Jsme lepší než kdy dřív a příště budeme doma. Reportáž z americké hospody

07. prosinec 2022
Sdílejte:
Soccer se vrátí domů a my budeme připravení, hlásí po vyřazení v Kataru Američani před MS 2026. Pozice evropského fotbalu se v USA od MS 1994 výrazně změnila. I díky efektu „globální hospody“, kde někteří fandí i třem reprezentacím. Proč i Íránci poprvé v historii fandili soupeři svého týmu?
Team USA skončil v osmifinále. Za čtyři roky bude hrát MS doma a doufá, že na to v Kataru dobře potrénoval.Foto: Profimedia

Američani do hospody „na jedno“ moc nechodí. Alkohol tu je drahý, pije ho výrazně menší procento populace než v Česku, navíc to číslo stále klesá a víc a víc lidí si pivo dá spíš doma. Takže ano, Američani do hospody relativně nechodí, a zvlášť ne v 10 hodin ráno. Ale v sobotu po snídani praskal náš lokální bar na předměstí Washingtonu ve švech.

Vášeň pro hraní a sledování evropského fotbalu je naopak stále silnější. Tady mu říkejme po jejich, soccer. Dobíhám do lokálu se zpožděním a celý hlučný sál se zrovna hromadně chytá za hlavu. Běží třetí minuta osmifinále mistrovství světa NizozemskoUSA a Christian Pulisic (tady mu skutečně říkají Pulisik, uši mi to může utrhnout) o osm časových pásem východněji právě zahazuje obří šanci dát dějinám tohohle zápasu úplně odlišný směr.

V hospodě to vře jako v úle, většina lidí stojí přímo pod obrazovkami, které se vinou jako prstenec kolem celého sálu, snad s výjimkou zahrádky obehnané teď v prosinci igelitovou plachtou. Někteří fanoušci mají pomalované tváře, docela dost jich má na sobě šátek v amerických barvách svázaný do čelenky. Je těžké se davem vůbec prosmýknout do zadní části zařízení, kde mi kamarádi drží jednu z posledních židlí.

„Blahopřeju! Vy se s outsidery nezahazujete a porážíte jenom velký ryby, co?“ směju se na Keisukeho. „Měli jsme štěstí,“ odpovídá s japonskou skromností a ještě netuší, co za penaltovou tragédii ho čeká v pondělí.

Dočasní či v zemi už natrvalo usazení přistěhovalci jsou kořením a nepostradatelnou součástí popularity socceru v USA. Na zápasech Major League Soccer (MLS) běžně uslyšíte chorály ve španělštině. Ostatně ne nadarmo tu koluje vtip, že nejoblíbenějším soccerovým dresem v USA je ten, který obléká mexická reprezentace. A třeba v roce 2021 podle dat sesbíraných webem soccer.com tenhle vtip nebyl vtipem, ale realitou, pokud jde o nákupy replik dresů.

Obliba socceru stoupá, během letošního turnaje jsme i tady sledovali záběry z plných veřejných prostranství, kde Američané hromadně sledovali zápasy a bujaře se radovali z každého dílčího úspěchu, kterého „Team USA“ dosáhl. Vzhledem k časovému posunu i školy přerušovaly výuku nebo studenti sledovali zápasy na svých tabletech a mobilech. Ale zvlášť tady v hlavním městě a okolí platí, že zájem o soccer nese výrazné stopy přistěhovaleckého nadšení.

Íránci pro Ameriku

Dcera v pátek hned po příchodu ze školy hlásila, že i oni se s pětiletými a šestiletými spolužáky chvíli dívali na soccer. Ne, Spojené státy ten den nehrály. Ale toužil po tom prý spolužák Maxim, který trval na tom, že „Švýcarsko určitě vyhraje“. A přece nenechá školní docházku, aby mu zabránila prožít rozhodující duel se Srbskem o postup do osmifinále.

