Ještě chce hrát ligu a testuje kopačky s Griezmannem. Petržela o svém přístupu k fotbalu

Vzpomenete si na vaše první kopačky?

Vzpomenu. Když jsem začínal s fotbalem, tak tu byly jen gumotextilky, takové ty hadráky. Náš rodinný kamarád pracoval v Rakousku a přivezl mi k nám na vesnici první kožené kopačky. Tehdy mi bylo nějakých pět let. Pak už jsem chtěl hrát jen v kožených, takže naši byli nadšení.

Vybíral jste si později jako kluk kopačky i podle toho, jaké fotbalové hvězdy s nimi právě hrají a vystupují v reklamách?

Určitě jsem měl takové období. Tenkrát tolik kopaček nebylo. A když někdo vyrazil s novým modelem, hned jsme ho chtěli. Ale samozřejmě jsme neměli peníze ani čas, že bychom kvůli tomu jeli do Prahy nebo do Brna. Vzpomínám si, že jsem si dokonce podobně jako spousta dalších klučinů přimalovával třetí bílý pruh. (smích)

Jak to pak s kopačkami fungovalo během profesionální kariéry?

Ligoví hráči mají většinou smlouvu s nějakou značkou a nosí její kopačky. Když přišel někdo mladý z dorostu do áčka, hrál v kopačkách, které mu dal klub. Když jsem šel s Hradištěm do ligy v roce 2003, tak mě po čase oslovila Diadora. To byla moje první smluvní značka.

Kolik ligových hráčů má dnes sólo smlouvu na kopačky a kolik si bere kopačky od sponzora klubu?

Dneska už to tak většinou nefunguje, protože kluby hráčům kopačky nedávají. Hráčům je shání manažer, se kterým musí spolupráci domluvit.

Teď jste sám tváří značky Kipsta, privátního fotbalového brandu Decathlonu. Jak tohle partnerství vzniklo?

Už si to ani přesně nepamatuju, ale tuším, že to bylo někdy v době, kdy jsem završil 500 ligových startů. S manažerem jsme začali řešit, že bychom k tomu udělali nějakou kampaň, která probíhala celou zimní přestávku. Hledali jsme partnery, napadlo nás udělat i merchandising a dostali jsme kontakt na Davida Musila, což je šéf pobočky Decathlonu ve Zlíně. Něco jsme spolu vymysleli a zůstali v kontaktu. A postupem času to došlo tak daleko, že jsem se stal jejich ambasadorem, který zároveň spolupracuje na vývoji kopaček Kipsta.

Jak tohle testování konkrétně probíhá?

Začnu s nimi trénovat a dávám jim zpětnou vazbu. Oni na jejím základě upravují kopačku.

Například?

Jeden z mých postřehů, které se pak promítly do finálního produktu, byla úprava paty kopačky. Navrhoval jsem, aby ji víc vypolstrovali. Potom jsem jim ještě říkal, že podrážka je na mě hodně měkká, aby ji udělali tvrdší. Vždycky jsem si ještě řekl o několik párů kopaček navíc pro nějaké kluky z kabiny, abych měl zpětnou vazbu i od nich. Takže jsem měl pro reporting širší vzorek.

Kipsta ještě není ve fotbalovém světě tak zavedená. Jak moc vás ke spolupráci museli přesvědčovat?

Nemám to tak, že bych musel spolupracovat jen s největšími značkami. Zásadní bylo, že se mi ty kopačky líbily a seděly mi. Spolupráce i komunikace, co jsem s lidmi z Decathlonu vedl, navíc fungovala od samého počátku skvěle, takže jsem neměl důvod váhat.

Sehrálo roli třeba i to, že se blížila spolupráce s velkou globální hvězdou, kterou je Antoine Griezmann?

Když jsem s nimi začal spolupracovat, tak se to ještě nevědělo. Já byl na našem trhu takový pokusný králík. Bavili jsme se o tom, že na lokálních trzích, kde fungují, chtějí vždy partnerství s nějakým zkušeným borcem, jako jsem třeba já, a pak s někým střední generace, kdo už má za sebou taky nějaké úspěchy, v našem případě Adam Vlkanova. A pak se řešilo, že na globální úrovni přijdou s nějakou hvězdou první velikosti. Vědělo se, že to bude někdo z Francie, domovské země Decathlonu. Říkali jsme si, jestli neusilují o Mbappého, ale nakonec to byl Grizemann. Myslím, že zajímavá jména budou ještě přibývat u nás i ve světě.

Jak to teď vypadá s vaší fotbalovou budoucností, když se nepovedlo postoupit s Viktorkou Žižkov do první ligy? Máte už jasno, co dál?

Ještě ne. Viktorka by chtěla, abych pokračoval. Mám ještě dovolenou, takže mám čas si rozmyslet, jak se k tomu postavím. V půlce června, kdy ve většině klubů začínají přípravy, bych chtěl mít jasno.

Jaká je vlastně druhá liga v Česku?

Je to hodně silové a běhavé. Není tam tolik techniky a individuálních dovedností. Každý rok je to hodně vyrovnané. Takže docela divočina.

Letos ukončili fotbalovou kariéru Marek Matějovský a Josef Jindřišek, takže jste takřka poslední Mohykán. Co byste si chtěl na hřišti ještě zažít? Respektive co je vaše největší motivace pokračovat dál?

Rád bych si zvyšoval statistiku startů v první lize. To mě ještě hodně láká. Ale nevím, jestli mám ještě šanci do první ligy nakouknout. To rozhodnou nejbližší dny. Pořád mě to baví, pořád mám chuť do zápasů, do tréninku. Rád předávám svoje zkušenosti. To mě žene dál. Nepříjemné jsou prohry, na ty jsem dlouho nebyl moc zvyklý a těžce je nesu, ale k fotbalu patří.

