Fotbalový mír ve Velké válce. Byli jsme v Belgii ověřit vánoční legendu

23. prosinec 2022
Sdílejte:
O Vánocích roku 1914 zavládlo na několika místech západní fronty první světové války příměří. Legenda praví, že na bojištích mezi zákopy sehráli britští a němečtí nepřátelé improvizované fotbalové zápasy. Bylo to tak? Football Club se vydal na místo činu.
Socha v městečku Messines od Andrewa Edwardse s britským a německým vojákem, kteří si potřásají rukama během vánočního příměří.Foto: Profimedia

Vysoká kovová klec asi s třiceti starými vyfouknutými fotbalovými míči uvnitř. K tomu pár vybledlých šál britských klubů, které stále visí na drátěném plotě a jsou ponechané napospas větru a dešti. To je jedna z prvních věcí, jež si zvědavý návštěvník s trochou fotbalové duše musí všimnout, když dorazí do vzdělávacího centra nazvaného anglicky Plugstreet 14-18 experience.

Hned vedle tohoto poněkud zvláštního venkovního koše na fotbalové odpadky se nachází skromný, ale důstojný památník australským a novozélandským „vojenským bratrům“, kteří zde kdysi obětovali svůj život v boji proti německým okupantům. Čteme na něm vyrytý výmluvný nápis: Až se vrátíš domů, řekni jim o nás a řekni jim, že za váš zítřek jsme dali náš dnešek.

Plugstreet, jak ji znali ti, kteří zde sloužili během války, neboli Ploegsteert, jak se ve skutečnosti jmenuje, je malá valonská vesnice ležící v severozápadní části Belgie, dvanáct kilometrů jižně od vlámského města Ypry a jeden hod granátem od hranic s Francií, či ještě jinak, dvacet kilometrů od Lille. Od roku 1914 do roku 1918 byla vesnice a její široké okolí dějištěm jedněch z nejzuřivějších bojů první světové války.

Ploegsteert leží na tehdejší západní frontě, jejíž každodenní realitu Erich Maria Remarque popsal velmi realistickým způsobem ve slavném románu. Tato oblast zůstala přes čtyři nekonečné roky no man’s land, kde se v obrovském tratolišti bláta a krve vojska Velké Británie, Francie, Belgie a Spojených států amerických střetla s nepřítelem z Německé říše.

Do území nikoho byly statisíce vojáků z celého světa postupně poslány na téměř jistou smrt. Z této absurdní oběti hromad mladých mužů pro dobytí kusů polí často velikosti fotbalového hřiště zůstaly dnes akorát desítky – ba stovky – hřbitovů a památníků. Včetně pomníku, který u zrekonstruovaných zákopů zobrazuje dělostřeleckou skořápku s fotbalovým míčem na vrcholu a který delegace UEFA v čele se svým tehdejším předsedou Michelem Platinim slavnostně odhalila v prosinci 2014 u příležitosti stého výročí onoho pověstného vánočního příměří. Jak je na dlažbě uvedeno v několika jazycích, socha je věnována všem, kteří zažili Malý mír ve Velké válce.

Ač byl Ploegsteert před válkou bezvýznamnou obcí, jeho nedaleký les získal brzy po vypuknutí konfliktu legendární rozměr. I první pondělní ráno po letošním Novém roce vane od Severního moře mrazivý vítr. K tomu nám déšť a nebe plné nejrůznějších odstínů šedi umožňují si představovat, jak tu tenkrát mohla všechna ta beznaděj proběhnout. Pěšina s anglickým nápisem Christmas Truce vede od Memoriálu na památku nezvěstných vojáků Commonwealthu až k nenápadnému kříži, který o pár kilometrů dál na místě zvaném Saint-Yvon také připomíná vánoční příměří.

Je tu téměř liduprázdno. Na obzoru jsou vidět jen racci hledající žížaly na polích a pár nadšených jezdců na kole, kteří šlapou po trase klasiky Gent-Wevelgem, jednodenního jarního závodu, kde v nedávné minulosti už třikrát slavně triumfoval Slovák Peter Sagan.