Maxim je po otci Švýcar, po matce Francouz, po dědečkovi dokonce Čech. Naši sousedi z vedlejší řadovky měli na MS ve hře dokonce tři týmy, protože v USA narozený syn Holanďana a Mexičanky má pasy všech tří zemí. A jen v naší ulici potkáte i sousedy z Polska, Portugalska, Srbska, Belgie a pravděpodobně i dalších účastnických zemí. A to se nekvalifikovaly Peru nebo Kolumbie…

Proto když s dětmi usedáme k některému ze zápasů a vybíráme, komu fandit, nasazuju pro snazší orientaci „komunitní metodu“. Takže pro ně bylo snadné proti Portugalsku přát Uruguayi, odkud je kamarádka z bývalé školky Juana. Jasná volba je proti Němcům Japonsko, odkud jsou Suniči a další spolužáci ze synovy současné školky. Opravdové dilema pro dětskou duši nabídlo utkání Polsko-Mexiko, protože rozhodnout se ve čtyřech letech, jestli fandit týmu zbožňované učitelky Ms. Dabrowské, nebo zemi kamaráda ze sousedství, to není jen tak.

A tak vás nemusí překvapit, že osmifinále MS sleduji v našem lokálním baru po boku Japonců, Američanů a Íránců. Pro ty bylo minulý týden rozhodování ještě mnohem palčivější, doslova bolestné. I na stránkách Football Clubu jste si mohli přečíst, jak vyhrocené a mezinárodní politikou i terorem teheránského režimu vůči vlastnímu obyvatelstvu rámované bylo utkání Íránu se Spojenými státy o postup ze skupiny B.

„Poprvé v životě jsem při mezinárodním zápase Íránu fandil soupeři,“ říká mi americký Íránec Rudi, který tu žije od 70. let 20. století a dodnes poctivě na dálku sleduje zápasy svého teheránského klubu Shahin. Když se v roce 1998 utkal Írán s USA na MS poprvé, fandil tady v Americe naopak své původní vlasti – tak jako celý život, v každém zápase, až do tohoto turnaje. „Při MS 1998 jsem na zápas Íránu s USA pozval kamarády, uspořádal u sebe doma sledovací party a přál Íránu. Ale teď jsem nemohl. Je to pocit úplně na hov… Jenže to máš jako s rakovinou. Nádor je potřeba vyříznout, a to prostě bolí.“

Nádorem myslí íránský teokratický režim, který zemi ovládá od revoluce v roce 1979. „Podělali lidem životy, podělali ekonomiku a vždycky to svedli na Izrael nebo Spojené státy. Teď i v Íránu lidi v ulicích slavili vítězství Američanů. Ta porážka našeho národního týmu právě s USA byla důležitá. Režim by to jinak zase zneužil k propagandě,“ říká Rudi, který napjatě sleduje protirežimní protesty posledních týdnů, stejně jako celá zdejší silná komunita íránských Američanů. Na některých domech tu vlají íránské vlajky se starým, předrevolučním znakem Íránu za šáhovy vlády.

Symbolika je důležitá. Uvědomují si to i íránští reprezentanti, kteří před prvním zápasem v Kataru odmítli zpívat svou národní hymnu, která nemá neutrální, nadčasové znění – text je silně prorežimní, zpívá se v ní o věčné Íránské islámské republice. Íránci za své mlčení před duelem s Anglií sklidili obdiv světa i mnoha amerických politiků, republikánů i demokratů. I tak je ale mnozí Íránci vinili z toho, že za současné situace odjeli reprezentovat diktátorský režim své země.

„Pro mě jsou to zrádci,“ kroutí hlavou Ašk, další íránský Američan v naší hospodské skupince. „Jednou hymnu nezazpívali, ale pak tu režimní písničku dvakrát zazpívali. Doma je revoluce, režim střílí do dětí, děti těmi kulkami umírají – a oni vyměkli, aby neriskovali,“ popisuje Ašk své zklamání z týmu, který na hřišti jinak vždy podporoval. Ve Spojených státech žije už skoro 50 let, přišel sem ještě před pádem šáhova režimu a nástupem teokracie v roce 1979.

