Zlatá česká nadstavba. Našli jsme nejšílenější ligový systém na světě

Představte si ligu, v níž může tým sestoupit z klidného středu tabulky, během jediného ročníku jsou vyhlášeni hned dva mistři a ani jeden z nich nakonec nemusí být oficiálním šampionem celé soutěže.

Přesně takto v uplynulých dekádách fungovala argentinská Primera División. Příběh této soutěže je však mnohem složitější a věrně odráží hluboké společenské i finanční napětí v argentinské společnosti.

Když velkokluby chrání matematika

Celé to podivné divadlo odstartovalo v sezoně 1990/91, kdy svaz zavedl systém Apertura (otevírací část) a Clausura (závěrečná část). Šlo o dvě separátní tabulky, z nichž první se hrála od srpna do prosince a druhá od února do června.

Společně s tím pokračoval specifický sestupový systém zavedený v roce 1983. Do druhé ligy padaly po konci celé sezony dva týmy s nejhorším bodovým průměrem za poslední tři sezony. Rozhodoval průměr získaných bodů na zápas, což znamenalo, že nováčci museli od prvního dne tvrdě bojovat o přežití, zatímco tradiční velkokluby nemohla jedna špatná sezona fatálně ohrozit.

Na konci ročníku si to pak oba „půlmistři“ rozdali ve finálovém dvojzápase o absolutního vládce argentinského fotbalu. Prvním a na dlouhou dobu také posledním takto korunovaným šampionem se stal tým Newell's Old Boys. Od následující sezony až do ročníku 2013/14 sice systém zůstal v podstatě stejný, ale utkání o absolutního vítěze bylo zrušeno – liga tak měla dva plnohodnotné mistry ročně.

V mezičase byla ještě zavedena baráž v sezoně 1999/00. Právě v ní o jedenáct let později senzačně zahučelo River Plate. O příběhu tohoto šokujícího sestupu jsme ostatně psali v nedávném článku.

Třicetitýmové monstrum

Po roce 2013 se však rozjela neuvěřitelná horská dráha ligových experimentů. Na pochopení všech jejích změn by člověk potřeboval minimálně doktorát z aplikované matematiky, takže se pokusíme rozebrat jen ty nejzásadnější veletoče.

V roce 2014 se svaz rozhodl přejít ze systému podzim–jaro na model jaro–podzim, tedy aby se hrálo v rámci jednoho kalendářního roku. Nějaké další kosmetické úpravy? Ne, svaz rovnou nafoukl ligu z 20 na absurdních 30 týmů. Přechodný ročník 2014 ještě odehrálo 20 týmů, kvůli změně kalendáře byl však zkrácen na pouhých 19 kol.

A jak tato změna tamnímu fotbalu prospěla? Vůbec. Argentinský fotbalový svaz (AFA) rychle usoudil, že kalendářní rok nikomu nevyhovuje, a rozhodl se od sezony 2016/17 obnovit klasický model podzim–jaro. První polovinu roku 2016 proto vyplnil zkrácený přechodný turnaj.

Od sezony 2017/18 převzala organizaci nejvyšší soutěže nová Superliga Argentina de Fútbol, která získala vůči AFA větší administrativní samostatnost. Zároveň skončil státem financovaný projekt Fútbol para Todos a vysílací práva převzaly soukromé televize. Superliga však vydržela jen tři sezony. Kvůli sporům s AFA a nespokojenosti klubů byla v roce 2020 nahrazena Ligou Profesional, která se vrátila přímo pod křídla svazu.

Ten se vrátil k celoročnímu systému a na dvě sezony raději úplně stopnul sestupy, čímž soutěž znovu monstrózně nabobtnala – tentokrát na 28 týmů.

Následně zavedl nový sestupový klíč: jeden tým měl sestupovat na základě tříletého bodového průměru a druhý jako absolutně nejhorší celek aktuální sezony. Jenže v ročníku 2024 nastal šok – sestupy byly náhle úplně zrušeny. Byla snad v ohrožení Boca Juniors nebo River Plate a svaz jim kryl záda? Kdepak.

Rozhodnutí pomohlo několika ohroženým klubům a znovu vyvolalo podezření z klientelismu. Pozornost se upírala na Barracas Central, někdejšímu klubu svazového prezidenta Claudia Tapii, v jehož čele dnes stojí Tapiův syn. Oficiální odůvodnění svazu? Opětovné rozšíření ligy na 30 týmů.

Fotbalový guláš

A jak funguje liga nyní? Sestupový klíč na základě tříletého průměru sice zůstává, ale nově platí jen pro jeden nejhorší tým. Druhým nešťastníkem, který putuje o patro níž, se stává celek, jenž skončí absolutně nejhorší v souhrnném hodnocení dané sezony.

Zbytek formátu se též změnil v naprostý guláš. Prezident Tapia soutěž znovu rozdělil na Aperturu a Clausuru, přičemž v obou částech roku je liga rozsekaná do dvou skupin po 15 týmech. Kluby hrají zápasy ve svých skupinách, ale pro diváckou atraktivitu jsou do programu vložena i dvě kola „křížem“ – tedy víkendy velkých derby.

Celý tento proces se pak během roku opakuje dvakrát:

1. Nejdřív se takto odehraje Apertura, kde po skupinové fázi následuje play-off, z něhož vzejde první mistr.
2. Poté se úplně stejným systémem (skupiny + vlastní play-off) odehraje Clausura, která určí mistra druhého.
3. Aby toho nebylo málo, přichází na scénu ještě mistr třetí. Tím se stává klub, který nasbírá vůbec nejvíc bodů v souhrnné celoroční tabulce, takzvané Tabla Anual.

Proto když si dnes vygooglíte posledního argentinského šampiona, máte na výběr hned ze tří možností: vítěze Apertury Platense, vítěze Clausury Estudiantes nebo vítěze takzvané Tabla Anual, Rosario.

Tyto neustálé změny a absolutní nepřehlednost argentinskému fotbalu drasticky škodí, což se projevuje i na mezinárodní scéně.

Sice můžeme namítnout, že argentinské kluby v posledních dvou letech opanovaly Copa Sudamericana (jihoamerickou obdobu Evropské ligy), ale o úroveň výš je to bída. V prestižní Copa Libertadores – jihoamerické Lize mistrů – čeká Argentina na vítěznou trofej už od roku 2018.

V porovnání se svými brazilskými konkurenty, kteří těží z ekonomické i organizační stability, jsou momentálně Argentinci o obří krok pozadu.