Zhruba hodinová procházka podél lesa a jednoho hřbitova přitom nenutí k depresivním úvahám, jako spíš vybízí k určitému zamyšlení. Vnitřní pocit během chůze je podobný, jako když v Česku jdete třeba po bývalé vesnici v Lidicích a krok za krokem se ve vás rozhostí zvláštní ohlušující a znepokojivé ticho.

Fotbalový míč je možná kulatý nesmysl, ale pokud se tu fotbal tehdy opravdu hrál, jak se s oblibou tvrdí, musel být jednou z mála radostí, které v člověku udržují naději, že obyčejný život má pořád smysl. Nehledě na vývoji fotbalu v čase, na úroveň nebo na způsob, jak se hraje, především v této prostotě a univerzálnosti vždy byla, je a bude jeho krása a síla.

Fotogalerie z reportáže:

Jedině s dobrými Němci

V recepci vzdělávacího centra Plugstreet sedí průvodkyně Amélie Demoenová vřelé nátury – ostatně jak se většinou v Belgii sluší. Existencialistickými fotbalovými úvahami se však očividně v životě příliš netrápí. „Jé, i vy jste tu kvůli fotbalu? Hodně návštěvníků k nám zajede v domnění, že se tu hrál opravdový zápas. Je to sice hezká představa, jenže otázkou je, do jaké míry odpovídá realitě,“ uzemní nás slečna s milým úsměvem hned při přivítání, než nás pustí dovnitř k expozicím.

„Víte, nezachovaly se prakticky žádné hmotné důkazy, které by tuto domněnku potvrzovaly. Ta je založena pouze na několika svědectvích, která se nachází v dopisech, co vojáci posílali svým rodinám, anebo v denících, které si vedli. Většina z mála fotografií, které byly tehdy pořízeny, byla pravděpodobně zničena, protože myšlenka sbratření se s nepřítelem se nemusela velitelům líbit. Přes to všechno je docela možné, že si někteří vojáci na bojišti zakopali do míče, několikrát si přihráli, nebo si dokonce improvizovaně nějak zahráli,“ dodává.

Jedno je nicméně jisté: fotbal rozhodně není hlavním tématem prohlídky muzea. Zatímco filmový dokument vysvětluje složité příčiny konfliktu a objasňuje – ještě jednou, protože jsme toho rána kdysi ve škole paní dějepisářku neposlouchali pozorně – řetězec spojenectví, který vedl ke globalizaci konfliktu, animovaná reliéfní mapa a velké dotykové obrazovky popisují postup a ústup zúčastněných jednotek a všelijaké boje, co probíhaly na obou stranách hranice, která dodnes rozděluje Belgii a Francii. A která tehdy vlastně rozdělila velmoci té doby.

Yperský oblouk, kde se kromě každodenních „obyčejných“ bojů odehrálo pět velkých bitev, zůstal posledním kouskem Belgie, který se Němcům nepodařilo obsadit, a to přesto, že poprvé v historii lidstva použili chemickou zbraň – jedovatý bojový plyn, takzvaný hořčičný plyn nebo také „yperit“, který své jméno dostal právě podle názvu města. Spojenci se tam za každou cenu snažili udržet, aby se Němci nemohli dostat ke strategickým přístavům Dunkerque a Calais na severu Francie.

Nemalá část expozic se také věnuje životu vojáků a civilního obyvatelstva, propagandě či manipulaci s informacemi, která už tehdy byla velmi aktuální. A samozřejmě i vánočnímu příměří. Jako takovému, (téměř) bez fotbalu.

„Ono se během války odehrálo poměrně dost fotbalových zápasů. Tvořily se různé plukovní, divizní a spojenecké týmy (belgické, britské, francouzské a italské). Co se ale týče zápasů o vánočním příměří, musíme konstatovat, že byly velmi neformální, pokud se vůbec konaly,“ potvrzuje Paul Dietschy, francouzský univerzitní profesor soudobých dějin, který je autorem pozoruhodné knihy Dějiny fotbalu.

Odborník na úlohu fotbalu v období válek je přesvědčený, že čas, který od té doby uplynul, způsobil, že mýtus do jisté míry vystřídal realitu. „Vojenská hierarchie považovala tyto pokusy o bratříčkování za vysoce odsouzeníhodný akt spiknutí. Vojáci pochopitelně nebyli k tématu příliš sdílní. Nicméně je pravda, že několik zdrojů se shoduje, že o Vánocích 1914 došlo k určitým improvizovaným zápasům mezi Brity a Němci. Je však třeba poznamenat, že se jednalo především o Němce z Bavorska nebo Saska, kteří byli považováni za ‚dobré Němce‘ na rozdíl od Prusů, kteří byli tradičně vykreslováni jako brutální a hodní nenávisti.“

Budou Vánoce!

