Dodnes si pamatuju, kdy jsem poprvé viděl Pavla Nedvěda hrát naživo. Byl to krásný den na začátku ledna 2005 a má oblíbená Parma se postavila Juventusu. Od chvíle, kdy zkrachovala mlékárenská firma Parmalat, které klub patřil, se Parma jen stěží držela v první lize, zatímco náš soupeř si odhodlaně kráčel pro titul. Trenér Fabio Capello poslal na hřiště hráče v rozestavení 4-4-2 s Nedvědem na levém křídle.
Ten den se do brány netrefil, ani nepředvedl svůj nejlepší výkon. Nicméně neutuchající pohyb blonďaté hřívy na mě udělal dojem. Jen pro pořádek, utkání skončilo remízou 1:1, ale svým způsobem jako by se nikdy ani nekonalo. Po korupčním skandálu s ovlivňováním zápasů spadl Juventus do Serie B a titul z ročníku 2004/2005 mu byl odebrán a nebyl ani přidělen jinému klubu.
Nedvěd v turínském klubu platil za jednu z nejvýraznějších postav a já musím přiznat, že jsem ho za ochotu začít hned po účasti na mistrovství světa 2006 nastupovat ve druhé italské lize obdivoval. Právě svou oddaností klubu si získal lásku fanoušků. Pokud se však ve společnosti tak rozpolcené jako je ta italská, která se dělí na fanoušky a nefanoušky (nebo rovnou antifanoušky) Juventusu, stanete idolem bianconeri, znamená to vysloužit si silnou averzi příznivců ostatních klubů.
Nezáleží na tom, že máte talentu na rozdávání, ani na tom, kolik nastřílíte gólů – fandové soupeřů vás budou neúnavně urážet. Nedvěd nebyl a dodnes není výjimkou, nicméně jeho sklony provokovat protivníky jsou stejně nezpochybnitelné jako jeho výjimečné fotbalové schopnosti. Proto je pro mě i tento pokus vykreslit jeho reputaci fotbalisty a následně viceprezidenta Juventusu vzrušující výzva.
První vzpomínka Italů na Pavla Nedvěda se datuje do roku 1996, kdy proti nám skóroval na Euro v Anglii. Naše tehdejší prohra dala vzniknout trochu zahořklému rčení: Saranno pure cechi, ma la porta la vedono benissimo – Sice jsou Češi, ale bránu vidí moc dobře. Jde o slovní hříčku založenou na stejné výslovnosti slov ceco (Čech) a cieco (slepý). Italské kluby mají navíc velmi zajímavé a trochu zvrácené potěšení z nakupování hráčů, kteří náš národní tým vyřadili z velkého turnaje: v roce 1996 to byl Nedvěd, v roce 2004 Zlatan Ibrahimović – oběma fotbalistům navíc dělal agenta stejný muž, Mino Raiola.
„Československo bylo vždycky fotbalová velmoc, českoslovenští hráči v sobě kombinovali typické prvky severského fotbalu jako je fyzická síla, s technikou a obratností fotbalu jižanského,“ říká novinář Enzo D’Orsi, který o Juventusu roky psal pro sportovní deník Corriere dello Sport. „Bývalý trenér Juventusu Marcello Lippi jednou Nedvěda popsal jako fotbalového světoobčana, čímž myslel, že na hřišti nemá přesně vymezenou pozici, a podle mě se trefil. Zpočátku nešlo určit, jestli je Nedvěd spíš střední útočník, křídelník nebo hroťák, a tahle nevyhraněnost pokračovala i po jeho příchodu do Juventusu.“
Český kouč Zdeněk Zeman chtěl Nedvěda pro Lazio získat ještě před Euro 1996, ale prezident klubu Sergio Cragnotti se zdráhal, a nakonec se nechal přesvědčit až o rok později, kdy Nedvěda do klubu konečně přivedl – za mnohem vyšší sumu. Koncem devadesátých let byla Serie A pro šikovné fotbalisty zemí zaslíbenou, většina velkých klubů svůj tým stavěla kolem jednoho tvořivého ofenzivního záložníka. V téhle konstelaci působil Nedvěd jako „venkovan, kterého žertem pozvali na večírek módního časopisu,“ jak poznamenal v magazínu L’Ultimo Uomo sportovní novinář Stefano Piri.
