Tramvaj M5 si to druhou říjnovou sobotu šine v poklidu přes Prenzlauer Berg dál od centra. Je pár minut po poledni. Fouká vítr, po ulicích se povaluje listí a babí léto se tváří, že právě dneska se chce Berlínu vyhnout obloukem. Na každé zastávce pár lidí naskočí, další vystupují. Až v Lichtenbergu začínají převažovat ti první. Většinou mají kšiltovky, bundy a šály vínově červené barvy s nápisem BFC.
Jsou to příznivci Dynama Berlín, nejnenáviděnějšího německého klubu.
Jak jich v tramvaji přibývá, mění se i kulisy za okny. Nemusíte být velký znalec místních reálií, abyste poznali, že během několika zastávek dostalo město trochu jinou tvář. Za námi zůstal obdivovaný cool Berlín, všechny ty ulice s veganskými bistry, elektrokoloběžkami a hipsterskými minipivovary. Tady začíná Berlín omšelých večerek, knajp, obchodů se staženými roletami. A zachmuřených fotbalových fanoušků.
Na Sandinostraße vystupujeme. Před komplexem Sportforum, někdejší továrnou Německé demokratické republiky na zlaté olympijské medaile. Památkově chráněné sportovní centrum zřízené kdysi komunistickým ministerstvem vnitra přežilo pád Berlínské zdi a dodnes vychovává šampiony. Na padesáti hektarech tu najdete pětatřicet hal a venkovních hřišť. Pro fotbal, hokej, rychlobruslení, basketbal, cyklistiku, judo, šerm, gymnastiku, házenou, volejbal…
Po asi třech stech metrech se náš skromný průvod dostane k pokladně. Mála budka, se dvěma otevřenými okýnky. Těžko chtít víc od Regionalligy Nordost. Lístek za patnáct eur, tolik stojí řízek v běžné berlínské hospodě.
Co rozhodně nemá parametry čtvrté nejvyšší soutěže, je osobní prohlídka. Důkladná. Možná důkladnější než při Bundeslize. Všechno z kapes ven, otevřít tašku, upažit, nohy od sebe.
„Proč máte drobáky v obou kapsách?“
„Vlevo eura, vpravo české koruny,“ vysvětluju.
„Aha, tak můžete jít. Viel Spaß.“
Přitom průměrná návštěva na zápasech Dynama nebývá ani dva tisíce diváků. Jenže zároveň je to klub, který má už od konce 80. let problémy s extremisty sympatizujícími s nacismem. Někdy větší, někdy menší, aktuálně se nachází zhruba na půli cesty. Podle údajů berlínské policie je mezi místními hooligans stovka z ostře sledované kategorie C – tedy ti, kdo na stadiony chodí vyvolávat násilné incidenty. Víc než u Herthy a Unionu.
Teď však žádné výtržnosti nehrozí. Sice se hraje berlínské derby, proti západnímu týmu Tennis Borussia (kdysi za něj nastupovali Jan Suchopárek a Stanislav Levý, ten krátce byl i trenérem), ale dnešní soupeř je místním ukradený. Dynamo pěstuje rivalitu výhradně s kluby bývalé NDR.
Kdyby přijel některý z nich, je tady mnohem víc antonů a policistů. Jako v srpnu, při zápase čtvrtého kola proti Carl-Zeiss Jena. Na konci prvního poločasu se fanoušci obou mužstev pokusili vtrhnout na hřiště a do akce musel zástup těžkooděnců.
Nakonec utkání s TeBe zajímá jenom 1418 diváků. Zatím nejnižší návštěva sezony.
Mnozí z tisíců dělníků, kteří přišli o život nebo utrpěli zranění při budování infrastruktury pro letošní mistrovství světa, pocházejí z Nepálu. Podmínky zahraničních pracovníků jsou v Kataru stále bídné, ale v posledních letech se významně zlepšily. Seznamte se s úředníky a „diplomaty smrti“, kteří pomáhají rodinám nepálských obětí se získáním náhrad a zlepšením podmínek pro námezdní práci v zahraničí.
