„Pokud vím, tak jsem jeden ze dvou lidí, co objeli zatím všechny závěrečné turnaje ženského mistrovství světa. Tím druhým je Kristine Lillyová, bývalá americká reprezentantka. O nikom dalším takovém nevím,“ říká mi mezi řečí Shawn Laddaová, když spouštím nahrávání na lince mezi New Yorkem a Washingtonem. A tak se plánovaná stavba rozhovoru trochu hroutí a vydáváme se nejprve na srovnávací exkurzi.
Začalo to prvním MS 1991 v Číně. To byly pionýrské doby ženského fotbalu. Kam se za těch třicet let posunul očima turnajové groundhopperky?
Bylo to neuvěřitelné, pozorovat ten vývoj přímo na šampionátech. Od té doby ženský fotbal obrovsky vyrostl. A stal se mnohem akceptovanějším. Dokonce i v Anglii. Pamatuju si, jak jsme tam jeli hrát, když jsem nastupovala za tým Pensylvánské univerzity. Trénovali jsme na nějakém hřišti v Londýně a chlapi nás tam provokovali, že bychom fotbal hrát neměly, protože ten je pro muže. Ostatně nebylo to zas tak dlouho poté, co v Anglii přestal platit zákaz ženského fotbalu. Než ho před sto lety zavedli, chodilo na ženský tým Dick, Kerr Ladies i 60 tisíc diváků. Kvůli tomu zákazu pak taky měl anglický národní tým hroznou nevýhodu. Zpočátku se anglické ženy na mistrovství světa často ani nedokázaly kvalifikovat. Až v poslední době si získaly respekt. Ale je těžké překonat takovou historii, jako prožil ženský fotbal v Anglii.
Když porovnáte první ženské mistrovství světa a to zatím poslední ve Francii 2019, jaké rozdíly tedy vidíte?
Neskutečné. Když si vzpomenu na Čínu 1991, tak tehdy čínská vláda rozdávala vstupenky zdarma, protože nechtěla, aby stadiony zely prázdnotou. V podstatě lidi prosili, aby přišli, protože si nechtěli utrhnout ostudu. Obzvlášť finále bez fanoušků bylo nepřípustné. Takže si pamatuju, že v hledišti byli i lidé, kteří tam jen kouřili jednu cigaretu za druhou, a fotbal je vůbec nezajímal. Prostě přišli, protože dostali lístek. A když si ten film přehraju až na konec, do Francie 2019, tak vidím ty napěchované stadiony. Mladé kluky v dresech, jejich táty, celé rodiny, staré i mladé… Prostě neuvěřitelné. Vybavuju si, že jsem na tribuně při jednom zápase začala mluvit o Dick, Kerr Ladies, jeden pán v řadě za mnou na to reagoval, že vyrůstal v Anglii a že jeho táta ho coby kluka jednou na tenhle ženský tým vzal. „Můj bože,“ povídá mi, „nechci to radši říkat moc nahlas, ale hrály fakt dobře. Úžasné hráčky.“ Ale bál se, že když to bude roztrubovat hlasitě, tak ho někdo majzne po hlavě. (směje se)
Na který moment ze všech osmi šampionátů, které jste navštívila, nejraději vzpomínáte?
Napadá mě zase ten historicky první v Číně v roce 1991. Hrálo se finále, já byla na tribuně a kolem mě skoro 70 tisíc diváků, kteří fandili ženskému fotbalu. Předtím bych si nikdy nepomyslela, že něco takového uvidím. To bylo fantastické.
Ačkoli tam ti diváci byli částečně z donucení…?
Jo, i přesto! Velkým zážitkem pro mě bylo i 90 tisíc diváků na Rose Bowl v Pasadeně při domácím mistrovství světa tady v Americe v roce 1999, když si Brandi Chastainová strhla dres (poté, co proměnila rozhodující penaltu ve finálovém rozstřelu proti Číně – poznámka redakce). A před třemi lety ve Francii, kde byly stadiony zaplněné při většině zápasů a kde mladí kluci chodili na tribuny v dresech Meghan Rapinoe, Marty a dalších velkých hráček. Bylo skvělé vidět, jak to tahle mladá generace bere. Ti kluci vůbec neřešili, že jdou na fotbal v ženském dresu. Zajímalo je prostě jenom to, že si oblékli dres velké fotbalové osobnosti. A to je přesně ono! Je úplně jedno, jestli jde o muže, nebo o ženu. Pořád je to fotbal, ta krásná hra.
Proč má ve Spojených státech ženský fotbal, tedy soccer, nesrovnatelně lepší pozici než v tradičních fotbalových zemích?