Nedvědova impulzivnost fanoušky Lazia brzy okouzlila a přiměla je složit mu popěvek na melodii populárního japonského anime Steel Jeeg. „Pořád mám před očima živou vzpomínku na domácí utkání proti Cagliari v roce 1996,“ vzpomíná sportovní novinář Diego Mariottini. „Po čtyřech minutách hry nám vyloučili brankáře a náhradní gólman musel hrát, i když měl zraněné koleno.“ Nedvěd tehdy otevřel skóre oslnivou trefou přímo do šibenice. „Ne, že by to vítězství tehdy byla jen jeho zásluha, ale skoro by se to tak dalo říct.“
Následující ročník nastřílel rodák ze Skalné u Chebu jedenáct branek, z hlediska gólové nadílky to byla jeho nejlepší sezona. Ale co víc, přispěl k pěti výhrám svého týmu v římském derby v Serii A a v italském poháru – další důvod, jakkoli ani už nebyl potřeba, aby ho fanoušci konkurenčního AS Řím nenáviděli.
„Byl to fenomenální fotbalista, ale taky velký provokatér,“ říká Gabriele Fasan, novinář deníku Il Romanista. „Hlavně v derby si svým chováním kazil pověst, byl u každé potyčky, hádal se s protivníky. Mít v týmu hráče jako Nedvěd ale mělo pro nejzapálenější fandy obrovskou cenu, dokázal je pořádně rozohnit. Je to takový ten typický arogantní vůdčí typ, kterého milujete, pokud hraje ve vašem týmu, ale jinak ho nenávidíte.“
Italské úřady obvinily vedení Juventusu z falšování účetnictví už loni, ale letos v dubnu byli všichni činovníci zproštěni viny. Na podzim se ale vyšetřování Nedvěda a dalších funkcionářů opět rozeběhlo a teď na konci listopadu vyšetřovatelé prohledávali centrálu Juventusu, odkud si podle zpráv z italských médií měli odnést důležité dokumenty. Řeší se podezření na manipulaci s finančními výkazy i na nelegální provize z přestupů. Mezi vyšetřovanými má spolu s Nedvědem nebo šéfem klubu Andreou Agnellim být i třeba současný sportovní ředitel Tottenhamu Fabio Paratici, který stejnou funkci dřív vykonával i v Juventusu. A vyšetřovatelé zkoumají třeba i smlouvu Cristiana Ronalda, který za turínský klub hrál v letech 2018 až 2021.
Pro Lazio byl Nedvěd klíčovým mužem v cestě za úspěchem, včetně dramatického zisku titulu v sezoně 1999/2000 a dnes již neexistujícího Poháru vítězů pohárů o rok dříve. „Jeho parádní vítězná trefa proti Mallorce v Birminghamu rozhodně patří k mým nejmilejším vzpomínkám na Nedvěda jako hráče,“ dodává Mariottini. Právě slova „jako hráče“ dávají tušit, že jeho názor na Nedvěda se změnil po jeho kontroverzním přestupu do Juventusu v létě roku 2001.
Ještě v červnu měl Nedvěd pro fanoušky Lazia slova ujištění. Prodloužil smlouvu až do roku 2006 a sám se v tisku vyjádřil, že se rozhodl „srdcem, ne hlavou“, protože Juventus mu údajně nabízel mnohem lukrativnější plat. Jenže to nebyl konec. „Tehdejší šéf Juventusu Luciano Moggi ho oklamal,“ vzpomíná Mariottini. „Pozval Nedvěda na návštěvu do Turína, aby ho přiměl o přestupu uvažovat, a slíbil mu, že celá návštěva proběhne inkognito.“ Jenže slib nesplnil. „Když Nedvěd dorazil, čekal na něj dav novinářů a fotografů. Bylo zjevné, že se Juventusu upsal.“
Incident vyvolal mezi fanoušky Lazia rozhořčené reakce a Cragnotti si stěžoval, že se stal obětí zrady a zlodějny. Moggi jeho slova v následujících letech rozporoval tvrzením, že šéf Lazia nejenže o celém jednání moc dobře věděl, ale dokonce s prodejem souhlasil, přičemž sám hráč o něm neměl nejmenší tušení. Navíc Nedvěda přenechal velkému rivalovi, který tentýž rok odloudil Parmě Gianluigiho Buffona a Liliana Thurama.
