeba v přesně jmenovaných sektorech, předem domluvené podobě, na odpovědnost klubu. V návaznosti ale zpřísníme tresty tak, že vhození pyrotechniky na hrací plochu znamená doživotní zákaz vstupu na jakoukoliv sportovní událost v ČR či trestný čin.

Pokud takto svážeme ruce desítkám hlupáků z komunity stovek tisíců fanoušků, pak můžeme tlačit na to, aby přesuny diváků mohly probíhat za viditelné přítomnosti běžných uniformovaných policistů a ne těžkooděnců.

Řešme příčiny

Právě tak se totiž chováme. Alibisticky řešíme následky a říkáme si, jaká je hrůza, že plzeňští chuligáni dostali bez problémů možnost přeběhnout polovinu stadionu. To je ale jen následek. Tím se vracím k úvodu textu.

My jako fanoušci alibisticky řešíme, že někde někdo nějak použil pepřový sprej. Ale nejsme schopni se sjednotit v tom, co vlastně chceme a jak vypadá náš sport a naše fotbalová kultura. Vedle toho se ale nejsme dlouhodobě schopni jednohlasně ohradit proti tomu, co sami mezi sebou nechceme. Neslyšel jsem, že bychom plošně odsoudili zničené toalety nebo zapálený vagon. Pokud se dokážeme ohradit proti jasným hloupostem a zároveň definovat, co chceme, máme pak možnost se jednak lépe bránit proti přešlapům ostatních subjektů a zároveň i větší možnost ovlivňovat jejich chování. Budeme totiž skutečným partnerem a ne ubrečeným dítětem s věčně nataženou rukou.

A pokračujme.

Kluby chovající se alibisticky, protože nechtějí vynakládat dostatečné prostředky na profesionální a dostatečně početnou pořadatelskou službu, takže se v případě průšvihu schovají za „maminčinu“ policejní sukni.

Policisté alibisticky provádějící opulentní a ve valné většině nadbytnečnou ukázku síly, namísto moderního přístupu, kdy je veřejně vidět její civilnější podoba a hrubá síla je sice na blízku, ale schovaná pro jednotky případů za rok.

LFA a FAČR jako instituce dlouhodobě neschopné tlačit na změnu legislativy, která by umožnila lépe se bránit proti nechtěnému chování. Alibisticky dávající ruce pryč od definování vlastního názoru i od řešení zmíněných opakujících se situací.

Státní zástupci a soudci dlouhodobě alibisticky postupující v případech, které se k nim dostanou. S malou ambicí pochopit specifika sportovní kultury a problematiky.

Politici fotící si selfie na stadionech, ale bez sebemenší aktivity v tvorbě adekvátní legislativy.

Novináři popisující následky a pomíjející příčiny. Navíc velmi často motající víc věcí dohromady a omezující se na populistické výkřiky, za které jim bude tleskáno. Případně jiná část mediální obce dopřávající konkrétním omezencům světla reflektorů.

A jak tedy vypadá můj ideální stav?

Cesta na fotbal vlakem či autem se zastávkami na benzínkách, v restauracích nebo chůzi po městě bez těžkooděnců.

Profesionálně se chovající bezpečnostní služba, která mi dává pocit bezpečí. Ať už jsem v dresu domácího nebo hostujícího týmu.

Stadiony bez plotů a bariér.

Hlasité kotle s velkými vlajkami, řadou choreografií, doprovázené bezpečně a smysluplně použitou pyrotechnikou.

Komfortní sektory domácích i hostů poskytující dostatečnou kapacitu třeba pro zakoupení pití a jídla.

Fandění bez rasismu a vhazování předmětů na hřiště.

A taky s vědomím, že když někdo překročí hranice, udělá to jen jednou. Ať už v dresu, v policejní uniformě nebo s nápisem security. Protože oči jsme přeci přestali zavírat v devadesátkách.