„Šáhův režim nebyl ideální, ale v zemi byl i tak vidět pokrok. Nástup současného režimu nás zavlekl do středověku. Víš, já jsem byl v Československu, ve Východním Berlíně. Vím, co pro vás znamenaly roky 1968 a 1989. Viděl jsem tu euforii po rozpadu sovětského bloku. My to teď cítíme ve vzduchu taky. Už 43 let jsem depresivní z toho, co se v mé zemi stalo. Vždy jsem doufal, ale teď poprvé opravdu věřím, že režim padne. Ty ženy, ty děti – nenechají si to líbit. Posílají nám zprávy, jak je povzbuzuje, když demonstrujeme i my tady v Americe. Nešlo teď fandit národnímu týmu, jehož úspěch by režim v této situaci zneužil,“ vysvětluje Ašk.

Už se neučí z knížek

Na osmifinále proti Nizozemsku přišel v čepici Washingtonu Capitals a s vlajkou své druhé, americké vlasti. Celá hospoda se během prvního poločasu chytá za hlavu několikrát, po dvou nizozemských gólech nadšení trochu ochladne. I tak se ozývají i popěvky a skandování. Někteří už se ale raději věnují objednané pečínce k brzkému obědu, pivu či sousedským konverzacím.

„Pulisic to měl dát,“ lituje o přestávce americký kamarád Mark. Ví, že to v kombinaci s následným rychlým gólem Nizozemců vtisklo zápasu ráz, na který mladý americký tým (druhý nejmladší na MS v Kataru) ještě není připravený. Američané předtím na turnaji nemuseli dotahovat žádné, natož dvoubrankové vedení. A zvlášť proti tak silnému soupeři.

Proti zformované nizozemské defenzivě se to zdá být úkol tak těžký, že nejpádnějším důvodem, proč dál trávit sobotní dopoledne v tomhle baru, je opravdu spíš vůně té pečínky. Pak ale tuhle party znovu rozproudí šťastné Wrightovo snížení 15 minut před koncem. „Come on! Come on!!!“ ozývá se odhodlaně od stolů, od výčepu a snad i ze záchodů. Všechny páry očí jsou znovu přilepené k televizím.

Když ale americké bránění dopustí třetí pohlednou a strojově přesnou gólovou akci Nizozemců, a Dumfriesovi dokonce umožní se o svou trefu nerušeně přihlásit jako ve škole, některá piva zůstávají nedopitá, kosti pečínky neohlodané a část osazenstva odchází.

„Ber to tak, že příští zápas na mistrovství světa budete hrát tady doma,“ povzbuzuju Marka, který do posledních sekund hypnotizuje obrazovku, i když vyřazení amerického týmu, v jehož dresu přišel fandit, je neodvratné. Snad poprvé ho vidím oblečeného jinak než do stejnokroje Arsenalu, ve kterém pravidelně chodí na naše sobotní fotbálky. Mistrovství světa dělá divy, říkám si, ale Mark se jen usměje a ukazuje na nenápadný znak Arsenalu na svých kalhotách.

„Tenhle tým je nejoslnivější ze všech, co pamatuju,“ začíná Mark svou osobní analýzu amerického vystoupení v Kataru. „Dřív jsme to i v socceru dělali trochu jako v (americkém) fotbale nebo v basketu. Prostě vybrali jedenáct nejatletičtějších, nejurostlejších borců, a ty poslali na hřiště. Už jsme ale přišli na to, jak je v socceru důležitá chytrost, hbitost, finesy,“ myslí si Mark.

„Líbí se mi, jaké tenhle tým dělá pokroky. I přesto, že pokud jde o peníze, které jdou do univerzitního mužského socceru, je to s (americkým) fotbalem nebo basketem pořád nesrovnatelné. V mužském socceru pomalu nejde sehnat pořádné stipendium. Ale hodně našich kluků už dokáže odcházet do akademií v Evropě, to je cesta,“ pokračuje Mark.

„Dřív tu trenéři učili fotbal doslova z knížek,“ směje se Rudi, který to osobně odpozoroval, v USA má národní trenérskou licenci. „Teď už zdejší trenéři umějí zachytávat trendy, už to má jinou úroveň.“

Postavení socceru mezi ostatními sporty se ve Spojených státech kontinuálně zlepšuje a tento sport se po desetiletích úporné snahy stává z okrajového sportu mainstreamovým. Na to, že historie amerického socceru je podobně dlouhá jako ta britská (první zápasy socceru se v USA hrály před víc než 150 lety), tak jde o zdlouhavý proces.

