Vzali jste nám kus země, žádný fotbal nebude! Jak Poláci poslali Československo za stříbrem

Na prvním mistrovství světa v roce 1930 se ještě kvalifikace nehrála. Do Uruguaye dorazil každý, kdo byl ochoten v době hospodářské krize podstoupit dlouhou a drahou cestu přes oceán. O čtyři roky později už se však přihlásilo 32 zemí, a FIFA proto musela polovinu z nich vyřadit.

Kvůli úsporám dávala dohromady především sousední státy. Jenže právě mezi evropskými sousedy často panovaly po první světové válce napjaté vztahy. Československu měla FIFA původně přidělit Švýcarsko, pražští funkcionáři ale prosadili Polsko. Cesta byla levnější a Poláci navíc obtížně hledali soupeře: Litva s nimi kvůli sporu o Vilnius hrát nechtěla, stejně jako Německo.

Ani česko-polské vztahy ovšem nebyly idylické. Obě země se přely o Těšínsko, kde v lednu 1919 vypukla sedmidenní válka. Mírová konference o rok později území rozdělila, Československo získalo jeho větší část včetně důležité Košicko-bohumínské dráhy a uhelných oblastí. Mnoho Poláků ale rozhodnutí dál vnímalo jako křivdu.

První kvalifikační zápas se přesto 15. října 1933 ve Varšavě odehrál v přátelské atmosféře. Před rekordní návštěvou 17 tisíc diváků si týmy vyměnily dary, na hřišti už však Poláci hráli tvrdě a důrazně. Favorizované Československo zvítězilo jen 2:1, rozhodující gól dal František Pelcner.

Odveta byla v plánu 15. dubna 1934 na hřišti Sparty. Jenže po půl roce bylo v politice nečekaně mnoho věcí jinak. Poláci uzavřeli s nacistickým Německem pakt o neútočení a emotivně si připomněli patnácté výročí sedmidenní války. Ani jedno z toho neudělalo lidem v Československu radost. Přesto nikdo nepředpokládal, že by se obnovené napětí mělo projevit na sportovním poli. Mužstva i jednotlivci se dál střetávali, například týden před odvetou byli na zájezdu v Polsku fotbalisté Čechie Karlín.

Pak přišla nečekaná zpráva: polské ministerstvo zahraničí hráčům nevydalo pasy. Svaz se omluvil a utkání vzdal. Oficiální vysvětlení nikdy nepřišlo, o politickém pozadí ale nikdo nepochyboval. Československý tisk označoval krok za urážku a provokaci, zvlášť když sportovní styky Polska s Německem dál vzkvétaly.

„Litujeme, že Poláci jednají znovu způsobem, který uráží a provokuje čs. sportovce. Avšak jako čs. občané i v jiných případech, také nyní českoslovenští sportovci jsou klidní. Nepotřebují se rozčilovat, nebudou urážet – počkají, až se v Polsku umoudří, až pochopí, že se dopustili neslušnosti, kterou slušně vychovaní lidé nečastují ani nepřítele,“ napsaly liberální Lidové noviny.

Bojkot československému svazu způsobil i finanční škodu. Reprezentační zápasy byly tehdy jeho hlavním zdrojem příjmů a z výtěžku odvety měl klubům zaplatit za uvolnění hráčů. U FIFA proto žádal náhradu a po půl roce získal 46 tisíc korun, zhruba polovinu požadované částky.

Místo Poláků nastoupil narychlo Wiener Sportklub, který Československo porazilo 9:2. Začala tak příprava na turnaj, na němž tým postupně vyřadil Rumunsko, Švýcarsko a Německo. Až ve finále v Římě podlehl domácí Itálii 1:2 po prodloužení, v utkání poznamenaném vyhrocenou atmosférou i spornými výroky rozhodčího.

Plánička, Nejedlý a další se domů vrátili jako národní hrdinové. S Polskem se českoslovenští fotbalisté znovu utkali až v roce 1947.

Chcete se dozvědět víc? Čtěte skvělý původní text Luboše Brabce.