Jan Trousil: Cizinci jsou sebevědomější, nepodělají se ani z Manchesteru

Musíte jako trenér kosmopolitní kabinu řídit, nebo to zvládají hráči sami?

Samozřejmě je to jiné, než když jsme hráli my a kabinu jsme si řídili sami. Musím ale říct, že tady je kabina zdravá, jsou tu lídři, kteří ji řídí – naši i cizinci. Vojta Patrák, Míša Hlavatý, z cizinců třeba Jason Noslin. Musím zaťukat, že není potřeba nic moc řešit. Může jim někdo zamotat hlavu nějakou nabídkou, což zase chápu, protože to je jejich živobytí. Řešíme to tak, že hodně dbáme na charakter hráčů, upřednostňujeme ty, kteří tady chtějí být. A když někdo nechce, postavíme toho, kdo na jeho postu čeká na místo v sestavě.

Musíte do chodu kabiny jako trenéři víc zasahovat?

Zatím ne, kluci si to řídí. Když třeba vidím na tréninku, že někdo po někom vyjede, nějaký zbytečný faul, zavolám si bokem zkušenější kluky a řeknu jim, ať to proberou, jinak to vyřešíme my. Ale to se tady ještě nestalo.

V čem funguje kabina jinak než za vašich časů?

Nedá se to srovnat. Když jsme s Tomášem (Poláchem, asistentem) hráli, bylo nás třeba pět šest frajerů nad třicet a kabinu jsme řídili. Přicházeli do ní mladší hráči... Bylo to samozřejmě volnější, takže jsme si ve středu šli sednout na televizi, na fotbal a pivo, zahrát si karty. Seděli jsme do dvanácti hodin, věděli jsme, že máme čtyři dny do zápasu. Žili jsme spolu, když byl nějaký problém, řešili jsme ho sami, trenéři do toho zasahovat nemuseli. Teď už kluci na pivo chodit nemůžou, je to náročnější. Místo toho mají Playstation, zahrají si šipky, podívají se na sociální sítě. Takže žijí jinak, ale není to tak, že někoho musíme v deset večer na soustředění nahánět, aby už byl na pokoji. Máme večeři, pak video, pak se kluci rozejdou.

A není právě problém v tom, že spolu dnes kabina tolik nežije? Vždycky fungoval fenomén takzvané české kabiny, ale kde se bere soudržnost týmu dnes?

Kluci v kabině mají party, ale není to tak, že by byli rozdělení podle národností. Když máme na trénincích cvičení po skupinkách, snažíme se, aby byli pohromadě třeba dva Afričané, dva cizinci z Evropy a čtyři naši hráči – aby to nebylo bago cizinců a bago Čechů. Kluci už se takhle rozdělují sami, neurčujeme jim to my. Občas se pro uvolnění i zapojíme. Do jednoho baga jdu já, do druhého Tomáš... Vidí, že žijeme s nimi. Hecují to, chtějí nám dát housle. Když trénujeme standardky, první kopne Tom, ukážeme jim, jak jsme to dělali v Brně. Musíme v tom být s nimi – když vyhrajeme, nebudeme se plácat, že my trenéři jsme dobří, že jsme to udělali. Na druhou stranu, když prohrajeme, nebudu tady čtyři dny dělat bordel a nebavit se s nimi. Když někdo šestkrát zahraje dobře a pak se mu jeden zápas nepovede, neseřvu ho před celým mužstvem u videa. Když chceme, aby respektovali nás, musíme respektovat je. Hráči jsou osobnosti, není jich na soupisce šestnáct jako za nás. Na hřiště a na lavičku se jich dostane dvacet, všichni bojují každý den o to, aby na té zápasové soupisce byli.