Ostudní Argentinci dostali tvrdé tresty! Jaké jsou ale největší skandály historie MS?

Mistrovství světa je jevištěm největších fotbalových okamžiků. Pelé, Beckenbauer, Maradona, Zidane, Messi a řada dalších psala na největším sportovním pódiu jedinečné příběhy. Jenže stejně dlouhý je i stín mundialu: chyby rozhodčích, násilí, cynické kalkulace, podvody, urážky sportovního ducha. Některé zápasy nezůstaly slavné proto, že v nich padly krásné góly. Mluví se o nich, protože byly skandální. Vybrali jsme pro vás pět takových.

Maradonova ruka

Podvod, pomsta, genialita v jednom odpoledni

Kdyby se mělo vybrat jediné fotbalové odpoledne, které nejlépe ukazuje, jak tenká je hranice mezi géniem a podvodníkem, bude to 22. červen 1986 na Aztéckém stadionu v Mexico City. Argentina hrála čtvrtfinále mistrovství světa proti Anglii a Diego Armando Maradona během několika minut stvořil dvě nejslavnější akce své kariéry. Nejprve tu nejhanebnější. Pak možná nejkrásnější.

V 51. minutě se míč po nepřesném anglickém odkopu snesl do vápna. Proti sobě šli Maradona a brankář Peter Shilton. Angličan byl výrazně vyšší, měl ruce, měl výhodu. Jenže Maradona měl něco jiného: drzost, instinkt a levou pěst. Míč si poslal do branky rukou. Rozhodčí Ali Bin Nasser ani jeho asistent zákrok nepostřehli, gól platil a Argentina vedla. FIFA dodnes tento moment připomíná jako „Hand of God“, tedy Ruku boží; o několik minut později Maradona přidal sólo později zvolené za gól století.

Právě v tom je síla celé scény. Kdyby šlo jen o ruku, byl by to podvod. Kdyby šlo jen o druhý gól, byl by to čistý mýtus. Dohromady vzniklo něco mnohem temnějšího: příběh, který Argentina přijala jako součást národní legendy, zatímco Anglie ho dodnes nese jako křivdu. Zápas se navíc hrál jen čtyři roky po válce o Falklandy/Malvíny, takže každá emoce na trávníku měla politický dozvuk.

Maradona později slavně řekl, že gól padl „trochu hlavou Maradony a trochu rukou Boží“. Byl to výsměch i básnická licence. V éře bez VAR se z nelegálního momentu stal platný výsledek, z platného výsledku postup a z postupu titul mistrů světa. Argentina vyhrála 2:1, prošla dál a Maradona se v Mexiku 1986 stal bohem i hříšníkem současně. A fotbal? Ten si od té doby znovu a znovu klade otázku, jestli velikost hráče může spolknout i jeho vinu.

Hurstův gól ve Wembley

Střela, břevno, čára a šedesát let hádek

Finále mistrovství světa 1966 je pro Anglii posvátný text. Pro Německo jeden z největších fotbalových sporů. A pro zbytek světa připomínka, že někdy stačí několik centimetrů, aby se přepsaly dějiny.

Ve Wembley hrála Anglie se Západním Německem 2:2, šlo se do prodloužení a ve 101. minutě přišla scéna, která se od té doby analyzovala snad všemi dostupnými prostředky. Geoff Hurst se otočil ve vápně a vypálil. Míč trefil břevno, odrazil se dolů k brankové čáře a ven do hřiště. Švýcarský rozhodčí Gottfried Dienst si nebyl jistý. Obrátil se proto na sovětského pomezního Tofika Bachramova. Ten ukázal gól. Anglie vedla 3:2 a nakonec vyhrála 4:2. Hurst završil hattrick, Anglie získala svůj jediný světový titul. Sporný třetí gól ale nikdy nezmizel.

Pointa sporu je jednoduchá a krutá: aby byl gól regulérní, musí celý míč přejít celým objemem za brankovou čáru. Němci dodnes tvrdí, že se to nestalo. Angličané se opírají o rozhodnutí sudích a o to, že Roger Hunt, nejbližší dobíhající hráč, nezačal dorážet, protože byl přesvědčený, že míč už v brance byl. Moderní analýzy záznamů spor spíš přiživily, než ukončily; některé naznačily, že míč celým objemem za čárou nebyl.

