Bylo to v časech, kdy si fotbalisté nevyměňovali dresy až cestou do šaten, ale už na hřišti, hned po závěrečném hvizdu. Často slavili v soupeřových barvách, dokonce tak i přebírali poháry.
Na dresech ještě nebývaly reklamy sponzorů, kolikrát ani loga výrobce oblečení, tak se neměl moc kdo ohrazovat. Platilo to i 21. června 1988 v Hamburku, bezprostředně po konci semifinálového utkání EURO mezi domácím týmem a Nizozemskem. Hosté nad tradičním rivalem zvítězili 2:1 a užívali si to plnými doušky. Někteří v německých dresech.
Jedním z nich byl obránce Ronald Koeman, dnes trenér nizozemské reprezentace, jenž si památku na zápas vyměnil s Olafem Thonem. A ve vítězné euforii ho napadlo, že by mohl domácí fanoušky trochu poškádlit. Thonův dres si tedy sundal a před tribunou naznačil, že si s ním utírá zadek. Obecenstvo začalo křičet a nadávat, ale jelikož ještě neexistovaly sociální sítě, ve světě to nikoho moc nepobouřilo. Ani před disciplinárku Koeman nemusel.
Přesto jeho gesto jasně dokazovalo, že právě skončil mimořádně emotivní zápas. Největší německo-nizozemská fotbalová bitva, která vzdáleně připomínala soupeření československých a sovětských hokejistů. S tím rozdílem, že německé tanky odtáhly z Nizozemska už před víc než čtyřiceti roky.
Vydejte se s námi do Německa s projektem Cesta na EURO.
Vítězové dovedli turnaj k happy endu, když v mnichovském finále porazili tým SSSR 2:0. Nicméně semifinále bylo zápasem, který se v Nizozemsku prožíval nejvíc. Lidé ho brali jako dvojnásobnou satisfakci. Za všechny útrapy druhé světové války i za jednu čtrnáct let starou fotbalovou křivdu.
Kdyby existoval žebříček týmů, které podle všech předpokladů měly vyhrát některý z velkých turnajů, ale nakonec se jim to nepodařilo, zcela jistě by jedno z prvních míst patřilo fotbalistům Nizozemska z mistrovství světa 1974. Jejich totální fotbal okouzlil celý svět a mužstvo vedené Johannem Cruijffem suverénně protančilo do finále.
Stačilo několik vteřin a David Beckham mohl v anglické fotbalové paměti zůstat navždy především tím klukem, který na mistrovství světa ztratil nervy. O tři roky později mu zase stačilo několik vteřin, aby se z něj definitivně stal národní hrdina.
Tuhle fotbalovou lahodu si pusťte čistě pro radost.
Česko má v bráně přetlak. Horníček, Kinský i Kovář chytají v silných klubech a každý má argumenty pro roli reprezentační jedničky. Kdo by měl podle vás dostat přednost?
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!

