„Zabijeme tě, jestli nepískneš penaltu.“ Šokující sestupy fotbalových obrů provází věrní fanoušci i skandály

Too big to go down, „Příliš velcí na to, aby padli.“ To je označení, kterému se uplynulý víkend úspěšně vyhnul londýnský Tottenham Hotspur a které od sebe poslední dny nejspíš úspěšně odhání ostravský Baník.

Tato fráze se v anglosaském světě používá pro kluby, které jsou historicky tak obrovské, úspěšné a finančně silné, že by měly být vůči sestupu naprosto imunní. Neměly by na něj mít ani pomyšlení. Nejsou to totiž žádní typičtí fotbaloví pasažéři, kteří neustále pendlují nahoru a dolů, jako Norwich, Granada, Levante nebo na domácí scéně Dukla. Jde o giganty, u nichž pád nikdo nečeká, a pokud přece jen nastane, často za ním stojí spíš zákulisní skandály než čistě sportovní zmar.

Právě to je případ italského Juventusu ze sezony 2005/06. Po rozsáhlé korupční aféře Calciopoli dostala Stará dáma tvrdou facku. Místo plánovaných oslav mistrovského titulu, který mu byl dodatečně odebrán, čekal turínský velkoklub nucený administrativní sestup do Serie B a obrovské množství navazujících problémů. Původní drakonický trest v podobě odečtu 30 bodů byl sice po odvoláních snížen na konečných devět, přesto musel klub projít očistcem.

Tvrdá facka však paradoxně nastartovala novou éru. Zatímco některé hvězdy utekly, ikony jako Gianluigi Buffon, Pavel Nedvěd, Alessandro Del Piero, David Trezeguet nebo Giorgio Chiellini se zapsaly do dějin jako symboly absolutní věrnosti a loajality. Rozhodly se jít s potápějící se lodí ke dnu a vykopat ji zpět. Juventus druhou ligu suverénně ovládl a po jediné sezoně se vrátil mezi elitu. Z dlouhodobého hlediska klub z této nucené přestavby obrovsky profitoval, o pár let později totiž započal svou historickou devítiletou nadvládu nad italským fotbalem.

Penalta, nebo smrt

Ještě větší šok než Juventus svým fanouškům připravil nejúspěšnější argentinský klub a odvěký rival Bocy Juniors, River Plate. V červnu 2011 totiž dokázal nemyslitelné a poprvé ve své tehdy 110leté historii sestoupil z nejvyšší soutěže. Klub se v dluzích a sportovní bídě potácel již několik sezon. Pád přišel i přes extrémně složitý ligový systém Argentiny, který počítá průměr bodů za poslední tři roky a je vytvořen právě proto, aby tradiční velkokluby chránil.

Záchranný polštář ale nestačil a River Plate musel do baráže proti provinčnímu celku Belgrano. Když domácí odveta na slavném stadionu El Monumental spěla za stavu 1:1 k definitivnímu pádu, propuklo v hledišti i v zákulisí čisté šílenství. Na tribunách a v okolních ulicích se rozpoutala otevřená válka fanoušků s policisty, která se zvrhla v brutální demolici stadionu, zapalování sedaček a vlnu násilí, jež za sebou nechala přes 50 zraněných.

Ještě větší ostuda se však odehrála v útrobách stadionu. Jak později odhalily bezpečnostní kamery, lidé z vedení klubu záměrně otevřeli dveře osmi maskovaným chuligánům z radikální skupiny Barra Brava, kteří o poločase vtrhli do kabiny rozhodčích.

„Jestli pro nás neodpískáš penaltu, nedostaneš se odsud živý. Zabijeme tě,“ vyhrožovali chuligáni hlavnímu sudímu Sergiu Pezzottovi. Vyděšený rozhodčí pod nátlakem ve druhém poločase penaltu pro domácí skutečně odpískal. Útočník Mariano Pavone ji však neproměnil a zápas musel být v 89. minutě kvůli masivním nepokojům ukončen, ale výsledek nakonec platil.

Následný pád na dno byl zdrcující. Značka Adidas s klubem kvůli obrovské reputační krizi okamžitě přerušila sponzorství a River Plate musel pod cenou rozprodat své největší mladé klenoty, jako byli tehdy nadějní Erik Lamela nebo Lucas Ocampos.