„V prvním rozhovoru, který dal jako hráč Juventusu, Nedvěd prohlásil, že se právě stal součástí skvělého týmu a skvělého klubu, což svým způsobem implikovalo, že Lazio nebylo ani jedno,“ vzpomíná Mariottini. „Chápu, že je důležité naklonit si hned od začátku nové fanoušky, ale znělo to nevděčně vůči těm starým.“
Kladné vzpomínky a dobrý dojem, který udělal v Římě – včetně fotky, jak nezdolný záložník trénuje sám na Boží hod – byly rázem pryč. „Abych mu nekřivdil, byl to skutečný profík. Do tréninkového centra ve Formellu přicházel jako první a odcházel jako poslední,“ dodává Mariottini. „Ale v tom jeho ostentativním tréninku i ve volné dny jsem vždycky spatřoval takovou tu korporátní rétoriku.“ Poprvé se Nedvěd proti svému bývalému klubu trefil v sezoně 2002/2003 a neváhal gól oslavit, třebaže poměrně skromně. „Aspoň byl upřímný, a to mu nebylo vůbec ke škodě,“ uznává Mariottini.
Po příchodu do Turína jako by doopravdy našel dokonalý domov, podotýká Fasan. „O Juventusu se v té době hodně mluvilo, což dokázal i onen korupční skandál o pár let později. Vždycky to byl klub, který ztělesňoval určitý mocenský systém, machiavelistickou mentalitu vítězství za každou cenu. Z tohoto úhlu pohledu to pro něj byl ideální klub.“
Fandové AS Řím mu nikdy nezapomenou zápas ze sezony 2002/2003, během nějž Nedvěd povykoval „je to správně, je to správně“, když rozhodčí ukazoval na pokutovou značku po odpískání sporné penalty, nebo pár Nedvědových citátů z posledních let. „Francesco Totti nikdy nehrál pro tak velký klub jako Juventus, takže nemůže chápat, co to znamená. Pokud pro takový klub hrajete nebo pracujete, jsou všichni proti vám,“ prohlásil Nedvěd v odpovědi na jedovaté poznámky tehdejšího kapitána AS.
Za čtyři roky se mistrovství světa z Kataru přestěhuje do USA, Mexika a Kanady. Počet účastníků vzroste ze současných 32 na 48 týmů. Evropa si ale ukrojí jen menší část z tohoto navýšení. Ukážeme vám, co se chystá i jak to bylo dřív.
Jeho příchod do Turína provázela velká očekávání. „Ze začátku ho spíš respektovali, než že by ho milovali,“ popisuje britský sportovní novinář John Irving, zapálený fanda Juventusu, který v Piemontu žije od konce 70. let. „Přišel z týmu, který o rok dřív za kontroverzních okolností vyfoukl Juventusu titul. Navíc dostal nevděčný úkol nahradit Zinedina Zidana, jednoho z nejoblíbenějších hráčů klubu všech dob.“
A aby toho nebylo málo, byl typově úplně jiný fotbalista. „Než aby přihrával hrotovým útočníkům, radši střílel sám, rovnou na bránu, tou svou nádhernou dalekonosnou ranou,“ vypráví D’Orsi.
Chvíli trvalo, než našel pevnou půdu pod nohama – první gól vsítil až po čtyřech měsících. Zvrat přišel před venkovním utkáním proti Brescii 23. prosince, kdy trenér Marcello Lippi všechny zaskočil. „Vy ho pořád kritizujete, protože není Zidane,“ rozčílil se. „Tak víte co? Postavím ho na stejnou pozici jako Zidana a uvidíme, jestli ho budete kritizovat i pak.“ Jeho intuice přinesla Juventusu ten nejhezčí dárek pod stromeček, protože Nedvěd se vrátil do formy, díky které ho klub do kádru přivedl.