Má to hodně co do činění s tím, které sporty jsou ve Spojených státech považované za důležité. Když se podíváte na popularitu, výši televizních kontraktů atd., tak vám nejlépe vyjdou mužský baseball, basketbal nebo i lední hokej. Je to k smíchu, ale soccer byl ve Spojených státech tradičně považovaný za sport pro citlivky. Za sport, který nehrají skuteční muži. Ti přece hrají ten „pravý“ fotbal s fyzickým napadáním, americký fotbal. To byla pro ženský soccer v USA obrovská výhoda. Dívky a ženy tu mohly hrát fotbal a nikoho to nezajímalo. Kdežto jinde ve světě je fotbal macho sportem, který hrají muži, přivlastňují si ho a nechtějí do něj ženy pouštět. Všimněte si, jak úspěšné jsou v ženském fotbale třeba skandinávské země, kde společnost celkově ženy a jejich rovnoprávnost velmi podporuje. Ve srovnání třeba s Anglií, kde ženský fotbal na dlouhou dobu zakázali a jejich ženský tým se až v poslední době pravidelně kvalifikuje na mistrovství světa, jak jsem zmiňovala. A podívejte se třeba na fotbalové země tradičně úspěšné v mužské kategorii jako třeba Argentina. Kde jsou sakra jejich ženy? Nikde, nemají podmínky, protože tam muži nechtějí, aby jejich macho sport hrály ženy.
Takže se dá říct, že dostupnost a společenská přijatelnost rozvoji ženského fotbalu v USA pomohly. A s tím dost souvisí i takzvaný Title IX, který právě v těchto dnech „slaví“ 50 let své existence. Jde o část zákona zakazující diskriminaci na základě pohlaví ve vzdělávání, která v roce 1972 doplnila přelomové americké zákony o občanských právech z 60. let 20. století. Proč to bylo podstatné?
Tahle součást zákona o rovném přístupu ke vzdělání byla zásadní pro rozvoj ženského socceru na univerzitní úrovni. To je také silný zdroj hráček pro náš národní tým, většina z nich prošla některým z předních univerzitních programů. Title IX, to je v podstatě 37 slov, která říkají, že vzdělávací instituce, které dostávají federální peníze, musejí poskytovat rovné příležitosti mužům i ženám. Mělo se to týkat přijímacího procesu na vysoké školy, ale nějaká bystrá osoba si rychle uvědomila, že se to dá vztáhnout i na sportovní programy.
A vydělal na tom hlavně ženský fotbal?
Ano, soccer byl pro univerzity snadný a rychlý způsob, jak novému zákonu dostát. Zřízením jednoho nového týmu ženského fotbalu jste přes noc mohli dát příležitost sportovat 25 ženám. To budilo dobrý dojem, sport rychle rostl a vydělal na zavedení toho zákona zřejmě nejvíc ze všech. Takže kombinace obrazu socceru v Americe coby sportu pro padavky a přijetí Title IX stvořila systém, který zajišťuje našemu národnímu týmu přísun spousty šikovných fotbalistek. Zároveň počet týmů ženského socceru výrazně rostl i v posledních třiceti letech, tedy co se hrají světové šampionáty.
Stéphanie Frappartová je nejlepší ženská rozhodčí na světě. Nenápadná Francouzka svými výkony přesvědčila většinu skeptiků, až se stala přirozenou součástí nemilosrdného mužského fotbalového prostředí. Důkazem uznání je i to, že už nedostává kytice před výkopem.
Vy jste osobně zažila dobu, kdy se tento rozmach rodil. A univerzitní soccer jste začala hrát nedlouho poté, co Title IX vešel v platnost. Ale pokud jsem váš příběh studoval správně, tak úplně idylické časy to pro ženský soccer v Americe taky nebyly…
Soccer miluju, považuju ho za skvělou hru. Ale na střední u nás v Pensylvánii jsem hrála basketbal, softbal, tenis, pozemní hokej. Tým ženského socceru neexistoval. A tak jsem s ním začala v týmu se svými dvěma bratry – v roce, kdy prezident Nixon podepsal ten zákon, jehož součástí je i Title IX. Pamatuju si, že na mě během zápasů rodiče dětí křičeli a negativně to komentovali. Nesnesli, že holka je lepší než většina kluků. Ale zároveň tehdy v mém státě Massachusetts existovala dívčí liga a nikomu to nevadilo. Když jsem na konci 70. let přišla na Pensylvánskou univerzitu, všimla jsem si letáku, že hledají hráčky do ženského týmu. Přihlásila jsem se, byly jsme úspěšné, hrály jsme proti ostatním univerzitám, jezdily do zahraničí. Ale i když jsme reprezentovaly univerzitu, byly jsme samostatný klub. Když jsme zažádaly o větší podporu, odmítli se řídit tím, co říkal Title IX a žádné peníze nám nedali. Podali jsme žalobu a u soudu se to táhlo asi deset let. Já vím, směšné. Mezitím jsem z univerzity odešla, ale ten spor jsme nakonec vyhrály. Penn State v 90. letech oficiálně ustavila svůj ženský tým socceru, a ten před sedmi lety vyhrál národní šampionát. Programu se daří a v roce 2018 současná trenérka Erica Dambachová mě a mé spoluhráčky sezvala a předala nám od univerzity písemné čestné uznání.
