Američani do hospody „na jedno“ moc nechodí. Alkohol tu je drahý, pije ho výrazně menší procento populace než v Česku, navíc to číslo stále klesá a víc a víc lidí si pivo dá spíš doma. Takže ano, Američani do hospody relativně nechodí, a zvlášť ne v 10 hodin ráno. Ale v sobotu po snídani praskal náš lokální bar na předměstí Washingtonu ve švech.
Vášeň pro hraní a sledování evropského fotbalu je naopak stále silnější. Tady mu říkejme po jejich, soccer. Dobíhám do lokálu se zpožděním a celý hlučný sál se zrovna hromadně chytá za hlavu. Běží třetí minuta osmifinále mistrovství světa Nizozemsko – USA a Christian Pulisic (tady mu skutečně říkají Pulisik, uši mi to může utrhnout) o osm časových pásem východněji právě zahazuje obří šanci dát dějinám tohohle zápasu úplně odlišný směr.
V hospodě to vře jako v úle, většina lidí stojí přímo pod obrazovkami, které se vinou jako prstenec kolem celého sálu, snad s výjimkou zahrádky obehnané teď v prosinci igelitovou plachtou. Někteří fanoušci mají pomalované tváře, docela dost jich má na sobě šátek v amerických barvách svázaný do čelenky. Je těžké se davem vůbec prosmýknout do zadní části zařízení, kde mi kamarádi drží jednu z posledních židlí.
„Blahopřeju! Vy se s outsidery nezahazujete a porážíte jenom velký ryby, co?“ směju se na Keisukeho. „Měli jsme štěstí,“ odpovídá s japonskou skromností a ještě netuší, co za penaltovou tragédii ho čeká v pondělí.
Do 25. minuty to bylo fajn. Po červené kartě Pavla Šulce nebylo o co hrát.
Česká reprezentace hlásí novou tvář. K národnímu týmu se připojil třiadvacetiletý útočník Glasgow Rangers Ryan Naderi, který se od středy zapojí do tréninkového procesu. Fotbalista narozený v Drážďanech má českou matku a pro reprezentaci se rozhodl právě díky vazbě k Česku.
Před 32 lety dal Karel Poborský gól, který odhalil jeho fotbalovou genialitu ještě předtím, než se o ní přesvědčil celý svět na Euru 1996.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