Od té chvíle se Nedvěd stal nedílnou součástí klubu, s nímž vyhrál bezpočet trofejí. „Osobně jsem si vždycky myslel, že je spíš spolehlivý než prvotřídní hráč, ale fanoušci Juventusu ho zbožňovali za to, že klubu vždycky odevzdával sto procent,“ dodává Irving. „Taky se jim líbilo, že ačkoli měl za sebou pět úspěšných let v Římě, v Turíně se hodně rychle zabydlel a přijal styl a hodnoty Juventusu za své.“
Oblast, kde se Nedvěd s rodinou rozhodl usídlit, hrála významnou roli. Od svého příchodu do Turína bydlel vždy v exkluzivním rezidenčním parku La Mandria kousek za městem, kde se nachází i golfové hřiště. Žil tu i Andrea Agnelli, a oba muži se brzy spřátelili a kromě jiného spolu chodili hrát golf. Možná tedy není náhoda, že když se Nedvědův soused v roce 2010 stal šéfem Juventusu, Nedvěd ho jen o pár měsíců později do vedení klubu následoval a později byl jmenován viceprezidentem.
Podle Irvinga „v něm fanoušci vždy viděli bývalého hráče, který podobně jako v modelu využívaném Bayernem Mnichov zůstal klubu nablízku jako spojka mezi hráčskou šatnou a vedením, občas radil ohledně přestupové politiky, ale spíš jako klubový symbol než funkcionář s reálnou praxí.“ Agnelli si ho ale tvrdohlavě držel po boku na úkor jiných legend Juventusu, jako byli Alessandro Del Piero nebo Gianluca Vialli, podotýká D’Orsi. „Tím rozhodnutím spálil hodně mostů. Stejného názoru je i řada bývalých hráčů – a to ani proti Nedvědovi osobně nic nemají.“
Vrátíme se zpátky k jeho první sezoně v Juventusu. Jakmile začal nastupovat na novém postu, jeho hvězda se rozzářila. V roce 2003 dokonce získal Zlatý míč. Semifinále Ligy mistrů proti Realu Madrid v jeho kariéře představuje jakýsi jin a jang. Na jednu stranu předvedl strhující výkon a dal nádherný gól – způsob, jakým předběhl obránce Fernanda Hierra a poslal míč do sítě přesně vystihuje jeho hlad po vítězství a typickou mentalitu Juventusu fino alla fine (do samého konce). Zároveň se ale projevila temnější stránka jeho povahy. Juventus vedl 3:0 a postup do finále měl v kapse, ale Nedvěd přesto tvrdě fauloval Steva McManamana a viděl žlutou kartu. Hrozba trestu za žluté karty nad ním visela už od skupinové fáze, takže to znamenalo, že si finále nezahraje.
Pro Nedvěda to bylo děsivé zklamání – podobné tomu, jaké zažil na stejném místě v roce 1990 v semifinále mistrovství světa zlý hoch anglického fotbalu, Paul Gascoigne. „Nedvěd občas reagoval přehnaně a nedokázal se ovládnout, takže karty dostával jak na běžícím páse,“ shrnuje to D’Orsi. „Neuměl zvládnout svoje nervy. Jen se podívejte na ten zákrok – ať už byla ta situace sebenebezpečnější, ani zdaleka to nebyla poslední šance, na kterou musíte vsadit všechno.“
Fanoušci ho zbožňovali za vášeň, jakou na hřišti předváděl, ale bylo ironické, že právě toho večera ho tatáž vášeň přemohla, a možná Juventus stála trofej pro vítěze Ligy mistrů, dodává Irving.
Tento moment se tolik přetřásal, že se UEFA rozhodla změnit pravidla, takže se karetní tresty obdržené ve skupinové fázi do vyřazovacích bojů nepřenášejí. Juventus však dodnes sžírá lítost. „Jsem si jistý, že kdyby Nedvěd ve finále nastoupil, tak bychom Ligu mistrů vyhráli,“ žehral Lippi nedávno. Další bývalí hráči se během let vyjadřovali podobně. Dnes je Se c’era Nedvěd (Kdyby tam Nedvěd býval byl) zároveň název facebookové stránky vysmívající se fanouškům Juventusu a jejich posedlosti.
