Kniha Zajícův rok 2027 právě v prodeji

Báli jsme se! Hašek, Vízek a Siegl vzpomínají na Sametovou revoluci

17. listopad 2026
Sdílejte:
Kapitán reprezentace v nejlepším věku. Olympijský vítěz na sklonku kariéry. Vycházející hvězda v policejním klubu. Tři generace fotbalistů popisují svůj listopad 89.
Ivan Hašek a Horst Siegl na reprezentačním srazu v roce 1994. Foto: Profimedia

Kapitánovo zastavené srdce: vypráví Ivan Hašek

Málokdy jsem se cítil tak svátečně jako tenkrát. Vyndal jsem ze skříně svůj nejlepší oblek a vyrazil na Pražský hrad. Bylo 29. prosince 1989 a devatenáct dnů po demisi Gustáva Husáka se volil nový prezident Československa.

Cením si, že jsem mohl být u toho a na vlastní oči vidět jednu nádherně paradoxní věc. I komunističtí poslanci hlasovali pro svého nedávného nepřítele číslo jedna Václava Havla.

Toho Václava Havla, jenž mi měsíc předtím řekl: „Ivane, potřebujeme rozhoupat chlapy, kteří v hospodách koukají na fotbal.“

Můj velký kamarád Láďa Vízek si mě dobírá, že on v listopadu 89 mluvil na Letné, zatímco já v „bočních uličkách“, ale neberte ho úplně vážně. Centrem revoluce bylo Václavské náměstí. S dalšími kluky ze Sparty jsme tam chodili každý den. Na Václavák jsem přišel i v pátek 24. listopadu, týden po masakru na Národní třídě.

S manželkou jsme měli volné ruce: děti nám hlídala Helena Špalková, maminka pozdějších herců Petry a Jakuba Špalkových. Z Občanského fóra volali k nám domů, jestli přijdu na demonstraci, a paní Špalková odpověděla, že už jsem tam. Najednou se ozvalo z amplionu, ať mě lidi pustí do budovy Melantrichu, jehož balkon sloužil jako tribuna pro řečníky.

Cože? Já? Vážně? Lidi nám ochotně udělali uličku a s bráchou a manželkou jsem mazal nahoru. Nepočítal jsem dopředu s tím, že budu mluvit. Takže když to řeknu hezky česky, měl jsem pořádně staženo. Navíc jsem šel jako jeden z prvních – prý aby se to trochu rozjelo. Kněz Václav Malý, moderátor listopadových demonstrací, mě představil pánům Havlovi a Dubčekovi, o kus dál si svoje projevy na zkoušku četli Věra Čáslavská s hercem Petrem Čepkem…

Když jsem ještě z oken viděl ten hukot pod sebou, na chvilku se mi zastavilo srdce. A do toho všechny ty televizní štáby od CNN přes západoněmeckou ARD po rakouskou ÖRF.

Jakmile jsem vešel na balkon, už to bylo lepší. Jako když před zápasem přijdete na hřiště, taky to z vás trochu spadne. Lehce jsem váhal, co mám říct, ale díky euforii z postupu na mistrovství světa to bylo celkem jasné. Poděkoval jsem lidem, že nám drželi palce v kvalifikaci, a ujistil je, že teď držíme palce my jim.

Najednou to bylo tak snadné. Ten večer měl sladkou tečku: odstoupil šéf komunistů Milouš Jakeš a s ním celé vedení ústředního výboru strany. V těch kouzelných dnech jsem všude cítil obrovskou soudržnost, všichni na sebe byli hodní. Na Václaváku se při demonstracích nedalo hnout a lidi úzkostlivě dávali pozor, aby nikdo na nikoho nešlápl.

Už při říjnových kvalifikacích s Portugalskem a Švýcarskem na Letné bylo cítit hmatatelné napětí, všichni procítěně zpívali hymnu. Tohle se přelilo i do revoluce, atmosféra napříč společností byla neuvěřitelně přátelská. A když jsme každý den jezdili po divadlech, měli jsme z aut vyvěšené vlajky.

Magický týden. Nedá se zapomenout. Když jsem hrál ve Francii, často jsem tam o listopadu 89 mluvil. Je to země revolucionářů, Francouze příběhy o Havlovi nebo Dubčekovi hodně zajímaly. Já se za revolucionáře nepovažuju: měl jsem výhodu, že jsem byl jako kapitán Sparty a reprezentace známá osobnost. Mohl jsem pomoct jen k tomu rozhoupání chlapů v hospodách, jak říkal pan Havel. Jinak sparťanů chodilo na demonstrace logicky dost, na Letné nám stačilo vyjít z kabiny na ochozy a všechno jsme měli jako na dlani.