Na počátku války panoval v Evropě ještě určitý optimismus. Většina rodin věřila, že nebude trvat dlouho a jejich synové budou na Vánoce zpátky doma. Tato myšlenka se však brzy ukázala jako velmi naivní. Jediní vojáci, kteří byli posláni domů včas na svátky, byli těžce zranění. Jinak byly jedinými zprávami z fronty v prosinci 1914 úmrtní oznámení. Po rychlém postupu německého agresora během léta se konflikt pomalu dostával do slepé uličky. Na podzim byla fronta už prakticky ochromena. Vojáci byli zalezlí v zákopech. Začínala nekonečná poziční válka.

Zavrhl Putina i velký fotbal. Ruský student trénuje ukrajinské děti

„Přijde mi, že profesionální fotbal se stal místem, kde rozhodují jen peníze a kde se v rámci sportswashingu prosazují pochybné politické a byznysové zájmy. Amatérský fotbal je pestřejší, pohybují se v něm zajímavější lidé,“ říká v rozhovoru Georgy Mezhuev, který v Plzni trénuje ukrajinské uprchlíky.

Přečíst

Muži, kteří nebyli posláni jako potrava pro děla, propadávali hlubokému smutku. Jejich kulisy tvořily mrtvoly, ostnatý drát a bláto. Neustálé deště je ještě víc zavalovaly, krysy jim ohlodávaly boty. Spolu s nimi byly snad jedinými šťastnými živými tvory v okolí vši a blechy, zatímco gangréna, úplavice, plicní infekce, tyfus a zákopová horečka řádily.

Podmínky byly tak špatné, že vzbuzovaly i určitý soucit u nepřítele. Ani vojáci na druhé straně se totiž neocitli v předsíni pekla z vlastní vůle. Na některých místech byly zákopy od sebe vzdáleny jen několik desítek metrů. Sténání a nářky jejich obyvatel nešlo ignorovat. Tu a tam se bojovníci slitovali: není přece lepší žít a nechat žít? V této atmosféře se blížily Vánoce. Bylo sice jisté, že chlapi nebudou doma, ale to některým z nich nebránilo v tom, aby si (kurňa!) užili svátky.

Mezi mrtvolami nebylo ovšem snadné navodit vánoční náladu. Britské časopisy a noviny proto vyzývaly své čtenáře, aby vojákům na frontě něčím zpestřili život. A tak přes kanál La Manche putovaly statisíce drobných dárků: teplé oblečení, sladkosti a nápoje, cigarety a tabák i pera. A více než dva miliony dopisů! Stranou nezůstala ani německá strana. I tam se v tisku objevila výzva k štědrosti. Císařská vláda si dávala záležet, aby každé jednotce na frontě poslala vánoční stromek. A císař Vilém II. posílal doutníky mužům, které do tohoto šílenství sám vehnal.

V Římě se snažil uplatnit svůj vliv nově zvolený papež Benedikt XV. Na začátku prosince svatý otec veřejně vyjádřil naději, že „střet zbraní ustane, až křesťané oslaví svátek narození Vykupitele“. Nikdo nereagoval. Ještě 24. prosince ráno byli navíc vojáci na obou stranách frontové linie varováni svými nadřízenými, aby se měli na pozoru před překvapivými útoky. Strážní na francouzsko-belgické hranici však nic neviděli ani neslyšeli. Žádná letadla, žádné pozorovací balóny. Žádná střelba ani bomby. To, co papež nemohl realizovat oficiálně, vojáci uskutečnili spontánně: Ano, o Vánocích bude příměří.

V zákopech lesa Ploegsteertu rezonují nejdříve tradiční vánoční koledy. Ozývá se německý hlas, na který odpovídá britský. Vojáci opatrně vstávají a vyskočí ze svých krytých pozic. Napětí je sice vysoké, přesto dělají krok jakoby do tmy na území, které nikomu nepatří a na kterém si už všichni zvykli zabíjet druhého. Surrealistický obraz se objeví: Němci instalovali ve svých zákopech svítící vánoční stromky – ty, které jim byly zaslány císařským dvorem. Než se ovšem začnou vyměňovat různé komodity, zazní jasná prosba: Don’t shoot! – O Štědrém dnu nestřílet!

