Ještě před rokem věděli něco víc o Šeriffu Tiraspol jen skuteční znalci východoevropského fotbalu. Jeho sídlo v separatistické části Moldavska by pak dokázal nalézt na mapě Evropy asi málokdo. Jenže loni tento pozoruhodný tým poprvé postoupil do skupiny Ligy mistrů a dokonce v ní senzačně porazil Real Madrid.
Podle serveru Transfermarkt je hodnota hráčů Šeriffu 64krát nižší než borců Realu. Vítězný gól za něj v Madridu vstřelil Lucemburčan Sébastien Thill, který ještě sezonu předtím nastupoval v ruské lize za Tambov. Ten mimochodem nedávno zbankrotoval a několik měsíců hráčům neplatil. Thill ani v takovém týmu nepatřil mezi hvězdy, odehrál jen sedm zápasů a nevstřelil jedinou branku. Postup Šeriffu do Ligy mistrů tak lze řadit mezi fotbalové zázraky.
Šeriff je ale pozoruhodný především svým příběhem. Ten výstižně ilustruje divoký vývoj posledních třiceti let v postsovětském prostoru. Šeriff Tiraspol totiž vlastní stejnojmenná korporace, největší v separatistické Podněsterské moldavské republice. A platíme ho do určité míry i my, když si kupujeme nekolkované cigarety. Plus další zboží, u kterého nás to ani nenapadne.
Začněme ale tím, že jakkoliv oficiálně Šeriff vystupuje jako mužstvo z Moldavska, sídlí v Tiraspolu, hlavním městě separatistů z levého břehu Dněstru. V nikým neuznané republice, kde má většina lidí ruské nebo ukrajinské, a někteří i rumunské občanství. Pro pochopení této situace je vhodné udělat malou výpravu do historie.
V 18. a 19. století bylo území Moldavska součástí válek, které vedlo ruské císařství s osmanským impériem. Levý břeh Dněstru ruský car dobyl už v roce 1792 a právě tehdy vznikla pevnost Tiraspol. Pravý břeh obsadila carská armáda o pár desetiletí později, konkrétně v roce 1812, ale ani tehdy nebyl tento prostor vnímán jako jeden celek. Dnešní Podněstří, tedy levý břeh řeky, patřilo pod Chersonskou gubernii, zatímco na pravé straně Dněstru vznikla samostatná Besarabská gubernie. Ta se později stala součástí Rumunska.
V roce 1939 se Sovětský svaz a nacistické Německo dohodly na rozdělení sfér vlivu. Území na pravém břehu Dněstru, které tehdy patřilo Rumunsku, získal SSSR a připojil ho k Moldavské sovětské republice. Následovaly represe proti „buržoazním“ elitám, desetitisíce lidí skončily v táborech na Sibiři a i po amnestii po Stalinově smrti jim často bylo zakázáno vrátit se domů.
Odlišný vývoj pokračoval dál. Na levém břehu byly velké průmyslové komplexy, prakticky jediná velká elektrárna v celém Moldavsku, zatímco pravý břeh byl převážně agrární. Takže v roce 1990 Podněstří, tedy levý břeh, sice tvořilo jen 12 procent území, ovšem vytvářelo 40 procent HDP republiky a vyrábělo se zde 90 procent elektřiny.
Že by se neměl míchat fotbal s politikou? Když nemůžete sportovat, protože vám někdo vybombarduje stadiony, tak prostě musíte politiku řešit, shodují se novináři Ondřej Soukup a Vojtěch Raiman ve Football Club podcastu věnovanému válce na Ukrajině a jejímu dopadu na fotbal.
V červnu 1990 Moldavsko po vzoru pobaltských republik vyhlásilo obnovení své nezávislosti. Důvodem bylo, že součástí Sovětského svazu se stalo právě v rámci paktu Ribbentrop–Molotov. Parlament si odhlasoval novou vlajku, značně připomínající rumunskou. Část politiků neskrývala, že jejich cílem je návrat do Rumunska. Radikální demonstranti v ulicích skandovali Unire!, tedy sjednocení.
V Podněstří to ovšem nevyvolávalo žádné nadšení. Rumunsky hovořící Moldavané zde tvořili jen pětinu obyvatelstva, většina ostatních se přestěhovala až po válce při výstavbě velkých průmyslových podniků. Oblast se tedy rozhodla od Moldavska odtrhnout s tím, že zůstává v Sovětském svazu. Moldavsko prakticky nemělo armádu, ale postupně vznikající policejní jednotky a dobrovolníci se pokusili Podněstří v roce 1992 vojensky obsadit a boje podél Dněstru tehdy trvaly téměř celé léto.
Situace se ovšem změnila poté, co moldavské jednotky zasáhly ruské vojáky, kteří zůstali na území, aby mohli střežit obří sklady sovětské techniky a munice. Ty sem byly svezeny po stažení sovětských jednotek z východního Německa, Československa a Maďarska. Do té doby neutrální 14. ruská armáda rychle zjednala pořádek a Moldavané museli na obsazení Podněstří zapomenout.