Skalní jádro fanoušků Dynama se koncentruje naproti hlavní tribuně. Testosteronový chumel bomberů a pečlivě vyholených hlav. Ale kromě občasného skandování „West-Berlin ist Scheiße“ jsou celkem v klidu. Snad i proto, že ve 31. minutě je stav už 4:0 a minimálně ze sportovního pohledu není co řešit. Ani v téhle chvílí však nečekejte nějaké přehnaně pozitivní emoce, jaké jste třeba zažili jinde v Německu na fotbale. Možná je to pochmurným počasím, možná na to místní moc nejsou.
Stejně tak vás při pohledu na tribuny rozhodně nenapadne, že jste v jednom z nejvíc multikulturních měst Evropy. Jako byste se ocitli v historickém dokumentu nebo pokračování filmu Good bye, Lenin! Ani žen a dětí byste moc nenapočítali. Tady je fotbal nostalgickou kratochvílí čtyřicátníků a padesátníků.
Ovšem i jako nezúčastněný návštěvník máte silný retro pocit na každém kroku. Stadionu se za posledních třicet let větší změny evidentně nedotkly. Má sice VIP prostory a tribunu s nápisem PRESSE, ale jinak jako by se tady zastavil čas.
Zastřešená je pouze část hlavní tribuny. Ostatně jenom tam jsou místa na sezení. Aby stadion vypadal fotbalověji, někdejší atletická dráha a doskočiště jsou aspoň pokryté trávníkem. Nalevo stojí starý ukazatel skóre a jediným důkazem moderních časů jsou reklamní panely.
Vzadu za tribunou najdete malou knajpu, zvenčí ozdobenou fotkami slavné minulosti Dynama. Sklo na dveřích je popraskané, uvnitř šero, kulečník a skromný bar. Na zdi vyvěšená nabídka nápojů je přelepená upozorněním, že v hrací dny jsou ceny trochu vyšší. Vedle knajpy se krčí stánek se suvenýry, jimž se v kapitalismu říká merchandising.
Dost dobře si umím představit, že podobně to tady vypadalo 29. listopadu 1972, kdy stadion Sportforum zažil největší zápas své historie.
K utkání Poháru UEFA sem přijel Liverpool – s Kevinem Keeganem, Johnem Toshackem a Emlynem Hughesem v sestavě, se slavným koučem Billem Shanklym na lavičce. I když se hrálo ve středu a už od půl druhé, protože stadion neměl umělé osvětlení, dorazilo dvacet tisíc diváků. Asi o šest tisíc víc, než byla oficiální kapacita. Samozřejmě dodnes místní rekord.
Zápas skončil 0:0, v odvetě Liverpool zvítězil 3:1 a udělal další krok k první evropské trofeji.
Na cestě vzhůru bylo tenkrát i Dynamo. Jeho zlatá éra je ohraničena roky 1979 až 1988, kdy desetkrát v řadě vyhrálo Oberligu, nejvyšší východoněmeckou soutěž. Jak podotýkají fanoušci od konkurence, do značné míry za to Dynamo vděčilo skutečnosti, že zřizovatelem klubu byla tajná policie a čestným předsedou její obávaný šéf Erich Mielke. Koneckonců, nechvalně známá věznice Stasi stojí tři tramvajové zastávky od stadionu…
Dynamo využívalo politickou moc nejen k angažování elitních hráčů. Legendy se vyprávějí taky o penaltách a červených kartách, které mu pomáhaly v honbě za tituly. Aby ne, nejlepší rozhodčí toužili jezdit na Západ a k tomu potřebovali povolení od Stasi, tak proč si zbytečně šlapat po štěstí… Právě v téhle době narostla nevraživost mezi Dynamem a Unionem, druhým z východoberlínských klubů.
