Pozdní pomsta za válku. Jak si Koeman vytřel zadek s Němci

Bylo to v časech, kdy si fotbalisté nevyměňovali dresy až cestou do šaten, ale už na hřišti, hned po závěrečném hvizdu. Často slavili v soupeřových barvách, dokonce tak i přebírali poháry.

Jedním z nich byl obránce Ronald Koeman, dnes trenér nizozemské reprezentace, jenž si památku na semifinálový zápas Eura v roce 1988 vyměnil s Olafem Thonem. A ve vítězné euforii ho napadlo, že by mohl domácí fanoušky trochu poškádlit.

Thonův dres si tedy sundal a před tribunou naznačil, že si s ním utírá zadek. Obecenstvo začalo křičet a nadávat, ale jelikož ještě neexistovaly sociální sítě, ve světě to nikoho moc nepobouřilo. Ani před disciplinárku Koeman nemusel.

Nizozemsko sice následně došlo až ke zlatu po finálové výhře nad SSSR, jenže největší emoce patřily právě semifinále. V očích mnoha fanoušků to byla dvojnásobná satisfakce: za válečné trauma i za starou fotbalovou bolest z roku 1974.

Tehdy měla generace kolem Johanna Cruijffa všechno. Totální fotbal, který okouzlil svět, skvělou kvalifikaci, dominantní průchod turnajem i finále rozehrané přesně podle představ. Nizozemci vedli nad domácím Západním Německem už ve druhé minutě. Jenže Němci ještě do přestávky zápas otočili. Nejdřív z penalty po pádu Bernda Hölzenbeina, který Nizozemci považovali za přifilmovaný, poté rozhodl Gerd Müller. Místo triumfu přišla rána, která bolela celé království.

Nevraživost mezi oběma zeměmi přitom dávno přesahovala sport. Nizozemská hořkost přiživila i reportáž Bildu o údajných hotelových radovánkách Cruijffa a spol. Trenér Rinus Michels to označil za vyhlášení války a odmítal pak mluvit německy. Země čekala na odvetu dlouhých čtrnáct let.

Ta přišla znovu v Západním Německu. Semifinále Eura 1988 nebylo žádnou fotbalovou poezií, spíš tvrdou bitvou plnou soubojů, centrů a emocí. Nizozemci však byli lepší. Měli silnou generaci s Gullitem, Rijkaardem, van Bastenem a Koemanem.

I tentokrát se kopaly penalty na obou stranách, i tentokrát jedna z nich vyvolala spory. Koeman ji proměnil, ale rozhodující moment přišel až v 89. minutě, kdy Marco van Basten ve skluzu přetlačil Kohlera a vstřelil vítězný gól.

„Čekal jsem na tenhle okamžik čtrnáct let. Výsledek bych rád věnoval předchozím generacím, těm, kteří si prožili válku,“ řekl brankář Hans van Breukelen.

V Nizozemsku propukly obrovské oslavy. Do ulic údajně vyšlo šedesát procent obyvatel. „Oni přišli v roce 1940, my jsme přišli v roce 1988!“ skandovalo se. Druhý den hlásal De Telegraaf stručně a výmluvně: Eindelijk wraak! Konečně pomsta!

Rivalita pokračovala ještě i na přelomu osmdesátých a devadesátých let, připomněl ji třeba nechvalně proslulý plivanec Franka Rijkaarda na Rudiho Völlera v osmifinále MS 1990, které zvládli Němci. Postupně ale hněv slábl. V devadesátých letech pomohlo, že se oba svazy snažily vztahy zklidnit a nizozemští hráči i trenéři si v Bundeslize vybudovali skvělé jméno.

Dnes patří zápasy Německa a Nizozemska pořád k největším tahákům evropského fotbalu. Už v nich ale jde jen o sport. Válečné i politické reminiscence zůstaly tam, kam patří: v historii. Čtěte celý tento historický příběh ve skvělém textu Luboše Brabce.

Světový šampionát ve fotbale startuje už 12. června a na českou reprezentaci čeká exotická skupina s domácím Mexikem, Jižní Koreou a JAR. Na čem je potřeba nejvíc zapracovat, abychom měli šanci na úspěch?