Chovanec mu málem vzal finále MS. Německý Brazilec Littbarski přesto na Čechoslováky vzpomíná s láskou

Pierre Littbarski si Jozefa Chovance pamatuje. Samozřejmě že pamatuje. Nejen jako velkého hráče Sparty, PSV Eindhoven a československé reprezentace, ale hlavně jako muže, který ho v létě 1990 málem připravil o největší zápas kariéry.

Bylo 1. července 1990, milánské San Siro, čtvrtfinále mistrovství světa. Západní Německo proti Československu. Zápas, který v historické paměti zůstal hlavně jako těsná výhra Němců 1:0 po penaltě Lothara Matthäuse. Jenže pro Littbarskiho měl ještě jednu, mnohem osobnější vrstvu.

Chovanec mu v souboji zajel pod nohy. Littbarski šel k zemi a odnesl si z toho natržený křížový vaz. Ve chvíli, kdy měl být od vysněného finále už jen dva kroky, najednou hrozilo, že jeho turnaj skončí na nosítkách.

Na Chovance se nezlobí. Ani tehdy, ani dnes.

Říká, že ho nechtěl zranit. Že nešlo o zákeřnost. Spíš o nehodu. Normální fotbalový souboj, jakých bývají v zápasech o všechno desítky. „Chovanec byl velmi dobrý hráč,“ připomíná Littbarski. A stejně mluví i o celém československém týmu. Ne jako o soupeři, který by hrál nečistě, ale jako o mužstvu, které Němcům zvlášť po přestávce pořádně zatopilo.

To je na té vzpomínce možná nejhezčí. Littbarski se nevrací k Československu jako k nepříjemné epizodě na cestě za titulem. Vrací se k němu jako k soupeři, který hrál fotbal. Technický, otevřený, živý.

A právě proto mu seděl.

Littbarski byl zvláštní německý fotbalista. Malý, mrštný, technický, s těžištěm nízko nad trávníkem. Hráč, který se uměl otočit s míčem, schovat ho obránci před nohou a udělat ze stísněného prostoru hřiště taneční parket. Brazilský trenér Luiz Felipe Scolari o něm kdysi řekl, že fotbalově vlastně není Němec, ale spíš Brazilec.

V Poháru UEFA 1985/86 narazil s 1. FC Köln na Bohemians Praha. Köln vyhrál doma 4:0, venku 4:2 a Littbarski dal Klokanům góly v obou zápasech. V rozhovoru s Prager Zeitung říká, že proti československým týmům hrával raději než proti dalším mužstvům z tehdy východního bloku, konkrétně třeba z Bulharska nebo Rumunska, která mu připadala defenzivně těžkopádnější.

Československý fotbal mu zkrátka „chutnal“ víc. Až do chvíle, kdy mu jedna Chovancova skluzující noha málem zastavila cestu na vrchol.

Němci čtvrtfinále přežili, ale v kabině prý žádná velká euforie nevypukla. Beckenbauer zuřil. Přestože jeho tým vyhrál, s výkonem spokojený nebyl. Littbarski po letech říká, že ho nikdy předtím nezažil tak křičet. Hráči se v kabině raději kryli.

Možná i to ukazuje, jak blízko tehdy Československo bylo k postupu do semifinále a k tomu, aby dějiny tehdy poznaly jiného mistra světa než tehdy ještě Západní Německo.

Littbarski nakonec do finále nastoupil. V Římě proti Argentině, proti Maradonovi, proti týmu, který Němcům čtyři roky předtím v Mexiku sebral titul. Hrál s natrženým vazem, ale během zápasu na koleno nemyslel. Pomohly svaly, adrenalin, vůle a možná i obyčejná hráčská zatvrzelost. Bolest se vrátila až po závěrečném hvizdu.

To už byl mistrem světa.

Pro Littbarskiho to byl třetí pokus. V roce 1982 prohrál finále s Itálií. V roce 1986 seděl ve finále proti Argentině jen na lavičce, protože po zranění vazů nebyl stoprocentně fit. V roce 1990 už byl podle svých slov ve formě. A právě tehdy ho málem vyřadilo koleno po Chovancově skluzu.

Světový titul tak v jeho příběhu neleží jen na slavné penaltě Andrease Brehmeho. Leží i na utajené noci s fyzioterapeuty. Na rozhodnutí nic neříct Beckenbauerovi. Na důvěře ve vlastní nohu, která by podle lékařské logiky možná měla odpočívat, ale podle logiky finále mistrovství světa musela ještě jednou běžet.