Jak si vysvětlujete, že až letos se podařilo americkým ženám, byť dlouhodobě tak úspěšným, vyjednat s vedením asociace socceru podmínky srovnatelné s mužskými reprezentanty? Navíc také za pomoci soudních sporů, jak to vy sama dobře znáte…
Asociaci tradičně vedli muži a až teď se to celé dostalo do fáze, kdy US Soccer nemohl popřít, jak jsou ženy úspěšné a kolik peněz pro asociaci vydělávají. A to i přesto, že bonusy od FIFA pro účastníky mužského a ženského mistrovství světa jsou nesrovnatelné. Bylo načase, aby americké ženy dostaly stejné podmínky jako mužští hráči. Je dobře, že se vzepřely a řekly, že už stačilo. Věci jdou správným směrem, ale někdy je to tak pomalé… Obyčejně se používá výmluva, že ženy nejsou tak dobré, že nejsou tak úspěšné. V tomto případě je to přesně naopak. Tak proč by měly všechny peníze jít mužům? To je prostě nespravedlivé. A soud to konečně uznal. Naše asociace je opravdu hloupá – kdyby ženský soccer propagovala odpovídajícím způsobem, mohla díky ženským úspěchům vydělat o tolik peněz víc. Možná i tam si to nakonec uvědomili.
Ženský fotbal je v Americe i součástí širších společenských, ba dokonce politických debat a soubojů. Na zápasech ženského socceru bývá k vidění všudypřítomná podpora sociální spravedlnosti, sexuálních menšin, ženských práv a podobně. Dá se říct, že ženský fotbal je jednou z vůdčích sil tohoto směru a samotné hráčky se v tom aktivně angažují. Považujete ženský fotbal v Americe za věc společenskou a politickou?
Ano. Sport považuju za jakýsi mikrokosmos společnosti. V té máme sexismus, rasismus, homofobii. Myslím, že to máte dobře vypozorované. Ženský fotbal je v Americe hodně inkluzivní, méně homofobní prostředí. Vítaní se tam cítí skutečně fanoušci všeho druhu. Je dostupnější, protože vstupenky jsou levnější. Takže si myslím, že sport se dá využívat ke společenským změnám. A ženský soccer dokazuje, že je toho součástí.
Proti tomuto směřování společnosti intenzivně bojuje současná Donaldem Trumpem ovládaná Republikánská strana. Ostatně sám bývalý prezident byl s ženskou fotbalovou reprezentací USA na kordy a hlavně s Meghan Rapinoe si po delší dobu na dálku vyměňují invektivy. Zdá se, že reprezentují světy, které cítí, že se vzájemně ohrožují. A do velké míry vystihují, co se teď odehrává v Americe – jsou jakýmsi zosobněním boje o její směřování. Dá se to tak říct?
Rozhodně. Já Trumpa považuju za špatného člověka – lháře, rasistu, sexistu, homofoba, a mohla bych pokračovat. Pro mě představuje dobu jeskynního člověka, kdy se od žen čekalo, že budou běhat nahé mezi ložnicí a kuchyní. Ženský soccer, to je opak – silné a nezávislé ženy a hodnoty jako inkluze a sociální spravedlnost. A já doufám, že vyhrají ty hodnoty, které reprezentuje ženský soccer.
Proč je americký ženský fotbal s přehledem nejlepší na světě, jak to vnímají tamní muži, jak se tam fandí v kotli na zápasech ženského socceru – přečtěte si reportáž z USA v červnovém čísle našeho tištěného magazínu, objednat ho můžete zde.
Text vznikl v rámci projektu Girl Power, kde se snažíme upozornit na ženský fotbal. Na hru samotnou, ale i na její společenský přesah. Partnery Girl Power jsou výrobce sportovního oblečení, vybavení a obuvi Puma a Heroine, magazín o hrdinkách cílící na ženské publikum.
Obálka od Ilony Polanski prozrazuje, že v čísle 21 (02/2022) řešíme ženský fotbal. Druhý tematický blok je o vlastnictví klubů. Další číslo už se blíží, vyjde v půlce září a bude to velké, těšte se! Kromě jiného v něm bude série textů ke 100 letům Baníku.
Aston Villa postoupila přes Lille do semifinále Konferenční ligy. Anglický tým uspěl v penaltovém rozstřelu, který vychytal argentinský fantom Emiliano Martínez. A to i přesto, že v zápase dostal dvě žluté karty.
Hned první ostrý zápas Faerských ostrovů ze začátku 90. let vstoupil do dějin tohoto malého souostroví. A jde o velmi inspirativní příběh.
Ofenzivní klenot Viktorie je v čele tabulky ligových střelců. Nejen proto z něj je žhavý vývozní artikl a hráč pro reprezentaci. Umí toho hodně. Přitom je mu stále 23 let a má tak velký prostor pro zlepšování. Máme pro vás detailní rozbor jeho hry, který pro Šulce nachází i překvapivou pozici.