Zatímco britští Tomíci mají mleté maso, džem, koláče, čokoládu, čaj, tabák, rum či vánoční pudink, němečtí Fritzové nabízejí doutníky, sladkosti, oříšky, klobásy, kysané zelí, kávu, brandy, kořalku i víno. Když se následujícího rána mlha rozplyne, je na frontě poměrně jasný a suchý den. Téměř idylický. Počasí se umoudřilo. Jako by zasáhl Bůh. Vrstva jinovatky pokrývá krajinu. Obloha se rozzařuje bez mraků. Dokonce lehce sněžilo. Po obzvlášť mokrém prosinci je to ideální den pro uzavření míru, pomyslí si někteří odvážlivci. A také pro lov zajíců, kteří v tomto nezvyklém klidu zmateně běhají po polích. Jó, grilované masíčko je opravdová lahůdka. Cítíte to i vy?

Malý mír se stejným způsobem rozšiřuje na několik míst v okolí. Neoficiální příměří často začíná pokřiky a skandováním. Tu a tam mávají vlajkami nebo transparenty se slovy: You not shoot, we not shoot. Nebo tak nějak. V různých místech je rozhodnuto o důstojném pohřbívání mrtvých, kteří zůstali ležet na polích. Společný hřbitov je otevřen. Muži, kteří padli v předvánočních bojích, jsou pohřbeni za doprovodu anglických a německých písní a žalmů.

Ve Frelinghienu

Kousek od Ploegsteertu, severovýchodně od francouzského města Armentières, které bylo po průmyslové revoluci prosperujícím centrem textilního a pivovarnického průmyslu, se nachází Frelinghien, malá obec sousedící s Belgií. Hranici mezi oběma zeměmi tvoří řeka Lys, jejíž voda tehdy tvořila frontovou linii. Zatímco na jejím východním břehu se opevnili Sasové, na druhé straně bivakovali skotští a velšští vojáci. Byli to vesměs obyčejní kluci, a přesto se právě oni zapsali do dějin jako jedni z prvních fotbalových hrdinů tehdejších Vánoc.

V téhle šatně válka není, Berte. Jak se napravený nacista stal hrdinou City

Díky fotbalu se z přesvědčeného nacisty a vojáka Wehrmachtu stal hrdina FA Cupu a držitel Řádu britského impéria. Příběh německého brankáře Berta Trautmanna očima jeho spoluhráčů z Manchesteru City.

Přečíst

Zde se díky koženému míči, o který jeden neznámý britský voják pečoval, jako by šlo o holubici míru, údajně poprvé rozjela improvizovaná hra plná nepřesných přihrávek a střel na zledovatělé a klouzavé půdě. V těžkých botách a nepraktickém oblečení sehrálo několik nadšených mladíků zápas, během kterého Němci nejdřív nemohli uvěřit, jak Skotové hrají v kiltech, než se následně nemohli ubránit smíchu z toho, jak se jim barevné vlněné sukně zvedají, když zafouká rozmarný vítr. I když se tedy kvůli soupeřovým chlupatým zadkům nemohli plně soustředit na střílení gólů, traduje se, že jsou to oni, kdo po hodině bezstarostné hry zvítězili 3:2. Gary Lineker nebyl ještě na světě a už měl pravdu…

Pamětní deska připomínající vzácné chvíle se dnes nachází ve Frelinghienu v parku přímo před současným hřištěm místního fotbalového klubu. Při příležitosti jejího slavnostního odhalení 11. listopadu 2008, v den státního svátku, kdy Francouzi oslavují příměří uzavřené mezi státy Dohody a Německou říší na konci války, se opět odehrál zápas mezi britskými a německými vojáky. O téměř 94 let později skončil odvetný duel rovněž výhrou Němců – 2:1.