Máte už jasno, co budete dělat, až jednou pověsíte kopačky na hřebík?

Ještě nevím, ale možná dostanu laso z Decathlonu. Zkoušel jsem si to tady na prodejně, jak by mi to šlo. A kluci byli spokojení, tak není vyloučené, že o mě nebudou stát. (smích)

Před časem jste začal organizovat fotbalovou akademii pro děti. Jak to vzniklo?

Už delší dobu jsem si říkal, že v Hradišti a na Slovácku nic podobného pro děti není. A kamarád mě začal nabádat, ať to rozjedu. Takže zhruba před rokem jsme se do toho pustili. S trénováním nám začali pomáhat i další fotbalisti ze Slovácka, třeba Petr Reinberk, Vlasta Daníček nebo Michael Krmenčík a Standa Hofmann. Pomalu to rozjíždíme a chceme se tomu dál věnovat. Zaměřujeme se na individuální tréninky. Děcka si můžou vyzkoušet fotbal s ligovými hráči, snažíme se, aby to pro ně bylo maximálně atraktivní.

Na jakou věkovou kategorii cílíte?

V tuhle chvíli je nám to vlastně jedno. Na hřišti si kluky samozřejmě rozdělíme tak, aby k sobě v jednotlivých skupinkách měli blízko věkově a výkonnostně. Nejčastěji jsou tam děti kolem osmi až deseti let. Teď v létě pro ně budeme dělat i fotbalové kempy.

Často se říká, že nám v mládežnických kategoriích Evropa stále víc utíká. Jak se na to díváte vy?

Myslím, že se to snad už trochu zlepšuje. Ale pořád platí, že by se tu malým fotbalistům měl dopřát individuálnější přístup a práce na zlepšování jejich technických dovednostech, ale také péče mimo hřiště, ať už jde o strečink, nebo určitou mentální přípravu, kdy si s nimi o spoustě věcí povídáte.

Je důležité je udržovat u fotbalu, ať kluci v patnácti nezblbnou a nevyprdnou se na to. Největší české kluby se samozřejmě čím dál víc profesionalizují i v oblasti mládeže, ví, jak s nimi pracovat. My se to snažíme dělat hodně i zábavnou formou a hrami. Chceme, aby je fotbal bavil a ne, aby se jim sport znechutil.

Kdybyste měl vzkázat něco dětem, které si vybírají sport… Proč by to měl být zrovna fotbal?

Je to samozřejmě subjektivní. Když jsem začínal já, tak tolik dostupných sportů nebylo. Dneska mají děti větší možnosti. Nemá cenu jim nebo jejich rodičům něco vnucovat. Každopádně je to fajn sport, který děláte venku na čerstvém vzduchu, děcko se naučí fungovat v kolektivu, najde si spoustu kamarádů. A ten pocit, kdy dáte v zápase gól je nepopsatelný. A je jedno, jestli jste prcek v žáčcích, nebo dospělý chlap v lize. Je to nejpopulárnější sport na světě. Lidi ho mají rádi. A když budou kluci šikovní, dá se tím i dobře uživit.

A pokud byste měl vypíchnout jeden moment vaší kariéry, kdy jste si říkal: tohle je přesně ono, proč to hraju!

Takových momentů byla spousta. Že můžu hrát na takové úrovni jsem si vždycky nesmírně vážil. Když jsem byl na vojně, tak jsem s fotbalem totiž skončil, měl jsem problém při přechodu z dorostu do mužů. Byl jsem malinkatý a nikde mě moc nechtěli, tak jsem se na to vyprdnul a šel jsem dělat k taťkovi do firmy a rok jsem byl bez fotbalu. Pak jsem šel na vojnu a tam si pro mě přijel taťka jednoho spolužáka ze školy, pan Mazura, který tehdy trénoval v Drnovicích. Říkal, ať se druhý den koukám ukázat na tréninku, nebo bude zle. To byl zlomový bod v mojí kariéře. A jsem vděčný za všechno, co pak následovalo.

Je proto těžké vybrat jen jeden okamžik. Nakonec se mi vlastně splnilo všechno, o čem jsem ve fotbale snil. Zahrál jsem si Ligu mistrů, vyhrál jsem tituly s Plzní, hrál jsem v repre a jel na Euro. Nejvíc je ale asi ta Liga mistrů, nastoupil jsem na Realu Madrid i na Barceloně. To se nezapomíná.

Kde byla lepší atmosféra?

Asi na Realu. Ale obecně ani při jednom z těch zápasů to nebyl zas takový vyrvál. Tolik se tam nefandí. Lidi se tam jdou spíš pobavit, klidně celá rodina. V Anglii nebo v Německu je na fotbale ale lepší atmosféra.

A kde jste zažil tu úplně nejlepší?

V Turecku jsou blázni, takže Besiktas a Fenerbahce. Divočina byla i na Partizanu Bělehrad. A skvělá atmosféra je samozřejmě i v Bundeslize.

Co říkají čísla? Kdo překvapil a kdo zklamal? Dokážou Janotka a Hyský udržet laťku nahoře? Začne Slavia točit sestavou kvůli Lize mistrů? A jaké taktické trendy v tomto ročníku uspěly a které trenérské pokusy naopak selhaly? V 93. epizodě Football Club podcastu se spolu s Tomášem Daníčkem a Vojtěchem Mrklasem ohlížíme za právě skončenou sezonou české nejvyšší fotbalové soutěže.