Bavilo mě poznávat nejznámější tváře revoluce: třeba paní Čáslavská, která se v roce 1990 stala předsedkyní Československého olympijského výboru, nás pak vyprovázela na mistrovství světa do Itálie. Se Zátopkovými pro mě patřila k hrdinům doby. Tihle lidé léta trpěli a velkoryse obětovali svoji slávu. Nepoddali se režimu a říkali, co si myslí.

Všichni jsme se báli. Když se v devětaosmdesátém hroutily staré pořádky všude okolo, dalo se čekat, že komunisti půjdou od válu i u nás. Jen nikdo nevěděl, kdy a jak se to semele. Každý měl strach z nějakého udání, mocná StB měla prsty všude. Dokud to nebylo definitivně rozhodnuté, ve společnosti byl strach.

I já dostal čtyři pět jedovatých anonymů, co si to dovoluju: ,Říkáš, že Bezpečnost brutálně napadla studenty? Brutální to teprve bude, až si tě podáme‘.

Někdy jsem chodil domů radši zadem, ale po 17. listopadu jsme věřili, že už se to nedá zastavit. Tak silné to bylo.

Rok 1989 pro mě byl důležitý ještě z jednoho důvodu. Na Spartě jsem bouchl do stolu a oznámil, že po mistrovství světa chci odejít do zahraničí. Nabídky jsem měl už od pětaosmdesátého, ale na Letné mi pokaždé řekli, že za mě nemají náhradu.

Navíc jsem neměl odkroucenou vojnu, bez ní jsem nemohl jít ven. Jenže nikdy mě do armády neposlali, pořád jsem dostával odklad. Nakonec jsem z vojny úplně vypadl: byla nová doba a všechno se transformovalo, v létě 1990 jsem bez problémů odešel do Štrasburku.

Ulevilo se mi, nejsem vojenský typ. Určitě bych armádě nepomohl, spíš naopak. Je dobře, že jsem na vojně nebyl.

Tonda Panenka bude do smrti vyprávět o legendární bělehradské penaltě, já mám „svůj“ Melantrich. Vzpomínky oprašuju při každém výročí, ale nemám problém o tom vyprávět. Nechci, aby se na tu dobu zapomnělo, třeba mladí o ní moc nevědí.

Je smutný příběh, že v Česku dodnes každý desátý volí komunisty. Ve straně jsou i mladší lidi, kteří tvrdí, že jsou jiní, ale komunistický režim podle mě nemůže fungovat na žádný pád. Přesně, jak říkal Winston Churchill: ,Vadou kapitalismu je nespravedlivě rozdělené bohatství. Vadou komunismu či socialismu je spravedlivě rozdělená bída.‘

Nepoučitelnost lidí mě zaráží. Vždyť jsme neměli lidskou důstojnost a nebyli svobodní, což se nedá vyměnit za nic. Fungovalo jen to, že nikdo nemusel pracovat úplně naplno a všichni jen dělali, že dělají.

Všude se ukázalo, že výrobní prostředky nemůžou patřit všem, přesto se najdou lidi, kteří to podporují. Jak někdo může mít odvahu propagovat něco, co už tolikrát selhalo? Tohle jediné mě dráždí, jinak se máme v Česku dobře. Všechno dopadlo tak, jak mělo. … Přečtěte si celý text Opušťák do nové doby o tom, jak i další české fotbalové legendy vzpomínají na Sametovou revoluci.

Související články

Historie

Nespletli se o dvě nuly? Kolik brali fotbalisté před revolucí a po ní

V Československu hrál Miroslav Kadlec za sedm tisíc korun měsíčně. V Kaiserslauternu dostal sedm tisíc marek za jediný vyhraný zápas. O tom, kolik si fotbalisté vydělávali za socialismu a jak se jejich poměry po revoluci změnily, vyprávějí i Jaroslav Šilhavý a Ladislav Vízek.

Kvíz

Retro kvíz: Fotbalový rok 1989. Vyznáte se v sametu?

Než vyrazíte na Národní třídu podpořit demokracii, udělejte si náš revoluční kvíz. Nabudí vás proslovy slavných reprezentantů a možná vás potěší i vaše skvělá paměť. Otestujte ji s námi v osmi zábavných krocích.

Televize

Fotbal v televizi: V úterý laďte závěrečný boj české jednadvacítky o Euro

Z Turecka si Lvíčata přivezla výhru 1:0. Uhájí ji v Hradci? Projděte si fotbalový TV program na úterý i další dny.

Popup se zavře za 8s