Klubu sice hrozily drakonické tresty včetně odečtu 18 bodů, po zásahu vysoké politiky a tlaku z vládních míst však fotbalová asociace nakonec River Plate symbolicky omilostnila a potrestala ho jen pětizápasovým uzavřením stadionu. Přesně 363 dní po historické katastrofě vyhrálo River Plate druhou ligu a zajistilo si okamžitý návrat zpět mezi argentinskou smetánku.

Němečtí obři

Dalšími fotbalovými giganty, kteří v moderní historii poznali hořkost pádu, byly německé kluby Hamburger SV a FC Schalke 04. V případě tradičního celku z Gelsenkirchenu byl sešup tak strmý, že to šokovalo celé Německo. Kdo by si v klubu ještě v roce 2019, kdy modrobílí hráli vyřazovací fázi Ligy mistrů, pomyslel, že o pouhé dva roky později zažijí nejhorší sezonu své historie?

Katastrofální sestupový ročník 2020/21 navíc Schalke otevřelo historickým propadákem, prohrou 0:8 s Bayernem Mnichov. Tým upadl do nevídané letargie a první ligové výhry se dočkal až po 30 zápasech (téměř po roce) bez jediného vítězství. Zoufalé vedení se snažilo efekt sněhové koule zastavit zběsilou rotací na lavičce, kdy se u kormidla vystřídalo hned pět trenérů. Definitivní pád o patro níž po dlouhých 30 letech mezi elitou byl nevyhnutelný. Schalke 10 let po účasti v semifinále Ligy mistrů zakončilo ročník s pouhými 16 body a hrozivým skóre minus 61.

Skutečné kořeny tohoto kolapsu ležely v obřích dluzích údajně až kolem 200 milionů eur, které fatálně umocnila pandemie. Přesto se klub po sestupu bleskově semknul, kompletně překopaný kádr v čele s kanonýrem Simonem Teroddem zabral a Schalke na jaře 2022 druhou Bundesligu vyhrálo.

Během této postupové euforie ale zasáhla klub další rána. Když v únoru 2022 Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, Schalke muselo okamžitě řešit, co s hlavním sponzorem, ruským státním gigantem Gazpromem. I přes kritickou finanční situaci se klub postavil k problému čelem a čtyři dny po začátku války problematické partnerství definitivně ukončil.

Návrat mezi elitu měl však jepičí život. Následující sezona znamenala opětovný pád. Tentokrát už vyhrabání se z druhé ligy trvalo déle. Klub prošel hlubokou krizí a skončil postupně na 10. a 14. místě. Jedinou konstantou zůstali věrní fanoušci, i ve druhé lize si Schalke drželo průměrnou domácí návštěvnost přes 61 000 diváků na zápas.

Zlom přišel až v aktuální sezoně. Nový sportovní ředitel Frank Baumann stabilizoval tým a v zimě vsadil na nestárnoucího 39letého kanonýra Edina Džeka. Zkušený bosenský útočník dotáhl ofenzivu k dokonalosti. Schalke druhou ligu vyhrálo a je zpátky mezi německou elitou.

Podobný, ale v mnoha ohledech ještě bolestivější příběh napsal Hamburger SV, klub, kterému se kvůli jeho neotřesitelné pozici přezdívalo Dinosaurus. Neuvěřitelných 55 let se HSV úspěšně vyhýbal sestupu z německé Bundesligy, což byla nejdelší série ze všech zakládajících členů. Jenže každá série někdy musí skončit.

Šestinásobný německý šampion a vítěz Poháru mistrů evropských zemí z roku 1983 se propracoval ke sportovní katastrofě v sezoně 2017/18. Tým od začátku ročníku upadl do herní nepohody, a i když klub protočil celé vedení a vystřídal tři trenéry, osud se už zvrátit nepodařilo. Dne 12. května 2018 se pověstné hodiny počítající prvoligovou příslušnost zastavily.

Následný pobyt ve druhé Bundeslize se protáhl na únavných sedm let a stal se synonymem pro fotbalové prokletí. Hamburg v každé sezóně platil za největšího favorita na postup, jenže v klubu se zabydlel fenomén takzvaného jarního kolapsu. V premiérové druholigové sezoně 2018/19 sice tým ovládl podzim a stal se půlmistrem, ale po tragickém jaru skončil až čtvrtý. Tento scénář se jako přes kopírák opakoval tři roky po sobě, kdy Hamburg končil vždy na prvním nepostupovém místě.

