O debaklu českého fotbalu v gruzínském Tbilisi 1:4 se můžeme bavit v mnoha rovinách. A ve všech bude ta debata relevantní.
Český tým nebojoval. Byl špatně poskládaný. Příliš velký prostor dostali hráči, kteří ve svých klubech v úvodu sezony nenastupují. Taktika určená trenérem Haškem buď neexistovala, nebo byla špatná, nebo ji hráči neplnili.
Reprezentanti asi neměli úplně jasno, jestli v Tbilisi hrají soutěžní zápas, nebo přátelák.
Uvnitř českého fotbalu dříme obrovská, ničím neopodstatněná namyšlenost, která vede k nesmyslnému podceňování týmů typu Albánie či Gruzie. Touto nemocí trpí kvanta fanoušků. A bohužel nejspíš i někteří hráči.
Český fotbal je dlouhodobě řízen naprosto nekompetentními nebo neschopnými lidmi. Nevede to jen ke způsobu obsazování trenérských pozic u reprezentace ve stylu, který bychom očekávali ještě tak možná za krále Klacka, rozhodně však nikoli ve třetí dekádě 21. století.
Pierre Littbarski hrál tři finále mistrovství světa za sebou. To poslední, vítězné, ale málem nestihl. Ve čtvrtfinále italského šampionátu v roce 1990 ho zranil Jozef Chovanec. Německý driblér pak celou noc léčil koleno, mlčel před trenérem Franzem Beckenbauerem a do finále šel i s poškozeným vazem.
Na trávník během MS 2026 vyběhnou také Bafana Bafana, El Tri nebo třeba Socceroos. Poznáte, které přezdívky patří kterým reprezentacím?
Ještě v zimě byl pro většinu fotbalového Česka neznámým jménem ze sparťanské akademie. Teď má Hugo Sochůrek čerstvých osmnáct let, reprezentační rekord a místo na mistrovství světa. Příběh jeho jara je prudký, skoro neuvěřitelný. Ale podle lidí ze Sparty a národního týmu ne náhodný.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
