Kovbojové z hranice. Reportáž nominovaná na novinářskou cenu

Football Club má radost. Získali jsme nominaci na Novinářskou cenu v kategorii psaná reportáž. A tohle je ten text, který jsme vydali loni v létě. Užijte si ho!

Poslední pokyny, poslední hecování, soupeři už netrpělivě poskakují u středového kruhu. Modře oblečená parta domácích hráčů ale ještě není připravená. Osmnáct kamarádů z Porterovy střední školy v Brownsvillu mezi sebe vzalo i své trenéry a společně utvořili kruh. Teď se vzájemně drží za ramena, klečí na zelených vláknech školní umělé trávy a odříkávají modlitbu. Tenhle rituál opakují Porter Cowboys před každým utkáním nebo tréninkem.

„Žádáme o klid, o odpuštění, o boží ochranu – pro hráče před zraněními, pro fanoušky, aby se pak bezpečně dostali domů. A dnes taky pro naše dva bývalé hráče, kteří měli autonehodu a teď bojují o život,“ vysvětluje mi José Espitia, učitel španělštiny a fotbalový kouč na střední škole ve dvousettisícovém příhraničním městě v nejjižnějším cípu Texasu. Nedaleko odsud jsou pláže Mexického zálivu nebo základna SpaceX a téměř na dohled od školního areálu stojí mezinárodní mosty přes řeku Rio Grande, která tu odděluje Spojené státy americké a Mexiko.

„Je to pro nás chvíle jednoty,“ pokračuje Espitia. „Zažeháváme tak v sobě bojovníky, nezdolná srdce, která bojují o každý míč až do konce. Zároveň prosíme o to, abychom si při tom zachovali pokoru, a dáváme najevo vděčnost, že tu můžeme být a prožít další zápas. Víte, každý tu řešíme nějaké životní problémy a fotbal je náš únik. I díky té modlitbě před výkopem zapomeneme a můžeme se pak stoprocentně soustředit,“ vypráví kouč Espitia, jak mu tu říkají.

Život je v téhle části světa tvrdý. I když jsme na americké straně hranice, víc než třetina obyvatel Brownsvillu živoří pod hranicí chudoby. Z rodin fotbalistů, kteří právě zahajují páteční utkání své regionální soutěže, pod ní ale podle Espitii žije 95 procent. „Ti kluci v životě dost trpí. Překonávají spoustu překážek. Nemají doma vzory jako jiní. Nežijí v hezkých domech. Bývají bez snídaně, bez oběda. My tady fotbal využíváme jako způsob, jak je nasměrovat na dobrou cestu. Jak jim pomoct zlepšit známky. Jak je dostat na univerzitu. Fotbal je naše kultura, naše náboženství, naše vášeň.“

Někteří hráči Porter Cowboys musí do školy denně dojíždět přes mezinárodní přechod z mexické strany hranice, protože jejich rodina si bydlení v americkém Brownsvillu zkrátka nemůže dovolit – je tu až čtyřikrát dražší. „Ti musí vstávat ve čtyři, o půl páté ráno, aby sem dorazili kolem půl deváté. Ráno totiž trvá přechod hranice až tři hodiny. Po škole tu zůstávají na trénink, před sedmou sednou na autobus nebo je někdo sveze k hraničnímu mostu a doma jsou v deset, v půl jedenácté večer. Někdy to jezdí třeba na kole, zvlášť na mexické straně a to může po setmění být dost nebezpečné,“ naráží Espitia na problémy života na jedné z nejstřeženějších hranic světa.