Na mezinárodní scéně Mielkeho telefonáty mnoho neznamenaly, a tak není divu, že Dynamo na velké úspěchy nedosáhlo. Desetkrát v řadě sice hrálo Pohár mistrů evropských zemí (předchůdce dnešní Ligy mistrů), ale čtyřikrát vypadlo už v prvním kole a jenom dvakrát přešlo přes druhé. Jednou ho ze soutěže vyprovodil i ostravský Baník.
Nejblíž k senzaci mělo Dynamo na podzim 1988. Doma porazilo Brémy 3:0 a dělalo si velké naděje do odvety, Jenže tu projelo ostudným způsobem. Na hřišti Werderu prohrálo 0:5 – a tím vlastně zlaté časy skončily. V poslední plnohodnotné sezoně Oberligy už braly titul Drážďany (s Matthiasem Sammerem a Ulfem Kirstenem).
Na jeho stadionu se stojí a stejně tak fanoušci vždy stáli za ním. V době komunismu, kdy měli na stadionu rušičky proti nežádoucím chorálům, i v době svobody, kdy byl blízko krach.
Po pádu Berlínské zdi a komunistického režimu zažilo Dynamo prudký sportovní i ekonomický sešup. „Patronát“ tajné policie byl minulostí a nepomohlo ani přejmenování na FC Berlín. S protežovaným východoněmeckým klubem nechtěli mít sponzoři nic společného.
Rozprodal se prakticky celý kádr – hned v listopadu 1989 podepsal útočník Andreas Thom smlouvu s Leverkusenem a jako první hráč z NDR zamířil legálně do Bundesligy, brzy nato Hamburk koupil Thomase Dolla s Frankem Rohdem.
Díky odstupnému za největší hvězdy Dynamo přežilo prvotní otřesy, ale když se v roce 1991 spojovaly východní soutěže se západními, jedenácté místo v Oberlize nestačilo ani na postup do kvalifikace o 2. Bundesligu.
Strmý pád vyústil v roce 2001 v insolvenci a následný přesun až do pátého patra německého ligového fotbalu.
To už se klub opět jmenoval Dynamo, tedy celým názvem Berliner FC Dynamo, jak si vymínili fanoušci. Jenom staré logo se nevrátilo, protože funkcionáři si nezajistili ochrannou známku. Místo velkého D je tedy uprostřed medvěd a nad ním, stejně jako na dresech, žlutá hvězdička. Když totiž v roce 2005 německý svaz přišel s tímto systémem symbolizujícím získané tituly, o slovo se přihlásilo taky Dynamo a další východní kluby. Dlouhá pře skončila kompromisem: mužstvům ze soutěží pod 2. Bundesligou se povoluje hvězdička i za prvenství z éry NDR. Ale jenom jedna.
Od roku 2014 je Dynamo usazené ve čtvrté nejvyšší soutěži, a jak je patrné i z výzdoby hospůdky na stadionu, teď se za maximální úspěch považuje, když se dostane do hlavní soutěže domácího poháru a los mu přidělí atraktivního soupeře z Bundesligy. Loni to byl Stuttgart, pár let předtím Kolín a Schalke. Zápasy mívají jednoznačný výsledek, ale klub si konečně užívá pozornost celé země i jiným způsobem, než jenom ve zprávách o výtržnostech hooligans.
Letos na jaře se Dynamo vyhouplo na nejvyšší kótu od roku 1994. Vyhrálo svou skupinu Regionalligy a získalo právo bojovat v kvalifikaci o postup do třetí ligy. Dvojzápas s Oldenburgem však skončil neúspěšně.
Nejmíň oblíbený berlínský klub tak dál zůstává za branami profesionálního fotbalu. Hodně se věnuje výchově mládeže a věří v lepší zítřky. S vedením i dvě tisícovky nejvěrnějších fanoušků.