V únoru 2020 byl Nedvěd před utkáním Ligy mistrů hostem předzápasového studia na Sky Sports, spolu s bývalým obráncem AC Milán Alessandrem Costacurtou. „Pamatuju si, že když tehdy kvůli té žluté přišel o finále, slavili jsme to jako bychom sami dali gól,“ pronesl upřímně Costacurta. „Dodnes kvůli tomu nemůže spát,“ přizvukovala moderátorka Ilaria D’Amico. Costacurta se pak svá slova snažil mírnit, ale Nedvěd na jeho výrok nijak nereagoval. Myslím, že i jeho největší odpůrci by souhlasili, že to vůči němu bylo kruté.
Juventus za sebou z nedávné doby už jeden velký skandál má. V roce 2006 byli jeho funkcionáři usvědčeni z uplácení a ovlivňování zápasů v Serii A. Na začátku všeho byly odposlechy kvůli vyšetřování dopingu. Juventusu byly odňaty dva italské tituly a byl přeřazen do Serie B. Původně měl sezonu 2006/07 začínat s odečtem 30 bodů, po sérii odvolání to bylo 9. V Juventusu hrál i Pavel Nedvěd a narozdíl třeba od Zlatana Ibrahimoviće s ním šel i do druhé ligy. Stará dáma se mezi elitu vrátila okamžitě, ale na titul čekala dalších pět let.
Zbytek příběhu je dobře známý. Nedvěd v Juventusu zůstal i po pádu do Serie B a rozhodl se v klubu hrát až do konce kariéry v roce 2009 – naposledy řízením osudu nastoupil v domácím zápase proti Laziu a přihrál na vítězný gól při výhře 2:0. Po závěrečném hvizdu obkroužil standardní čestné kolečko za doprovodu sladkobolné, nicméně velmi emocionální hudby z filmu Gladiátor. Duel se vysílal v televizi, a komentátoři stanice Sky Sport začali probírat jeho budoucnost. „Možná teď přestoupí do Interu, tam má jeho agent Raiola velmi dobré vztahy,“ navrhoval bývalý fotbalista José Altafini. „Jen žertuju, samozřejmě.“
Ale částečně se trefil. Nedvěd ve svém životopise prozradil, že tehdejší kouč Interu, José Mourinho, o něj projevil zájem před sezonou, kterou Inter završil triumfem v Lize mistrů na stadionu Santiaga Bernabéua v Madridu. Nedvěd odmítl a zůstal věrný Juventusu. „Pro fanoušky Interu by to nic nezměnilo,“ říká Tommaso Labate, televizní a rozhlasový moderátor a autor knihy Interista social club. „Ale pro Nedvěda by se tím změnilo hodně, protože by získal historický triplete.“
A jak ho fanoušci Interu vnímají? „Je to viceprezident klubu, který je jedním z našich největších rivalů a nikdy nevynikal svým fair play. Nicméně fotbalově to byl rozhodně fantastický hráč,“ má jasno Labate. Když se ho zeptám, jestli existuje nějaký konkrétní důvod, proč by ho fandové Interu mohli nesnášet, odpoví velmi úsečně: „Stačí jeho juventismus.“
Nedvěd si díky své kombinaci síly, výdrže a tvrdošíjnosti brzy získal přezdívku La Furia Ceca, český běs. Zdá se, že přezdívka na něj stále sedí, i když teď už jinak. Jako viceprezident občas reaguje podrážděně, když Juventus prohraje. V dokumentárním seriálu Amazon Prime TV All or Nothing se například po prohře s malým týmem Benevento na domácí půdě tvrdě pouštěl do hráčů. „Měli bychom jim rozbít hlavy,“ láteřil před Agnellim a tehdejším sportovním ředitelem Fabiem Paraticim. V roce 2015 mu během charitativního zápasu hraného na Juventus Stadium nasadil jesle mladý italský rapper Moreno a Nedvěd ho chvíli poté dost nevybíravým zákrokem poslal k zemi.
