Fotbalový mír ve Velké válce. Byli jsme v Belgii ověřit legendu

22. duben 2022
Sdílejte:
O Vánocích roku 1914 zavládlo na několika místech západní fronty Velké války příměří. Legenda praví, že na bojištích mezi zákopy sehráli britští a němečtí nepřátelé improvizované fotbalové zápasy. Bylo to tak? Football Club se vydal na „místo činu“.
Památník fotbalového příměří v belgickém Ploegsteert.Foto: Guillaume Narguet

Vysoká kovová klec asi s třiceti starými vyfouknutými fotbalovými míči uvnitř. K tomu pár vybledlých šál britských klubů, které stále visí na drátěném plotě a jsou ponechané napospas větru a dešti. To je jedna z prvních věcí, jež si zvědavý návštěvník s trochou fotbalové duše musí všimnout, když dorazí do vzdělávacího centra nazvaného anglicky Plugstreet 14-18 experience.

Hned vedle tohoto poněkud zvláštního venkovního koše na fotbalové odpadky se nachází skromný, ale důstojný památník australským a novozélandským „vojenským bratrům“, kteří zde kdysi obětovali svůj život v boji proti německým okupantům. Čteme na něm vyrytý výmluvný nápis: Až se vrátíš domů, řekni jim o nás a řekni jim, že za váš zítřek jsme dali náš dnešek.

Plugstreet, jak ji znali ti, kteří zde sloužili během války, neboli Ploegsteert, jak se ve skutečnosti jmenuje, je malá valonská vesnice ležící v severozápadní části Belgie, dvanáct kilometrů jižně od vlámského města Ypry a jeden hod granátem od hranic s Francií, či ještě jinak, dvacet kilometrů od Lille. Od roku 1914 do roku 1918 byla vesnice a její široké okolí dějištěm jedněch z nejzuřivějších bojů první světové války.

Ploegsteert leží na tehdejší západní frontě, jejíž každodenní realitu Erich Maria Remarque popsal velmi realistickým způsobem ve slavném románu. Tato oblast zůstala přes čtyři nekonečné roky no man’s land, kde se v obrovském tratolišti bláta a krve vojska Velké Británie, Francie, Belgie a Spojených států amerických střetla s nepřítelem z Německé říše.

Do území nikoho byly statisíce vojáků z celého světa postupně poslány na téměř jistou smrt. Z této absurdní oběti hromad mladých mužů pro dobytí kusů polí často velikosti fotbalového hřiště zůstaly dnes akorát desítky – ba stovky – hřbitovů a památníků. Včetně pomníku, který u zrekonstruovaných zákopů zobrazuje dělostřeleckou skořápku s fotbalovým míčem na vrcholu a který delegace UEFA v čele se svým tehdejším předsedou Michelem Platinim slavnostně odhalila v prosinci 2014 u příležitosti stého výročí onoho pověstného vánočního příměří. Jak je na dlažbě uvedeno v několika jazycích, socha je věnována všem, kteří zažili Malý mír ve Velké válce.

Ač byl Ploegsteert před válkou bezvýznamnou obcí, jeho nedaleký les získal brzy po vypuknutí konfliktu legendární rozměr. I první pondělní ráno po letošním Novém roce vane od Severního moře mrazivý vítr. K tomu nám déšť a nebe plné nejrůznějších odstínů šedi umožňují si představovat, jak tu tenkrát mohla všechna ta beznaděj proběhnout. Pěšina s anglickým nápisem Christmas Truce vede od Memoriálu na památku nezvěstných vojáků Commonwealthu až k nenápadnému kříži, který o pár kilometrů dál na místě zvaném Saint-Yvon také připomíná vánoční příměří.

Je tu téměř liduprázdno. Na obzoru jsou vidět jen racci hledající žížaly na polích a pár nadšených jezdců na kole, kteří šlapou po trase klasiky Gent-Wevelgem, jednodenního jarního závodu, kde v nedávné minulosti už třikrát slavně triumfoval Slovák Peter Sagan.