S jedním z nich, Larsem, se dávám do řeči ve frontě na pivo (čtyři deci za tři a půl eura). Nemá na sobě bundu ani kšiltovku v klubových barvách, a hned vysvětluje proč. Pochází z Hamburku a do Berlína se přestěhoval teprve před několika roky. Na Dynamo chodí prostě proto, že to má nejblíž. „Navíc víkendové zápasy se obvykle hrají v jednu odpoledne, to je ideální čas na procházku po obědě,“ usmívá se.
Když je klub váš život, není co řešit. Pět křížků na krku a Baník v srdci. O své vášni vypráví oddaní fanoušci i archiváři Roman Popek a Roman Srkala. Historie je fascinuje, ovšem opuštění Bazalů by z ní nejradši vymazali.
Klubovou historii si nastudoval, ale moc pro něj neznamená. Tvrdí, že ani pro většinu fanoušků na tribunách. „Jak je znám, fakt si nemyslím, že by je sem táhla socialistická nostalgie a vzpomínky na deset východoněmeckých titulů. Spíš mezi nimi a klubem vzniklo v posledních třiceti letech zvláštní pouto. Hodně z nich je přesvědčených, že ze sjednocení Německa a dalších změn vyšli jako totálně poražení. To mají s Dynamem společné. Tohle outsiderské spojenectví je žene na stadion víc než cokoli jiného.“
Podle Larse si většina z těch, kdo na tribuně mávají vlajkami a nadšeně oslavují každý gól, vlastně postup ani nepřeje. Najednou by byli pod větším dohledem, místo zápasů na území bývalé NDR by je čekaly nudné a drahé výjezdy někam do Saarbrückenu, Duisburgu, Mannheimu. Navíc by se Dynamo muselo z Lichtenbergu stěhovat.
Sportforum totiž nevyhovuje podmínkám profesionálního fotbalu. A se stadiony je v Berlíně trochu potíž. Hertha hraje na Olympiastadionu, který je pro ni moc velký, a sní o novém, skromnějším, modernějším, bez atletické dráhy. Unionu je zase současný stánek Alte Försterei příliš těsný a příští rok by měla začít jeho přestavba. Třetí v hierarchii je Friedrich-Ludwig-Jahn-Sportpark, kde dřív Dynamo hrávalo. Loni se měl bourat, místo něj se má postavit nový, který bude zároveň sloužit jako tréninkové centrum pro para sportovce, ale plány berlínských politiků jsou zatím odložené…
Podobnými starostmi si však teď fanoušci Dynama nemusejí lámat hlavu. Tahle sezona totiž není zrovna plná radosti. Výhra nad TeBe (nakonec 4:1) byla první po šesti hluchých kolech, k myšlenkám na postup je aktuálně daleko.
A bolí pohled nejen na vlastní tabulku, ale i na tu nejsledovanější. Druhý den totiž Union – rival i outsider z dob srp, kladiv a kružítek – vyhrál ve Stuttgartu a upevnil si první místo v Bundeslize.
Takhle nějak musela vypadat noční můra Ericha Mielkeho.
Klopp, Trpišovský, van der Vaart nebo Zeman. V čísle (3/2022) máme silnou sestavu. Byli jsme za nimi.
Česká liga je zpět, o víkendu se po víc jak dvouměsíční pauze odehraje 17. kolo. Slavia začíná v neděli proti Jablonci a na jaro, během kterého bude chtít získat pátý titul za posledních sedm let, si přivedla pět výrazných posil. Představíme vám je a vy je můžete ohodnotit.
Jak vypadá přechod hráčů do role fotbalových expertů? Co je inspiruje? V čem se chtějí zlepšovat? A jak hledají balanc mezi důkladnou analýzou a televizní zábavou? Hosty Football Club podcastu jsou Jakub Podaný a Antonín Rosa.
Jak to vypadá, když pískáte v zápase před sedmi tisíci lidmi? Koukněte se na video z kamery, kterou na sobě měl rozhodčí ve sparťanské generálce na ligu.