International Soccer League s Duklou mezi mrakodrapy, angažmá Pelého či Beckenbauera v North American Soccer League, domácí mužské MS 1994 a ženské 1999, založení MLS a v ní David Beckham či nedávno Zlatan Ibrahimović… To všechno kousek po kousku pomáhá, velkým impulsem byly zejména dva zmíněné domácí šampionáty a popularitu socceru do velké míry táhnou úspěchy americké ženské reprezentace. Těžko si ale představit, že by se soccer stal v USA jedničkou mezi mužskými sporty tak jako ve většině zemí světa.

Jsou dál a svět to vidí

Jedním z pádných důvodů je to, že domácí MLS se na rozdíl od amerických soutěží v americkém fotbale, basketbalu, baseballu či ledním hokeji jen tak nestane ligou, kam míří ti nejlepší z celého světa. Američané, tak jako do barev Arsenalu věčně oděný Mark, sledují Premier League a další velké evropské soutěže nebo často ligy zemí svého původu. Mí zdejší přátelé a známí z řad přistěhovalců raději než MLS sledují přenosy z Íránu, Argentiny, Hondurasu nebo, ano, i z Česka.

Zároveň ale platí, že i MLS a její mladší ženská obdoba NWSL jsou stále populárnější. Obě soutěže v letošní sezoně (v USA liga kopíruje kalendářní roky, systém jaro-podzim) překonaly rekord v divácké návštěvnosti – MLS 10 milionů diváků, NWSL jeden milion.

Podle průzkumu Gallupova ústavu z roku 2019 se skoro třetina Američanů označovala za fanoušky socceru, což je sice stále podstatně méně než třeba u univerzitního amerického fotbalu, ale pro soccer jde o historickou popularitu v USA - oproti roku 1990 sedminásobnou. V roce 2017 označilo soccer za svůj nejoblíbenější sport sedm procent Američanů, což tento sport řadilo na čtvrté místo za americký fotbal, basketbal a baseball, ale například před lední hokej.

Snad ještě výrazněji než v divácké rovině posiluje soccer v té herní. Jeho jednoduchost a krásu pěstují Američané ve veřejných parcích, na pronajatých hřištích, vášeň přistěhovalců z Latinské Ameriky, Asie, Afriky či Evropy v tom také hraje roli, ale nejen ta. Podle údajů americké Národní federace asociací středních škol (NFHS) hraje soccer v USA 800 tisíc středoškolaček a středoškoláků, což tento sport řadí mezi dívkami na třetí, mezi chlapci na páté místo. Za poslední půl století je to v této kategorii 16násobný nárůst.

Za těchto okolností se mistrovství světa za necelé čtyři roky do USA po víc než 30 letech vrátí (potřetí zavítá také do Mexika a premiérově do Kanady). Bude jiné než to první v roce 1994. Pro „Team USA“ i pro fanoušky. Soccerová gramotnost a vášeň jsou ve Spojených státech nesporně mnohem vyšší. Stejně je to i s infrastrukturou. „Sledovat soccer na stadionech pro jiné sporty, to je někdy hrozná dálka,“ říká mi Mark.

Můžou hrát fotbal i kluci? Reportáž ze země, kde taková otázka nepřekvapí

Ženský soccer se v Americe masově hraje, fandí se mu, politizuje se a nedávno si vymohl i stejné ohodnocení jako mužský. Vděčí za to maskulinitě amerického fotbalu a také boji za občanská práva před půl stoletím.

Přečíst

Slavných vítězství nad Evertonem 7:2 a 2:0 ve finále International Soccer League 1961 dosáhla Dukla na (zanedlouho potom zbořeném) stadionu Polo Grounds určeném primárně pro americký fotbal a baseball. Finále amerických MS v socceru mužů (1994) a žen (1999) se hrálo na stadionu Rose Bowl v Pasadeně u Los Angeles, také primárně určeném pro americký fotbal. Může se to stát i při MS 2026 (dějiště finále zatím není určeno, favority jsou Los Angeles – tentokrát nová aréna z roku 2020 pro OH 2028 – Dallas či New York/New Jersey), ale ryze fotbalových stadionů od té doby v zemi přibylo. Washington se svou pět let starou arénou Audi Field je toho důkazem.