Když v dalších letech konečně proklouzl alespoň do baráže, pokaždé s prvoligistou selhal. Nejbizarnější moment přišel v roce 2023 v Sandhausenu, kde fanoušci po výhře už slavili postup na hřišti, než Heidenheim v souběžně hraném zápase otočil skóre dvěma góly v 99. minutě a posunul HSV zpět do barážového utrpení.

Zatímco se na trávníku kupilo zklamání a klubem cloumaly personální čistky, největší poklonu si zasloužili diváci. Podobně jako na Schalke se i v Hamburgu projevila bezmezná věrnost fanoušků. Bez započtení covidových ročníků se průměrná domácí návštěvnost v zaplněném Volksparkstadionu každý rok spolehlivě pohybovala okolo 50 tisíc diváků.

Nekonečné čekání na restart skončilo až v minulé sezoně. Tým se pod vedením nového sportovního úseku a upraveného trenérského štábu konečně vzepřel jarní agónii, ovládl druhou polovinu soutěže a po sedmi letech utrpení mohl slavit návrat mezi německou elitu, kde v této sezoně skončil třináctý a bezpečně se udržel.

Prezident podvodník

Atlético Madrid nepřipomínalo na konci 90. let minulého století takový kolos jako dnes pod Diegem Simeonem. A stejně jako u předchozích klubů, ani tady nepřišel pád náhodou. Stál za ním rozpad zevnitř pod kontroverzní postavou tehdejšího prezidenta klubu Jesúse Gila.

Vše odstartovalo už v roce 1992, kdy nový španělský zákon nařídil fotbalovým klubům transformaci na akciové společnosti, aby se vyřešila jejich finanční krize. Atlético muselo narychlo sehnat základní kapitál přes dvě miliardy peset (což tehdy dělalo zhruba 500 milionů korun), aby se vyhnulo administrativnímu sestupu.

Klub se sice na poslední chvíli zachránil díky bankovním půjčkám, jenže Jesús Gil v zákulisí rozehrál špinavou hru. Společně s viceprezidentem a svým synem zosnoval sérii skrytých machinací, díky nimž ovládl 95 % akcií klubu, aniž by za ně zaplatil jedinou pesetu.

Tento podvod později vyšetřovala protikorupční prokuratura jako proslulou kauzu Atlético. Přestože soudy tunelování klubu potvrdily, Gil s kumpány trestu unikli, protože trestný čin byl v době vynesení rozsudku promlčen. Během Gilovy éry navíc klub kvůli drastickým škrtům zrušil téměř celou svou mládežnickou akademii. Tento krok přihrál největšímu rivalovi obří talent Raúla Gonzáleza, který se později stal jednou z největších legend Bílého baletu.

Aby toho nebylo málo, Jesús Gil navíc plnil stránky novin neustálými skandály, před sídlem ligy fyzicky napadl manažera Compostely a po zápase s Ajaxem v Lize mistrů utrousil rasistické urážky na adresu soupeře.

Vše vyvrcholilo v prosinci 1999, kdy soudce nařídil Gilovo odvolání a uvalil na Atlético nucenou správu. Klub se ocitl v naprostém organizačním chaosu a bezvládí. Ačkoliv byl Gil po pár měsících do funkce vrácen, sportovní destrukci už nešlo zastavit. Pod vedením trenéra Claudia Ranieriho, který v průběhu sezony rezignoval, prožilo Atlético ročník absolutní hrůzy. V květnu 2000 tak přišel nemyslitelný pád do druhé ligy a konec po dlouhých 66 letech mezi španělskou elitou.

U tehdejšího krachu byl v dresu Colchoneros i český záložník Radek Bejbl, který později v rozhovoru pro Livesport Zprávy vzpomínal, že výplaty tehdy chodily se zpožděním, v klubu panovala extrémně špatná atmosféra a enormní nervozita se nakonec podepsala i na samotných výsledcích.

Návrat navíc nebyl snadný. První rok v nižší soutěži Atlétiku postup unikl o pouhý bod. Další sezonu už si ale Madridští pohlídali a suverénně se vrátili zpět tam, kam patří. I tento černý moment klubové historie měl však nakonec jedno obrovské pozitivum, právě během druholigového očistce Atlético objevilo a poprvé nasadilo do dospělého fotbalu svůj klenot, kapitána a legendu klubu, tehdy teprve teenagera Fernanda Torrese.