Zhruba hodinová procházka podél lesa a jednoho hřbitova přitom nenutí k depresivním úvahám, jako spíš vybízí k určitému zamyšlení. Vnitřní pocit během chůze je podobný, jako když v Česku jdete třeba po bývalé vesnici v Lidicích a krok za krokem se ve vás rozhostí zvláštní ohlušující a znepokojivé ticho. Na mysl se dere otázka: Když dnes je vše kolem nás vlastně tak krásné a klidné, když se svět zdá být, jak má, jak mohlo k všem těm minulým hrůzám vůbec dojít? (autor místo navštívil a text psal ještě před ruskou agresí na Ukrajině – poznámka editora)

Fotbalový míč je možná kulatý nesmysl, ale pokud se tu fotbal tehdy opravdu hrál, jak se s oblibou tvrdí, musel být jednou z mála radostí, které v člověku udržují naději, že obyčejný život má pořád smysl. Nehledě na vývoji fotbalu v čase, na úroveň nebo na způsob, jak se hraje, především v této prostotě a univerzálnosti vždy byla, je a bude jeho krása a síla.

Fotogalerie z reportáže:

Jedině s dobrými Němci

V recepci vzdělávacího centra Plugstreet sedí průvodkyně Amélie Demoenová vřelé nátury – ostatně jak se většinou v Belgii sluší. Existencialistickými fotbalovými úvahami se však očividně v životě příliš netrápí. „Jé, i vy jste tu kvůli fotbalu? Hodně návštěvníků k nám zajede v domnění, že se tu hrál opravdový zápas. Je to sice hezká představa, jenže otázkou je, do jaké míry odpovídá realitě,“ uzemní nás slečna s milým úsměvem hned při přivítání, než nás pustí dovnitř k expozicím.

„Víte, nezachovaly se prakticky žádné hmotné důkazy, které by tuto domněnku potvrzovaly. Ta je založena pouze na několika svědectvích, která se nachází v dopisech, co vojáci posílali svým rodinám, anebo v denících, které si vedli. Většina z mála fotografií, které byly tehdy pořízeny, byla pravděpodobně zničena, protože myšlenka sbratření se s nepřítelem se nemusela velitelům líbit. Přes to všechno je docela možné, že si někteří vojáci na bojišti zakopali do míče, několikrát si přihráli, nebo si dokonce improvizovaně nějak zahráli,“ dodává.

Jedno je nicméně jisté: fotbal rozhodně není hlavním tématem prohlídky muzea. Zatímco filmový dokument vysvětluje složité příčiny konfliktu a objasňuje – ještě jednou, protože jsme toho rána kdysi ve škole paní dějepisářku neposlouchali pozorně – řetězec spojenectví, který vedl ke globalizaci konfliktu, animovaná reliéfní mapa a velké dotykové obrazovky popisují postup a ústup zúčastněných jednotek a všelijaké boje, co probíhaly na obou stranách hranice, která dodnes rozděluje Belgii a Francii. A která tehdy vlastně rozdělila velmoci té doby.

Yperský oblouk, kde se kromě každodenních „obyčejných“ bojů odehrálo pět velkých bitev, zůstal posledním kouskem Belgie, který se Němcům nepodařilo obsadit, a to přesto, že poprvé v historii lidstva použili chemickou zbraň – jedovatý bojový plyn, takzvaný hořčičný plyn nebo také „yperit“, který své jméno dostal právě podle názvu města. Spojenci se tam za každou cenu snažili udržet, aby se Němci nemohli dostat ke strategickým přístavům Dunkerque a Calais na severu Francie.

Nemalá část expozic se také věnuje životu vojáků a civilního obyvatelstva, propagandě či manipulaci s informacemi, která už tehdy byla velmi aktuální. A samozřejmě i vánočnímu příměří. Jako takovému, (téměř) bez fotbalu.

„Ono se během války odehrálo poměrně dost fotbalových zápasů. Tvořily se různé plukovní, divizní a spojenecké týmy (belgické, britské, francouzské a italské). Co se ale týče zápasů o vánočním příměří, musíme konstatovat, že byly velmi neformální, pokud se vůbec konaly,“ potvrzuje Paul Dietschy, francouzský univerzitní profesor soudobých dějin, který je autorem pozoruhodné knihy Dějiny fotbalu.