Ovšem i jako viceprezident Juventusu si připisuje úspěchy, z nichž nejdůležitější je rekordní šňůra devíti ligových titulů mezi lety 2012 a 2020. „Jeho přítomnost byla brána jako samozřejmost, těší se velkému obdivu,“ říká Irving. „Ale v posledních letech tým několikrát zaškobrtl a začaly se projevovat minulé chyby vedení, jako například kontroverzní střídání trenérů, nepovedené přestupy nebo příchod Cristiana Ronalda, a fanoušci trochu mění názor. Kritika se týká jak Agnelliho a Paraticiho, tak i Nedvěda.“
Všichni tři jsou momentálně vyšetřováni za účetní podvody a přestupové machinace v objemu 50 milionů eur. „Můžu vám zaručit, že Nedvěd v žádných finančních nesrovnalostech přímo nefiguruje,“ přísahá D’Orsi. „Možná podepsal nějaké finanční zprávy, ale on osobně přestupy nedomlouvá. Jeho funkce ve vedení je spíš skromná – klub ho obvykle posílá mluvit s médii třeba po losu Ligy mistrů, a on jen odříkává obecné, triviální fráze, co chtějí fanoušci slyšet. V jejich očích poskytuje za klub jakousi záruku. Ale pro mě je trochu zklamáním, protože do Juventusu zatím nepřivedl největší české talenty.“
Fasan srovnává Nedvěda s bývalým polským útočníkem Zbigniewem Boniekem. „Bogniek hrál za AS Řím i za Juventus a získal si dobrou pověst, image zcela bez poskvrnky. Vychází s AS, nikdy neřekl křivého slova proti Juve. Je diplomatičtější a uctivější.“ D’Orsi Poláka zmiňuje také, ale z jiného důvodu. „Kdyby se Nedvěd dal na dráhu trenéra, možná dopadl podobně jako Boniek. Ten k trénování přičichl, ale když zjistil, že to není nic pro něj, změnil směr. Teď je šéfem polského fotbalového svazu a viceprezidentem UEFA. Naproti tomu Nedvěd radši zůstal ve své komfortní zóně v Turíně, kde už to zná.“
Zdá se, že Nedvědova úctyhodná pověst mezi italskými fanoušky bledne jako zažloutlá fotografie. „Na nejvyšší úrovni sportu kolísá popularita jakékoli osobnosti v závislosti na úspěchu týmu, který reprezentuje,“ shrnuje Irving. „Vedení Juventusu se dopouštělo chyb, to jistě, a ty vedly v uplynulých dvou letech k dost neuspokojivým výsledkům na hřišti. Ať už má na tomhle neúspěchu jakýkoli osobní podíl, je Nedvěd jako viceprezident s úpadkem spojený.“
Skončíme opět analogií s Bayernem Mnichov: „Lidé jako Rummenigge, Hoeneß nebo Salihamidžić vždy zdůrazňují, že trenéři přicházejí a odcházejí, ale klub si musí držet svou identitu a filozofii. To se ale Juventusu v posledních třech letech nedaří – jak je vidět ze střídání trenérů od Allegriho k Sarrimu a zpátky k Allegrimu. A je dost možné, že v tom Nedvěd sehrál svou roli,“ uzavírá Irving.
Vydali jsme nadčasový speciál k MS. Pouštíme se v něm do FIFA i do katarských pořadatelů. Podíváme se ale i do historie nebo na taktickou revoluci.
Byl to moment, po kterém Ghana a možná i celá Afrika padla na kolena. V roce 2010 stačilo proměnit penaltu a Afrika by měla své první semifinále na MS. Za hrdinu byl ale nakonec Luis Suárez. Spočítají mu to dnes Ghaňané?
V Kataru nás čekají poslední zápasy ve skupinách. Šest týmů se v nich popere o dvě postupová místa. Ukážeme vám, co k postupu potřebuje každý z nich.
Vladimír Coufal prožívá po dvou a půl letech ve West Hamu nejhorší období v Anglii. K tomu teď sleduje mistrovství světa a mrzí ho, že tam s Českem není. Náladu mu spravují aspoň jeho oblíbení Brazilci. Vadí mu MS v Kataru? A předtím v Rusku? Měli by se hráči vyjadřovat k politice? A jak řeší, že vypadl z ligové sestavy? Odejde? Ptáme se v rozhovoru.