Zpátky v Ploegsteertu

Při naší zimní procházce jsme to sice nezaznamenali, ale v lese v Ploegsteertu prý divoké květiny a zpěv slavíků obvykle vytváří zvláštní atmosféru. Asi proto v něm několik míst dostalo během války různé chytlavé anglické a německé názvy. Uprostřed se dokonce nachází místo zvané Piccadilly Circus. Lesem procházel také Tourist Line: relativně bezpečný záložní zákop, kam byli naváděni politici, významní návštěvníci a novináři, aby jim bylo ukázáno, jak to na frontě skutečně chodí. V průběhu války bylo do Ploegsteertu posláno mnoho nováčků a zelenáčů, aby si mohli zvykat na zákopovou válku. Les však proslavilo především vánoční příměří.

Pokud jde o vztah, který se toho Štědrého dne mezi nepřáteli samovolně vyvinul, někteří vojáci hovořili o vzájemné důvěře. „Byli jsme společníky v neštěstí,“ svěřovali se jiní. Kromě neštěstí mělo však mnoho vojáků také jedno společné štěstí: lásku k fotbalu. Podobně jako v sousedním Frelinghienu se i tady z řad vojáků musel ze všeho nejdřív vynořit muž, který vlastnil míč. Nafoukl ho a začal s ním kličkovat mezi liniemi na tomto zdevastovaném kousku země.

Britové a Němci, kteří si večer předtím společně zazpívali a vyměnili pár slov a dary, začali hrát fotbal. I zde bylo hřiště označeno pokrývkami hlav vojáků. Ačkoli z tohoto přátelského utkání – lze-li tak chvíli veselého kopání do mičudy nazvat – nebyly pořízené (nebo nezůstaly) žádné fotografie, dopisy některých vojáků naznačují, že k němu mohlo skutečně dojít. V několika slovech popisují rázné ale férové a nerozhodné střetnutí, na jehož konci se soupeři rozešli podáním rukou.

Vše proběhlo tak bezproblémově, že ještě téhož večera údajně poslali angličtí důstojníci svým německým kolegům žádost o uspořádání druhého zápasu následujícího dne, tedy 26. prosince na Boxing Day. Německá strana, jejíž představitelé měli pravděpodobně pocit, že rozptýlení a zábavy už bylo ažaž, však odmítla a přikázala svým vojákům, ať se vrátí do zákopů.

Víc než chlast a ženy

V době, kdy vypukla první světová válka, si Británii fotbal už podmanil. Fotbalová asociace, první svého druhu na světě, byla založena o půl století dříve a už od roku 1872 se nejlepší týmy utkávaly o FA Cup. V roce 1914 byl fotbal na ostrově společným kulturním dědictvím bez ohledu na společenskou třídu. Z Velké Británie se fotbal nezadržitelně vydal na kontinent.

V roce 1900 byl založen Deutscher Fußball-Bund a v roce 1914 byl fotbal masovou aktivitou i v Německu, a to pochopitelně zejména pro věkovou skupinu, která byla poslána na frontu. Proto není až tak překvapující, že tento už celkem populární sport hrál důležitou roli i během války.

Prvenství o řídítka. Byla dřív Slavia, nebo Sparta?

Slávistické výročí 130 let od založení klubu rozvířilo hladinu pochyb. Kdo byl vlastně prvním fotbalovým klubem? Slavia, Sparta, nebo někdo jiný? Povyprávíme vám nejen o tom, ale i o síle klubové historie a proč je důležité se jí zabývat.

Přečíst

„Fotbal se důstojníkům zalíbil poměrně rychle, a to z několika důvodů,“ potvrzuje Paul Dietschy. „Umožnil vojákům vymanit se z armádního nátlaku a během hry myslet na něco jiného než na válku. Do hry se zapojili nejen řadoví vojáci, ale i důstojníci. Hra měla výhodu v tom, že posílila soudržnost a morálku. To se v armádě počítá. Když se konflikt vlekl, bylo nutné najít alternativu k nudě. Samozřejmě něco jiného, než byly alkohol, cigarety nebo ženy. Britské a německé velení jako první vymyslely tábory se sportovním zázemím.“

V řadách britské armády se kromě amatérů našlo v první linii také mnoho profesionálních fotbalistů. Zpočátku bylo sice rozhodnuto, že nejlepší hráči zůstanou v zemi, aby se starali o zábavu a zachování dobré nálady obyvatelstva prostřednictvím zápasů. Jenže poměrně brzy se ozvaly jiné, protestující hlasy, mimo jiné v tisku, které fotbalistům vřele radily, aby zapomněli na velké peníze, které by si mohli vydělávat na sportovních hřištích a i oni se zúčastnili Great Game na bojovém poli a tím neztratili svou čest.