Americký národní tým se také posunul dál, i když z výsledků na letošním MS a na tom domácím před 28 lety se to úplně zdát nemusí – v obou případech skončili Američané v osmifinále, v roce 1994 po postupu ze třetího místa ve skupině podlehli v osmifinále 0:1 pozdějším mistrům světa Brazilcům. Ale současný tým je stylem, perspektivnou a podporou veřejnosti někde úplně jinde.

Palce mu drželi i Američané, kteří jinak soccer zrovna dvakrát neprožívají. Při absenci domácí top ligy je MS pro Američany o to výjimečnější soccerovou akcí. A pokud jde o tým samotný – při jeho mládí a výkonech na letošním MS, kde dokázal udržet krok s Anglií a vyhrát, když to proti Íránu bylo potřeba, mohou být Američané před domácím šampionátem optimisty.

A jsou. „Obrana byla slabší, ale záloha se mi velmi líbila. Potřebujeme střelce, urostlého útočníka, pořádné číslo 9, pak to půjde,“ věří Mark.

„Američané hráli kreativně a sebevědomě častěji než na předchozích turnajích. Jen sledujte Yunuse Musaha nebo Westona McKennieho, jak driblují a rozdávají míč, a uvědomíte si – je to prostě jiné. Tito mladí muži hrají mezinárodní fotbal na vysoké úrovni. Totéž platí o Sargentovi, Pulisicovi a řadě dalších Američanů. Naši kluci jsou lepší, než bývali, a svět si toho všímá. Zároveň nám ale ukázali, jak daleko ještě mají ke skutečné velikosti. Promluvíme si o tom za čtyři roky,“ píše ve své analýze Benjamin Hochman, sportovní sloupkař deníku St. Louis Post-Dispatch.

„Tenkrát, když jsme MS hostili poprvé, bylo mi 14 let,“ říká mi Mark. „Bydlel jsem v Pittsburghu a tam si člověk ani nevšimnul, že se u nás nějaký šampionát v socceru koná. Široko daleko nebyl žádný pořadatelský stadion, a turnaj tím pádem jako by nebyl.“ Tohle povědomí bude teď v době sociálních sítí a vyspělejší soccerové kultury v USA spolehlivě vyšší. „A já si asi vezmu týden nebo dva volna, abych si to mistrovství tentokrát užil,“ plánuje Mark, jakmile pro jeho tým skončilo MS 2022.

„A komu teď fandíme?“ ptám se v posmutnělé knajpě? Komunitní metoda dává tady u Washingtonu spoustu možností. Juliovi z Argentiny musím poblahopřát k doklopýtání do čtvrtfinále. Na nedělní dětské oslavě v bowlingovém klubu se až servírováním cukrovinek podaří od obrazovky s utkáním Francie-Polsko odlepit vám už známého dceřina spolužáka Maxima. Společně mu můžeme jen závidět, že má (v tu dobu) ve hře stále ještě obě reprezentace zemí svých rodičů. Ale v rámci dobrých vztahů samozřejmě musím poctivě fandit taky Brazílii, jinak nás paní domácí vyrazí z bytu.


Související články

Video: Dal gól z půlky a nevěděl kde slavit. Ve Skotsku si vzpomněli na Schicka

Jak završit domácí vítězství? V 98. minutě. Od půlící čáry. Slabší nohou. Anglický útočník Hearts Stephen Humphrys si řekl o potlesk.

Zábava

Zemřel František Cipro. Muž, který Slavii vrátil titul

Ve věku 75 let zemřel František Cipro.

Slavia

Kdo vyhraje Ligu mistrů? A odejde Guardiola ze City bez ní?

Už příští týden se opět rozjedou evropské poháry. Liga mistrů jde rovnou na osmifinále, které nabízí i přímé střety gigantů. Ve speciální situaci je Manchester City, který touží královskou soutěž konečně vyhrát, ale má plnou hlavu jiných starostí. Kdo podle vás Ligu mistrů letos vyhraje?

Otázka týdne
Popup se zavře za 8s