Jsme lepší než kdy dřív a příště budeme doma. Reportáž z americké hospody

Američani do hospody „na jedno“ moc nechodí. Alkohol tu je drahý, pije ho výrazně menší procento populace než v Česku, navíc to číslo stále klesá a víc a víc lidí si pivo dá spíš doma. Takže ano, Američani do hospody relativně nechodí, a zvlášť ne v 10 hodin ráno. Ale v sobotu po snídani praskal náš lokální bar na předměstí Washingtonu ve švech.

Vášeň pro hraní a sledování evropského fotbalu je naopak stále silnější. Tady mu říkejme po jejich, soccer. Dobíhám do lokálu se zpožděním a celý hlučný sál se zrovna hromadně chytá za hlavu. Běží třetí minuta osmifinále mistrovství světa Nizozemsko – USA a Christian Pulisic (tady mu skutečně říkají Pulisik, uši mi to může utrhnout) o osm časových pásem východněji právě zahazuje obří šanci dát dějinám tohohle zápasu úplně odlišný směr.

V hospodě to vře jako v úle, většina lidí stojí přímo pod obrazovkami, které se vinou jako prstenec kolem celého sálu, snad s výjimkou zahrádky obehnané teď v prosinci igelitovou plachtou. Někteří fanoušci mají pomalované tváře, docela dost jich má na sobě šátek v amerických barvách svázaný do čelenky. Je těžké se davem vůbec prosmýknout do zadní části zařízení, kde mi kamarádi drží jednu z posledních židlí.

„Blahopřeju! Vy se s outsidery nezahazujete a porážíte jenom velký ryby, co?“ směju se na Keisukeho. „Měli jsme štěstí,“ odpovídá s japonskou skromností a ještě netuší, co za penaltovou tragédii ho čeká v pondělí.