Pro tento ušlechtilý účel poskytovaly kluby čety, což mělo často katastrofální následky. V blízkosti anglických stadionů je dnes nespočet památníků s vyrytými jmény ztracených fotbalových nadějí. V prosinci 1914 byl dokonce založen 17. pěchotní prapor Middlesex Regiment, zcela nový fotbalový prapor (legendární The Football Battalion), do kterého se přihlašovaly desítky profesionálních sportovců, včetně celého londýnského týmu Clapton Orient (dnes známý jako Leyton Orient). Ve Skotsku se ještě před vytvořením Football Battalion celý tým edinburského Heart of Midlothian přihlásil do Royal Scots, nejstaršího pěšího pluku v britských ozbrojených silách.

Mezi všemi těmito hrdiny vynikala postava Waltera Tulla, jehož příběh, hodný dickensovského románu, by si zasloužil samostatný článek. Padl při německé jarní ofenzivě v březnu 1918 v severní Francii, před příchodem vojenských posil z Ameriky. Byl afrokaribského původu, jeden z prvních míšenců, kteří hráli v první anglické fotbalové lize – nejprve v Tottenhamu, kde ale část publika odmítala, aby dres klubu oblékal darkie, a poté v Northamptonu, kde se mu nedostalo o moc vřelejšího přijetí.

Byl také prvním černošským hráčem, který podepsal smlouvu s glasgowskými Rangers v roce 1917, kdy byl kadetem ve Skotsku. Během války se Walter Tull stal jedním z prvních důstojníků smíšené rasy, co sloužili v regulérním pluku britské armády, a to navzdory zákonu, který zakazoval udělování takových pravomocí černochům a míšencům.

Provokatéři, bojovníci, géniové. Argentinci došli k titulu divoce, ale zaslouženě

Argentina to dokázala. Lionel Messi to dokázal. Potřetí v historii jsou La Albiceleste fotbaloví mistři světa. Tým, kterému po prvním zápase vážně hrozilo vypadnutí ve skupině, nakonec odehrál skoro dokonalý turnaj. Hlavní hrdina je jasný, po svém boku ale měl ty nejlepší společníky.

Přečíst

Také na německé straně byl fotbal nepopiratelnou součástí válečného vybavení. Velitel pluku, který se bratřil s nepřítelem v Ploegsteertu, popsal fotbal jako poslání: „Jedním z hlavních úkolů za frontovou linií je organizovat zápasy pro chlapce, kteří se vracejí ze zákopů.“ Nejenom odvaha a vlastenectví, ale i určitý sportovní duch byl prostě k bojům nutný.

Nejinak tomu bylo u Francouzů, přestože v jejich zemi byly nejoblíbenějšími sporty stále box, a zejména cyklistika. Během války zemřelo přibližně padesát jezdců, kteří se zúčastnili Tour de France v roce 1914.

Podle Paula Dietschyho byl nicméně fotbal na vzestupu a už v plném rozkvětu: „Vojáci měli dobré důvody pro to, aby si užívali fotbal: především jim umožňoval bojovat proti nudě tím, že znovu získali svou civilní identitu. Někdy existovaly i jiné, méně přípustné důvody. Jeden lékař například ve svém deníku popsal, že fotbal byl skvělou příležitostí, jak se vyhnout návratu na frontu. Stačilo se zranit, někdy si dokonce během hry zlomit nohu. Dovedete si tedy představit nasazení hráčů!“

Ne vždy bylo ovšem s čím hrát. Nezřídka prostě chyběl míč. „Na začátku války byl nedostatek materiálu skutečně problém. Občanská společnost však vojákům přišla na pomoc. Ve Francii již v listopadu 1914 zahájil ředitel novin L’Auto (jde o předchůdce sportovního deníku L’Equipe – L’Auto v roce 1903 uvedl do chodu cyklistický závod Tour de France, aby zvýšil svůj prodej, a v první polovině 20. století byl hlavním francouzským sportovním deníkem) takzvanou Operaci míč. Lidé tak mohli přispět na zasílání kožených míčů a duší vojákům,“ říká Dietschy.