Od té doby existuje de facto nezávislá republika mezi Moldavskem a Ukrajinou, byť v nejužších místech má nějakých dvanáct kilometrů. Podporuje ji Rusko, Podněstří například neplatí za ruský plyn a celkový dluh vůči Gazpromu už dosahuje zhruba osm miliard dolarů. Podněstří se také stalo centrem pašeráctví, od prodeje zbraní po cigarety. Prazvláštní statut území je také výhodný pro nejrůznější daňové podvody.
V roce 2011 časopis Kommersant Vlasť spočítal, že pokud by obyvatelé Podněstří měli spotřebovat všechno kuřecí maso, které tam oficiálně putuje, musel by ho každý týdně sníst osm kilo. Včetně kojenců. V realitě samozřejmě maso putovalo přes Moldavsko dále do Evropy. Stejně tak by všichni, od novorozenců po důchodce, museli týdně vykouřit dvanáct krabiček cigaret. Podobné je to dodnes. Nová prezidentka Maia Sanduová loni v září odhadovala, že přes Podněstří proudí do EU na 250 milionů krabiček cigaret ročně.
Každý moldavský politik po příchodu k moci přísahá, že problém s Podněstřím vyřeší, nic se ale neděje. Mnozí pozorovatelé soudí, že zvláštní status Podněstří umožňuje vydělávat politikům z Ruska, Ukrajiny i Moldavska, tudíž na řešení vlastně nikdo nemá zájem. A přímo v centru fungování tohoto podivuhodného státního útvaru je společnost Šeriff podnikatele Viktora Gušana. Ano, ta společnost vlastnící stejnojmenný fotbalový klub, který v Lize mistrů způsobil senzaci.
Firmu Šeriff založili v roce 1993 dva vyšetřovatelé kriminální policie v Tiraspolu, Viktor Gušan a Ilja Kazmaly. Podle pamětníků se zabývala především nákupem barevných kovů a jejich následným prodejem v Německu a Itálii. První polovina 90. let byla ve státech bývalého SSSR hodně divokým obdobím a Podněstří nebylo výjimkou. V roce 1993 se i sám Viktor Gušan stal terčem atentátu. V jeho autě, kde cestoval spolu s dalšími třemi lidmi, vybuchla bomba a on jako jediný přežil. Gušan je zcela neveřejnou osobou, poslední rozhovor poskytl novinářům v roce 2005.
Divoké mafiánské války však Šeriffu postupně čistily cestu. Mezi lety 1994 až 1999 zahynuli všichni majitelé velkých podněsterských firem. Přežili jen Gušan a Kazmaly, kteří rozšířili činnost svého holdingu na prodej benzinu, alkoholu a cigaret. Postupně prakticky ovládli celou podněsterskou ekonomiku. Do jejich impéria patří 32 supermarketů, televizní stanice, jediný mobilní operátor, největší banka, síť benzinových stanic, kasino, rybářství, stavební firma, jediný internetový provider, textilka, pekárny a koňakový závod Kvint.
Ovšem na necelém půlmilionu obyvatel Podněstří nezbohatnete. Desítky textů, od moskevského Kommersantu až po ty z amerického časopisu Foreign Policy tvrdí, že Šeriff vydělává na pašování zboží z Ruska do Evropské unie. Společnost má totiž status „zvláštního importéra“ a nemusí platit cla. Pak už jen dostane zboží do Moldavska, které má s EU asociační dohodu, a to putuje dál.
Tato obchodní schémata jsou důvodem, proč nehledě na ostrou rétoriku Moldavsko s Podněstřím v různých oblastech spolupracuje, a to včetně fotbalu. Politici si sice navzájem nadávají do „fašistů“, „rumunských nacionalistů“ či „ruských podržtašek“ a „agentů Kremlu“, ale podněsterské kluby celou dobu hrály moldavskou ligu. Gušan založil klub Šeriff v roce 1997 a během dvou sezon ho dostal do nejvyšší soutěže. Od začátku sázel na legionáře a hráče dovedl motivovat poněkud zvláštními způsoby.
„Byla přestávka, prohrávali jsme o gól a do šatny přišel Gušan. Sáhl do kapsy a na podlahu hodil granát. Všichni ztuhli hrůzou. Granát nevybuchl. Gušan se rozhlédl a řekl: Jestli nevyrovnáte, po zápase to už bude skutečný granát,“ vzpomínal na své působení v Tiraspolu rumunský hráč Florin Mitroc, který nyní trénuje v Bahrajnu. Podle něj tehdy nebylo v ulicích Tiraspolu úplně bezpečno, ale když měl člověk na sobě klubovou bundu, mohl být v klidu. „Nikdo by si netroufl na člověka, který patřil k Šeriffu,“ vyprávěl později.
Byl to moment, po kterém Ghana a možná i celá Afrika padla na kolena. V roce 2010 stačilo proměnit penaltu a Afrika by měla své první semifinále na MS. Za hrdinu byl ale nakonec Luis Suárez. Spočítají mu to dnes Ghaňané?
V Kataru nás čekají poslední zápasy ve skupinách. Šest týmů se v nich popere o dvě postupová místa. Ukážeme vám, co k postupu potřebuje každý z nich.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