Fotbalově je na tom fascinující, jak moc jeden odraz změnil identitu dvou reprezentací. Anglie si na Wembley postavila mýtus o svém vrcholu. Německo dostalo křivdu, která se pak vracela v každém dalším vzájemném zápase. Když v roce 2010 nebyl Anglii proti Německu uznán Lampardův jasný gól po odrazu od břevna za čáru, mnozí Němci mluvili o historické kompenzaci. Jenže ve finále mistrovství světa se kompenzace nedávají. Tam jeden praporek a jedno rozhodnutí udělaly z Geoffa Hursta legendu a z Wembley navždy místo fotbalového procesu bez rozsudku.

Schumacher vs. Battiston

Bezvědomí a mlčící rozhodčí

Semifinále mistrovství světa 1982 mezi Francií a Západním Německem bývá připomínané jako jeden z nejdramatičtějších zápasů historie. Francie vedla v prodloužení 3:1, Němci srovnali na 3:3 a pak postoupili na penalty. Jenže sportovní drama přehlušila jedna srážka. Harald Schumacher proti Patricku Battistonovi.

Francouzský náhradník byl na hřišti jen několik minut, když dostal kolmý míč od Michela Platiniho. Battiston si ho stačil píchnout kolem vybíhajícího brankáře. Schumacher ale nepřibrzdil, nešel po míči a v plné rychlosti do něj narazil bokem a ramenem. Battiston zůstal ležet v bezvědomí, přišel o zuby, museli ho odnést na nosítkách. Dnešní optikou by se mluvilo o brutálním faulu, červené kartě, penaltě a dlouhém trestu. V roce 1982 se nestalo nic. Rozhodčí Charles Corver neodpískal ani faul a Němci rozehrávali od branky. FIFA sama dnes scénu uvádí jako jeden z nejšokujících střetů světových šampionátů.

Skandál měl dvě vrstvy. První byla samotná tvrdost zákroku. Druhá Schumacherova reakce. Německý brankář se o Battistona bezprostředně nestaral, čekal na pokračování hry a v očích Francouzů se stal zosobněním cynismu. Platini později říkal, že si v první chvíli myslel, že je Battiston mrtvý. Francouzská veřejnost měla jasno: tohle nebyl jen neodpískaný faul, ale morální selhání fotbalu.

Ironií je, že zápas pak přinesl jednu z největších sportovních bolestí francouzské historie. Tým Michela Hidalgo hrál krásný, technický fotbal, v prodloužení utekl na 3:1, ale německá vůle přežít ho zlomila. Schumacher se stal hrdinou penaltového rozstřelu. A právě proto ten moment tolik pálil. Hráč, který podle Francouzů neměl být dávno na hřišti, rozhodl cestu Německa do finále.

Schumacher se později Battistonovi omluvil. Fotbalová paměť mu to ale nikdy úplně neodpustila. V dějinách mistrovství světa zůstává tahle srážka jako memento éry, v níž rozhodčí neměli technologie, ochrana zdraví hráčů byla slabší a hranice mezi tvrdostí a násilím se posouvala podle toho, kdo zrovna držel píšťalku.

Hanba z Gijónu

Zápas, který se přestal hrát

Některé skandály vzniknou z jedné ruky, jedné střely nebo jednoho faulu. Tenhle vznikl z osmdesáti minut nečinnosti. Zápas Západního Německa s Rakouskem na mistrovství světa 1982 se do dějin zapsal jako „Disgrace of Gijón“, Hanba z Gijónu. A možná je to nejdůležitější skandál ze všech, protože po něm FIFA změnila pravidla turnaje.