„Také v roce 1917, po vzpourách mezi vojsky francouzské armády, které následovaly po další neúspěšné hrůzostrašné bitvě na severu země, přesvědčil jiný novinář ministra války, aby objednal několik tisíc balónů pro rozptýlení vojáků.“ V očích profesora Dietschyho, ale i dalších historiků, je právě nedostatek míčů dokonce jedním z důvodů, proč pochybovat o pravdivosti zápasů během příměří.

Proč příběhu (ne)věřit

Vánočnímu fotbalu v zemi nikoho se věnují desítky knih, novinových článků a dokumentů, hlavně v angličtině a v němčině. Vesměs se odvolají na různá dobová svědectví. Francouzský režisér Christian Carion natočil povedený celovečerní film Šťastné a Veselé, který je inspirován Štědrým dnem roku 1914. I v něm se objevuje fotbalová scéna. Jenže…

Podobně jako Amélie Demoenová na počátku naší návštěvy, nebo i apoštol Tomáš, který nevěřil v Ježíšovo vzkříšení, dokud si nesáhl do rány v jeho boku, nevěřící argumentují nedostatkem důkazů. Podle nich je fotbalový příběh příliš krásný na to, aby byl pravdivý, a proto byl zveličen. Většina skeptiků považuje důkazy za nespolehlivé. Kromě toho citují řadu vojáků, kteří na rozdíl od jiných popírali, že by se zápasy odehrály.

Podle některých svědectví se fotbal kvůli kráterům po střelách, příkopům, ostnatým drátům a vyvrácené půdě prostě hrát nedal. Tento argument však lze vyvrátit: v zemi nikoho u Frelinghienu byla půda ještě o Vánocích 1914 relativně v slušném stavu, jak ukazuje letecký snímek z roku 1916.

Podvodníci z Gijónu. Německá ostuda změnila pravidla fotbalu

Největší skandál v historii světových šampionátů. Velmi přátelský zápas západního Německa s Rakouskem sebral v roce 1982 Alžírsku šanci na historický úspěch. Ale aspoň vedl ke změně pravidel, a tak se teď díky němu základní skupiny hrají férovějším způsobem – poslední zápasy mají výkop ve stejný čas.

Přečíst

Nedostatek fyzických důkazů o vánočním utkání lze vysvětlit i širším kontextem. Na každého vojáka, který příměří přivítal, připadal jeden, kterému se událost nelíbila. Někteří považovali příměří za směšné a byli by raději, kdyby boje pokračovaly. Navzdory zpěvům, modlitbám, potřásání rukou, výměnám čokolády, cigaret, jídla či alkoholických nápojů si lze představit, že napětí mezi nedůvěřivými nepřátelskými vojáky muselo zůstat velmi citelné. Není tedy třeba příměří spíše přirovnat k přestávkám mezi jednotlivými koly boxerského zápasu?

Kromě toho, že se prameny časem ztratily, některé informace nikdy neexistovaly. Dopisy vojáků, alespoň francouzských, byly často cenzurovány. Fotografování na frontě bylo vedením zakázáno. Vánoční příměří nebylo jenom přivítáno, ale také popřeno nebo zpochybněno. Dokonce i vojáci, kteří se bratříčkování zúčastnili, někdy později svá prohlášení odvolali. Důvodem byl strach z trestů, ale také z veřejného mínění. Po Vánocích na britské vojáky opouštějící frontovou linii plivaly rozzlobené francouzské ženy. Považovaly za pobuřující, že se bratříčkují s německým nepřítelem, který jim otravuje život.

V prosinci 1914, kdy válka trvala teprve několik měsíců, si účastníci ještě pamatovali, co jsou lidskost a normální život. Tato vzpomínka byla narušena, když se vojáci začali navzájem zabíjet jedovatým plynem a plamenomety, a když se dozvěděli, že jejich země je také bombardována. To vše činilo nepřítele zlovolnějším a vzpomínky na „vánoční přátele“ rozmazanějšími.