Odborník na úlohu fotbalu v období válek je přesvědčený, že čas, který od té doby uplynul, způsobil, že mýtus do jisté míry vystřídal realitu. „Vojenská hierarchie považovala tyto pokusy o bratříčkování za vysoce odsouzeníhodný akt spiknutí. Vojáci pochopitelně nebyli k tématu příliš sdílní. Nicméně je pravda, že několik zdrojů se shoduje, že o Vánocích 1914 došlo k určitým improvizovaným zápasům mezi Brity a Němci. Je však třeba poznamenat, že se jednalo především o Němce z Bavorska nebo Saska, kteří byli považováni za ‚dobré Němce‘ na rozdíl od Prusů, kteří byli tradičně vykreslováni jako brutální a hodní nenávisti.“

Budou Vánoce!

Na počátku války panoval v Evropě ještě určitý optimismus. Většina rodin věřila, že nebude trvat dlouho a jejich synové budou na Vánoce zpátky doma. Tato myšlenka se však brzy ukázala jako velmi naivní. Jediní vojáci, kteří byli posláni domů včas na svátky, byli těžce zranění. Jinak byly jedinými zprávami z fronty v prosinci 1914 úmrtní oznámení. Po rychlém postupu německého agresora během léta se konflikt pomalu dostával do slepé uličky. Na podzim byla fronta už prakticky ochromena. Vojáci byli zalezlí v zákopech. Začínala nekonečná poziční válka.

Kloppův asistent o tajemství úspěchu Liverpoolu. I podavač musí být rychlý

Pepijn Lijnders je pravou rukou Jürgena Kloppa. V rozhovoru s ním nakouknete hluboko do útrob jednoho z nejlepších týmů světa. Dozvíte se třeba, jak příprava s béčkem Benfiky pomohla vyhrát Ligu mistrů nebo jak se hráči učí nad soupeřem vždy a všude dominovat.

Přečíst

Muži, kteří nebyli posláni jako potrava pro děla, propadávali hlubokému smutku. Jejich kulisy tvořily mrtvoly, ostnatý drát a bláto. Neustálé deště je ještě víc zavalovaly, krysy jim ohlodávaly boty. Spolu s nimi byly snad jedinými šťastnými živými tvory v okolí vši a blechy, zatímco gangréna, úplavice, plicní infekce, tyfus a zákopová horečka řádily.

Podmínky byly tak špatné, že vzbuzovaly i určitý soucit u nepřítele. Ani vojáci na druhé straně se totiž neocitli v předsíni pekla z vlastní vůle. Na některých místech byly zákopy od sebe vzdáleny jen několik desítek metrů. Sténání a nářky jejich obyvatel nešlo ignorovat. Tu a tam se bojovníci slitovali: není přece lepší žít a nechat žít? V této atmosféře se blížily Vánoce. Bylo sice jisté, že chlapi nebudou doma, ale to některým z nich nebránilo v tom, aby si (kurňa!) užili svátky.

Mezi mrtvolami nebylo ovšem snadné navodit vánoční náladu. Britské časopisy a noviny proto vyzývaly své čtenáře, aby vojákům na frontě něčím zpestřili život. A tak přes kanál La Manche putovaly statisíce drobných dárků: teplé oblečení, sladkosti a nápoje, cigarety a tabák i pera. A více než dva miliony dopisů! Stranou nezůstala ani německá strana. I tam se v tisku objevila výzva k štědrosti. Císařská vláda si dávala záležet, aby každé jednotce na frontě poslala vánoční stromek. A císař Vilém II. posílal doutníky mužům, které do tohoto šílenství sám vehnal.

V Římě se snažil uplatnit svůj vliv nově zvolený papež Benedikt XV. Na začátku prosince svatý otec veřejně vyjádřil naději, že „střet zbraní ustane, až křesťané oslaví svátek narození Vykupitele“. Nikdo nereagoval. Ještě 24. prosince ráno byli navíc vojáci na obou stranách frontové linie varováni svými nadřízenými, aby se měli na pozoru před překvapivými útoky. Strážní na francouzsko-belgické hranici však nic neviděli ani neslyšeli. Žádná letadla, žádné pozorovací balóny. Žádná střelba ani bomby. To, co papež nemohl realizovat oficiálně, vojáci uskutečnili spontánně: Ano, o Vánocích bude příměří.

