O debaklu českého fotbalu v gruzínském Tbilisi 1:4 se můžeme bavit v mnoha rovinách. A ve všech bude ta debata relevantní.
Český tým nebojoval. Byl špatně poskládaný. Příliš velký prostor dostali hráči, kteří ve svých klubech v úvodu sezony nenastupují. Taktika určená trenérem Haškem buď neexistovala, nebo byla špatná, nebo ji hráči neplnili.
Reprezentanti asi neměli úplně jasno, jestli v Tbilisi hrají soutěžní zápas, nebo přátelák.
Uvnitř českého fotbalu dříme obrovská, ničím neopodstatněná namyšlenost, která vede k nesmyslnému podceňování týmů typu Albánie či Gruzie. Touto nemocí trpí kvanta fanoušků. A bohužel nejspíš i někteří hráči.
Český fotbal je dlouhodobě řízen naprosto nekompetentními nebo neschopnými lidmi. Nevede to jen ke způsobu obsazování trenérských pozic u reprezentace ve stylu, který bychom očekávali ještě tak možná za krále Klacka, rozhodně však nikoli ve třetí dekádě 21. století.
Česká jednadvacítka po výhře 1:0 v Turecku uhájila v Hradci Králové remízu 1:1 a počtvrté za sebou postoupila na Euro. V červnu se v Albánii a Srbsku bude hrát i o tři evropská místa na olympiádě v Los Angeles. Čeští fotbalisté byli na hrách naposledy v Sydney v roce 2000.
Kapitán reprezentace v nejlepším věku. Olympijský vítěz na sklonku kariéry. Vycházející hvězda v policejním klubu. Tři generace fotbalistů popisují svůj listopad 89.
V Československu hrál Miroslav Kadlec za sedm tisíc korun měsíčně. V Kaiserslauternu dostal sedm tisíc marek za jediný vyhraný zápas. O tom, kolik si fotbalisté vydělávali za socialismu a jak se jejich poměry po revoluci změnily, vyprávějí i Jaroslav Šilhavý a Ladislav Vízek.
Staňte se předplatiteli Football Clubu a odemkněte si všechny prémiové texty!