I kdybychom předpokládali, že se vánoční zápasy skutečně odehrály, je třeba zvážit některé nuance. Skutečnost, že se o výsledku 3:2 hovoří na několika místech a v rozporuplných detailech, svědčí o jisté mytizaci. Možná se vojáci odvolávali na stejné události a přidávali k nim detaily, každý podle své vlastní představivosti. Ve stresujícím a absurdním válečném prostředí se šířily fámy. Pluky přicházely a odcházely v rychlém tempu, a s nimi kolovaly všelijaké zvěsti.

Na druhé straně je také možné, že mnohým vojákům nestál vánoční fotbal v prostředí konce světa za zmínku, protože se tam jindy hodně a pravidelně hrálo. Ti, kteří tvrdili, že neviděli zápas, měli pravděpodobně na mysli devadesátiminutový duel s plným počtem hráčů, třemi rozhodčími a konečným skóre.

Pokud se tedy pořádný fotbalový souboj zdá být uprostřed chaosu opravdu velmi nepravděpodobný, neznamená to ještě, že si nemůžeme představit, že vojáci hráli fotbal tak, jak jsme si hráli my všichni jako děti, s čepicemi a batohy jako brankami. A i když se někde možná kopalo do prázdné plechovky nebo do pytle s hadry místo do koženého míče, nebyl to pořád fotbal? Proto se o vánočním fotbalu z roku 1914 někdy mluví jako o jakési lingua franca.

Bohužel se tímto společným a univerzálním jazykem pak přestalo mluvit. Během následujících Vánoc nebyla o bratrství, natož o fotbale, už vůbec řeč. Pro žádný kulatý nesmysl už nezbylo místo. Jen pro holý nesmysl. Už žádná válka bez výstřelů, jak o mnoho let později George Orwell nadepsal svou esej o vrcholovém sportu (The Sporting Spirit) po turné sovětských mistrů z Dynama Moskva v Británii v roce 1945, několik měsíců po konci druhé světové války.

I víc než sto let po událostech Vánoc roku 1914 zůstává příměří, neboli Malý mír Velké války, zdrojem inspirace. V městečku Messines, kde na náměstí stojí socha dvou vojáků podávajících si ruce nad fotbalovým míčem a kam z Ploegsteertu vede silnice lemovaná chmelnicemi, bylo založeno mezinárodní sdružení Flanders Peace Field.

Jeho iniciátoři vytvořili na bývalém fotbalovém hřišti pietní místo, kde se mohou setkávat mladí lidé z celého světa, aby si společně zasportovali, zakopali a přemýšleli o válečných zvěrstvech. Možná se scházejí kvůli něčemu, co je do určité míry jen mýtus, ale podstatnější je, že tak činí hlavně díky tomu, čím by fotbal měl být vždy a především: sice nesmyslem, ale nádherně kulatým.

Text, který jste právě dočetli, je z 20. čísla (1/2022) tištěného Football Clubu. Co dál v něm bylo?

  • Angličan chce do Německa. Sol Campbell v rozhovoru s FC o trenérské kariéře.
  • Tady vládne Šeriff! Ondřej Soukup o podivuhodném klubu v ruském Moldavsku.
  • La Furia Ceca: italský pohled na Pavla Nedvěda.
  • A další skvělé texty na víc jak 160 stranách.

Související články

Plus, nebo minus? Slávistické posily pod lupou, ohodnoťte je

Česká liga je zpět, o víkendu se po víc jak dvouměsíční pauze odehraje 17. kolo. Slavia začíná v neděli proti Jablonci a na jaro, během kterého bude chtít získat pátý titul za posledních sedm let, si přivedla pět výrazných posil. Představíme vám je a vy je můžete ohodnotit.

Slavia

Ze hřiště před kameru. Podaný a Rosa o práci televizního experta

Jak vypadá přechod hráčů do role fotbalových expertů? Co je inspiruje? V čem se chtějí zlepšovat? A jak hledají balanc mezi důkladnou analýzou a televizní zábavou? Hosty Football Club podcastu jsou Jakub Podaný a Antonín Rosa.

Podcast

Video: Čistý, hrajeme. Gól pohledem rozhodčího

Jak to vypadá, když pískáte v zápase před sedmi tisíci lidmi? Koukněte se na video z kamery, kterou na sobě měl rozhodčí ve sparťanské generálce na ligu.

Zábava
Popup se zavře za 8s