V zákopech lesa Ploegsteertu rezonují nejdříve tradiční vánoční koledy. Ozývá se německý hlas, na který odpovídá britský. Vojáci opatrně vstávají a vyskočí ze svých krytých pozic. Napětí je sice vysoké, přesto dělají krok jakoby do tmy na území, které nikomu nepatří a na kterém si už všichni zvykli zabíjet druhého. Surrealistický obraz se objeví: Němci instalovali ve svých zákopech svítící vánoční stromky – ty, které jim byly zaslány císařským dvorem. Než se ovšem začnou vyměňovat různé komodity, zazní jasná prosba: Don’t shoot! – O Štědrém dnu nestřílet!

Zatímco britští Tomíci mají mleté maso, džem, koláče, čokoládu, čaj, tabák, rum či vánoční pudink, němečtí Fritzové nabízejí doutníky, sladkosti, oříšky, klobásy, kysané zelí, kávu, brandy, kořalku i víno. Když se následujícího rána mlha rozplyne, je na frontě poměrně jasný a suchý den. Téměř idylický. Počasí se umoudřilo. Jako by zasáhl Bůh. Vrstva jinovatky pokrývá krajinu. Obloha se rozzařuje bez mraků. Dokonce lehce sněžilo. Po obzvlášť mokrém prosinci je to ideální den pro uzavření míru, pomyslí si někteří odvážlivci. A také pro lov zajíců, kteří v tomto nezvyklém klidu zmateně běhají po polích. Jó, grilované masíčko je opravdová lahůdka. Cítíte to i vy?

Malý mír se stejným způsobem rozšiřuje na několik míst v okolí. Neoficiální příměří často začíná pokřiky a skandováním. Tu a tam mávají vlajkami nebo transparenty se slovy: You not shoot, we not shoot. Nebo tak nějak. V různých místech je rozhodnuto o důstojném pohřbívání mrtvých, kteří zůstali ležet na polích. Společný hřbitov je otevřen. Muži, kteří padli v předvánočních bojích, jsou pohřbeni za doprovodu anglických a německých písní a žalmů.

Příběh na webu ukončujeme zhruba v jeho třetině. Zbytek si přečtěte v aktuálním čísle čtvrtletníku Football Club. Dozvíte se třeba, proč fotbal měli rádi velitelé, proč někteří na vánoční příměří nevěří a proč mnozí účastníci války později chtěli na krátká spřátelení s nepřítelem ze začátku války zapomenout.

Football Club na papíře!

V aktuálním čísle dále najdete:

Angličan chce do Německa. Sol Campbell v rozhovoru s FC o trenérské kariéře.

Tady vládne Šeriff! Ondřej Soukup o podivuhodném klubu v ruském Moldavsku.

La Furia Ceca: italský pohled na Pavla Nedvěda.

A další skvělé texty na více jak 160 stranách.

Související články

Podvodníci z Gijónu. Německá ostuda změnila pravidla fotbalu

Největší skandál v historii světových šampionátů. Velmi přátelský zápas západního Německa s Rakouskem sebral v roce 1982 Alžírsku šanci na historický úspěch. Ale aspoň vedl ke změně pravidel, a tak se teď díky němu základní skupiny hrají férovějším způsobem – poslední zápasy mají výkop ve stejný čas.

Historie

Nedvěd do Slavie? Tvrdík mu hodil laso

Šéf Slavie Jaroslav Tvrdík láká Pavla Nedvěda po konci v Juventusu do Slavie. Oba se znají například z cesty s Milošem Zemanem do Číny.

Zprávy

S Nedvědem padají i akcie Juventusu. Končí éra Superligy

Akcie Juventusu v reakci na náhlý konec vedení klubu prudce padaly. Pro klub jde o další špatnou zprávu po pandemii a krachu projektu Superligy.

Zprávy
Popup se zavře za 8s