Situace ve skupině byla jasná. Alžírsko, nováček mistrovství světa, už mělo odehráno. Předtím senzačně porazilo Západní Německo 2:1 a poslední zápas skupiny sledovalo s vědomím, že určitý výsledek pošle dál oba evropské sousedy a jeho vyřadí. Přesně to se stalo. Horst Hrubesch dal v Gijónu už v 10. minutě gól na 1:0 pro Západní Německo. Tenhle výsledek vyhovoval Němcům i Rakušanům. A od té chvíle jako by zápas ztratil smysl.

Hráči si přihrávali dozadu a do stran, neriskovali, neútočili, nedělali nic, co by mohlo pohodlný stav ohrozit. Publikum pískalo, křičelo „Alžírsko“, ale na trávníku se hrála fotbalová verze paktu o neútočení. Opta při zpětné analýze ukázala, jak extrémní druhý poločas byl: po přestávce padly jen dvě střely, žádná na branku, poslední pokus přišel v 54. minutě a závěrečných zhruba čtyřicet minut už nepřineslo jedinou snahu skórovat.

Formálně nebylo jednoduché něco dokázat. Hráči neodešli ze hřiště, výsledek nebyl administrativně změněn, oba týmy postoupily. Jenže fotbalová veřejnost viděla něco, co se možná hůř trestá, ale o to víc ničí důvěru: společný zájem silnějších proti outsiderovi. Alžírsko zaplatilo za rozpis, v němž se poslední zápasy skupiny nehrály současně.

Právě tady je dědictví Gijónu hmatatelné. FIFA po turnaji zavedla pravidlo, že poslední zápasy ve skupinách se hrají ve stejný čas. Ne proto, že by fotbal našel způsob, jak z lidí odstranit kalkul. Ale proto, aby jim k němu nedával tak pohodlné podmínky. Gijón tak zůstává skandálem, který nebyl krvavý ani spektakulární. Byl horší. Ukázal, že někdy se dá fotbal zradit i tím, že se přestane hrát.

Bitva o Santiago

Když mistrovství světa připomínalo pouliční rvačku

Chile proti Itálii, 2. června 1962. Skupinový zápas mistrovství světa, který se neproslavil taktikou, technikou ani výsledkem. Proslavil se tím, že fotbal na devadesát minut skoro zmizel pod vrstvou kopanců, pěstí, plivanců a policejních zásahů. Říká se mu Bitva o Santiago a patří k nejtemnějším zápasům historie šampionátu.

Napětí začalo ještě před výkopem. Italští novináři před turnajem vykreslovali Chile jako zaostalou a chudou zemi, chilský tisk odpovídal vlastní agresivní kampaní a z fotbalového utkání se stal souboj národní cti. Když se pak začalo hrát, atmosféra se okamžitě utrhla. První faul přišel po několika desítkách sekund. Už v 8. minutě byl vyloučen Ital Giorgio Ferrini, jenže odmítal opustit hřiště a musela ho odvést policie. Další vyloučení, další potyčky, údery pěstí, kopy mimo hru. Chile nakonec vyhrálo 2:0, ale výsledek zůstal vedlejší. beIN Sports připomíná, že zápas je dodnes označován za jeden z nejnásilnějších v dějinách mistrovství světa a že právě podobné scény ukázaly nutnost přísnější disciplinární kontroly.

Důležité je nezjednodušovat ten zápas jen na „dřív se hrálo tvrději“. Tohle nebyla tvrdost. Tohle byl kolaps autority. Rozhodčí Ken Aston neměl k dispozici žluté a červené karty v dnešní podobě, vyloučení se komunikovala slovně, emoce eskalovaly a policie se opakovaně stávala součástí zápasu. Právě Aston později sehrál zásadní roli při vzniku systému žlutých a červených karet, který měl podobným chaosům dát srozumitelnější jazyk.

Bitva o Santiago je skandální i proto, že připomíná, jak snadno se fotbal může stát nádobou pro něco mnohem nebezpečnějšího. Národní uraženost, mediální štvanice, domácí tlak, rozhodčí bez dostatečných nástrojů. Všechno se slilo do zápasu, který sice Chile pomohl k postupu, ale zároveň turnaji zanechal šrám. Mistrovství světa má být oslavou rozdílů mezi zeměmi. V Santiagu se z těch rozdílů stala záminka k bitce.